Pohasl den a nadešla noc, šířící své stíny v chatrčích zasypaných sněhem. Na temném nebi se objevily hvězdy jako naděje čekající na věčnost po mukách umírání a smrti. Sedláci zavřeli dveře a okna, zapálili lampy, usedli k teplu krbů a nevšímali si nočních přízraků obcházejících domy.

Když toho večera seděli Ráhíl, její dcera Marjam a Chalíl u dřevěného stolu a večeřeli, zabušili na dveře sluhové šejcha Abbáse a vstoupili. Ráhíl se vyděšeně obrátila a Marjam strachem vykřikla. Chalíl zůstal klidný, jako by to jeho velká duše předvídala a věděla o příchodu těchto mužů předem. Jeden sluha se přiblížil, položil tvrdě ruku Chalílovi na rameno a drsně se zeptal: "Ty jsi mladík vyhnaný z kláštera?" Chalíl zvolna odpověděl: "Ano, to jsem já. Co chcete?" Nato muž prohlásil: "Máme rozkaz přivést tě spoutaného k domu šejcha Abbáse. Postavíš-li se na odpor, povlečeme tě po sněhu jako zařezané jehně."

Ráhíl vstala, zbledla v tváři, čelo se jí pokrylo vrás­kami a chvějícím se hlasem řekla: "Čím se provinil, že ho máte přivést před šejcha Abbáse, a proč ho chcete táhnout spoutaného?" Marjam pravila s nadějí a soucitem v hlase: "Vždyť je sám, zatímco vy jste tři. Je zbabělé snažit se ho ponížit a týrat."

Sluha se rozzlobeně rozkřikl: "Je v téhle vesnici snad nějaká žena, která by se protivila vůli šejcha Abbáse?" Po těch slovech si odvinul od pasu pevný provaz a chtěl jím svázat Chalilovy ruce. Mladík vstal s nezměněným výrazem ve tváři. Hlavu měl ale hrdě vztyčenou jako věž vzdorující bouři a na rtech se mu rozléval smutný úsměv. Pak promluvil: "Lituji vás, muži, protože jste slepým a silným nástrojem v ruce slabocha, který vás utlačuje a vašimi pažemi utiskuje slabé. Jste otroky z nevědomosti, která je černější než kůže černochů, a snadno se podrobíte nespravedlnosti a hrubosti. Včera jsem byl jako vy, zítra napodobíte vy mne. Teď je mezi námi hluboká a temná propast, jež pohlcuje mé volání a zakrývá vám mou pravdu. Neslyšíte a nevidíte. Tady jsem, svažte mi ruce a udělejte se mnou, co chcete."

Když mužové uslyšeli ta slova, dívali se zmateně a chvěli se. Chvíli byli překvapeni chováním mladíka, jako by je kouzlo jeho hlasu ochromilo a probudilo vznešené tužby dřímající v hlubinách jejich srdcí. Pak se ale vzpamatovali, jako by jim ozvěna hlasu šejcha Abbáse znějící podrážděně v uších připomněla úkol, kvůli němuž je poslal. Přistoupili k mladíkovi, svázali mu ruce a odvedli ho mlčky, s trochou bolesti v koutku svědomí. Ráhíl a Marjam za ním šly jako dcery jeruzalémské za Ježíšem na Golgotu. Doprovodily Chalíla až k šejchovu domu.

Jak velké, tak i bezvýznamné zprávy se mezi sedláky v malých vesnicích šíří rychle, protože při nedostatku společenského vyžití prožívají všichni plně to, co se přihodí v jejich omezeném okolí. Když v zimě leží pole a zahrady pod sněhovým příkrovem a život se soustřeďuje zimomřivě kolem krbů, čekají vesničané dychtivě na zprávy, které by zaplnily jejich prázdné dny a jejichž výkladem by trávili chladné večery.

Jakmile sluhové šejcha Abbáse odvedli tehdy v noci Chalíla, hned se zpráva rozšířila jako nákaza mezi vesničany a vzbudila jejich zvědavost. Opustili své chatrče a sbíhali se rychle ze všech stran. Když svázaný mladík dorazil k šejchovu sídlu, shromáždili se v prostorném domě mužové, ženy i mládež. Všichni natahovali krky, protože chtěli zahlédnout toho neznaboha vyhnaného z kláštera, vdovu Ráhíl a její dceru Marjam, které svým činem šířily se zlými duchy jed a pekelné nemoci v ovzduší vesnice.

Šejch Abbás seděl na vysokém křesle s otcem Iljásem po boku. Sedláci a sluhové stáli a pozorovali spoutaného mladíka stojícího mezi nimi se vztyčenou hlavou jako hora mezi nížinami. Ráhíl a Marjam stály za ním, strach jim svíral srdce a lidé na ně vrhali nevraživé pohledy. Co ale zmůže strach proti citům ženy, která poznala pravdu a vydala se za ní?! A co dokáží zlé pohledy proti srdci dívky, jež uslyšela volání lásky a procitla?!

Šejch Abbás se podíval na mladíka a hlasem připomínajícím hukot vln se ho zeptal: "Jak se jmenuješ, muži?" Na to dostal odpovědi "Mé jméno je Chalíl." Šejch se ptal dál: "Kdo je tvá rodina a tvoji příbuzní a kde ses narodil?" Chalíl se obrátil k sedlákům hledícím na něj s nenávistí a odporem: "Utiskovaní chudáci a ubožáci jsou mou rodinou a příbuznými a tahle prostorná země je mým rodištěm." Šejch Abbás se ironicky usmál: "Ti, s nimiž jsi příbuzensky spjat, žádají tvé potrestání a země, kterou nazýváš svou vlastí, nechce, abys patřil mezi její obyvatele." Chalíl se vzrušeně rozhovořil: "Nevědomý lid předává své nejvznešenější syny krutosti líté zvěře a tyranů a vesnice pokryté ponížením a hanbou pronásledují ty kteří je milují a jsou jim oddáni. Opouští snad zdravý syn svou matku, je-li nemocná; a zřekne se milosrdný člověk svého bratra, je-li nešťastný? Ubožáci, kteří mě dnes předvedli svázaného, ti dali včera své šíje. Lidé, kteří mě postavili poníženého před tebe, seli semena svých srdcí na tvých polích a prolévali krev svých těl k tvým nohám. Ale tahle země, která nechce, abych patřil mezi její obyvatele, neotvírá ústa, aby pohltila tyrany a nenasyty."

