Rjókan
Rjókan(1758-1831), japonský mnich je velmi proslulý díky své poezii. Jeho styl, spontánní, přímý a zjevně prostý, vyjadřuje hluboký smysl mušin a mudžo, nestálosti a pomíjivosti všech věcí. Rjókan byl už od dětství samotářská a nezávislá osobnost. Jednoho dne jako chlapec zasněně zíral do dálky. Otec mu vynadal a nařídil, aby přestal se svým nekonečným denním sněním. Pohrozil mu, že když toho nenechá, promění se v rybu. Po těchto slovech Rjókan utekl. Za pár hodin se vrátila matka a ptala se, kam kluk zmizel. Otec jí vysvětlil co se přihodilo, a oba rodiče se vydali syna hledat. Nakonec ho našli za soumraku na břehu, na samém kraji vody, jak tiše čeká, až se promění v rybu.

Když mu bylo devatenáct, opustil domov, oholil si hlavu, oblékl mnišský šat a kesu. Tehdy řekl: "Všichni světští lidé říkají že se stanou mnichy a pak budou cvičit zazen. Já začínám cvičením zazenu, pak se stanu mnichem."

Nastěhoval se do opuštěné poustevny šest mil od jedné vesničky a pojmenoval ji Gogoan. An znamená poustevna a gogo je polovina množství rýže, kterou potřebuje jeden člověk na den. Žil tam třicet čtyři let až do své smrti.

Rjókanův život v Gogoan je symbolem nejvyšší dimenze duchovního života. Ze své poustevny často odcházel navštěvovat okolní vesnice, kde si hrál s dětmi, popíjel saké s rolníky a povídal si s přáteli. Spal, když se mu chtělo spát, hodně pil a nezřídka se zúčastňoval letních slavností a tanců. Všechno, co potřeboval pro svůj prostý život, si vyžebral a okamžitě rozdal to, co mu přebývalo. Nikdy nekázal ani neučil, ale sám jeho život byl živoucí kázání. Jeho láska k dětem a květinám byla příslovečná, celé dny trávil hrou nebo trhánímkvětin, zapomínaje jít žebrat.

Vážil si každého, hluboce se klaněl každému člověku, kterého potkal. Když si s ním chtěl někdo zahrát go, nebo po něm chtěl, aby recitoval své básně, vždycky nadšeně vyhověl. Byl pořád veselý, lidé, kteří s ním přišli do styku, cítili, jako by jaro dýchlo na temný zimní den.

Existuje řada anekdot o Rjókanových výstřednostech. Zde je několik nejslavnějších: Jednou šel Rjókan poblíž vesnice, když tu uslyšel slabý hlásek volat: "Pomoc, pomoc!" Uviděl kloučka, který uvízl ve větvích stromu kaki. Rjókan mu pomohl slézt a sám vyšplhal nahoru natrhat nějaké ovoce, aby dítě utěšil. Ale když se octl nahoře, řekl si, že bude lepší nejprve ovoce ochutnat, protože kdyby nebylo zralé, mohlo by dítě onemocnět. Jeho obavy však byly zbytečné, ovoce bylo velice sladké. Dokonce bylo tak vynikající, že Rjókan jedl dál a dál. "Mňam! To je dobrota!" Úplně zapomněl na kluka, který přešlapoval pod stromem a volal: "Rjókane, já chci taky kaki!" Rjókan se vzpamatoval a se smíchem házet ovoce dítěti.

Jindy mu kdosi řekl: "Najít na zemi peníze, to je velká radost." Druhý den kromě jídla Rjókan vyžebral i pár mincí a hned se rozhodl, že zjistí, zda je to pravda. Pohodil peníze na cestu a několikrát je zase sebral, ale necítil se obzvlášť šťastný. Ale zkoušel to dál, dokud mince nakonec neztratil. Potom po dlouhém hledání je znovu našel, a to se opravdu cítil šťastný. "Á už to mám," vykřikl, "Najít na zemi peníze je velká radost."

