Kodo Sawaki
Kodo Sawaki byl člověk, který znovuoživil zen v Japonsku ve 20. století. Soustředil se, stejně jako Bódhidarma a Dógen, pouze na cvičení a vyučování zazenu. Narodil se roku 1880 do úspěšné a šťastné rodiny, která žila blizko svatyně v Ise. Jmenoval se Caikiči. Matka mu zemřela, když mu bylo pět, a otec, když mu bylo osm. Adoptoval ho přítel jeho strýce, který rovněž zemřel. Adoptivní otec byl slabý a líný člověk, který se staral jenom o tabák a o ženy; měl jedenáct manželek. V té době měl za ženu prostitutku, kterou chytávaly záchvaty hysterie. Ve třinácti si musel Caikiči vydělávat jako hlídač karbaníků v nuzné části města. Jednou byl svědkem smrti starce ve vykřičeném domě. Tehdy si najednou uvědomil, že nechce svůj život strávit takovým potupným způsobem. Tato příhoda ho přivedla na cestu k buddhismu.

Začal si ošklivit svůj způsob života. Začal navštěvovat obřady v chrámu školy Šinšú. Měl pokušení stát se mnichem, aby se dostal ze své hodiny, kněz Šinšú mu však poradil, aby se stal raději nenovým mnichem. Vydal se tedy do Eiheidži. Když se tam dostal, byl to jenom začátek těžkostí; nikdo ho tam neznal, a tak se nemohl stát mnichem, ale musel pracovat jako klášterní sluha. Alespoň se však mohl naučit zazen. Nakonec obdržel vysvěcení od Sawade Koho Osho v klášteře na Kjúšú a dostal jméno Kodo.

Učil pravé Cestě: nesnažit se získat satori, ani nic jiného. Jenom sedět v zazenu. Pořádal sešiny a letní tábory na různých místech, vyučoval laiky i mnichy, přednášel na univerzitách a ve věznicích a pomohl založit mnohá dódžó. Dostal přezdívku "Bezdomovec Kodo", protože se odmítl někde usadit a pořád cestoval sám. Když bylo Kodo Sawakimu osmdesát šest, vážně onemocněl a své poslední tři měsíce strávil v Antaidži, které přeměnil na středisko čistého cvičení. Ze své postele se dlouhé hodiny díval na horu Takagamine a tři dny před smrtí řekl přítomné mnišce: "Podívej se na to. Příroda je velkolepá. Lidským záležitostem rozumím. Za celý svůj život jsem neviděl člověka, kterému bych se mohl plně podřídit, kterého bych mohl zcela obdivovat. Ale ta hora Takagamine na mě pořád tak shlíží a říká: Kodo, Kodo." To byla jeho poslední slova. Zemřel v nocí za deset minut dvě, dvacátého prvního prosince 1966.

Z učení Kodoa Sawakiho
Když jsem byl velmi mladý mnich, dal mi někdo jednoho dne pár nejdrobnějších mincí, a to mě naštvalo. Chtěl jsem si říci o víc, ale pak jsem se zamyslel a zastavil násilný pohyb ve svém nitru, poněvadž jsem si vzpomněl na příběh, který jsem četl v jedné knize.

Jednou žil člověk, který nikdy druhé lidi o nic nežádal. Naopak celý svůj život se snažil dávat věci druhým. Věšel například slaměné sandály před svůj dům a vedle nich postavil na zem kus dutého bambusu. Lidé mohli hodit peníze do bambusu a vzít si sandály. Na světě je hodně lidí, ale ačkoliv sandály stále mizely, v bambusu se nikdy neobjevili peníze. Místo peněz tam nacházel jen koňský trus. Tak si ten člověk řekl: "Už nebudu mít co jíst." A zemřel v pozici zazenu.

Byl jsem pohnut tímto příběhem. Řekl jsem si: "Dobře, také já zemřu hladem. Když dostanu jídlo, sním ho. Nikdy nebudu o nic žádat. Jestliže se žádá, abych žil, dostanu jídlo, abych měl co jíst. Jestliže se považuje za lepší, abych zemřel, zemřu." Tento postoj jsem zaujal a od té doby jsem si přestal dělat starosti.