Šejch Abbás se hlučné zasmál, jako by chtěl potopit svým smíchem mladíkova ducha, a tak zabránit jeho vlivu na myšlení prostých posluchačů: "Byl jsi přece pasákem klášterního dobytka, nečestný mladíku, proč jsi tedy opustil své stádo a odešel jako vyhnanec? Myslel sis, že bude lid milostivější k bezbožným bláznům než ke zbožným mnichům?"

Chalíl mu na to odpověděl: "Byl jsem pasákem, ne však řezníkem. Pásl jsem telata na zelených loukách a úrodných pastvinách, avšak nikdy jsem je nevyháněl na pusté kopce. Vodíval jsem je k chutným pramenům a zaháněl od hnilobných bažin. Večer jsem je vracíval do ohrady a nenechal je v údolích na pospas vlkům a divoké zvěři. Tak jsem zacházel se zvířaty. Kdybys ty jednal tak jako já s tímhle vychrtlým houfem stojícím teď kolem nás, nebydlel bys v přepychovém paláci a nenechal bys lidi hynout hladem v tmavých chatrčích. Kdyby ses byl smiloval nad oddanými syny božími jako já nad klášterními telaty, neseděl bys na hedvábném křesle, zatímco oni stojí před tebou jako holé větve před severákem."

Šejch Abbás se neklidně pohnul, na čele se mu zaleskla kapka studeného potu a jeho smích přešel v hněv. Brzy se však zas ovládl, aby neztratil na vážnosti před svými lidmi a sluhy. Pak teprve začal mluvit: "Nepřivedli jsme tě spoutaného, abychom po­slouchali tvé bezbožné nesmysly, nýbrž abychom tě soudili jako nebezpečného zločince. Uvědom si tedy, že teď stojíš před pánem téhle vesnice a představitelem vůle emíra Amína aš-Šahábího, ať ho Bůh posílí, a před otcem Iljásem, představitelem svaté církve, v niž jsi přestal věřit. Buď tedy přednes obhajobu proti svému nařčení z bezbožnosti, nebo pokorně a kajícně popros o milost nás i tenhle zástup, jemuž jsi pro smích. Pak ti odpustíme a staneš se opět pasákem krav v klášteře."

Mladík klidně odpověděl: "Zločince nesoudí zločinci a nebezpečný neznaboh se přece nehájí před hříšníky." Po těch slovech se otočil k zástupu tísnícímu se v prostorném sále a hlasem znějícím jako stříbrné zvony zvolal: "Bratři! Muž, z něhož vaše pokora a porobení učinily pána vašich polí, mě dal přivést spoutaného a chce mě soudit před vámi v paláci postaveném nad ostatky vašich otců a dědů. Druhý muž, jehož učinila vaše víra knězem v kostele, mě má soudit a být nápomocen mému týrání a ponížení. Vy jste se rychle seběhli ze všech stran, protože chcete vidět mé utrpení a slyšet, jak prosím o pomoc a smilování. Opustili jste teplé krby, abyste se dívali na svého spoutaného a poníženého syna a bratra. Pospíšili jste si, abyste nepřišli o podívanou na obět trpící v drápech dravců, na bezbožného zločince stojícího před soudci.

Já jsem ten zločinec, já jsem ten neznaboh, který byl vyhnán z kláštera a jehož zanesla bouře do vaší vesnice. Já jsem ten zlosyn. Poslyšte mé ospravedlnění a nebuďte přitom soucitní, buďte však spravedliví, neboť soucitem se vyznačují jen ubozí zločinci. Spravedlnost je vše, co žádají nevinní. Vybrali jste už mé soudce a přání lidu je přece vůlí boží. Probudíte svá srdce a vyslechněte mě dobře, pak teprve mě suďte, jak vám bude kázat svědomí.

Bylo vám řečeno, že jsem zločinný neznaboh, avšak nevíte, jaký zločin jsem spáchal. Vidíte mě spoutaného jako nějakého vraha, ale o mých zločinech jste dosud nic neslyšeli, protože pravá podstata zločinů a přestupků zůstává v téhle zemi zahalena mlhou. Trest připadá lidem jako jasný úder blesku v temné noci. Mým zločinem je, že jsem pochopil vaše neštěstí a pocítil tíhu vašich pout. Můj hřích, ženy, je soucit s vámi a s vašimi dětmi, které sají z vašich ňader život smíšený současně se smrtí. Jsem jedním z vás, moji otcové a dědové žili v těchto údolích, která vyčerpala vaši sílu, a zemřeli pod stejným jhem, jež ohýbá vaše šíje. Věřím v Boha, který slyší volání vašich trpících duší a vidí vaše zmučená srdce. Věřím v Knihu, která činí mne i vás bratry rovnými si před tváří slunce. Věřím v učení, které osvobozuje mne i vás z lidského otroctví a staví nás společně bez okovů na zemi do šlépějí božích nohou.

V klášteře jsem byl pasákem krav, avšak má samota s němým dobytkem v mlčící stepi mě neoslepila, abych neviděl, jaká hrozná tragédie vás postihla na vašich vlastních polích. Nebyl jsem hluchý ani k výkřikům zoufalství, vycházejícím z vašich chatrčí. Náhle jsem si uvědomil, že zatímco žiji v klášteře, vy se na polích ženete jako stádo ovcí za vlkem do jeho doupěte. V půli cesty jsem se zastavil a začal volat o pomoc. Vlk se ale na mne vrhl, zaryl do mne své tesáky a pak mě lstí držel v ústraní, abych křikem nevzbouřil stádo, které by mohlo povstat proti němu, rozprchnout se ze strachu do všech stran a zanechat ho samotného a hladového v temné noci...

