A protož vy takto se modlte: Otče náš, kterýž [jsi] v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přiď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům našim. I neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Nebo tvé jest království, i moc, i sláva, na věky, Amen. Zde bych jen uvedl, že chléb není chléb pečený. Ježíš často používá chléb jako podobenství pro zdroj života. Chléb od Otce. "Pracujte ne o pokrm, kterýž hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, kterýž Syn člověka dá vám. Nebo tohoť potvrdil Bůh Otec. Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, kterýž mne poslal, a dokonal dílo jeho. Jáť (učení) jsem ten chléb života. Otcové vaši jedli mannu na poušti, a zemřeli. Totoť jest chléb ten s nebe sstupující. Kdož by koli jej jedl, neumřeť. Jáť jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe sstoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa." "Otčenáš" nemá být však slovní modlitba. Nemáme se modlit pusou, ale svým životem!!! Máme konat vše tak, aby bylo jméno našeho Otce oslaveno v nás. Máme usilovat o dosažení království jeho v nás. Máme očistit svá srdce abychom mohli naslouchat jeho vůli. Odevzdat se jemu ve své víře, protože to on je zdrojem života... máme odpouštět jiným i sobě a nemáme se nechat zlákat pokušením, protože moc a sláva patří JEN našemu stvořiteli až na věky věků. A kdo tak dnes činí? Mletí hubou ještě nikomu nepomohlo očistit srdce!!!! "Toto pak pokolení nevychází, jediné skrze modlitbu (né jen slovní) a půst." (né jen potravinový) Zkrátka znamená to že máme vést Skromný a prostý život po všech stránkách, plný obětavosti a lásky.

Svobodo mi vlastní do vínku Stvořitelem daná, kteráž jsi v nebesích, buď vysvěcena v srdci mém. Přijď království tvé. Buď oslavena jak v duchu tak i v životě. Dej nám pokrm svůj, ukoj náš hlad po tobě a odpusť nám naše viny tak jako i my nesvazujeme druhé a zachováváme jejich právo na svobodný život. A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás zlého, protože život je jen tvé království, v něm je oslavena tvá moc a zjevena tvá sláva na věky.

Nebo jestliže odpustíte lidem poklésky jejich, odpustíť i vám nebeský Otec váš. Jestliže pak neodpustíte lidem pádů jejich, aniž Otec váš odpustí vám pádů vašich. Jak je spravedlivý a moudrý učitel je Otec náš :-). Krása. Jak se chováš k jiným... tak se budu chovat k tobě... všechno máš ty ve své moci... rozhodni se sám. To je samozřejmé. Pokud lidem neodpustíme, sami jsme se uvěznili ve vězení zlosti. Prostě to tak funguje. Neřídí to někdo z venku. Prostě když se urazíte, jste to jen VY kdo se urazil - kdo trpí uražením a není tudíž osvobozen. A to na vás neseslal žádný Bůh toto utrpení. Tak mu to nevyčítejte jak se to v podobných případech dělá.

Když byste se pak postili, nebývejtež jako pokrytci zasmušilí; neboť pošmuřují tváří svých, aby vědomé bylo lidem, že se postí. Amen pravím vám, vzaliť jsou odplatu svou. Ty pak, když se postíš, pomaž hlavy své a tvář svou umej, Aby nebylo zjevné lidem, že se postíš, ale Otci tvému, kterýž jest v skrytě. A Otec tvůj, kterýž vidí v skrytosti, odplatí tobě zjevně. Půst je skromný život. Kdo ho vede jen na oko jak může být svobodný? Záleží mu na mínění druhých a proto je jím svázán. Trpí jen kvůli nim, mučí se a odříká si. Jde to na něm vidět... Ten kdo vede skromný život skutečně, ten je radostný a má jiskru v očích. Vůbec si nic neodříká, prostě se zbavil tužby a je se vším spokojený. Ten má odplatu zjevnou, avšak skrytou pro ostatní. To ti první maji odplatu vnitřní, avšak zjevnou pro ostatní. Proto je mnozí následovat nebudou to není správná cesta... vnitřně trpět. To Stvořitel nevyžaduje! Je naopak proti tomu. To by mohl rovnou ptákům přidělat železnou kouli na nohy...

Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou. Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou. Nebo kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše. Krása. Poklad to je to nejcennější na čem si zakládáme a co rozmnožujeme a zdokonalujeme - je to vlastně zdroj našeho pocitu štěstí. Někdo si zakládá na vzhledu :-) stáří coby rez a mol, čas který je tím největším zlodějem, ho o jeho poklad okradnou... i přes jeho veškeré úsilí mu nepomůže týrání se v dietách, posilovnách pořizování si drahých plastik... všechno bude marné. Zde tedy poznáváme, že pokud je zdroj našeho štěstí závislý na okolí, na zemských věcech podlehne náš poklad zkáze. Sláva, moc, partner či rodina, bohatství, zdraví, úspěchy, kariéra a to i duchovní, to jsou všechny poklady které budou ukradeny. Jsou to jen sny, dočasné iluze. A právě kvůli honbě za nimi všechno kolem trpí, protože každý myslí jen na svůj poklad a má o něho strach. Lpění na tom nás pak svazuje. Je třeba se o to všechno starat, hlídat to a udržovat. Ale v pravdě to děláme jen kvůli lidem. Ať už držíme dietu, nebo makáme na slávě či zisku... všechno oceňují jen lidé... a ti stejně jako my jednou umřou. Kdo to však prokoukne a zbaví se lpění a otročení těm všem nicotnostem pomíjivým, osvobozuje se. Přidává ke svému pokladu vnitřnímu. Ten mu nikdo nevezme. Každým dnem se jeho obzor nebes rozšiřuje... a jeho volnost se zvětšuje. Pokud náš poklad závisí na odbytém si utrpení i srdce trpí, pokud však na radosti ze svobody a volnosti Ducha... i naše srdce je radostné. A kdo nabízí takové nekvalitní poklady? Pokušitel... pracuje tak, že se ve vás snaží vyvolat představu jaké to bude až... když to dokáže, snaží se ve vás vyvolat touhu po tom, když to nezabírá zkouší něco jiného. Má toho moc a moc v zásobě. Když vás pak už naláká na cukr, následuje bič. A on má radost, že nejenže bičujete sami sebe, ale i všechno kolem sebe.

Vidím to jako soutěž s názvem "Dokaž jak si stojíš za svým" A jaká jsou pravidla? Po tom co obdržíte motivaci od pokušitele, který vás nalákal na cukr, dostanete do ruky bič, a vrhnete se na malý soutěžní plac mezi ostatní lidi a váším úkolem je probičovat se mezi lidmi na ty kousky, které jsou osvětleny reflektorem štěstí. A tak všichni soutěžící kolem sebe práskají bičem jako diví, utržují množství bolestivých ran, jen aby ostatní zapudili, odehnali, jen aby se mohli dostat do záře reflektoru. Avšak neví, že tam nebudou věčně. To je skrytý trumf pokušitele. Třeba hned zítra nebo až zestárnete a zeslábnete se objeví statnější jedinec a probičuje se na vaše místo. Co vám tedy zbyde z této soutěže? Jen samé jizvy, krvavé rány a oči plné slz. Takže ten plac to jsou ty temnosti zevnitřní. Kde je pláč a škřipení zubů. Zevnitřní proto, že jsou venku, jsou mimo vás. Kdo své snažení obrací k vnitřním věcem, nemůže trpět tak, jako ti, co své snažení obracejí jen ke vnějším věcem... už chápete? To se děje denně. Nikoliv až při apokalypse jak se píše ve zjevení sv.Jana se bude uvrhovat do temností zevnitřních! Mnozí z vás tam jsou totiž už teď :-).

Otázkou teď zůstává kde je to místo nebe a jaké poklady se tam ukládají. Principem pokušitele, je snaha vyvolat ve vás pocit, že vám něco ke štěstí chybí. Používá k tomu strom vědění. Když jste nevěděli o manželství, nikdo si ho nedával jako cíl štěstí, když jste nevěděli o ceně zlata, nikdo se za ním nehnal atd. atd. Zkrátka pokušitel využil strom vědění dobrého a zlého nikoliv strom života :-). Věděl proč. Snaží se ve vás vyvolat pocit, že nejste dobří, že jste méněcenní, že vás Bůh nemiloval, když vám to nedal. Že vás okradl. A tak na jedné straně vydíráni cukrem úspěchu vynálezci vynalézají, dělnící vyrábějí i kupují, a zloději kradou. Naprosto geniální vězení, ve kterém si nikdo ani nestěžuje. Vždyť dostane to za čím tvrdě jde.