Biologicky se lidské bytosti neliší od hub. Všichni svévolně vytváříme své vlastní kategorie - například plukovník, bohatý, chudák atd., ale jsme prostě houby, které vyrůstají přes noc v závanu větru. Tyto houby existují jenom ve světě snů, v tomto světě není nic jiného: vaše kategorie nejsou nic jiného než sen. Probudit se znamená držet se neotřesitelně té věci, která je jedno s vesmírem. Protože jsme jedno s vesmírem, máme život a měli bychom jednat v souladu s vesmírem. Místo toho si většina lidí hraje na schovávanou od začátku do konce svého života. Jsou věci, kterým dávají přednost, a věci, které nemají rádi; mučí se v honbě za věcmi, které mají rádi, a jsou nešťastní, protože je nemohou získat. Stejně tak jsou nešťastní, protože nehou uniknout věcem, které rádi nemají. A tak pokračují až do smrti. Tohle se nazývá transmigrace, putování. Dharma znamená, že lidé musejí ztrácet. To je dávání, fuse. Je to pro vaše vlastní dobro, ztrácet. I když mi někdo něco dá, nemá naději, že něco dostane nazpět - jestliže poděkuji za dárek, dárcovo ego se nadýmá a když nepoděkuji, dárce lituje, že dal. Nakonec je dar jako zazen - šťastný, nezapomenutelný, trvající celý život.

Cvičit zazen je nejcennější dobro, nejvyšší, nejdůležitější ze všech věcí, které se dají dělat. Zazen je život všech svatých textů, živoucí výraz všech písem. Jestliže lidé věří, že jsou sami, nejsou nic než zvířata. Mají chuť na jídlo a na sex, a to je všechno. Pak chtějí peníze a dům a hračky. Ale jak vyrůstají, jsou jejich hračky čím dál komplikovanější. Nejprve jim stačí matčin prs, pak chtějí karamelky a balóny a fotoaparát a bicykl a umělecká díla, obrazy; nakonec je to rakev.

Zazen není něco speciálního. Naopak je to velmi obyčejné učení. Proč? Protože odhání naše lidské touhy. Buddhismus není japonský nebo čínský. Není to historie ani archeologie, psychologie nebo morálka. Je to způsob poznání jak pohybovat svým tělem; tam můžeme najít pravý život: Víra tedy není žádost adresovaná Bohu. Není to říkat: "Uzdrav mě, hleď, aby se mi nic zlého nepřihodilo." Víra není žebrat na Bohu nebo Buddhovi. Náboženství musí být skutečné, praktické. Používat toto tělo pro celý vesmír - to je naše cvičení zazenu. Používat naše ego jen pro ně samé je totéž, co dělají ptáci, psi, kočky a žížaly. Náboženství znamená uspokojit nejzazší lidskou touhu. To může udělat jenom každý sám.

Sledujeme-li dění ve světě, vidíme, že lidé jsou jako zvířata - hotovi bojovat proti sobě a likvidovat se pod nejubožejší záminkou. Nikdy je nenapadne; že by si mohli vzájemně pomáhat. Jejich hlavy jsou přeplněny jimi samými. To platí pro jednotlivce, skupiny i země. Stává se to, když lidé neslyší pravou Dharmu.

Co je smyslem našeho života? Vyřešit problém naší existence. Řešením našeho života je evičit Cestu se všemi žijícími tvory, vědět; že ačkoliv vlastníme buddhovskou přirozenost, dosud jsme v životě nedělali nic jiného, než tápali ve tmách. Tato pravá svoboda musí být naše, ale nemůžeme jí dosáhnout prostřednictvím sebe sama, ani ostatních. Pravá svoboda znamená nebýt spoután ani společností, ani svým vlastním egem.

Tajemstvím buddhismu je ne-vlastnění. Podívejte se na lidi - jsou ta velké balíky kůže, které chtějí vlastnit. Není snadné obrátit se k ne-vlastnění. Toužící ego je chudé. Já jsem nikdy nic nechtěl, ale lidé mi přesto dávají příliš mnoho věcí. Dávají mi sladkostí, které nemohu jíst kvůli svým žaludečním vředům. Dospělí často říkají plačícím dětem: "To nic není, neplač!" Titíž dospělí jsou rozerváni svými předsudky a křičí a stěžují si: Zazen jim říká: "To nic není. Nebrečte! Váš svět vůbec nic není: "Kvůli svým předsudkům nevidí ráj vedle sebe. Říkám jim tedy: "Sedněte si."

