Paul Williams - Tak už se pusť

PROLOG
Všechny úvahy a myšlenky o svobodě vycházejí z nesvobody pozemského člověka.

Lidstvo spěchajíce bez nadechnutí hledá důvod své existence zde na zemi, ve svém okolí, v hmotě, kterou rozřezává, měří a váží. Jak rád by už tyto akta uzavřel a opatřil razítkem PROZKOUMÁNO!

Člověk však nachází svůj původ v sobě a jeho bytí sestává z cesty k Bohu, tedy k sobě samému. Teprve v náručí Boží opouští svůj polární svět a zakouší rajskou jednotu. Večer uléháš na lože a předpokládáš jaksi automaticky, že ráno zase vstaneš. Někteří, ještě než vstoupí do Hypnovy říše, si přejí, aby příští den byl lepší předešlého. Přichází ráno. Další den.

Další šance.
A s každým novým dnem nastupuješ do svých starých šatů a zvyklostí, opakuješ své staré chyby a tvrdíš pořád stejné pravdy. Dennodenně bereš na sebe svoji už tak známou identitu a ubíráš se otrocky a bezmyšlenkovitě tisíckrát prošlapanou stezkou, která pro tebe znamená jistotu, celý svět, vlastně všechno.

Držet se, jenom se pevně držet a nepustit se!? Občas sice hlásáš nutnost změny, ale ve skutečnosti tím myslíš ty druhé a sám sebe přinejlepším tak akorát novou známostí nebo koupí nových bot. Aniž to víš, strach je tvým pánem. Strach z čehokoliv. Strach z probuzení, z toho, že bys najednou prohlédl, strach z oběti pro druhého, strach milovat, strach opustit vyšlapanou stezku. Kdybychom se jenom mohli pustit! Pusťme se a všechno bude jiné. Ne, že bychom nechtěli, ale nevíme jak. Nevidíme cestu, která vznikne v tom okamžiku, jakmile vykročíme. Naše cesta stejná jako u těch ostatních. Stejná ve smyslu vykročení...

Kolikrát už jsme stáli těsně před tím a jenom taková obyčejná poznámka od někoho blízkého - něco jako: to se přece nedělá, to přece nejde nebo co si o sobě myslíš, že jsi něco lepšího než ti ostatní?, nebo že je to jednoduše zakázané - nás strhla zpátky, naše nadšení změnila v nejistotu. Dobře, jsou to jenom slova. Slova, která říkají takřka všechno, slova, která mají sílu a svou váhu. Těm už rozumíš. Přesto to může trvat ještě rok, den anebo vteřinu, než vykročíš.

Odpoutej se a pusť se.
To už musíš udělat sám. Vítám tě na cestě.

Tato malá a podivuhodná kniha Paula Williamse znázorňuje v poeticky zabarvených větách proces lidského probuzení a splňuje kdysi Albertem Einsteinem vyslovenou myšlenku, že koncept by měl být znázorněn tak jednoduše, jak je to jen možné, ale ne jednodušeji.

(Poznámka překladatele)

Nenávidět sám sebe je jediný hřích. Je to akt negace a jeho protikladem je důvěra. Pojem zlo neexistuje. Kdo na něj poukazuje, podobá se někomu, kdo chodí o berlích. A my nebudeme vyléčeni dříve, než se těchto berlí zbavíme.
Léčit se znamená uzdravit se.
Uzdravit se znamená těšit se z volného průchodu energie, neboť tok energie nám dovoluje oddat se nejvyššímu.
Považovat něco za špatné znamená pokusit se popřít, že my všichni jsme jeden.
Staré mýty vyprávějí o Bohu a satanovi.
Padlý anděl, Lucifer - svržen z nebes, protože se protivil Bohu.
Bůh, který je dobrý. Lucifer, který není dobrý.
Ne-bůh. Zlo.
Koho zkouší Bůh vodit za nos?
Bůh je všechno. Není nic, co by nebylo Bůh.
Lucifer je Bůh. Neexistuje žádné rozdělení.
Nikdo nemůže odpadnout od milosti.

