A protož podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž chtěl počet klásti s služebníky svými. A když počal klásti, podán mu jeden, kterýž byl dlužen deset tisíců hřiven. A když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho i děti i všecko, což měl, a zaplatiti. Tedy padna služebník ten, klaněl se jemu, řka: Pane, poshověj mi, a všecko zaplatím tobě. I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil. Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto peněz, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: Zaplať mi, cos dlužen. Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, řka: Poshověj mi, a všecko zaplatím tobě. On pak nechtěl, ale odšed, dal jej do žaláře, dokudž by nezaplatil dluhu. Vidouce pak spoluslužebníci jeho, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo. Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všecken ten dluh odpustil jsem tobě, nebs mne prosil. Zdaliž i ty neměl se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou? I rozhněvav se pán jeho, dal jej katům, dokudž by nezaplatil všeho, což mu byl dlužen. Takť i Otec můj nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte jeden každý bratru svému z srdcí svých provinění jejich. Jojo lidé by chtěli, aby jim bylo odpuštěno a sami neodpouští jiným! Vemte si to tak. Názorně na dvou lidech žijících spolu. Každý chce aby, aby mu bylo odpuštěno, ale nechce odpustit tomu druhému. Prý je to nespravedlivé. Každý si totiž říká: "Tó jo. Já mu odpustím a on mi neodpustí.... to nikdy!!!" Nekonečné utrpení že? Směšné a malicherné jen kvůli sobeckosti budpou obat trpět celý život. No a tak je to i ve věštším měřítku... nikdo nechce pracovat, rozčiluje se na povaleče, ale každý chce vydělávat. Nikdo nechce platit rozčiluje se na podvodníky a zloděje, ale každý chce brát výplatu atd. atd. Čili je to Belzebubova hra o sobeckosti. Proto to mohl tak rozjet, rozdělil lidi na jednotlivce (ega) a šup utrpení společnosti je na světě. Takže Ježíš velice moudrý jen říká, přestaňte na tom svém lpět, a hned se všechno vyřeší samo. Je to naprosto jednoduché, a přesto pro některé "berany" tak neproveditelné. Vzpomeňte co říkával farizeům... milosrdenství chci a né oběti...

Protož pravím vám: Že kdožkoli propustil by manželku svou, (leč pro smilství), a jinou pojme, cizoloží, i kdož propuštěnou pojme, cizoloží. Řekli jemu učedlníci jeho: Poněvadž jest taková pře s manželkou, není dobré ženiti se. On pak řekl jim: Ne všickniť chápají slova toho, ale ti, jimž jest dáno. Jsouť zajisté panicové, kteříž se tak z života matky zrodili; a jsouť panicové, kteříž učiněni jsou od lidí; a jsouť panicové, kteříž se sami v panictví oddali pro království nebeské. Kdo může pochopiti, pochop. Ježíš jim dáva zabrat. Proč se asi propouští manželka? Protože s ní nejsme spokojeni. Víme o lepších. Jedině tím, že víme o lepších začínáme trpět. Trpíme trpíme až jednou to už nevydržíme. Proč tedy cizoložíme? Je to jednoduché. Každý kdo trpí, cizoloží vlastně proti svému osvobození. Proti království nebeskému. Ježíš to pak dále rozvádí o panictví. Zde bych jen uvedl, že mnozí mniši a církevní hodnostáři držící celibát, se neoddali v panictví kvůli Království nebeskému. Oni také cizoloží. Zbavili se jedné povinnosti a nabrali spoustu dalších. Nejsou svobodní. Ježíš nepobýval v žádném chrámu, ani nechodil v nějakém duchovním obleku, nepostil se, nestavěl oltáře, nesepisoval modlitby ani se nemodlil.

A aj, jeden přistoupiv, řekl jemu: Mistře dobrý, co dobrého budu činiti, abych měl život věčný? Ale on řekl jemu: Co mne nazýváš dobrým? Žádný není dobrý, než jediný, [totiž] Bůh. Chceš-li pak vjíti do života, ostříhej přikázaní. Dí jemu: Kterých? Ježíš pak řekl: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví. Cti otce svého i matku, a milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Dí jemu mládenec: Všeho toho ostříhal jsem od své mladosti. Čehož mi se ještě nedostává? Řekl mu Ježíš: Chceš-li dokonalým býti, jdiž a prodej statek svůj, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a poď, následuj mne. Uslyšev pak mládenec tu řeč, odšel, smuten jsa; nebo měl statku mnoho. Ježíš ví, že lidská kritéria k posuzování dobrého jsou naprosto smyšlená, dle toho co vyhovuje jejich lpění. Proto chlapce hned zmrazil. Takže kdo chce poznat život měl by udělat následující:

Nezcizoložíš - to není jen otázka sexu! Znamená to, nezradit svou vnitřní svobodu, kvůli otročení objektům dodávající pocit vnějšího iluzorního štěstí. Je to vlastně smilství s vlastnictvím.