Mnich má charakteristiky mnicha, učitel charakteristiky učitele. Voják má charakteristiky vojáka, chudý člověk charakteristiky chudého člověka, bohatý zase bohatého. Každý má své vlastní charakteristiky. Cesta začíná, když se vzdáte všech těchto charakteristik.

Příčiny a okolnosti jsou původem světa fenoménů. Když je původem fenoménu příčina, pak tento fenomén nemá svou vlastní přirozenost. Když přijmete a rozpoznáte toto chybění, dotknete se čisté země. Když cvičíte zazen, ležíte ve své rakvi. Když jste v rakvi, můžete pochopit, že vám nic nepatří. Všechny věci, které jste získali, vědění; peníze, cetky, jsou jen dočasné půjčky. Cvičíte-li zazen, můžete stát ve svém vlastním životě pevně a neotřesitelně.

Tvoříte přítomnost ze svého pravého "já". Přítomnost, která se objevuje znovu a znovu, svobodná a nespoutaná. To se nazývá ne-myšlení, hiširjó. Kdyby každý na této zemi chtěl Cestu, nebyly by už války a hladomory, už žádné zbytečné životy, jejichž jediným smyslem je soutěž. Tato země by se stala rájem. Ale lidé raději dělají potíže se svým osobním egem.

Nemít žádne myšlenky, přání, být hiširjó neznamená být nečinným kusem hlíny. Znamená to neradovat se, když přichází Buddha, a neodvracet se, když přichází ďábel. V království Cesty ego zmizí. Zmizí absolutně z celého světa.

Lidé se rozčilují jenom proto, že si myslí, že jejich tělo je jejich majetkem. Avšak když o něm mluví sútry, říkají jen, že je to velký pytel zapáchající kůže. Když někdo ve vzteku křičí: "Za koho mě máte?" nebo : "S kým si myslíte že mluvíte?" myslím si: "S velkým pytlem zapáchající kůže." Dnes je svět degenerovaný, proto mají úspěch profesionální lháři. Ale když pozorujeme pomíjivost, už neexistují lži, a kde neexistují lži objevuje se pravda. V zrcadle můžete vidět svůj obraz, ale jak uvidíte mysl, kterou nemůže ani zrcadlo odrážet? V zazenu je to možné. Nic tak nezjevuje ego jako zazen. Čím je zazen čistší, průhlednější, tím lépe vidíte iluze svého ega.

Dnes jsou zprávy z našeho světa předávány prostřednictvím obrazů. Šílené obrazy jednání našich bonnó a našich komplikací. A tyhle komplikace nezýváme civilizace, rozvoj a pokrok. Ale z Buddhova hlediska je to spíše degenerace než pokrok. Každý křičí. "Civilizace, civilizace!" ale ve skutečnosti se setkáváme jen s přemírou zaslepujících jevů. Bez civilizace se můžeme přiblížit svému přirozenému tíhnutí k osvobození.

Cvičit zazen je být člověkem, který je jedno s nebem a zemí, který se nepohne, když vidí horu nebo řeku, který nezávidí majestát labuti a nesměje se neohrabanosti husy. Tehdy je každý náš pohyb gestem, které zaplňuje vesmír. V každém okamžiku vykonáváme velkou práci bez hranic. Náš výdech je výdechem celého vesmíru. Náš nádech je nádechem celého vesmíru. Vidět znamená vidět celý svět, slyšet znamená slyšet celý svět. Tak je třeba tvořit všechny světy - usednutím bez důvodu. Ačkoliv obyčejní lidé by ani nevyplázli jazyk pro nic, toto "nic" je podstatou naší školy.

Objevte nezcizitelný život, který je bez přicházení a odcházení, v původu i ve zničení, a trvejte na něm - to je cvičení Cesty. Tehdy poprvé dosáhnete správného vidění a vaše ego už nebude přechodným "já", ale věčným "já".