Člověk si možná může předstírat, že tamten, kterého vůbec neznám, se mnou nemá nic společného.
On je někdo jiný.
On je totiž všechno to, co já jsem od sebe oddělil.
Ano, toto všechno si mohu předstírat.
Ale ne na dlouho!
Není totiž možné nějakou část svého jáství vyloučit.
Energetické systémy nestrpí žádný odpad.
Žádný odpad totiž neexistuje.
Milý Bože, hra je dohraná.
Přestaň se honit za vlastním ohonem.
Obejmi své já.
Lucifer se navrací zpátky do nebes!
Nech nás uspořádat taneční slavnosti v ulicích.
Nenávidět sám sebe je jediný hřích.
Říkám tomu hřích, ale jeho skutečné jméno je sebepodvádění, podvod na sobě samém.
Je čas navrátit se zpátky do zahrady Edenu.
Je to lehčí, než si myslíš.
Jsme v zahradě. Otevřme oči!

* * *

Když se pustíš, tak se něco stane.
Strach je vždy předjímáním neznámého.
Většina lidských problémů souvisí s neschopností člověka jednat uvolněně, s odstupem.
Strach uvolnit se.
Když se pustíš, tak se něco změní.
Strach z neznáma.
Rozumář vždy vyžaduje jednu jistotu:
Nejdříve mi řekni, co se stane a potom se pustím.
K čertu s tím.
Nikdo neví, co se stane.
Nikdy.
Budoucnost - příští okamžik - je nepoznatelná, neznámá.
Rozum to nechce přijmout.
Nevěří, protože má strach.

Najít to správné slovo vztahující se k Bohu působí mnohdy jako osvícení, jindy zase jako oslnění bleskem.
I když sepíšeš seznam slov vztahujících se k Bohu, nesmíš z těch všech, co existují, vynechat ani jediné a stejně nebudeš mít Boha.
Energie protéká a prostupuje všechny věci a nespočívá nikdy v klidu. Nikde.

* * *

Vina není jenom určitou formou tvé sebenenávisti, ale i tvé sebelítosti.
Nikdo z tvých pocitů viny nic nezíská - kromě tebe samotného.
Používáš vinu jako štít proti bolesti způsobené vědomím.
Vždy, když svoji energii zkratuješ, podvádíš nás všechny. A sebe také, neboť výmluvy rostou úměrně s počtem zkratů.
Oprosti se od pocitu viny!
Nezkratuj už více svoji energii!
Přijmi odpovědnost za své činy.
Dělej to, co odpovídá tvé vůli.
Nežij v minulosti - pouze se z ní uč!
Jednej správně TEĎ - v přítomnosti.

* * *

Co je správné?
Správné je to, co ty jako správné pojmeš.
Intuitivní poznání.
Ty víš přesně, co je správné.
Pro tebe, v tomto okamžiku.
Nikdo jiný to nemůže vědět - žádné skutečnosti nejsou podstatné. Představ si, že jsi pouze součástí nějakého soukolí. Třeba lidské tělo doplněné lidským rozumem.
Podvědomím tohoto rozumu jsi propojen, jsi částí celku, máš přístup k celému lidskému vědomí, co existuje. Svým podvědomím.
Ty sám jsi velice citlivý nástroj.
Ty sám jsi fyzickým, emocionálním a duchovním rozšířením celého lidského rodu.
Ty sám jsi jedincem, naprosto výjimečným rozšířením, nejzazší hranicí. Jsi definován vlastní představou o sobě. Sebou.


Svým podvědomím máš přístup k celému veškerenstvu. Ty sám jsi velice citlivý nástroj.
V každém okamžiku dokážeš vycítit, co je správné a udělat to. Tato schopnost nevyžaduje žádné zvláštní námahy. Jednat v tomto smyslu leží ve tvé přirozenosti. Ty jsi ta schopnost a nikdo jiný není jako ty a už neexistuje taková stejná chvíle.
Ty jsi částí tohoto soukolí.
Můžeš vidět stůl nebo slyšet hlasy?
Pak jsi také schopen vycítit, co je správné.

Ty jsi Bůh.