Protrpěl jsem vězení, hlad a žízeň kvůli odhalení trpké pravdy, krví vepsané do vašich tváří. Snášel jsem týrání, bičování a výsměch, protože jsem vaše tiché vzdechy přeměnil v křičící hlas, rozléhající se po celém klášteře. Ani trochu jsem se nebál a mé srdce nesláblo, nebol vaše bolestné výkřiky mě pro­následovaly a dodávaly mi novou sílu, až jsem si zvykl i na pronásledování, opovržení a smrt...

Teď se asi sami sebe ptáte: "Kdy jsme křičeli a stěžovali si, kdo z nás se odvážil otevřít ústa?" To vaše duše křičely a stěžovaly si každého dne a vaše srdce volala bolestně o pomoc za nocí. Vy ale nejste schopni slyšet své duše a svá srdce, protože umírající neslyší smrtelné chroptění, vycházející z jeho hrudi, zatímco ti, kteří sedí u jeho lože, je slyší. Zabíjený pták se divoce zmítá, aniž by věděl, co ho čeká, přihlížející to ale vědí. V kterou denní hodinu nevydávají vaše duše bolestné vzdechy? Je to snad ráno, kdy se probouzíte plni lásky k bytí a kdy padá závoj dřímoty z vašich víček, ale hned se musíte odebrat jako otroci na pole? Či je to v poledne, kdy byste se nejraději posadili do stínu stromů, abyste se chránili před pálícím sluncem, ale není vám to dovoleno? Nebo večer, když se vracíte hladoví do svých chatrčí, kde vás čeká jen suchý chléb a kalná voda? Anebo v noci, kdy je vyčerpání vaší pokrývkou na kamenném lůžku a kdy usínáte neklidně? Jak jen vám dřímota sklíží víčka, probouzíte se ustrašeně, protože vám stále zní v uších šejchův hlas.

A v kterém ročním období nepláčí vaše srdce bolestně drásaná? Je to na jaře, kdy příroda obléká nový šat, zatímco vy máte na sobě obnošené roztrhané hadry? Nebo v létě, kdy sklízíte úrodu, nosíte snopy na mlaty a plníte sýpky svého tyranského pána obilím, přičemž dostanete za svou námahu jen slámu a plevel? Nebo snad na podzim, kdy trháte plody a lisujete víno a kdy je vaším podílem pouze ocet a žaludy? Anebo v zimě, kdy vás trýzní pustý prostor, zahání vás chlad a mráz do chatrčí zavalených sněhem, zatímco vy sedíte u krbů rozmrzelí a bojíte se hněvu vichrů a bouří?

To je váš život, chudáci, to je noc halící vaše duše, nešťastníci, tak vypadají vaše pokora a utrpení, ubožáci, to je právě ten ustavičný bolestný křik, který jsem slyšel zaznívat z hlubin vašich hrudí. Proto jsem se probudil, vzbouřil proti mnichům a nepokládal jejich způsob života za správný. Stál jsem samoten, když jsem si stěžoval jménem vaším a jménem trpící spravedlnosti na vaše strádání. Pokládali mě za bezbožného zločince a vyhnali mě z kláštera. Přišel jsem sdílet s vámi utrpení, žít ve vaší blízkostí a mísit své slzy s vašimi.

Předvedli jste mě spoutaného ke svému silnému nepříteli, který se zmocnil vašeho majetku, žije si bohatě z vašeho jmění a plní si objemné břicho plody vaší dřiny. Což se mezi vámi nenajdou starci pamatující si, že půda, kterou oráte a jejíž úroda je vám upírána, patřila vám? Zabral ji otec šejcha Abbáse vašim otcům, když byl zákon psán ostřím meče. Neslyšeli jste nic o tom, že mniši oklamali vaše dědy a zmocnili se jejich polí a vinic, když byly verše náboženství vykládány ústy kněží? Cožpak nevíte, že představitelé náboženství a lidé dědičně urození si při vašem pokoření, ponížení a prolévání krve vašich srdcí vzájemně pomáhali? Je snad mezi vámi nějaký muž, kterému kněz z kostela nepřikázal sklonit hlavu před pánem polí? Je mezi vámi nějaká žena, na kterou by pán polí nekřičel a nevěznil ji, aby se podrobila vůli kněze z kostela?

Slyšeli jste, že Bůh řekl prvnímu člověku: "V potu tváře své chléb jísti budeš." (1 M 3, 19) Proč tedy jí šejch Abbás chléb zadělaný potem z vašich čel a pije víno smíšené s vašimi slzami?! Odlišil snad Bůh tohoto muže a učinil ho pánem, když byl ještě v lůně své matky nebo se snad rozhněval na vás pro neznámé hříchy a poslal vás jako otroky do tohoto života, abyste sklízeli úrodu z polí a jedli přitom jen trní z údolí, abyste stavěli přepychové paláce a žili pouze v bortících se chatrčích?

Slyšeli jste, že Ježíš Nazaretský pravil svým učednikům: "Darmo jste vzali, darmo dejte. Neberte s se­bou zlata, ani stříbra, ani peněz do opasků svých." (Mat. 10. 8-9) Jaké učení dovolilo mnichům a kněžím prodávat modlitby a požehnání za stříbro a zlato? Modlíte se v úchu nocí: "Chléb náš vezdejší dej nám dnes." (Mat. 6, 11) A Pán vám daroval tuto zemi, abyste měli chléb a dostatek. Daroval snad představeným klášterů moc, aby vám ten chléb vyrvali z rukou?

Proklínáte Jidáše, že prodal svého Pána za stříbr­ňáky, z jakého důvodu ale žehnáte těm, kteří ho prodávají každý den svého života? Nešťastný Jidáš litoval svého hříchu a sám se oběsil. Tihle však chodí před vámi se vztyčenými hlavami, dlouhými jemnými závoji, zlatými náhrdelníky s drahocennými prsteny. Vy učíte své syny lásce k Nazaretskému, a jak je chcete naučit pokoře před těmi, kteří opovrhují jeho učením a zákony a protiví se jim? Věděli jste, že apoštolové Krista byli zabiti a ukamenováni, aby ve vás oživili Ducha svatého. Víte, že mniši a kněží ubíjejí vaše duše, aby mohli využívat váš majetek, a přitom jim lahodí skřípění vašich okovů.