Pochopte, co je náboženství. Místo, kde není žádné nahoře nebo dole, napravo nebo nalevo, uvnitř nebo venku. Je to průhledné od oblohy k zemi, je to dosažení Cesty. Strach, úzkost a faleš tam nejsou, a když zmizí faleš, je vesmír jasný jako krystal. Mít tuto mysl znamená skoncovat s každým neštěstím a zrodit absolutní štěstí. Cokoliv děláte a kamkoliv jdete, vždycky budete šťastni. Mysl Cesty je velmi příjemná věc. Velkým štěstím mého života bylo cvičit zazen s tímto tělem, které se stejně tak dobře mohlo stát tělem darebáka. Bylo to štěstí i pro všechny okolo mě a pro všechny, které jsem mohl oklamat a podvést. Všichni byli zachráněni, když jsem se naštěstí stal mnichem. Moje živoucí oddanost k Buddhovi je pozice zazenu a obsahem této pozice je lidská bytost Sawaki. Tehdy Sawakiho bláznivá, komplikovaná mysl komunikuje s každou cítící bytostí; takhle zazen zachraňuje lidstvo. Když se skutečnost živoucí oddanosti k Buddhovi potvrzuje tímto způsobem, když jsou zazen a Sawaki jedno, celý život je kompletní. Raději než jakoukoliv lidskou techniku, vysoké osvícení nebo hlubokou introspekci je lepší cvičit to, co je pro lidi nepřijatelné, co nelze přidat nebo odečíst - nejhlubší, nejčistší a nejautentičtější zazen. Zkrátka tady rovně sedím a tento nesmírný a neohraničený zazen naplňuje prostor a čas.

Pravá Dharma znamená obnovit naši původní mysl a hledat věčnou, nesmrtelnou říši. Život, ve kterém je narození, není nic než snový život. Musíme objevit svět, který proniká nebem i zemí, ne svět našich iluzí. Život totálního probuzení, bez smrti v budoucnosti, bez narození v minulosti; zapomeňte na všechno a pokračujte s Buddhy tří časů a s generacemi patriarchů.

Zazen je metoda, která nekompromisně potvrzuje toto "já". Je to zázračné umění, skrze které se naše "já" může stát sebou samým. Dokud se tak nestane, vším, co děláme, hrajeme stále stejnou starou melodii. Forma, ve které mizí tato dětinskost, je zazen. Tímto "já" nelze pohnout. Je to původní nehybnost. Chvála a hana s ním nemohou pohnout. Člověk se nestane velkým, protože je obdivován, nebo hodným pohrdání, protože je kritizován. Tohle uchopit znamená stát se Buddhou a zazen je krajně chladný stav našich přehřátých mozků.

Není důvod, proč by měl být bohatý člověk vznešený a chudý nikoli. Proto říkám, že každý člověk je absolutní a potvrzuji se tím, že říkám: "Jsem." Ačkoliv si ostatní myslí: "Co je to za žebravého mnicha?" dýchám svým nosem a nepůjčuji si nosní dírky někoho jiného. Buddha neznečištuje "já" a nechává ho jít v naprosté svobodě.

Mnoho lidí pochybuje, že oni sami vlastní Buddhovu přirozenost. Vždycky jim říkám: "Vy troubové, co je to za žvást? Všichni jsme v samotném srdci Buddhovy přirozenosti, v samém středu zazenu." Lidské tělo je smrtelné, a je tudíž zbytečné na něm záviset. Ale co máme dělat, abychom neumřeli? Odhoďte tělo, vzdejte se připoutanosti k egu a osobním myšlenkám. Najdete věc, která obaluje nebe i zemi a nikdy nedělá chybu, at si o tom člověk myslí cokoliv. Pro Buddhy a patriarchy není ztráty, ani zisku. Když jim věnujeme své tělo a celou bytost, když neodvracíme pohled od jejich tváře, když jsme na stejné vlnové délce, můžeme zažít nekonečný a neomezený soucit Buddhů a patriarchů.

Na začátku Bódhidharmovy sútry se říká: "Naše přirozenost je tajemně subtilní." To znamená, že jste neomezení a že nacházím sebe ve vás. Nemůže tedy existovat nic, co zabíjí. Chci říci, že jestliže nezabíjím, není to proto, že je to proti zákonu, ale protože nemůžu zabít. A nekradu ne proto, že na to nemám právo, ale protože jsem neschopen krást. Jestliže existuje subjekt a objekt, není žádná Buddhova Dharma. Já a vy jsme sjednoceni, já a nepřítel jsme sjednoceni. Právě tato Cesta, tato Dharma, toto potvrzení a toto cvičení nejsou nikdy rušeny nebo zničeny. Je to opravdu dobré, není nic lepšího.