* * *

Každý člověk je ostrov.
My všichni jsme jedno bytí.
Každý člověk je ostrov sám o sobě, odřezán, odtržen, pln bolesti z tohoto oddělení, neustále se snaže tuto samotu nějak unést a svojí samotou se stát ještě vědomějším, chtěje strhnout nebe a uvést zemi do pohybu, aby mohl tuto prázdnotu něčím vyplnit a utišit ten nesnesitelný hlad, tu bezednou díru v srdci, která je právě tehdy nejhlubší, když si myslí, že už ji konečně naplnil.
Je to absurdní, je to nesnesitelné, je to síla, která nás pohání, rušitel pokoje, dno duše, neustálé usebrání, pramen všech bolestí a radostí, nadějí a zklamání, nenávisti a lásky... smysl života.
My všichni jsme jedno bytí, ne více a ne méně.
My všichni jsme osamoceni, odtrženi od svého já, širými moři odděleni, po vědomí sahajíce, stali jsme se slepými svým strachem neztratit klid a rovnováhu, a proto nejsme schopni spočinout ve svém vlastním nitru.
Každý člověk je ostrov.
Každý ostrov je jenom rozšířením této zatracené planety.

* * *

Minulost a budoucnost nelze obejít.
Minulost a budoucnost neexistují.

* * *

Co míníš slovem výkonnost?
Někdy mi připadá jako velice příbuzná smrti.
Často jsme nabádáni, abychom neztráceli čas, jindy zase abychom si neužívali života, abychom se nezastavovali a dokončili svoji práci, abychom měli čas na něco jiného.
Na něco jiného.
Na co?

Výkon - známý ničitel, milióny mrtvých živých, otupělých a opotřebovávaných elektrickým otvíračem konzerv a auty.
Pokrok je náš nejdůležitější produkt, nemluvňaty je náš obchod, čas jsou peníze. Život je laciný.

Moderní technologie, moderní podnikání a moderní stát nám dávají všechno, co potřebujeme... kromě vzduchu, který můžeme dýchat, pitné vody a poživatelné potravy, smysluplné práce, osvobození od strachu, svobody být sám sebou, možnosti milovat, odvahy, hrdosti, přátelství a naděje. A morálka tohoto příběhu:
Nechvátej tolik.
Ochraň se před záludným tlakem výkonnosti.
Vezmi si čas a žij!

* * *

Milý strýčku,

Když se rozplyneme ve společném vědomí a staneme se v jednotě bytím, neztrácíme tak svoji individualitu? Já už ji vlastním dost dlouho a docela na ní visím.

Tvá Obava

Milá Obavo,

My už jsme bytí. Ty jsi bezpochyby pořád jednotlivá bytost a nemusíš si proto dělat žádné starosti.
O co víc si sebe uvědomuješ a o co víc jednáš jako ty sám, o to jsi cennější pro celé stvoření.
V protikladu třeba k modernímu sociálnímu státu, který vyžaduje od individuí, aby bylo jedno jako druhé, a tím se stalo lehce kontrolovatelnou a podchytitelnou potravou, kterou se na všech sociálních, hospodářských a politických úrovních sytí ty nenasytné a tiše vrnící plastikové krabice.
Ta živoucí, dýchající, organicky strukturovaná bytost, která tuto planetu obývá, je právě připravena dosáhnout svého sebevědomí, a tím uspokojit svoji potřebu po co možná největší rozmanitosti.
Což dále podmiňuje, že čím rozmanitější je nějaký ekologický systém, o to je zdravější. Proto: Obejmi svoji individualitu a své jáství.
Kromě svých kreditních karet nemáš co ztratit.
V lásce

Tvůj strýc

Pravda je, co správně zní.
Krása je, co správně vypadá
Vyvaruj se symetrie.

* * *

Vnímavý znamená být všímavý.