Ubožáci, proč žijete v nezměrné pokoře a ponížení a jaký klam vás vede k tomu, abyste se skláněli před hroznou modlou, kterou vztyčila lež a pokrytectví na hrobech vašich otců? Jaký cenný poklad zachováte díky své pokoře jako dědictví pro své syny? Vaše duše drží v hrsti kněz, vaše těla jsou v drápech vládcových a vaše srdce tonou v temnotě beznaděje a smutku. Nač můžete v životě ukázat a prohlásit: "To je naše." Víte ostatně, kdo je kněz, jehož se obáváte a jemuž svěřujete nejposvátnější tajemství svých duší? Poslouchejte mě a já vám sdělím, co jste sami cítili, ale báli se to dát najevo.

Je to zrádce, jemuž dali křesťané svatou knihu, on z ní ale udělal síť, do níž chytá váš majetek. Je to pokrytec; jemuž věřící dali do ruky krásný kříž, který ale on tasil jako ostrý meč a mává jím nad hlavami. Je to tyran, před nímž sklonili slabí své šíje, on je však svazuje provazy a otěžemi, chytá je železnou rukou a drží, až je rozdrtí na prach jako hliněnou nádobu a rozmetá jako popel. Podobá se lítému vlkovi, který vběhne do ohrady a kterého pasák pokládá za ovečku, a proto klidně spí. Když nastane tma, vrhne se na ovce a rdousí jednu po druhé.

Je to nenasyta, uctívající více stoly s jídlem než oltář v chrámu; chamtivec, ochotný si dojít pro dinár i do slují džina. Saje krev sluhů jako písek v poušti deštové kapky. Je lakomec, který je skoupý i na své dýchání a hromadí nepotřebné. Je to podvodník, který vchází do domů štěrbinami ve stěnách a vychází jen tehdy, když se budova zboří; zloděj s kamenným srdcem, který dokáže vyrvat dirham vdově a fils sirotkovi. Připomíná podivného tvora, majícího zobák orla, tlapu tygra, tesáky hyeny a dotek hada. Vezměte mu knihu, roztrhněte šaty trhejte vousy dělejte s ním, co chcete, a pak mu znovu vložte do dlaně dinár, vše vám promine a ještě se mile usměje. Zpolíčkujte ho, plivněte mu do tváře a šlápněte mu na krk, pak ho posacíte za své stoly a on se bude tvářit, že zapomněl a je spokojen, ještě si rozepne opasek, aby mu z vašich jídel a nápojů mohlo růst břicho. Spílejte jménu jeho Pána, haňte jeho přesvědčení a vysmívejte se jeho víře, pak mu pošlete džbán vína nebo košík ovoce, odpustí vám a bude vás prohlašovat za nevinné před Bohem i lidmi.

Když uvidí ženu, odvrátí tvář s křikem: "Vzdal se ode mne dcero babylonská!" Pro sebe si pak ale zašeptá: "Manželství je lepší než žár vášně." Když spatří dívky a chlapce plující na loďce lásky pozvedne oči k nebi a zvolá: "Marnost nad marnost, a všecko je marnost." (Kaz. 1, 2) Pak o samotě si povzdechne: "Pryč se zákony a zvyky, které mě připravují o radosti a rozkoše života."

Předhazuje lidem citát: "Nesuďtež, abyste nebyli souzeni." (Mat. 7, 1) On sám však soudí bezohledně všechny, kdo se vysmívají jeho pokleskům, a posílá jejich duše do pekla dříve, než je smrt vezme s sebou z tohoto světa. Když s vámi mluví, zvedá občas oči k nebi, zatímco jeho myšlenky se stále jako had upínají k vašim kapsám. V řeči vás oslovuje: "Mé děti, moji synové," ale přitom nemá ani trochu otcovského citu. Nedokáže se usmívat na kojence ani vzít do náručí dítě. Říká vám a při tom potřásá pokorně hlavou: "Vzdalme se všeho světského, neboť životy naše jako mlha zmizí a dnové naši jako stín pominou." Kdybyste se podívali dobře, uviděli byste, jak se chytá okrajů života a pevně zachycuje třásně žití. Lituje odchod včerejška, bojí se rychlosti dneška a s hrůzou očekává zítřek.

Prosí vás o almužnu, ač je nejbohatší z vás. Když mu vyhovíte, žehná vám veřejně, když ho odmítnete, prokleje vás tajně. V chrámu vám svěřuje do ochrany chudé a potřebné, zatímco kolem jeho domu křičí hladoví a před očima mu natahují ruce ubožáci, on ale nic nevidí ani neslyší. Prodává požehnání, a kdo si ho nekoupí, je nevěřícím v Boha a jeho proroky a je mu zakázán ráj a blaženost.

To je ten, kdo vás děsí, křestané. To je mnich, který saje vaši krev, ubožáci, to je kněz kreslící znamení kříže pravicí a svírající vám srdce levicí. Takový je biskup, udělali jste ho sluhou, a on se změnil v pána, velebíte ho jako svatého, a on se stal ďáblem, povyšujete ho na proroka, a on se stává těžkým jařmem. To je ten stín, který sleduje vaše duše od příchodu na svět až po návrat na věčnost. Tenhle muž přišel dnes v noci, aby mě soudil a pohaněl, protože se má duše vzbouřila proti nepřátelům Ježíše Nazaretského, který vás miloval, nazýval bratry, a potom byl za vás ukřižován."

Tvář spoutaného mladíka se radostí rozzářila, protože cítil duchovní probuzení v srdcích posluchačů. Dojem jeho slov na tvářích přihlížejících byl zřejmý. Pokra­čoval tedy hlasitěji: "Slyšeli jste, bratři, že emír Amín aš-Šahábí učinil šejcha Abbáse pánem téhle vesnice, a rovněž víte, že panovník svěřil emírovi vládu nad tímto horským krajem. A slyšeli jste nebo viděli sílu, která učinila panovníka vládcem téhle země? Ani jste ji neviděli, ani neslyšeli, avšak její existenci cítíte v hlubinách svých duší. Skláníte se totiž před ní, když se modlíte: "Otče náš, kterýž jsi v nebesích." (Mat. 6, 9) Ano, krále a knížata určuje váš všemocný nebeský otec.

