Vida pak [Ježíš] zástupy, vstoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu učedlníci jeho.

I otevřev ústa svá, učil je, řka:

Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. Duch to je symbol vědomí. Všimněte si, že říká chudí duchem a ne chudého ducha. Chudí duchem zní jako by to záviselo na vás, bohatství (vědění) se nabízí všude kolem ale vy zůstáváte chudí. Všichni jsme na tom na začátku stejně. Každý tvor se rodí z panenského lůna neposkvrněné přírody (matka) a otcem jeho vědomí je pak Duch Svatý. Čili přirozená svoboda bytí. Jako děti tedy nic nevíme, a jak sám Ježíš řekl o dětech "jejich je království nebeské." Proč je jejich? Protože když nic nevědí, nemají ani žádné obavy ani starosti ani otázky. Jak by mohli, když neumějí ještě myslet. Ze strany přírody je o nich všestranně postaráno. Vědění... nabízí se všude, vidíte květinu a hned se objevitelé a badatelé rozhodnout pitvat, zkoumat, dedukovat atd. Proč? K čemu jim to je. Jen se okrádají o čas, o prožitek z květiny. Oni vidí květinu úplně jinak tedy ze svého badatelského hlediska. Už je květina nezajíma svou krásou, nýbrž mají ve svých hlavách spousty otázek. Jen co si vezmou mikroskop, množství otázek se ještě zvyšuje atd... Pak svým bádáním zamořují i školní ústavy, píší se učebnice a knihy atd. A na květinu se zapomíná... nyní tu jsou buňky, fotosyntéza, chromozony... když je květina rozpiplaná, rozluštěna, už nevzbuzuje zájem, nemá nádech té poetiky, krásy zázraku. Nyní badatel i jeho nástupci jdou dál. Vědění je jako droga... jako past, žrout života a radosti. Všechno co lidé vynalezli se obrací proti nim. Protože všechno potřebné už bylo vynalezeno a je tady. Všechno potřebné k radosti a ke štěstí už máme jako dar z lásky stvořitele, který se o nás stará celý náš život, tak jako matka o své novorozeně.

Viděl jsem zmoklého zajíce jak se choulil a třepal zimou v sychravém počasí, ale neonemocněl. Proč? Protože neví nic o nemoci, neříká si budu nemocný nebo umřu... jen důvěřuje Otci. Co jiného mu zbývá než spoléhat na jeho lásku? Ale člověk nevěří, a bere to všechno do svých rukou - bádá a bádá, vynalézá, vyrábí a uzavírá se do teplíček domovů, vyrábí si potraviny, svítí v noci konstruuje atomové bomby. Není pak divu, že lékaři jsou potřeba... kdyby se žilo tak jak se má, pak by nebylo doktora vůbec zapotřebí a lidé by umírali jen na stáří. Jedinou cenou za osvícení je dle mistrů vlastní rozum. Máme si prý useknout hlavu :-), celá duchovní cesta je prý jen 30 cm dlouhá a vede od rozumu k srdci. Od nedůvěry k víře. Od vědění k vidění. Od rozumu k poznání. I Adam a Eva jen kvůli vědění ztratili ráj... tím že věděli co je dobré a co zlé začali trpět... nekonečným útěkem a bojem s tím co se jim jevilo jako pro ně zlé a tužbě a prosazováním toho co se jim jevilo jako pro ně dobré. Ještě že zajíc neví co je pro něho dobré a co zlé... neví ani co ho potká, a i kdyby to věděl - nedokáže to ani rozlišit zda-li je to dobré nebo zlé... žije proto stále v radosti. Lidi si to rozdělili a mají VELKÝ problém :-). Teplo je láska Boží i chlad je láska Boží. Tak jako nikdo neví co je elektřina, její existence je možná jen mezi plus a mínus. Stejně tak život existuje jen mezi dvěma protiklady.