Rjókan nikdy nikomu nedělal kázání, nikoho nekritizoval. Jednoho dne ho přišel navštívit bratr; chtěl, aby s ním šel Rjókan domů a promluvil s jeho synem, který se začal kazit. Rjókan přijal pazvání, ale během návštěvy neřekl chlapci ani slovo výčitky. Druhý den se chystal k návratu a synovec mu pomáhal se zavazováním slaměných sandálů. Jak se skláněl najednou ucítil horké kapky padat na svůj krk. Vzhlédl a spatřil strýce, jak se na něj dívá s očima plnýma slz. Rjókan odešel a říká se, že se synovec změnil k lepšímu.

Jednou přišel Rjókana navštívit starý přítel. Rjókan měl radost, že ho vidí a hned se vydal sehnat nějaké saké. Když se vracel zpátky se džbánem v ruce, uviděl měsíc vysoko na obloze. ZAstavil se fascinován, sedl si a začal pít, zapomenuv zcela na přítele, který o něj začal mít starost a vydal se ho hledat. Nešel ho dočista opilého a hluboce spícího v měsíčním světle.

Ke konci sví ho života se Rjókan seznámil s mniškou Teišin, rozkošnou devětadvacetiletou ženou. Jejich vztah byl vzácný a pozoruhodný, jak je vidět z mnoha básní, které si vyměnili. Trávila s ním dlouhá období a byla u něho, když umíral. Stejně jako se Edžó postaralo Dógenovo dílo, Teišin uchovala a uveřejnila Rjókanovy básně, včetně sbírky nazvané "Kapka rosy na lotosovém listu".

Zde jsou dvě z posledních básní, které napsal:

Padají třešňové květy.
I ty, co ještě zůstávají;
se chystají brzo upadnout.

Co jsem za sebou zanechal?
Květiny jara,
letní kukačku
a rudé listy podzimu.

Další Rjókanovy basně

Kolik uplynulo roků,
co jsem přišel do této poustevny?
JseFn-li unaven, natáhnu si nohy.
Když je mi dobře;
procházím se v horách.
Posměch ěi chvála lidí světských
neznamená nic.
Následuji svůj osud
a za to tělo;
jež jsem dostal od rodičů,
mohu jen děkovat.

Moje chýše leží
uprostřed hustého lesa.
Zelený břečťan je rok co rok delší.
Co se týká lidských věcí -
žádné správy.
Jen tu a tam píseň dřevorubce.
Svítí slunce
a já si spravuji šaty..
Když vyjde měsíc,
čtu buddhistické básně.
Nemám, přátelé, o čem podat zprávu:
Chcete-li najít smysl,
přestaňte se honit za tolika věcmi.

Stojím sám pod osamělou borovicí,
čas rychle plyne:
Nad hlavou obloha bez konce -
na koho mám zavolat, aby se ke mě připojil
na této stezce?

Nemocný ležím v poustevně -
ani jeden návštěvník za celý den.
Miska na rýži dlouho visí
nerušeně na zdi.
A úplně zvadla glycínie.
Přicházejí sny
a honí se přes pole, přes hory.
Má mysl se vrací do vesnice,
kde děti denně čekají,
že přijdu a budu si hrát.

Tisíc vrcholů
pokrytých zamrzlým sněhem,
deset tisíc horských stezek,
ale ani stopa po lidech.
Každý den jenom zazen,
někdy zvuk sněhu
proti oknu vanoucího.

Dnes jsem už žebrání nechal,
toulám se po venkovských cestách.
Vedle Hačimanské svatyně
povídám si s dětmi.
Loni - bláznivý mnich,
letos - beze změny.

Staré a zbytečné tělo -
v téhle osamělé vypůjčené poustevně
jsem viděl spoustu pokolení květin.
Až přijde jaro
a budu-li ještě naživu,
určitě vás znovu navštívím -
poslouchejte, zda neuslyšíte
zvuk mé hole.