* * *

Není možné udělat chybu.
Na počátku stvořil Bůh všechny věci a posadil Adama a Evu doprostřed všeho a oni si žili docela dobře, jmenovalo se to ráj. Potom řekl Bůh: Podívejte se děti, já musím ještě něco vyřídit, bavte se zde podle vaší chuti a nálady.
Ale cokoliv budete dělat, ať vás nenapadne dotknout se toho stromu tam naproti.
Samozřejmě, že to udělaly. A Bůh přišel zpátky, uviděl, co udělaly, rozlítil se a vyhnal je z ráje.
Takto se vypráví tento příběh.
To vše zní srozumitelně. Adam a Eva byli první lidé, kteří jedli plody ze stromu poznání dobrého a zlého a ztratili svoji původní nevinnost, kterou museli zaměnit za vědomí sebe sama a vydat se na cestu vedoucí k dualitě bytí. Pryč z jednoty v Bohu.
A tak jako všechny naše činy jsou nevratitelné, tak byly i ty jejich.
V pořádku.
Ale co má znamenat náboženství, které je postaveno na nesmyslném principu litovat každého kroku, který učiníš?
Není možné udělat chybu, nebo...?

* * *

My jsme Bůh - dost dlouho jsme potřebovali, než jsme na to přišli, není-liž pravda? - a je nejvyšší čas, že jsme konečně přestali za sebou vláčet ten pocit viny a začali se věnovat podstatně významnějšímu tvoření nebe na zemi.
Přiznejme si naši minulost a dovolme si od ní také odloučit.
Začněme pracovat na přítomnosti.

Na co dál čekat, až svět procitne? Začněme!

Hlasuj svým životem.
Hlasuj ano.

Každý člověk stvořuje sám sebe.
Každý z nás se stvořuje v každém okamžiku nově.
Každý stvořuje sebe a svět, ve kterém žije, stvořuje svět tak, jak nám připadá.
Svět, jaký je.
Každý z nás je odpovědný za každý aspekt svého stvoření.

* * *

Každý člověk má rozdílné potřeby.
Rozšířit své vědomí znamená rozšířit ho o tuto skutečnost.
Vyšší vědomí této skutečnosti zapříčiní zrušení a pád všech existujících vlád, hospodářství a vzdělávacích systémů.
Tak je to.
Změna je konstanta.

Ne to, co víš, je rozhodující. Přestaň se vychloubat.
Přestaň se vychloubat.
Ne to, co děláš, je rozhodující.
Pouze to, kdo jsi, se počítá.

Slova neobsahují žádné vědomí.
Mohou ho však vyvolat.
Člověk neprokáže druhému žádnou službu, když se ho pokusí ohromit nějakou myšlenkou, ke které ten druhý nemá žádný přístup.
Avšak umíš-li mu pomoci to podstatné rozeznat, může to celý jeho život změnit.

Několik lidí, kteří rozpoznají to podstatné a komunikují spolu, mohou vyvolat řetězovou reakci.
Nic není tak účinné a průrazné jako idea, která se uskutečňuje v pravý okamžik.

Jeden člověk, který rozpoznal a přijal, dokáže změnit celý svět.
Svět se mění neustále.
Je neustále měněn.

* * *

Stvoření, které osídlilo tuto planetu a začíná si být sebe vědomo jakožto stvoření, není jenom druh člověk.
On, ona, ono jsou součtem a spojitostí všeho živého, bakterie a horského lva, pampelišky a viru, houby a hlavonožce, polního javoru a člověka.
Člověk sám je tak málo Bůh, jako je mozek v nakládací sklenici člověk.
Samo lidské pokolení je absurdní, bezvýznamný koncept.
Jenom život je boží.

* * *

Život předpokládá vnitřní vztahy.
Všechny věci jsou mezi sebou propojeny.
Všechny bytosti jsou porůznu od sebe odvislé.
Nemohou jedna bez druhé existovat.
Neexistují, pokud nemají vztah.

* * *

Člověk je jediné stvoření, které si otravuje svoji vlastní pitnou vodu.
Vypadá to tak, že naším dalším vývojovým stupněm bude stvoření, které si svoji pitnou vodu začne čistit a chránit.
A nejenom tu.
Jsme všichni na stejné lodi.