Avšak věříte tomu, že váš otec, který vás miluje a ukazuje vám cestu pravdy prostřednictvím svých proroků, chce, abyste byli utlačeni a pohaněni? Copak věříte, že Bůh, jenž způsobuje, že z mraků prší, ze semen vyrostou rostliny a z květů uzrají plody, chce, abyste hladověli a žili v opovržení, zatímco jeden jediný člověk se rozpíná a žije v přepychu? Copak věříte, že věčný Duch, který vám vnuká lásku k ženě, něžnost k dětem a soucit k bližním, ustanoví nad vámi krutého pána, jenž vás utiskuje a stále zotročuje? Věříte snad tomu, že odvěké zákony, které vás učí milovat světlo života, vám hlásá ten, kdo vás učí milovat stín smrti? Myslíte si, že příroda obdařila vaše těla silou, aby je pak pokořila slabostí?

Vy tomu všemu nevěříte, protože jinak byste nevěřili ani v božskou spravedlnost, popírali byste světlo pravdy, ozařující všechny lidi. Co vás tedy vede k tomu, abyste pomáhali škůdci svých duší? Proč se protivíte přání Boha, jenž vás poslal na svět jako svobodné bytosti, a stáváte se sluhy těch, kteří se vzbouřili proti jeho zákonu. Jak to, že zvedáte oči k všemohoucímu Bo­hu a nazýváte ho pánem? Jak můžete připustit, abyste jako synové Boha byli sluhy člověka? Což vás nenazýval Ježíš bratry, proč vás tedy nazývá šejch Abbás sluhy? Neučinil vás Ježíš lidmi se svobodým duchem a právem, proč vás tedy emír přeměňuje v otroky vystavené nespravedlnosti a nepravostem? Ježíš přece pozvedl vaše hlavy k nebi, proč je skláníte k zemi? Což nevlil Ježíš světlo do vašich srdcí, proč je tedy zaplavujete temnotou?

Bůh poslal vaše duše do tohoto života jako zářící pochodně, rozhořívající se věděním a zkrášlované zkoumáním tajemství dní a nocí, proč je pokrýváte popelem, aby uhasly? Bůh dal vašim duším křídla k letu do království lásky a svobody, proč si je sami přistři­hujete a plazíte se jako hmyz po zemském povrchu? Bůh zasel do vašich srdcí semena štěstí. Jak to, že je vyrýváte a házíte na skály, aby je sesbíraly vrány a rozvály větry? Bůh vám dal syny a dcery, abyste je vzdělávali na cestě pravdy, naplňovali jejich hruď písněmi bytí a předávali jim radost ze života jako cenné dědictví. Proč jste tedy spokojení, že z nich osud dělá cizince v rodné zemi a nešťastné lidi před tváří slunce?

Za otce nelze přece pokládat toho, kdo strpí, aby se jeho svobodný syn stal otrokem, a kdo synovi žádajícímu chléb dá kámen. Copak jste neviděli ptáčky na polích, jak učí svá mláďata létat? Proč učíte své děti vláčet okovy a řetězy? Neviděli jste snad květy v údolích, jež vystavují svá semena slunečnímu teplu? Jak to, že odkazujete své děti na chladnou tmu?"

Chalíl se na chvilku odmlčel, jako by jeho myšlenky a city nabyly nadměrných rozměrů a slova už nestačila vystihnout myšlenku. Pak tiše dodal: "Pro slova, která jste ode mne slyšeli dnes v noci, mě mniši vyhnali. A duch, jehož vlnění jste pocítili ve svých srdcích, mě dovedl svázaného před vás. I kdyby se na mne pán vašich polí i kněz vrhli a srazili mě, zemřu pln štěstí a radosti, neboť jsem vám vyjevil pravdu, a to tyrani pokládají za hrozný zločin. Tak jsem vyplnil vůli svého i vašeho Stvořitele."

Chalíl mluvil zvučným hlasem plným kouzelné melodie, jež rozbušila srdce mužů hledících na něj nadšeně a překvapeně, jako když slepec náhle prohlédne. Kouzlo jeho hlasu rozechvívalo duše žen, dívajících se na něj očima plnýma slz. Šejch Abbás a kněz Iljás se třásli zlostí a kroutili se, jako kdyby leželi na trní. Oba by byli rádi mladíka zarazili, ale nepovedlo se jim to, protože mluvil k shromáždění s nebeskou silou, mohutnou jako bouře a jemnou jako vánek.

Když Chalíl svou řeč skončil, ustoupil poněkud dozadu a postavil se vedle Ráhíl a Marjam. Rozhostilo se hluboké ticho, jako by jeho duch, vznášející se v prostorném sálu, obrátil pozornost vesničanů k něčemu vzdálenému a jako by ochromil šejchovo a knězovo myšlení i jejich vůli a způsobil, že se chvěli před přízrakem svého neklidného svědomí.

Pak najednou šejch Abbás, jemuž ztvrdly rysy a zbledla tvář, povstal a okřikl muže stojící kolem něj přiškrceným hlasem: "Co je s vámi, psi? Jsou vaše srdce otrávena a život ve vašich tělech ztuhl, že nedokážete roztrhat posmívajícího se neznaboha? Zmámil vás duch tohoto ďábla a spoutal vám pekelným kouzlem paže, takže ho nejste schopni zničit?" Po těch slovech tasil meč a vrhl se na spoutaného mladíka s úmyslem zabít ho. Ze shluku lidí vystoupil jakýsi silný muž, zastoupil mu cestu a klidně řekl: "Schovej meč, pane, neboť kdo mečem zachází, mečem také schází." Šejch Abbás se zachvěl, meč pustil z ruky a křikl: "Copak může prostý sluha bránit svému pánovi a dobrodinci, aby něco udělal?" Muž mu odpověděl: "Čestný sluha nepomáhá svému pánovi ve zlu a útisku. Tenhle mladík řekl jen pravdu a vysvětlil posluchačům pouze, jak se věci mají."

