Několik povídek z knihy Blázen a jiné paraboly (Chálíl Džibrán)

Nová rozkoš
Včera v noci jsem vynalezl novou rozkoš. Když jsem ji poprvé zkoušel, přihnali se k mému domu anděl a ďábel. Setkali se u mých dveří a přeli se o mou nově zrozenou rozkoš. Jeden volal: "Je to hřích!" Zatímco druhý: "Je to ctnost!"

Požehnané město
V mládí mi vyprávěli, že v jednom městě žil každý podle Písma svatého. Řekl jsem si: "Vyhledám to město a jeho blaženost." Bylo daleko, a proto jsem si na cestu připravil velké zásoby. Po čtyřiceti dnech jsem město uzřel a čtyřicátého prvého jsem do něj vstoupil. A ejhle! Každý ze společenství obyvatel měl jen jediné oko a jen jednu ruku. Byl jsem překvapen a řekl jsem si: "Jak je možné, že obyvatelé tak svatého měs mají jen jedno oko a jednu ruku?" Pak jsem si všiml, že i oni byli překvapeni a velice se podivovali mým dvěma rukám a dvěma očím. Když o tom mezi sebou hovořili, zeptal jsem se jich, řka: "Je toto vskutku Požehnané město, kde žije každý podle Písma svatého?" Odpověděli: "Ano, to je to město." "Co se vám přihodilo?" Zeptal jsem se. "Kde máte své pravé oči a pravé ruce?" Vyzvali mě, abych je následoval: "Pojď a uzříš." Dovedli mě k chrámu uprostřed města, kde jsem spatřil hromadu rukou a očí. Všechny odumřelé. Zvolal jsem: "Bože! Který dobyvatel se na vás dopustil takové krutosti?" Zavládlo mezi nimi vzrušení a jeden stařešin prohlásil: "To jsme si udělali sami. Díky Bohu jsme zvítězili nad zlem, jež bylo v nás." Odvedl mě k vysokému oltáři a všichni lidé šli z námi. Nad oltářem mi ukázal vyrytý nápis, na němž jsem četl: "Jestliže pak oko tvé pravé horší tě, vylup je a vrž od sebe; neboť jest užitečněji tobě, aby zahynul jeden oud tvůj, než by celé tělo tvé uvrženo bylo do ohně pekelného. A pakli ruka tvá pravá horší tě, utni ji a vrž od sebe; nebo užitečněji jest tobě, aby zahynul jede oud tvůj, než by všecko tělo tvé uvrženo bylo do pekelného ohně." Tehdy jsem vše pochopil. Otočil jsem se k lidem zvolal: "Což nemá žádný muž či žena mezi vámi dvě oči nebo dvě ruce?" Odpověděli mi: "Nikoli, ani jeden. Není nikde nedotčený kromě těch, kdo jsou dosud příliš mladí aby mohli číst Písmo svaté a porozumět jeho přikázáním." Když jsme vyšli z chrámu, ihned jsem opustil ono Požehnané město, neboť jsem nebyl příliš mládý a mohl jsem číst bibli.

Ctižádost
V krčmě u stolu sešli se tři muži. Jeden byl tkadlec, druhý tesař a třetí hrobník. Tkadlec řekl: "Prodal jsem dnes jemný lněný rubáš za dva zlaťáky. Objednejme vína, co hrdlo ráčí." "A já," řekl tesař, "jsem prodal nejlepší rakev. Budeme mít k vínu velkou pečeni." "Já jsem vykopal pouze jeden hrob," řekl hrobník, "avšak patron mi zaplatil dvojnásobek. Dejme si také medové koláče." Celý ten večer měla krčma napilno, neboť často objednávali víno, maso a koláče. A byli veselí. Hostinský si mnul ruce a usmíval se na ženu, protože jeho hosté štědře utráceli. Když odešli, byl měsíc už vysoko na nebi a ti tři šli cestou, zpívali si a pokřikovali. Hostinský se ženou stáli ve dveřích krčmy a dívali se za nimi. "Ach" řekla žena, "tihle páni! Jak štědří a jak veseli! Kdybychom jen měli takové štěstí každý den. Pak by náš syn nemusel být majitelem krčmy a pracovat tak tvrdě. Mohli bychom ho vychovat a stal by se knězem."