* * *

Bytost, jež se zabývá hamižením a konkurenčním soutěžením, je osoba, která neví kým je. Tato bytost trpí utlačeným vědomím.
Právě tak i žárlivá bytost si není vědoma toho, co má a trpí také utlačeným vědomím.
To nejpodivuhodnější na tom je, že není vůbec jednoduché utlačovat své vlastní vědomí.
Toto utlačování vyžaduje neustálé námahy.
Musíš se skutečně hodně snažit, aby ses cítil mizerně a uboze.

* * *

Chtít za každou cenu něco vlastnit je určitou formou pochybování. Všechny důvody, proč se lidé vážou na hmotné statky a majetky, mají jednoho společného jmenovatele, a sice pochybování o vlastní ceně.
Kdyby tito znali svoji vlastní cenu, věděli by, že se nepotřebují vázat na žádnou hmotu.

Nemůžeš vždy dostat to, co chceš.
Ale jistě dostaneš to, co potřebuješ.
Vždycky máš stejně víc, než si můžeš přát.
Tvá neustálá přání ti jenom zabraňují užívat toho, co už máš.

Něčeho dosáhnout je vždy větší požitek než vlastnictví.
A protože vždy dostaneš to, co potřebuješ, můžeš se bez obav něčeho ze svého vlastnictví vzdát, takže vždy budeš něco potřebovat.

Tak alespoň s sebou nebudeš tahat tolik zátěže.

Je to vždy znovu a znovu požitek podílet se na průchodu energie.

Být si plně vědom toho, když tebou protéká proud energie, je jediné skutečné uspokojení, jež je nám v životě dopřáno.

Třeba plně vědomý sex je čistý tok energie. Vina je vždy překážkou. Proto platí, kdo sám sebe nemiluje, nemůže umět milovat.

* * *

Láska je oddání se.

Láska je oddání se. Žárlivost, vlastnictví a chamtivost patří pochybeným.
Nemají s láskou nic společného.

Každý akt lásky by měl být důvodem radosti pro každého, kdo si jí je vědom.

Lásce se vysmívat nebo ji hanit znamená mít strach před životem.

* * *

Stud je výsledek chování, které člověka přimělo k tomu, aby udělal něco, co nepovažoval za správné.
Nebo když ho společenský tlak donutil pochybovat o vlastních citech.
Stydět se znamená odsuzovat sám sebe: člověk by neměl sebe odsuzovat ani nikoho soudit.
To nejlepší, co pro sebe můžeš udělat, je přiznat se otevřeně ke svým pocitům a podle nich také jednat.
Jestliže ti tvoji přátelé nebo i sousedi nerozumí, je tvojí povinností tak dlouho dělat to, co je podle tebe správné, až porozumí.
To je tvoje odpovědnost. Vůči sobě i vůči jiným.
Udělat byť i jenom o malinký kousek méně znamená vyhýbat se svému vědomí.
Když se ti nepodaří jednat dle svých pocitů, nestyď se za to.
Koncentruj ale všechnu svoji energii na to, abys příště podle nich jednal.

* * *

To nejde.
To říkáme velice rádi.
To nejde.
Vězme: tato tvrzení nejsou pravdivá.

Náročná a tvrdá práce je uvolňující. Je to hračka. Je to absolutní požitek dostat ze svého těla maximum.
Je to absolutní požitek svůj rozum plně využívat.
Náročná práce se stává zátěží jenom tehdy, když si ji předem představujeme vykonanou.
Nepředjímej nic a nedělej nic, co není nutné, a tak nezakusíš nikdy známý pocit lenosti.
Pociťovat svoji energii je skutečný prožitek.
Tělo a duch, kteří jen zřídka prožívají své plné možnosti, jsou tělo a duch, kteří jenom zřídka nacházejí dokonalý stav klidu.

Ti, kteří se bojí anarchie a vystupují všude jako ochránci zákona a pořádku, by měli vědět, že život sám se už nachází v dokonalém pořádku.
Zákony přírody nemohou být nikdy a ničím ignorovány.
Pouze primitivní struktury člověka se nacházejí často v disharmonii a nepořádku.