Nato se ozval jiný muž: "Tenhle mládenec neřekl nic, zač by si zasloužil potrestání. Proč ho pronásleduješ?" Také jakási žena pozvedla hlas: "Nepohaněl náboženství a nerouhal se jménu božímu. Proč ho nazýváš nevěřícím?" Tehdy si dodala odvahy Ráhíl a postoupila vpřed: "Mladík říká to, co si sami myslíme, a stěžuje si naším jménem. Kdo chce pro něj zlo, je i naším nepřítelem." Šejch Abbás pln vzteku zasyčel: "I ty se bouříš, padlá vdovo? Zapomněla jsi, co postihlo tvého muže, když se postavil proti mně před pěti lety?"

Ráhíl se při těch slovech rozplakala a zachvěla bolestně, protože pochopila hrozné tajemství. Obrátila se k shromáždění a co nejhlasitěji vykřikla: "Slyšeli jste vraha, jak se unesen hněvem přiznává ke svému zločinu? Nevzpomínáte si, že jste mého manžela našli zabitého na poli? HIedali jste vraha, ale neobjevili jste ho, protože se skrýval za těmihle stěnami. Nevzpomínáte si, že můj manžel byl odvážný muž? Jistě jste ho slyšeli, jak mluvil o podlosti šejcha Abbáse, ostře kritizoval jeho činy a bouřil se proti jeho krutosti. Samo nebe teď ukázalo, kdo je vrahem vašeho souseda a bratra, a postavilo ho před vás. Podívejte se na něj, zločin má vepsaný do bledé tváře! Vidíte, jak je neklidný a zmatený! Zakrývá si tvář rukama, aby neviděl vaše oči, jež ho pozorují. Neomezený pán se chvěje jako zlomená třtina, krutý tyran se vás bojí jako hříšný otrok Bůh vám nečekaně odhalil tajemství tohoto vraha, jemuž jste nahnali strach, a ukázal vám jeho zločinnou duši, jež ze mne udělala vdovu a z mé dcery sirotka."

Zatímco Ráhíl křičela a slova dopadala jako údery hromu na hlavu šejcha Abbáse a křik mužů i nářek žen ho zaplavoval jako ohnivé a sirné plameny, vstal kněz, vzal ho za paži a usadil do křesla. Pak zavolal na sluhy chvějícím se hlasem: "Chopte se té ženy, lživě obviňující vašeho pána. Odvlečte ji s bezbožným mladíkem do vězení, a kdyby vám v tom chtěl někdo bránit, stal by se jejich společníkem a byl by jako oni vyloučen z církve svaté."

Ani jediný sluha se nehnul z místa a nedbal knězových rozkazů. Všichni nehnutě hleděli na spoutaného Chalíla a Ráhíl i Marjam stojící po jeho pravici a levici, jako by to byla křídla rozevřená k letu, s nimiž se má vznést k nebi. Kněz se rozčiloval, až se mu vousy zlostí třásly: "Copak nevěříte v dobrotu svého pána, nevy­chovanci, pochybujete snad o jeho čestnosti a opovrhujete jím kvůli bezbožnému zločinnému mladíkovi a prolhané prostopášné ženě?" Nejstarší sluha mu odpověděl: "Sloužili jsme šejchu Abbásovi za chléb a přístřeší, ale nikdy jsme nebyli jeho otroky." Po těch slovech svlékl část oděvu symbolizující jeho postavení a hodil ji před šejcha se slovy: "Nechci hýčkat své tělo tímhle nicotným oblečením, nechci nadále trpět v domě vraha, který prolil krev." Ostatní sluhové učinili totéž, připojili se ke shromáždění a v jejich tvářích se zračilo uvolnění a svoboda.

Když to všechno uviděl kněz Iljás, pochopil, že se jeho Lživá moc hroutí. Odešel z domu a proklínal hodinu, kdy do vesnice přišel Chalíl. Tehdy vystoupil jeden muž ze shromáždění a rozvázal Chalílovi pouta. Podíval se na šejcha Abbáse zhrouceného v křesle a sebevědomě mu oznámil: "Mladík, jehož jsi dal předvést v poutech, abys ho soudil jako hříšného zločince, osvítil naše temná srdce a ukázal nám cestu pravdy a vědění. Ubohá vdova, kterou jsi nazval prostopášnou a prolhanou, nám odhalila hrozné tajemství, jež bylo ukryto po pět let. Seběhli jsme se rychle na soud nevinného a spra­vedlivého člověka. Ted se nám ale otevřely oči a nebe nám ukázalo tvůj hrozný zločin i krutost, s níž jsi nás utiskoval. Opouštíme tě, nebudeme tě soudit. Necháme tě bez povšimnutí, bez žaloby, jen poprosíme nebe, aby s tebou naložilo podle své vůle."

Tehdy se rozlehly hlasy mužů a žen v prostorném sále: "Odejděme z tohohle místa naplněného hříchy a odeberme se domů." Kdosi vykřikl: "Jděme za mladíkem do Ráhílina domu a vyslechněme jeho utěšující moudrost a laskavá slova." Jiný volal: "Udělejme to, co si bude přát, ten zná nejlépe naše potřeby a ví o našich požadavcích." Další řekl: "Chceme-li spravedlnost, pojďme zítra k emírovi Amínovi, oznámíme mu zločiny šejcha Abbáse a požádáme ho, aby ho potrestal." Jiný vykřikl: "Musíme emíra požádat, aby ustanovil Chalíla svým zástupcem v naší vesnici." Další prohlásil: "Musíme si stěžovat na kněze Iljáse u biskupa, protože byl ve všem šejchovým společníkem." Takové hlasy se pozvedaly ze všech stran a dopadaly jako ostré střely do hrudi chvějícího se šejcha.