Atomová bomba možná zachrání stranu, která ji použije, ale ne nepřátelskou stranu. Jen zazen zachrání oboje - přátele i nepřátele. Stát se Buddhou znamená prostě sednout si do zazenu. Rozumět Cestě znamená následovat ji. Cvičení a satori jsou jedno, ale satori existuje, ať existuje cvičení nebo ne. Tomu je těžké porozumět. Když cvičíte uprostřed iluzí, satori přichází napoprvé dřív, než si toho jsme vůbec vědomi. Není to úžasné cvičení?

Dódžó je místo, kde jsou lidé zabíjeni. Dokud v nás žije osoba, tento svět zůstává světem iluzí a chimér. Je důležité zemřít, abychom viděli svět. Z rakve je na něj zajímavý pohled. Realita skutečného světa je ohromující, kéž bychom si mohli sundat barevné brýle a podívat se na ni. Ale to není nic, o čem byste mohli mluvit s lidmi. Takže osoba musí být zabita. Když je osoba mrtvá, je to dobře. Náboženství neznamená přeměnu vnějšího světa, ale spíše proměnu tohoto oka, tohoto ucha. Náboženství neznamená myšlení, nýbrž cvičení. Náboženská praxe je jedna jedinečná věc. Díky každodennímu cvičení se narodíte v nebi, ztratíte-li každodenní cvičení, narodíte se v pekle. Nebe, o kterém mluvím, je tichá, klidná síla člověka, pro kterého neexistují takové věci jako dobro nebo zlo, Buddha nebo satori, člověka, který již nemá co získat, co dokončit.

Zazen zjevuje pravou přirozenost skutečnosti. Člověk okamžitě cítí velkou potřebu ji uchopit. Ale pravá povaha skutečnosti je nemít skutečnost. Z lidského hlediska tato skutečnost není skutečnost. V současné době se lidé, tj. intelektuálové zvyklí při skládání zkoušek popisovat archy papíru na jakékoliv téma, snaží o skutečnosti psát. Ale čím víc ji hledají, tím víc jim uniká. Objevit pravou povahu skutečnosti znamená obsáhnout celek vesmíru v jediném pohledu. To není problém kvantity, ale kvality.

V dávných dobách neexistoval ani rentgen ani teleskopy. Nic takového. Museli jsme se tedy vybavit očima schopnýma vidět bez pomoci teleskopů a mikroskopů. Tehdy jednoho dne jedno oko poprvé vnímalo skutečnost v její celistvosti. Toto mimořádně vnímavé oko uvidělo sebe, stejně jako ostatní. Proniklo štěstím, stejně jako utrpením a poprvé uvidělo svět, kde absolutně nic neexistuje.

To, co je bez formy není ani prázdné, ani ne-prázdné. To, co je bez formy, zahrnuje formu a forma zahrnuje to, co je bez formy - není pro ně problém koexistovat vedle sebe. Totéž platí pro mít rád a nemít rád, makrokosmos a mikrokosmos, dobré a špatné. Proto se musíme ptát, co je dobré a co špatné - není to od sebe příliš vzdálené. Je to část našeho lidského stavu. Když už v tom nevidíme protiklad, uchopíme Buddhovo tělo, jeho podstatu, nejzazší skutečnost - pravou Buddhovu skutečnost. To je Buddhovo satori.

Dógen Zendži napsal tuto báseň:

Květiny, podzimní fialové listí,
bílé mraky v zimě -
jejich iluzorní barvy mě okouzlují.