Začíná to už u malých dětí. Ten pocit méněcennosti, kdy nás parta odmítá jen kvůli nevlastnění vnějších věcí. Ten pocit odstrčení. Není divu, že dítě pak zjišťuje, že se zřejmě kvalita lidského ducha hodnotí podle schopnosti obklopit se okolními věcmi a dosáhnout tak i uznání ostatních. Tvůrce ví, že nám všechno potřebné už dal. Ten kdo to netvrdí se vlastně rouhá, proti jeho práci, lásce a schopnostem racionálně uvažovat. Štěstí je jen vnitřní reakce. Odehrává se v mozku. Ikdyž lidé dosáhnou velkých vnějších ocenění, vnitřně nejsou šťastni. Proč? Protože vidí, že je to všechno jen dočasné-závislé na pomíjivých věcech a proto je to natrvalo nikdy neuspokojí. Naopak, když někomu pomůžete, když se nabídnete, když zapomenete na sebe a odevzdáte se službě okolí jak vás potom může někdo přesvědčit o tom, že jste špatní? Budete se mu smát, protože vy VÍTE, že tomu tak není. Tím že to VÍTE máte poklad uložený v nebi. Tam vám ho nikdo nevezme ani se tam nezkazí. Je to vaše přesvědčení, vaše víra podložená SKUTKY a proto je zažitá a nevyvratitelná.

Svíce těla jestiť oko; protož jestliže by oko tvé sprostné bylo, všecko tělo tvé světlé bude. Pakliť by oko tvé bylo nešlechetné, všecko tělo tvé tmavé bude. Jestliže tedy světlo, kteréž jest v tobě, jest tma, sama tma jaká bude? Ježíš rozvíjí pasáž o vrhání pohoršujícího se oka na oheň. Hladové oko trpí, a sním i tělo trpí. Tělo zkrátka následuje oko. Jestliže si teda člověk považuje utrpení za světlo svého života, jak bude asi vypadat tma jeho života? Pokud je tedy vaše oko jednoduché a spokojené, je jednoduchý a spokojený i váš život. Je-li však vaše oko stále nespokojené a hladové pak i váš život je vysilující a plný utrpení. Genialita je v jednoduchosti. Bůh by nikdy nemohl vymyslet takové životní podmínky jaké si vytvořil člověk.

Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Neb zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho přídržeti se bude, a druhým pohrdne. Nemůžte Bohu sloužiti i mammoně. Mamon to je touha vlastnit. Je to choroba této civilizace. Člověk si myslí, že volnosti lze dosáhnout až potom co je finančně a materiálně zajištěn a ostatní mu slouží. Lidé nemohou být zároveň svobodní a zároveň otročit touhám. Protože když se drží tužeb, vlastní svobodou pohrdá. Bohatý člověk víte v jakém strachu žije? A když už je moc bohatý i jeho rodina trpí. Jsou tu zloději únosci, atentátníci... to je doživotní prokletí! Služba Bohu to je všechno co život potřebuje. Jste-li unaveni, odpočívejte, máte-li hlad jezte. Tak slouží životu všichni svobodní tvorové. Nic víc nemusíte dělat. Kromě dětí... ale do těch se nenutíte a není to tak úmorná práce způsobující utrpení ne? To by si Tvůrce neodpustil. Radujte se a množte se. Předejte dětem dar svobody... co to melu zachovejte jejich původní Království a nechte je pak jít. Pouze jim ukažte co se jí a je to :-). A od 5 let máte od nich klid. V africe to tak divoši dělají. V 7 letech jsou děti úplně samostatné. Všechno odkoukají, neučí se nic slovy. Snad byste nepodceňovali jejich vrozenou inteligenci. Když to každé zvíře zvládne... želva ta dokonce je už od narození úplně sama chudinka malá v tom velkém oceánu plného nebezpečí... To jen člověk... hlupák... povýšil se nad Boha a všechno to vzal do svých rukou... Vytvořil to velké civilizační pokrokové a evoluční středisko na Zemi, ve kterém.... abyste se dokázali vyznat.... musíte chodit do školy nejméně 15 let.