Chalíl pozvedl ruku a umlčel shromáždění: "Slyšte a uvažujte, bratři, a nepospíchejte! Jménem své lásky vás žádám, abyste nechodili k emírovi. Ne­poskytne vám spravedlnost vůči šejchovi, protože di­voká zvěř se navzájem netrhá. Ani si nestěžujte na kněze jeho představenému, neboť představený ví že dům, který se rozdělí, se zřítí. Ani nežádejte, abych byl panovníkovým zástupcem ve vaší vesnici, neboť čestný sluha nechce být pomocníkem zlého pána. Jsem-li hoden vaší lásky a přízně, dovolte mi žít mezi vámi a sdílet s vámi radost i hoře života, pracovat s vámi na polích a odpočívat v domech. Nebudu-li jedním z vás, budu jako pokrytci, kteří hlásají dobro a páchají jen zlo. Teď jsem už zasekl sekeru do kořene stromu. Ponechme šejcha Abbáse soudu vlastního svědomí a před trůnem Boha, který způsobuje, že slunce vychází nad lidmi čestnými i zlými."

Po těch slovech odešel z místnosti. Všichni ho následovali, jako by zosobňoval sílu, jež přitahuje. Šejch osaměl jako zhroucená věž, jako poražený vojevůdce. Když shluk dorazil na dvůr kostela, vyšel už měsíc z mraků a zaléval nebe stříbrnými paprsky. Chalíl se obrátil a viděl, jak se muži a ženy k němu obracejí jako ovce k pastýři. Zachvěl se v nitru duše, jako kdyby v chudých venkovanech viděl obraz utlačených národů a v ubohých chatrčích zavalených mrazivým sněhem obraz ponížené a zhanobené země. Zastavil se jako prorok naslouchající nářku pokolení. Rysy jeho tváře se změnily a oči se mu otevřely doširoka, jako kdyby viděl, jak všechny národy Východu procházejí tímto údolím v okovech otroctví. Zvedl ruce k nebi a hlasem podobajícím se hukotu vln zvolal: "Z největších hlubin tě voláme, svobodo! Slyš nás! Z temnoty zvedáme k tobě ruce, pohleď na nás! Na tomto sněhu se ti klaníme, smiluj se nad námi! Před tvým trůnem stojíme v šatech našich otců potřísněných jejich krví, s vlasy posypanými prachem z jejich hrobů smíšeným s jejich ostatky. Třímáme meče, jež jim proklály srdce, a zvedáme kopí, jež jim probodla hruď. Vlečeme okovy, které jim tížily nohy zalykáme se křikem, jenž zraňoval jejich hrdla, pláčeme jako oni v temnotě vězení a pronášíme modlitbu, jež prýštila z bolestí jejich srdcí.

Naslouchej, svobodo, a slyš nás! Od pramenů Nilu k ústí Eufratu se k tobě zvedá nářek podobný výkřikům ubožáků svržených do propastí. Od břehů poloostrova až po Libanon se k tobě natahují ruce chvějící se v smrtelném boji. Od pobřeží Zálivu po okraje pouště se k tobě zvedají oči zalité slzami. Obrať se, svobodo, a pohlédni na nás! V koutech chatrčí stojících ve stínu chudoby a utrpení bijí pro tebe naše srdce a obracejí se k tobě v jizbách domů krčících se ve stínu nevědomosti a tuposti. Z koutů obydlí zahalených mlhou zvůle a krutosti pospíchají k tobě naše duše.

Pohleď na nás, svobodo, a smiluj se nad námi! Ve školách a učebnách se k tobě obrací zoufalá mládež a v kostelích i mešitách na tebe čeká opuštěná Kniha. Na soudech volá o tvou pomoc opuštěný zákon. Slituj se, svobodo, a zachraň nás! V úzkých uličkách prodává obchodník své dny zlodějům ze Západu a nemá se s kým poradit. Neúrodná pole zkypřuje rolník svými nehty osévá je semeny svého srdce, zalévá slzami a dostává jen trní, přitom ho nikdo nepoučí. Po pustých rovinách projíždí nahý, bosý a hladový beduín a není, kdo by se nad ním slitoval. Promluv, svobodo, a pouč nás!

Naše ovce se pasou na trní a ostnech místo na květech a travinách. Telata okusují kořeny stromů místo prosa a naše koně požírají suchou trávu místo ječmene. Pospěš si, svobodo, a spas nás! Od věků halí temnota noci naše duše. Kdy nastane úsvit? Z vězení do vězení putují naše těla, zatímco věky plynou kolem nás výsměšně. Dokdy budeme snášet výsměch věků? Jedno těžké jařmo střídá na našich šíjích druhé, zatímco se nám jiné národy smějí. Jak dlouho budeme ještě trpět posměšky ostatních národů? Z okovů do okovů přecházejí naše nohy, okovy přitom nemizí a my neumíráme. Jak dlouho budeme takhle žít?

Od otroctví u Egypťanů jsme přešli do vyhnanství v Babylónu, pod krutost Peršanů, ke službě u Řeků, k despotismu Římanů, k útisku Mongolů a k hrabivosti Evropanů. K čemu dospějeme teď na vrcholu horské cesty? Z útisku faraónova jsme se pak dostali do drá­pů Nabuchodonosorových, do spárů Alexandrových, pod meče Herodotovy do područí Neronova, pod tesáky ďáblovy. Komu se dostaneme do rukou teď, kdy dospějeme do náruče smrti a odpočineme si v tichu nebytí? Síla našich paží zvedala sloupy chrámů a svatyň ke slávě jejich Bohů, na svých zádech jsme přenášeli hlínu a kameny ke stavbě hradeb a věží pro zajištění jejich ochrany síla našich těl budovala pyramidy pro zvěčnění jejich jmen. Jak dlouho budeme ještě stavět zámky a paláce, zatímco sami žijeme v chatrčích a slujích, jak dlouho budeme plnit jejich sýpky a sklady, zatímco sami jíme jen česnek a pór, jak dlouho budeme tkát hedvábí a vlnu, přičemž se sami oblékáme jen do hadrů a cárů?!

Lstí a klamem vnášeli rozpory mezi naše rody, rozdélovali nás na sekty a vyvolávali nenávist jednoho kmene vůči druhému. Jak dlouho budeme ještě rozptýleni jako popel v kruté bouři a zápasit jako hladová lvíčata u rozkládající se mrtvoly?! Pro uchování svých trůnů a vlastního klidu ozbrojovali Drúza pro boj proti Arabovi, podněcovali šíitu proti sunnitovi, Kurda proti beduinovi a muslima proti křesťanovi. Jak dlouho bude bojovat bratr s bratrem u hrobu milé a matky a bude se oddělovat kříž od půl­mčsíce před okem Boha?!