Déšt ustal,
mraky odpluly
a je zase jasno.
Když máte čisté srdce,
pak jsou čisté všechny věci
ve vašem světě.
Vzdejte se tohoto prchavého světa,
vzdejte se sebe sama -
pak vás měsíc a květiny
povedou po Cestě.

Ve dnech starých jako bohové,
kdy svornost dávno ztracená světem vládla,
žila opice a zajíc
a liška s nimi,
všichni spojeni upřímným přátelstvím.
Vstávali za úsvitu,
hráli si na kopcích a vřesovištích
a s večerem
bok po boku usínali.
Tak po mnoho roků žili společně,
dokud vysoko v nebesích
vládce se o nich nedoslechl
a nechtěl se o tom,
co slyšel druhé říkat,
osobně přesvědčit.
Za starce se tedy přestrojil,
slabého a neduživého.
klopýtavě přišel k nim
a žádal po nich toto:
"Pokud dobře slyšely moje staré uši,
ač lišíte se druhem,
žijete jednotni ve svých srdcích
jako družina veselá.
Chcete-li si však udržet
jméno, které máte,
dostaňte mě z nesnází
a zažeňte můj hlad."
Po těch slovech stařec klesl
a upustil svou hůl.
Na cestu se vydali rychle všichni tři.
Ale za malou chvíli
zpátky je z kopce opice,
vysoko se vzadu tyčícího,
v rukou jedlé kaštany.
A za ní liška brzy
spěšně přichází
od potoka vpředu.
V tlamě živou kořist svírá
jenom pro starého muže.
Zajíc sám po okolí skákal,
všechno prolítal,
avšak když pak přišel domů
s rukama prázdnýma,
stařec vynadal mu tvrdě
pro jeho zkaženost,
nedostatek pravdy v jeho srdci.
V hlubokých výčitkách
sestavil zajíc záhy plán,
opici řekl:
"Vylezla bys zas na kopec
a přinesla pár větví?"
A lišce: "Postavila bys
pro mě hranici hořící?"
Poslechli oba, jak praví přátelé
mají v takových případech.
Nato zajíc, běda,
do plamenů se vrhl,
učiniv pro divného starce
velikou oběť.
Jakmile stařec poznal
zajícovu věrnost,
jeho srdce se dusilo hlubokou lítosti,
upřel svůj pohled
přímo ke svatému nebi,
hlasitě naříkal
a vrhl se k zemi.
Za nějakou chvíli
udeřil se stařec do prsou
a řekl sám k sobě:
"Nyní vidím, že tři věrní,
všichni jsou stejně praví.
Přátelé, kterým se dá věřit v nouzi,
a přece mezi nimi,
zajíc to byl, kdo učinil
nejlepší obět."
Po těch slovech stařec vzal
zajícovo mrtvé tělo
do jasné síně měsíční
a tam ho pohřbil.
Proto, jak lidé říkají
po mnohá pokolení,
je na bezmračné přední straně
zářivého měsíce
ve slávě umístěn zajíc.
Kdykoliv slyším
ten příběh tak dobře známý,
nemohu si pomoct - zmáčím
horkými slzami očí
rukávy svého posvátného roucha.
Tak jak byl - smrtelný,
obětoval se jednou zajíc
pro starého muže.
Jak po něm má duše touží,
slyšíc znovu tento příběh.
Jedné noci v půli podzimu
na jasný měsíc nad sebou se dívám
a zcela samo od sebe
obrací se srdce k příběhu starému,
který jsem slýchal znovu a znovu.
Pravdivé jako zrcadlo,
pokorné srdce se naučilo
veliké oběti.
Chválit se musí toto srdce
po pokolení nespočet.