Nepokradeš - to není zase jen otázka lidského majetku. Každý kdo vydělává krade. Každý kdo prodává krade. Každý kdo je slavný krade. Každý kdo je vládcem krade. Každý kdo je knězem krade. Kdo se žení krade. Takže se dá toho moc ukrást. Třeba, spokojenost se sebou samým, pohoda, mír, štěstí a radost z vlastního života... ale to všechno jsou jen následky. Pokaždé se však krade svoboda. Pokud tedy přestanete krást, začnete rozdávat. Nic mezi tím není. Žádný přechodný bod mezi kradením a dáváním. Někdo dává peníze... část toho co nakradl... ve skutečnosti nedává, protože aby dal musel nejprve nabýt krádeží... dobře... tak krádeží podle vašich pravidel. Každý kdo něco vlastní kradl. Okradl nejen druhé, ale i sebe. Celá tato společnost krade sobě navzájem, avšak podle pravidel těch nějvětších zlodějů. Ti malí a drzí, kteří je porušili, ti musejí být potrestáni že :-)?

Nepromluvíš křivého svědectví - jak se říká kdo lže ten i krade. No a když všichni kradou... Všichni si tady lžete. Vaše zákony a pravidla všechno je to lest a lež. A ten kdo je hlásá je největším lhářem. A všimněte si, že to se lží dosáhli svého postavení. To pomocí lsti a lži se vyšplhali na podstavce moci a slávy. A ti co slouží lži jsou synové Otce lži. A to je Belzebub.

Cti otce svého a matku - člověk má být hrdý na to že je. Má být vděčný rodičům za dar života. Ale to dokáže jedině ten, který se dokázal osvobodit. Jedině ten dokáže skutečně ctít otce i matku. Jinak je to ve většině případů jen vypočítavé jednání, kdy na nich žebráme lásku, pomoc či majetek ať už dědičný či hotovostní. Protože sami nejsme osvobozeni z mamonu. Ten kdo se osvobodil dává rodičům to nejcenější... dar radosti ze svého života.

Milovati budeš bližního svého jako sám sebe - To už jsem řekl, že když jsou všichni nespokojení se sebou samým a snaží se to zamaskovat tím, že se obklopí majetkem mocí nebo slávou... zamaskují to jen v očích jiných. Vnitřně se však nenávidějí. Oni to ví. Kontrast je o to větší, čím více je davy uctívají. Je jim špatně, protože vidí, že davy ve skutečnosti opěvují jen jejich postavení... žebrají a řiťolezí jen kvůli postavení a moci. Kdyby se totiž převlékli za bezdomovce a postavili se před stejný dav, nikdo by je už neuctíval... a to je krutá prohra po tolikaletém snažení a tak navštěvují své psychology. Ti by vám mohli vyprávět. Je nutno se příjmout a mít se rád. Nejprve se však musíte poznat. Pak ikdyž budete naprosto nazí budete králi. Pak budete všechny okolo milovat stejně jako sebe. Proč? Protože vás nikdo o toto kralování nemůže okrást. Kdežto v tom prvním případě, je každý uctívač a řiťolezec jen převlečený zloděj vašeho křesla. Není divu, že se pak žije jen ve stresu. To je však druhá strana mince. Belzebub ukazuje jen tu jednu stranu mince. Je třeba vidět i tu druhou, a pak nemá na vás šanci. Ježíš věděl, že mládenec lže, kdyby nelhal, nepřišel by se ptát :-). A tak jen udeřil hřebíček na hlavu vlastnictví. Vlastnictví vás svazuje, Jako zlaté cihly na poušti vašeho života a Ježíš má vodu a stojí v dáli. Mnoho jich umřelo, nedošli. A i další sbírají zlato, které zůstává po těch prvních ležet vedle jejich koster v písku... nedojdou a přitom Ježíš vodu vůbec neprodává... stačilo by jen dojít pro vodu a pak se vrátit a sesbírat všechno zlato mrtvých... ale mamon... strach, že jim ho někdo jiný mezi tím ukrade... Belzebubova hra. Kdyby se napili, už by se totiž ani nevraceli pro takovou kotvu své svobody radosti a štěstí. Už by nikdy nevlezli do té spocené a těžké ohlávky Bezebubovi, ve které zakusili jen rány bičem utrpení.