Ti, kteří se obávají autorit a přitom vyžadují osobní svobodu, by měli vědět, že každá živá bytost je svobodná skrze svoji vůli a že jediná autorita, které musí uposlechnout, přebývá v této jejich vůli.

* * *

Pokud se tvůj život nachází v nepořádku, tak jenom proto, že jsi ještě nezačal akceptovat řád přírody a zákony boží.
Jestliže se necítíš svobodný, tak jenom proto, že ses ještě nepřiznal ke své vlastní svobodě a čekáš, až ti ji někdo daruje.

Budeš čekat věčně!

* * *

Člověk - to stvoření, které věří své roli přemožitele a kontrolora přírody - se začíná právě teď rozvzpomínávat na něco bytostně podstatného: a sice, že i ono je její součástí.

Bylo to právě toto stvoření, které si vybojovalo svoji pozici na vrcholu planetární páteře a vůbec si nevšimlo, že s každým krokem šíří kolem sebe strach a zkázu. Nyní se udiveně rozhlíží kolem sebe a ptá se:
Co tady vůbec dělám?

Ze všech stran se ozývá slabý, sotva slyšitelný hlas, jehož poselství Převezmi odpovědnost! se už nedá přeslechnout.

Zkusme si vzpomenout, že naše životy nejsou nic jiného než okamžiky v proudu věčnosti... A zkusme se rozvzpomenout, že věčnost není nic jiného než řeka života.

Záleží zcela na tobě.
Ty sám jsi odpovědný za svůj život.
Ty jsi stvořitel.
Je to hrozivá zátěž a zároveň nesmírná svoboda.

Záleží zcela na tobě.
Když převezmeš odpovědnost za svůj život, tak přebíráš odpovědnost za všechen život.
Pokud nepřevezmeš odpovědnost za svůj život, tak nejsi nic.
Zní to tvrdě?

A když konečně rozpoznáš, jak je to skutečně tvrdé, když konečně začneš život akceptovat a vytušíš, že neexistuje jiného východiska kromě já - poznání a z něho plynoucí neuvěřitelná bolest a strašná osamocenost a odpovědnost, která toto všechno v sobě skrývá - tak potom a jedině potom počneš být vědomě živoucím a poznáš skutečné radosti svobody.

* * *

Ty víš, co je třeba udělat.
Proč to tedy neděláš?

Znič zavčas své váhání, než se rozroste a než se změní ve strach.

Přirozeností strachu je, že se sytí sám sebou.
Za příhodných okolností se dokáže nakrmit velice rychle.
Rozum není dost rychlý, aby mohl strach překonat.
To je ta chyba, kterou většina z nás dělá.
Nepoužívej strach jako argument. Vymaž ho ze své mysli ve stejném okamžiku, kdy se objeví.
Uč se rozpoznávat a postřehovat počáteční symptomy. Zastav svůj strach. Postav se mu, vymaž ho a polož si později tyto otázky.

Představ si, že jsi provazochodec.
Myšlenka začíná s otázkou: Co by stalo, kdybych teď dostal strach? ... Co by se asi stalo, kdybych se podíval dolů?
Tato myšlenka musí být při prvním Co kdyby umlčena. Čekat déle znamená ztratit svoji původní jistotu, znamená pád.
My všichni jsme provazochodci.
Tomuto reflexu se musíme naučit, abychom dokázali přežít.

Reflex. Takto se zachází se strachem.
Poslouchej.
Uč se.
Strach je největší nepřítel vědomí. Větší než stud a vina. Strach je ta síla, která nás vrhá zpátky.
My už nechceme být nadále zdržováni.
Poslouchej.
Existuje cesta jak zacházet se strachem.
Za prvé: Pochop, že strach není vůbec nutný a že neexistuje jediný důvod nechat ho žít.
Měj toto vědomí vždy při sobě, je to tvá první obrana.
Za druhé: Nauč se své obavy postřehovat ve všech jejich formách a počátečních stádiích.
Za třetí: Opakuj si svůj reflex. Každá strach zabíjející mantra je dobrá mantra. Opakuj: Nemusím mít žádný strach. Nemusím se ničeho obávat. Napiš si svoji vlastní mantru. Nauč se ji. Používej ji. Zabíjet strach je stejné jako hasit oheň. Reflex. Strach. Vymaž ho!
Za čtvrté: Nerozvažuj za žádných okolností. To by mohlo tvůj reflex vyřadit. Eliminuj strach. Potom mysli, je-li to nutné.