V krajině satori obdivuje zároveň barvy iluze i satori. Fakt, že jsou v základě prázdné a bez formy, ho přiměje obdivovat je tím více. Je dobré vidět krásy přírody a všech věcí v jejich dvojitém aspektu - jsou tak jiné. Jasné zrcadlo mysli odráží všechno bez rozlišování. Zrcadlo naší mysli nerozlišuje; nemá rádo nebo nerado to nebo ono. Pro mysl všechno září až do srdce největších hloubek - nikdy se nesetkává s jakoukoliv překážkou. Lidská rasa se vyznačuje inteligencí a velkou manuální zručností, která jí umožňuje vyrábět všechny možné stroje. Lidé také rádi bojují. Obratně používají jazyka. Stručně řečeno, člověk je obdařen všemi druhy talentu. Zkušenost bohužel ukazuje, že ti, kteří využívají své nadání dobře, jsou vzácní. Lidé říkají, že bychom neměli používat své nadání pro špatné cíle; já bych šel dál a řekl, že bychom se měli snažit ze všech sil využít své nadání co nejlépe. Podvodník špatně používá své vlohy. Lichvář také. Lidé s třemi letními domy a několika milenkami také. Každý z nás je svým způsobem příklad zneužitého talentu.

Využít co nejlépe své schopnosti znamená identifikovat se s Buddhou nebo Bohem. První, co musíte udělat, je poznat se skrz naskrz. Když jste to udělali, můžete ze sebe použít to nejlepší, abyste se prosekali vášněmi, které nás vedou k ubohému používání sebe sama. Jedině tehdy můžeme pevně stát na svém vlastním horském vrcholu, na tom zářícím, oslnivém vrcholu, který obsahuje celý vesmír a vládnout čepelí moudrostí ostrou jako břitva. Uchopit meč moudrostí znamená přivést lidské schopnosti k nejvyššímu rozkvětu. Lidé, kteří dosáhnou tohoto nejvyššího bodu v sobě, kde mají nebe a země stejný kořen, kde jsou jedno s celým vesmírem, jsou schopni pomáhat ostatním.

Jednoho dne nějaký člověk viděl Šáriputru (jednoho z velkých Buddhových žáků), jak si ulevuje na poli. Ten člověk pocítil velkou vděčnost. Sepjal ruce a padl k zemi. Příběh říká, že v tom okamžiku zažil zjevení pravé Buddhovy podstaty. Zdá se, že pohled na Šáriputru jdoucího na záchod dokázal vzbudit hlubokou úctu. Řekněme prostě, že na něm bylo něco, co si vynucovalo respekt. Měli bychom vzbuzovat tento pocit úcty v druhých, ať cvičíme zazen, čteme sútru nebo vykonáváme obyčejné úkony každodenního života, jako je jíst nebo jít na záchod; věci, které normálně nehodnotíme příliš vysoko. Tehdy každý okamžik našeho každodenního života může rodit nekonečná dobrodiní jako draci a sloni, kteří dupou a dovádějí, aniž by potřebovali, aby jim někdo vysvětloval Zákon.
Myslíme si, že hora Fudži je velká hora, ale z vrcholu Himálají vypadá maličká. Říká se, že Tichý oceán je nesmírný, ale je to jenom část planety Země. Z vesmíru vypadá asi jako vanička na mytí nohou. Je těžké si představit, jak drobné zvíře je člověk. Pro améby, které se pohybují pod sklíčkem mikroskopu, jehož meze nevidí, je to sklíčko velké jako Tichý oceán. Říkat, že věci jsou velké nebo malé, je výsledkem nesprávného pohledu na věci. Věci jsou takové, jaké jsou - ani velké, ani malé. Je na nás, abychom viděli svět jinak. Co skutečně těší lidské bytosti v jejich drobounkém světě? Rády se baví a rády dostávají dárky. Narození považují za šťastnou událost, ačkoli s tím může být spojené velké neštěstí, je-li dítě nemocné, nebo se z něj stane budižkničema. Lidé gratulují, když se slaví svatba, ačkoli nevědí, zda se neukáže, že je ženich chronický opilec. Radost a utrpení jsou čistě relativní pojmy; jsou vágní a klamavé. Nikdy si nemůžete být jisti, která událost přinese štěstí a která smutek. Dobro obsahuje zlo a naopak. V důsledku toho: "Pravda je bez základu a kořen iluze je prázdný. Vzdáme-li se vlastnění a ne-vlastnění, ne-prázdné se stane prázdným." Tyto dva verše obsahují celý vesmír - dobro a zlo nikdy neexistovaly. A Šinranův slavný výrok se stane zřejmým: "Neměli byste být hrdí na ctnost nebo se bát zla." Všichni lidé bez výjimky nejsou ani dobří, ani špatní.