Ježíš pak řekl učedlníkům svým: Amen pravím vám, že bohatý nesnadně vejde do království nebeského. A opět pravím vám: Snázeť jest velbloudu skrze uši jehly projíti, nežli bohatému vjíti do království Božího. A uslyšavše [to] učedlníci jeho, užasli se velmi, řkouce: I kdož tedy může spasen býti? Pohleděv pak Ježíš, řekl jim: U lidíť jest to nemožné, ale u Boha všecko jest možné. Proč bohatý to je doufám jasné. Když něco máte, těžko si můžete jen tak odejít. Takový dům, ten vás uváže na jedno místo. Čím víc toho člověk má tím víc kolem toho skáče, a tím více má starostí. Najednou musí zhánět filtry do bazénu, pak krmení pro koně, pak těsnění do toho a toho. A na to všechno musí chodit do práce. Zkrátka je v jednom kole starostí ale i strachu. Jak by mohl být svobodný? To spíše velboud uchem jehly projde než, aby bohatý byl svobodný. Ježíš podává zajímavou odpověď na otázku svých učedníků. Zní to jako že člověk sám sebe spasit nemůže, ale Bůh ano. Kdo ví, jestli to není záměrně dodáno církví, aby člověk visel, otročil a žebral na Bohu. Nějak mi to zkrátka neštimuje :-).

Tehdy odpověděv Petr, řekl mu: Aj, my opustili jsme všecky věci, a šli jsme za tebou. Což pak nám bude? Ježíš pak řekl jim: Amen pravím vám, že vy, kteříž jste následovali mne, v druhém narození, když se posadí Syn člověka na trůnu velebnosti své, sednete i vy na dvanácti trůních, soudíce dvanáctero pokolení Izraelské. A každý, kdož opustil by domy, neb bratry, neb sestry, neb otce, neb matku, neb manželku, neb dítky, neb pole pro jméno mé, stokrát více vezme, a život věčný dědičně obdrží. Mnozí pak první budou poslední, a poslední první. Druhé narození to je křest duchem, změna. Je to velká smrt starého otroka a zrození Syna člověka. Takový člověk pak poznává trůn velebnosti své, který mu odvěky patřil a ze kterého ho sesadila manipulace okolím. Každé dítě tam je, rodí se s neposkrvrněným štítem z panenského lůna přírody, a z Ducha svatého, který je Otcem takového vědomí. Zkrátka vrátí se do ráje svého přirozeného vědomí. Jak se to dělá, je nutno najít sám sebe. Jak? Tím, že se odstraní z vlastního vědomí všechno co tam nepatří a bylo tam vloženo manipulácí. V Genesis se píše, že ráj hlídá ostrý meč a trnitá cesta. Ostrý meč odsekne všechno přidané z vědomí (veškeré vědění, myšlení, identifikaci i paměť) a trnitá cesta je pak celý proces transformace, jež sebou nese právě to opuštění a vzdávání se všeho co nás svazuje a ovlivňuje. Takové opouštění není nijak bolestné, je to radost sama, protože vidíte jak se zbavujete zátěže... a váč balón stoupá do nebes svobody:-). Život věčný je jen život v tomto okamžiku. V tomto okamžiku se žije věčně. Je to zkrátka jen stav vědomí, a jako takový tedy musí být dosažen za života! Po smrti už nic není, a kdo se s tím nesmiřuje, ten právě zakládá náboženství. Chalíl Džibrán řekl: Kdo nedosáhne království nebeského v tomto životě, nedosáhne ho ani v příštím. :-) tedy nikdy. Dědičně obdrží, to znamená že každý má na něj nárok, tedy až absolvuje celý ten proces transformace. Ti co s tím začali dříve a dosáhli toho jsou pak vlastně poslední(starší adepti) a ti co to dokázali nedávno jsou první(mladší adepti). Vysvětlení toho je hned v následujícím textu.