Na počátku je těžké zastavit rozum v úsudku, který je vlastně původcem strachu.
Zde existuje jeden argument, který ti možná bude připadat známý a jehož váha spočívá ve skutečnosti, že strach je nutný jako varování před nebezpečím. Kdyby se malé dítě neučilo mít strach z horkých kamen, mohlo by se znovu a znovu popálit.
Nepřemýšlet o strachu, nenechat ho žít, by dle tohoto argumentu nutně znamenalo vystavovat se nebezpečí.
Tvůj rozum pochopí tento argument a bude ho muset zodpovědět. Zodpovědět předem: tyto argumenty jsou smrtelné, pokud se bude vyčkávat, až se strach objeví a začne působit.
Strach se rodí z rozumu, aby ho vzápětí zničil. Člověk nemá používat rozum na potírání strachu. Přemýšlej teď o tomto argumentu.
Potřebujeme strach? Je skutečně náš ochránce?
Toto si o tom myslím.
Já si myslím, že strach je něco jako budík. První co uděláš, když zvoní je, že ho vypneš. Potom reaguj na poplach, seber se dohromady, jednej.
A toto je pátý krok: Buď na stráži. Neignoruj strach, ale vymaž ho a zůstaň ve střehu. Původ strachu by se měl stát patrným.

O tomto přemýšlet by znamenalo poznání tlumit namísto ho podporovat. Když není žádný zřejmý důvod na dosah, zůstaň jednoduše obezřelý a otevři oči.
Ostatně to není strach, co drží dítě ve vzdálenosti od horké plotny, které se dotklo. Je to vědomí. Bolest a vědomí jsou jedno a totéž, strach a vědomí ne.

* * *

Strach zabíjí ducha.
1. Strach se musí vyhladit. Akceptuj to.
2. Uč se strach postřehovat.
3. Vymaž ho a reflektuj.
4. Nepřemýšlej o něm.
5. Reaguj. Buď obezřelý a vědomý.

Reflex účinkuje. Mantra účinkuje.
Není třeba vůbec mít strach.
Když čteš tato slova a máš pořád ještě strach, je to jenom proto, že chceš mít strach.
Proč ho chceš?
Neptej se.
Vymaž ho!

Strach je nemoc.
Tato nemoc brzdí proud energie.
Rozšiřuje se a zabíjí jako virus.
Když nebude zastavena, tak zabije.
Už jenom malý díl této nemoci zvané strach nám zabraňuje odlepit se od země.

Strach se začíná podobat nemoci způsobené bakteriemi.
Pochybování je chudokrevnost.

* * *

Nejvážnějšími případy je pochybování a ztráta sebevědomí, čímž se odkrývají ochranné valy ducha a umožňují tak vstup nejrůznějších pohrom strachu jako je stud, vina nebo lakota.
Vybudování sebevědomí je klíčem k tělesnému, duševnímu a duchovnímu zdraví.

Cesta, jak vybudovat sebevědomí, je dělat věci, při kterých si člověk není jist, jestli je vůbec bude moci vykonat.

Když už jsi jednou začal, zůstaň u toho.
Nikdy se nepoddávej.
Donuť se k většímu úsilí, a pokud je to nutné, relaxuj, můžeš-li.
Jestliže se ti nepodaří vytrvat tak dlouho, než dosáhneš uspokojení, nezjistíš nikdy, čeho jsi vůbec schopen.
Ty jsi schopen absolutně všeho.
Tvoje síla je tak velká jako tvoje žádost.

Nedělej nic, co nemusíš dělat.

Většina dobrodružství netrvá věčně. V životě každého z nás se děje mnohé, co bychom dělat chtěli a také mohli. Ale my váháme.
Máme strach, že zklameme.
Máme strach ze společenských tlaků.
Máme příliš málo sebevědomí.

