Tózan Rjókai
Tózan Rjókai (807-869) byl jednou z hlavních postav zenbuddhismu na úrovni Bodhidarmy a Enóa. Tózan napsal Hókjózammai, jeden ze základních zenových textů, který je dodnes recitován v zenových klášterech v Japonsku. Tózanovou význačnou vlastností byla jeho nezávislost vůči všem náboženským dogmatům a všem zavedeným stereotypním učením. Vstoupil do kláštera jako dítě a mistr ho učil zpívat Hannja šingjó. Když došel k pasáži, která říká: mu gen ni bá ze šin i - žádné oči, žádné uši, žádný nos, žádný jazyk, žádné tělo, žádná mysl - dal si ruku na obličej a řekl mistrovi: "Já mám oči, uši, nos, jazyk, tělo a mysl. Jak to, že sútra říká, že neexistují?" Mistr byl zaražen jeho otázkou a zmohl se říci jen: "Já nejsem člověk, kterého potřebuješ."

V pětadvaceti byl Tózan vysvěcen na mnicha a vyrazil na cesty po různých dódžó v Číně. Jako první navštívil dódžó Nansena, žáka Basoova. Dorazil zrovna v den, kdy se konala ceremonie připomínající Basoovu smrt a Nansen měl proslov, během kterého řekl svým mnichům: "Zítra budeme obětovat Basoovi - myslíte si, že přijde?" Všichni zůstali zticha kromě Tózana, který řekl: "Přijde, když najde někoho, kdo by ho doprovodil." Nansen, na kterého to udělalo dojem, otcovsky pronesl: "Tento muž je ještě mladý, ale je to výborná surovina pro vyřezávání a leštění." Tózan odsekl: "Velký mistr by si neměl plést svobodného muže s otrokem," a odešel. Pak šel navštívit Isana (771-853) a požádal ho, aby mu vysvětlil větu ze sútry, která říká: "Neživé věci vykládají Dharmu." Tózan nebyl s to pochopit Isanovo vysvětlení. takže Isan zakončil rozhovor slovy: "Ústa, která mi dali moje rodiče, ti to nikdy neobjasní."

Pak šel Tózan do dódžó mistra Ungana (742-841) a položil mu stejnou otázku: "Kdo slyší neživé věci vykládat zákon?" Ungan odpověděl: "Zákon, který vykládají neživé věci, mohou slyšet jenom neživé věci." Tózan se zeptal: "A ty, velký mistře, slyšíš ho?" Ungan řekl: "Kdybych ho mohl slyšet, pak bys ty nemohl rozumět mému učení." Tózan odcházel se slovy: "Říkáš-li takovéhle věci, tak je to pravda - nerozumím ničemu z tvého učení." Ungan odvětil: "Jelikož nerozumíš ani mému učení, jak bys mohl doufat, že porozumíš učení neživých věcí? Nevidíš, že řeky, ptáci, stromy, všichni vykládají Dharmu?" Tehdy Tózan udělal sampai před svým mistrem a věnoval mu tuto báseň:

Úžasné! zákon vykládaný neživými věcmi je věčná pravda. Když se ho snažíme slyšet ušima, nikdy mu neporozumíme - jedině když ho posloucháme očima, můžeme ho důvěrně poznat. Ungan se zeptal: "Jsi nyní štastný?" A Tózan upřímně odpověděl: "Nemohu říct, že bych nebyl šťastný, ale je to štěstí člověka, který našel jednu zářící perlu uprostřed odpadků."

Tózan zůstal u svého mistra několik let. Když se s ním loučil, Ungan řekl: "Potom, co se teď rozejdeme, bude pro nás těžké setkat se znovu." Tózan odtušil: "To, co pro nás bude těžké, je nesetkat se znovu. A po tvé smrti, co mám odpovědět, když se mě někdo zeptá: jaká byla pravá tvář tvého mistra?" Ungan odpověděl: "Je to přesně tohle." Tózan opustil klášter svého mistra, ale jeho poslední slova mu nešla z hlavy. Jednoho dne šel přes most, uviděl svůj vlastní odraz ve vodě a náhle pochopil význam Unganova posledního učení. Vyjádřil ho v této básni:

Nikde ho nehledej, jinak ti unikne. Teď jsem sám a potkávám ho všude. Tady a teď on je já, tady a teď já nejsem on. Jedině takhle se Džudžu (věčný Buddha) může uskutečnit. Tato báseň byla východiskem pro Hókjózammai, které Tózan složil později.

Tózanovo učení k sobě samému
Neusiluj o zisk, proslulost nebo prosperitu. Žij svůj život tak, jak přichází, v souladu s okolnostmi. Kdo je mistr, když se dýchání zastaví? Poté, co zemře tělo, zůstane jen prázdné jméno. Když se ti roztrhají šaty, spravuj je znovu a znovu. Když ti dojde jídlo, pracuj, abys nějaké dostal. Jak dlouho ještě může přežívat toto iluzorní tělo? Zvětšoval bys svou nevědomost kvůli takové trivialitě?

Tózanovo učení k žákům
Ti, kteří cvičí zen, musí mít vysoký ideál a musí přetrhnout všechna svá pouta. Následujte cestu jednoduchostí a chudoby, zřekněte se vší připoutanosti ke své rodině a vší společenské diplomacie. Oholte si hlavu, obarvěte si oděv, oblékněte si kesu a noste misky mnicha. Jděte přímou stezkou k svatosti daleko od všeho prachu. Průzrační jako led, čistí jako sníh, draci vás budou ctít, démoni vám budou vzdávat čest. Cvičte zazen, toto tělo zrozené z vašich rodičů nemůže být spaseno, dokud nezaplatíte hluboký dluh vděčnosti Buddhům.

Jak si lidé mohou myslet, že je potřeba ustanovit kult, zformovat sektu, shromažďovat věřící, chopit se štětce a okázale malovat umělecká díla, zápasit v honbě za prachem proslulosti a zisku, nedbat pravidel a ničit správné chování? Vést pohodlný život se stane věčností utrpení. Jestliže to je vaše cesta, marně tvrdíte, že jste mniši.