Není-li tedy nabídka není ani poptávka. Pokud víte o něčem co byste jednou chtěli, trpíte už dnes nedostatkem. Vědění způsobuje utrpení. Máte plnou hlavu starostí, otázek. Vaše energie je rozptýlena do nepotřebných myšlenek. Proto nemáte sílu ve víře. Řekne-li intelektuál rozbiju ti hubu, nebojíte se tak, jako když vám to řekne vesnický buran. Je v tam rozdíl energie. Možná tak se dělají zázraky. Když myšlence přiřadíme velkou energii věrohodnosti. Ale to jsem nechtěl říci. Kdysi lidé nevěděli nic o dietách, o makeupech, o solárkách, o plážích, o vegetariánství atd. Něměli teda starosti s tím vším. Nějaký řek varoval před věděním. Vím že nic nevím. To je dostatečné memento pro všechny studenty slov. Vědění nikomu nepřineslo ještě uspokojení. Proto lidé chudí duchem mají velmi málo starostí, kráčí se jim lehce. Podívejte se na naši civilizovanou společnost vytvořenou díky vědění a na primitivní společnost. Které se životem kráčí lépe?

Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. Pokání je krásné. Co to znamená pokání. Znamená to, že jsme poznali vlastní omyly, uvědomili jsme si kolik chyb jsme ve svém životě nasekali, některé mockrát opakovali. Zkrátka prohlédli jsme. Toto uvědomění vede ke skutečnému pokáni. Říkám ke skutečnému protože to není slovní pokání. Skutečné pokání znamená to, že stejnou chybu, kterou jsme si uvědomili už nikdy neuděláme. Je to změna - krok vpřed. Mnozí si hrají na pokání, slovy prosí jen za odpuštění a hledají rozhřešení u zpovědi... a za týden šup, opakují ten celý proces znova a znova. Tito potěšeni nikdy nebudou, protože to budou dělat zřejmě celý život. Skutečné pokání vypadá jinak. Kdysi si sypali symbolicky popel na hlavu :-). Možná to pomohlo, protože dělat ostatním divadlo s popelem na hlavě opakovaně se zřejmě nikomu nechtělo. To u zpovědi... tam je každý inkognito a rozhřešení jde od faráře a to hned, nejde zevnitř - z vlastního poznání, ale z venku, proto nikdy nepřinese konečnou a zažitou útěchu. Někdo řekl, že teprve, když se kaje celá duše, ne jen svědomí, dochází ke změně a k nalezení skutečné nevyvratitelné útěchy uvnitř. Je tedy samozřejmé, že kdo si uvědomil chyby může se osvobodit od jejich důsledků. Pokání vede k osvobození. Jiná cesta není. Velkým klíčem k realizaci je poznání, že to za vás nikdo jiný neudělá. Avšak lidé jsou leniví. Ježíš jim řekl Pojď za mnou a jsi už volný bez krveprolití. Barabáš řekl to já to za vás udělám.... a tak lidé pohodlní, zbabělí a malomocní nechali ukřižovat raději Ježíše.

Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. Jak se říká - tichá voda břehy mele. Kdo je to tichý? Je to člověk, který ovládl své emoce, je to pouhý svědek dění. Nenechává se unést vášní ani mamonem ani nenávistí ani vztekem. Nežene se vpřed, ani neutíká. Neúčastní se velké soutěže o dobývání světa. A jaké dědictví obrží. Dědictví je majetek po pozůstalých. Takže ti velcí dravci a jejich nohsledové, se vzájemně likvidují. Zloděje okradne jiný zloděj, vraha zabije jiný vrah, násilníka dostane jiný násilník. Přesně tak se vybíjí karma. Někde v příslovích (viz 28.kapitola) najdete více snad jen pro upřesnění zde uvádím "Člověk závistivý chvátá k statku, nic nevěda, že nouze na něj přijde.", "Kdo rozmnožuje statek svůj lichvou a úrokem, shromažďuje tomu, kdož by jej z milosti chudým rozděloval." a " Člověka, kterýž násilí činí krvi lidské, ani nad jamou, když utíká, žádný ho nezadrží." Takže až se tito "dravci" vzájemně vyeliminují obdrží všechno to co jim na Zemi patřilo jako dědictví zase tu na Zemi ti tiší - svědkové jejich bojů. Svobodný člověk je tedy v klidu nic ho nepálí nic ho nerozrušuje, protože na ničem nelpí, je v pohodě za vodou. Je se vším spokojený, nic nevyhlašuje, nic neprovokuje. Netrpí. Neválčí, nenechá se nikým využívat. Chce-li si ho někdo nebo něco podmanit - odchází za hlasem svobody.

Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. Co je to lačnějí a žíznějí? To je přirovnání. Hladový nesimuluje ani žíznící nesimuluje. Je mezi námi mnoho takových, kteří sice volají po spravedlnosti, ale jen proto abyste jim dali svůj hlas, jen pro svůj prospěch (i sekty) nebo slávu. Ti ve skutečnosti něžízní ani nelačnějí po spravedlnosti, ale po něčem jiném, jen vás využili. Ti nasyceni nebudou. Skutečně žíznící nečeká, až ho někdo napojí, skutečně lačnějící nečeká až ho někdo nasytí. Tedy tito lidé nikdy nežebrají na druhých. Ale sami konají skutky, jdou příkladem, ikdyž je v sázce vlastní život. Nemají totiž co ztratit, protože skutečně lačnějí a žízní... začínají jednat, jinak by stejně pošli hladem a žízní. Pro ně je lepší zemřít v boji, nežli pokračovat v životě jako poražený, stále žíznící a hladovějící. Když oni požadují chléb a nespokojují se s kamenem. Když oni požadují vodu, nespokojují se se sliby. Nepříjimají žádné kopmromisy a nesmlouvají. Ti nasyceni budou. A ostatní? ...už mají odměnu svou - kameny v břiše svém a plno zítřejších slibů. Pozor není to nabádání k boji či násilí mezi lidmi! Spíš k opuštění zdrojů, za které se platí - čistě soukromá bitva se systémem knížete uvnitř vás. Nehledejte pomoc či podporu u jiných. Tuto bitvu musí vybojovat každý sám za sebe, jinak nenajde plnou víru a kníže ve vás vždy přežije.Ten kdo žízní jde se napít sám. A tak si zajistí spravedlnost osobně. Pokud toužíte po svobodě, můžete kdykoliv vejít v její náruč. Nikdo vám nebrání. Teda až na vaše lpění.

Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou. To je moudrost. Ježíš doslova září :-). Milosrdenství - schopnost odpustit. Je v tom zakletý malý fígl :-). Jedině tehdy až dokážete odpustit sobě, dokážete být milosrdní i k ostatním. Je to skvělá dedukce obratně podaná. Když nedokážete odpustit jiným, znamená to jen, že jste nedokázali odpustit ještě ani sobě. Čili zde bych to shrnul, že je nutné nejdříve začít u sebe. Když to dokážete na sobě, nejen že dojdete sami milosrdenství, ale budete milosrdní i k jiným. A to je krása. Pak zmizí veškeré odsuzování, a dostaví se pochopení, soucit, láska a nabídka všem pomoci. Tak jako se to stalo s tou prostitutkou kterou chtěli kamenovat. Ježíš dobře věděl, že ten kdo nejvíce křičí, má to nejčernější svědomí. Sami by chtěli, ale svázali se zákony a tak závidí jiným, svobodnějším jež se jejich zákony neřídí... chtějí je kamenovat za PROJEVENÝ či DOKÁZANÝ hřích. Proto se sami prozradili :-) a Ježíš jim nastražil skvělou past. Dovolte tedy tomu, kdo je bez viny, nechť první hodí kamenem a nabízel jim kámen. Nemohli, protože si sami neodpustili, jak by mohli odpustit jiným... a kdyby si odpustili, neběželi by v davu, nekřičeli a nepronásledovali by tu ženu. Jak může někdo zcizoložit, když v přírodě neexistuje manželství?! Sami si lidé na sebe uplétají bič :-). Manželství... pojistka, aby cudnost vlastní ženy byla chráněna zákonem a to dokonce Božím a porušení trestáno... opět majetnické sklony... jak se asi kamenují zvířata :-)? Tam je to jasné... statnější a silnější vítězí. Lidé, především ti méně statní a silní si vytvořili zákony na ochranu před těmi, jimž dal stvořitel do vínku něco jiného. Tak se mi zdá, že desatero spíše hájí lidské majetnické sklony... nikoliv Boží spravedlnost, kdy silní, zdatní a vytrvalí přežívají, kdežto slabí, obézní a netrpěliví nemají budoucnost. U lidí je to zřejmě naopak :-). Ba co víc ti první těm druhým slouží díky zákonům těch druhých. Ale lidský zákon je jen obyčejný papír v rukou slabých... zřejmě má magickou moc... Kdo si odpustí, odpustí i všem okolo a je volný od veškerých soudů i trestů. Nesvazuje ho žádná povinnost ani závazek jak už vůči sobě nebo vůči společnosti. Není potřeba nic vylepšovat, řídit se ideály a pravidly aby vypadal v očích jiných lépe, slušně, mravně atd. A taky ani nevyžaduje na okolí něco takového, nijak ho nemanipuluje.

Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Čisté srdce - to je jen láska... stejné se poznává stejným. Proto ten, kdo dokáže očistit své srdce uvidí pak ve všem Boha. Cožkoli pak nejměnšímu z těch nejmenších kolem učiní, jemu učinili. Tedy i sobě. Je-li království rozděleno jak by obstálo... Proto realizace Boha v životě znamená jedině pomoc a službu z lásky všemu kolem sebe, protože to dělá neustále i sám Bůh. Až očistíme tedy svá srdce, uvidíme ho nejen kolem sebe ale i v sobě, jak bychom pak mohli sami proti sobě něco učiniti, jak bychom mohli někomu či něčemu ublížiti, jak bychom mohli něco zvýhodnit, soudit, trestat, když my jsme vším... když vidíme, že i my jsme součástí Boha, že Bůh je vnás a my v něm? Když vidíme, že My a Otec jedno jsme, když jsme to poznali a zažili, jak bychom pak mohli sami sobě škoditi, šířit nenávist a zlost? Čisté srdce je jako obloha sama. Ten kdo očistí své srdce od závisti, zloby, hrabivosti, lži atd. Ten je prost následování těchto věcí. Není jimi spoután, nenechá se jimi vláčet a páchat skutky. Je sám sobě Bohem, nic nad ním nemá moc, ani vášeň, ani pýcha, ani touha... nic.

Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. Kdo je to pokojní? Jsou to lidé z nichž vyzařuje pokoj a mír. Nemají žádné starosti ani strach. Vystačí si jen s vírou. Tito lidé šíří tento pokoj kolem sebe, vnášejí jej do srdce jiných. Učí je vlastně skutečné víře. Protože strach a víra nejdou dohromady. Myslíte že se Bůh něčeho bojí? Lidé, když mají strach, tak se slovy modlí... to není víra to je strach. Víra vypadá jinak. Chcete-li najít sebe sama jako syna Božího, je třeba nahradit strach vírou. Ze strachu totiž vzniká všechno utrpení. Je nutno překonat mnohé překážky, aby jste získali skutečnou víru - osvobodit se. Víra je už "zapnutý spínač" - přesvědčení získané zdoláním strachu. Slova modlitby ten spínač jen šimrají... Víra nezná pochyby... nezná na 99% to asi vyjde. Víra je stav vědomí, kdy vidíme příští věci už teď jako definitivně hotové a tudíž necítíme žádnou potřebu se s nimi ve své mysli detailněji zabývat, natož se zajímat o to jak toho bude dosaženo. Svobodní lidé tedy mají v sobě klid a mír, žádný vnitřní spor, žádný mrak na jejich obloze. Žádný ustaraný či ustrašený obličej.

Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, nebo jejich jest království nebeské. Co je to spravedlnost? Je to právo na svobodný život. Pokud někdo trpí v tomto směru, může rychleji procitnout a vydat se hledat svobodu. A jedině svobodní lidé jsou trnem v oku všem ostatním, kteří to nedokáží udělat také. Kteří se nedokáží vzdát lpění. Kteří nemají odvahu a jsou zbabělí. Kteří jsou spoutání vlastnictvím a pravidly společnosti.