Je to ďábelské dílo a toto kolo osudu musí být za každých okolností prolomeno. Když už ses k tomuto průlomu jednou rozhodl, udělal jsi tak vlastně všechno, co je třeba vykonat.
Zavaž se k něčemu a zkus to vykonávat. Když se ti to podaří, bude pro tebe další úkol o to jednodušší.
Veď takto každou věc do konce a tvoje posílené sebevědomí ti umožní jít k dalšímu činu s větším nadšením.
Zde na tomto bodu se začarovaný kruh prolomil.
Pasivita je síla, která pracuje proti tobě, když máš chuť něco dělat, ale neděláš to.
Pokud se ti však podaří své dílo správně uchopit a začít, potom pracuje pasivita pro tebe a pohání tě až do úplného dokončení díla.

Cesta budování tvého sebevědomí začíná činem. Věci, o kterých víš, že je můžeš udělat, jako například jít do ledničky a vzít si pivo, neznamenají vůbec nic.
Vystavět sebevědomí znamená dělat věci, o kterých si nejsem jistý, že je také mohu vykonat.
Flirt s někým neznámým nebo upéct vlastní chléb nebo namalovat obraz nebo jít rybařit.
Cokoliv už děláš, má jednu podmínku: Nepřemýšlej o tom. Nemysli na to. Udělej to. Vejdi do nového dne, začni, zůstaň u toho a dokonči to. Všechno bude jednodušší.

Abys své sebevědomí mohl udržovat a stupňovat, musíš čelit stále novým a novým překážkám.
A neopomeň se ujistit, že to jsou skutečně nové úkoly, před kterými stojíš a ne staré triky v nových převlecích.

Zapojit se je klíč. Jsi-li jednou zcela u toho, je těžké všechno pustit a vystoupit. A tak zůstáváš činný a skrze to stále silnější a jistější.

Hodit někoho do vody je nejlepší způsob, jak ho naučit plavat.

Chraň se před vzděláním, toto je pouze přípravou. Jediná forma vzdělání je zkoušení: Všechny přípravy na celém světě tě mohou pouze učit, jak se máš připravit.

Na co stále ještě čekat? Skoč do vody.
A svět začne být.

Druhá možnost je, že se utopíš, jestliže nemáš vůbec žádnou vůli.
Mnoho štěstí v příštím životě.

Všechna vůle je postavena na vůli přežít.
Pokud ji nemáš, pravděpodobně nežiješ.

Stojíme na počátku nového věku, na počátku zcela nového světa.
Vědomí člověka, naše společné vědomí, je právě v přerodu.
Nová kvalita stojí přede dveřmi... právě vchází.
Všechno se změní, jakmile budeš připraven...

* * *

Pojď do vody, je to nádherné.

Kdo váhá, je ztracen.

Kdo volí život, je zachráněn.

Učíme se nestavět žádné hranice.

Žádné hranice mezi černou a bílou.

Žádné hranice mezi mladým a starým.

Žádné hranice mezi naší stranou a vaší stranou.

Žádné hranice mezi mnou a tebou.

* * *

Nestavět hranice znamená nikoho nepoškozovat.

V možnosti někoho znevýhodňovat leží klíč k našemu chápání světa a jeho vnímání. Jsme snad smyslů zbaveni?

Ano, může být.

Možná se naučíme stavět hranice, které splynou.

* * *

Někdy jsem na někoho nazlobený.
Něco se mi nelíbí.
Mohu to zařadit do určitých kategorií, zkusit to navždy nemít rád a naučit své děti dělat totéž.
Nebo mohu svoji zlost zpracovat, pochopit a potom zapomenout.
Když se příště zase potkáme, jsme přátelé.

* * *

Učíme se nestavět žádné hranice.

Žádné hranice mezi dobrem a zlem.

Žádné hranice mezi správně a špatně.

Žádné hranice mezi mužem a ženou.

Žádné hranice mezi Bohem a člověkem.

Stavět hranice znamená znevýhodňovat jenom pro ten okamžik.
Znamená to nejít za hranice daných možností.
Znamená to nevycházet za hranice světa, který je skutečný.

* * *