Slyš, svobodo, a naslouchej nám! Obrať se, matko obyvatel země, a pohleď na nás, nejsme syny macechy. Promluv jazykem jednoho z nás. Od jediné jiskry vzplane suchá sláma, probud šumem svých křídel jeho ducha. Z jediného mraku vyšlehne blesk a ozáří v okamžiku kouty údolí a vrcholky hor. Rozežeň svou silou černé mraky, sestup jako blesk a zboř základy trůnů vztyčených na kostech a lebkách, pokrytých zlatem z daní a oplatků a zalitých krví a slzami.

Slyš nás, svobodo, smiluj se nad námi, dcero Athén, spas nás sestro Říma, zachraň nás, družko Mojžíšova, pomoz nám, milenko Muhammadova, pouč nás nevěsto Ježíšova. Posilni naše srdce, abychom žili, nebo dodej sílu pažím našich nepřátel, abychom zahynuli a v smrti nalezli odpočinek!"

Chalíl vzýval nebe a oči sedláků ho upřeně pozorovaly. Jejich city podléhaly kouzlu jeho hlasu a srdce jim tepala v rytmu jeho srdce. Znamenal pro ně totéž, co duch pro tělo. Když skončil vzývání, obrátil, se k nim a řekl rozvážně: "Shromáždili jsme se dnes v noci v domě šejcha Abbáse, abychom uviděli světlo dne. Útlak nás vyhnal za dnešního mrazivého počasí, abychom se vzájemně pochopili a semkli jako ptáčata pod křídly věčného Ducha. Odebereme se teď spát, každý na své lože, a ráno se setkáme jako bratři."

Po těch slovech odešel za Ráhíl a Marjam do jejich domku. Shromážděni se rozešlo. každý šel domů. přemýšlel o tom, co slyšel a viděl, a vnímal dotek nového života ve svém nitra. Netrvalo ani hodinu a lampy v chatrčích pohasly, ve vesnici se rozhostilo ticho a přineslo chudákům sny. Jen šejch Abbás bděl s přízraky noci, chvěl se před vlastními hříchy a trýznily ho neklidné myšlenky.

Uplynuly dva měsíce. po které Chalíl vyprávěl vesničanům každého dne o jejich právech i povinnostech, líčil jim život chtivých mnichů a krutých vládců. Vytvářel tak mezi svými a jejich city pevné pouto podobající se věčným zákonům, jež tvoří pojítko mezi lidmi navzájem. Naslouchali mu s radostným nadšením, jako kdy vyprahlá pole vpíjejí vydatný déšť. Opakovali si jeho slova o samotě osvěženi vánkem jeho lásky. Nevšímali si už kněze Iljáse, který jim začal podlézat, když vyšel najevo zločin jeho spojence Šejcha, a jestliže se k ním choval dříve jako tvrdý mramor, připomínal teď měkký vosk.

Šejcha Abbáse postihlo jakési duševní šílenství. Stále chodil sem a tam po chodbě svého obydlí jako uvězněný tygr. Křikem svolával sluhy, odpovídaly mu ale jen zdi, na zavolání k němu přicházela pouze jeho ubohá žena, která trpěla jeho krutou povahou stejně jako sedláci jeho útiskem a zvůlí. Když nadešly dny postu a doba ohlašovala příchod jara, skončily se šejchovy dny se zimními bouřemi. Zemřel po hrozně bolestné agónii. Jeho duše zatížená zlými činy se objevila před trůnem, jehož existenci jen cítíme, ale nevidíme. Názory sedláků na příčinu jeho smrti se různily. Někteří říkali, že se mu pomátly smysly a že zešílel, jiní si mysleli, že si zoufal, když přišel o svou moc, a že si vzal sám život. Ženy, které chodily utěšovat jeho manželku, sdělily svým mužům, že zemřel z hrozného strachu, protože se mu přízrak Sam'ána ar-Rámího zjevoval v šatech potřísněných krví a odváděl ho proti jeho vůli o půlnoci k místu, kde byl před pěti lety nalezen zavražděný.

Dubnové dny ohlásily obyvatelům vesnice tajemství skryté lásky mezi Chalílem a Marjam. Tváře vesničanů zářily radostí, srdce jim bušila nadšením a už se nemuseli bát, že odejde mladík, který probudil jejich sebevědomí. Pobíhali sem a tam a sdělovali si vzájemně, že se stal jejich blízkým a spřízněným sousedem.

Když nadešly žně, sváželi sedláci z polí snopy na mlaty do svých sýpek a skladů, protože už nemuseli úrodu odevzdávat šejchu Abbásovi. Každý sedlák sklízel pro sebe pole, které zoral a osil, a chatrče se naplnily pšenicí, prosem, vínem a olejem.

Chalíl se podílel na jejich strastech a radostech, pomáhal jim při sklizni úrody, lisoval révu a trhal plody. Od ostatních se lišil jen svou láskou a činorodostí. Od té doby nadále sklízel každý sedlák v té vesnici radostně a spokojeně úrodu z polí a plody ze zahrad, které obdělával svou prací. Půda se stala vlastnictvím toho, kdo ji oral, a vinohrad podílem toho, kdo ho okopával a obdělával. Již půl století uplynulo od té události a Libanonci prohlédli. Když projíždí poutník cestou cedrovým hájem, zastaví se a kochá krásami vesnice trůnící jako nevěsta nad údolím. Vidí, jak se bývalé chatrče změnily v hezké domky obklopené úrodnými poli a kvetoucími zahradami. Když se zeptá někoho z obyvatel na příběh šejcha Abbáse, ukáže tázaný na rozpadlé kameny a zbořené zdi: "Tohle byl palác šejcha Abbáse a tam zemřel." Zeptá-li se někdo na Chalíla, zvedne tázaný ruku k nebi: "Tam žije náš čestný Chalíl. Příběh jeho života napsali naši otcové zářivými písmeny do našich srdcí, nikdy ho nezapomeneme."