Když teď čtu Dógena, zjištuji,
že jeho tón už nesouzní s běžnými názory.
Nikdo se už neptá, je-li to drahokam nebo oblázek
prachem pokrytý pět set let,
nikdo nemá oko pro Dharmu.
Pro koho byla použita celá ta výřečnost?
Závidím starým dnům; současnost k zemi tlačí
mé unavené srdce
jedné noci u lampy seděl jsem a nemohl
přestat naříkat,
mé slzy smáčely stránky starého Buddhy z Eihei.
Ráno nato do mé chýše přišel soused, vědět chtěl,
proč je kniha mokrá.
Hluboce rozrušen, chtěl jsem mluvit, ale nemohl.
Nešlo mu to vysvětlit.
Vzpomínám na minulé dny, kdy jsem žil v Encúdži,
na učení svého starého mistra o Šóbógenzó.
Když jsem ho slyšel, chodil jsem za ním, žádal o povolení
číst a důkladně studovat.
Cítil jsem tak ostře, jak jsem do toho dne spoléhal
jen na vlastní schopnosti.
Pak jsem opustil mistra a vydal se na pouť.
Jaká je spojnice mezi Dógenem a mnou?
Kamkoliv jdu, cvičím upřímně Šóbógenzó,
kolikrát se musím dotknout dna?
Kolikrát se musím dotknout podstaty?
V tomto učení není nikdy zkratka.
Tak se tedy pouštím do pečlivého studia mistra všech věcí.
Sehnul jsem na okamžik hlavu
a nalezl tato slova:
Déšt včerejší noci padal na mé knihy.

Znám spoustu lidí v tomto světě, i
kteří hladoví po tom či onom,
jsou jako slepí bourci morušoví uvěznění
ve svých zámotcích,
připoutaní k nenasytným touhám
po tomto světském vesmíru,
svobodu ztrácejí a ničí srdce a tělo,
rok za rokem se oslabuje jejich vrozená dobrost.
A jak čas běží, hrabou se hlouběji ve svém bláznovství.
V jednom okamžiku přeruší svou cestu do věčnosti,
potom musí jít sami bez jediného zvuku,
jenž by jim pomohl.
Všechno, co hromadí, promarní na svá potěšení.
A jejich jména jsou zapomenuta v momentě, kdy odejdou.
Je nějaké šílenství větší nežli těchto nevinných?
Škoda! V hlubinách mého srdce způsobují
jen nekonečnou bolest.

Uvědomil jsem si ve svém nitru,
že tento skutečný svět je pomíjivý,
opustil jsem domov (nechal se vysvětit),
odešel od rodičů a příbuzenstva.
Když jsem odcházel, jako mrak plující po obloze
plné oblaků,
jako potok vinoucí se nikam,
na cestách s trávou do jediného polštáře,
dával jsem sbohem své matce.
Myslela si, že to je poslední sbohem v tomto světě?
Měla oči plné slz, mé ruce byly v jejích,
dlouho, předlouho se mi dívala do tváře.
Je to jako bych měl ještě ted před sebou její rysy.
Když jsem se loučil s otcem,
řekl mi: "Nikdy nedovol, aby lidé tohoto světa říkali,
že jsi se zřekl světa zbytečně."
Zdá se mi, že slyším jeho slova právě teď.
Srdce mé matky je milující;
řekl jsem si, že nesmím odložit milující srdce své matky
a obrátil jsem se zpátky k lidem tohoto prchavého světa
se soucitem stále ve svém srdci.
Slova mého otce jsou přísná...
Naslouchaje znovu těmto přísným slovům,
napomínal jsem se ráno i večer,
že učení zákona se nesmí nechat zkazit.
Z těchto dvou věcí budu mít
vzpomínku na otce a matku,
dokud žít budu na tomto světě.

Po dni stráveném žebráním ve městě
teď ve večerním chladu
pokojně sedím pod srázem.
Sám, s jedním šatem, s jednou miskou
vskutku nejlepší je život zenového mnicha!

***

Při psaní těchto řádků jsem doslova promáčel své tričko slzami.
Ještě nikdy jsem tak neplakal.
Ještě nikdy...