Blesk
Křesťanský biskup byl za bouřlivého dne ve své katedrále. Přišla za ním žena, která nebyla křesťankou, postavila se před něj a řekla: "Nejsem křesťanka. Je pro mne možná spása před pekelným ohněm?" Biskup na ni pohlédl a odpověděl: "Ne, spása je možná pouze pro ty, kdo byli pokřtěni vodou a Duchem svatým." A právě když to říkal, udeřil do katedrály z nebe šíp blesku s hromovým zahřměním a zachvátil ji požár. Z města přiběhli rychle muži a zachránili ženu, biskup však v ohni zahynul.

Granátové jablko
Jednou, když jsem žil uvnitř granátového jablka, jsem slyšel, jak jedno jádro říká: "Jednoho dne se stanu stromem, vítr bude zpívat v mých větvích, slunce bude tančit po mém listí a budu silné a krásné po všechna roční období." Pak promluvilo jiné jádro: "Když jsem bylo mladé jako ty také jsem mělo takové plány. Avšak nyní, když mohu vše uvážit a zhodnotit, chápu, že mé naděje byly marné." A také třetí jádro promluvilo: "Nevidím v nás nic, co slibuje tak velkou budoucnost." Čtvrté řeklo: "Avšak jakým výsměchem by náš život byl bez nějaké větší budoucnosti!" Páté pak dodalo: "Proč se přít, čím budeme, když ani nevíme, co jsme." Šesté nato odpovědělo: "Ať jsme cokoli, budeme tím i nadále." A sedmé řeklo: "Mám zcela jasnou myšlenku, jak vše bude, nedokáži to ale vyjádřit slovy." Pak promluvilo osmé, deváté, desáté a mnoho dalších, až mluvila všechna a já jsem pro množství hlasů nerozuměl ničemu. A tak jsem se ještě téhož dne přesunul do jádra kdoule, kde jader není mnoho a mlčí.

Kritikové
Jednou za soumraku dojel muž cestující na koni k moři do hostince při silnici. Sesedl, a důvěřuje lidem a noci jako všichni poutníci jedoucí k moři, přivázal koně ke stromu u dveří a vešel do hostince. O půlnoci, když všichni spali, přišel zloděj a ukradl cestujícímu koně. Ráno se muž probudil a zjistil, že mu ukradli koně. Naříkal pro něj a kvůli tomu, že někdo měl to srdce ho okrást. Pak přišli spolubydlící, postavili se kolem něj a začali mluvit. První muž řekl: "Jak je to od tebe pošetilé uvázat koně mimo stáj." Druhý prohlásil: "Ještě pošetilejší je nesvázat koni ani nohy!" Třetí muž dodal: "Každopádně je hloupé cestovat k moři na koni." A čtvrtý řekl: "Pouze lenoch a pomalý člověk vlastní koně." Cestující byl tím velmi překvapen. Nakonec vzkřikl: "Přátelé, jelikož mi ukradli koně, pospíšili jste si všichni říct mi o mých chybách a nedostatcích. Je však zvláštní, že jste ani slovem nevytkli nic muži, který mi koně ukradl."

Vědění a polovědění
Čyři žáby seděly na kmeni, jenž plul na kraji řeky. Náhle zachytil kmen proud a zvolna ho unášel po řece. Žáby měly radost a byly přímo nadšené, neboť nikdy dříve nepluly. Po chvíli promluvila první žába: "Toto je věru nejbáječnější kmen. Hýbe se jako živý. Žádný takový kmen nebyl nikdy dříve znám." Pak se ozvala druhá žába: "Nikoli, přítelkyně, kmen je jako jiné kmeny a nehýbe se. To řeka ubíhá k moři a unáší nás i kmen s sebou." A třetí žába prohlásila: "Ani kmen, ani řeka se nehýbou. Pohyb je v naší mysli. Neboť bez myšlení se nic nehýbe." A tři žáby se začaly přít o to, co se skutečně hýbe. Hádka byla stále ostřejší a hlasitější, nemohly se však shodnout. Pak se obrátily ke čtvrté žábě, která až do té chvíle pozorně naslouchala, avšak mlčela a zeptaly se jí na mínění. Čtvrtá žába řekla: "Každá z vás má pravdu a žádná z vás se nemýlí. Pohyb je ve kmeni, ve vodě a rovněž v našem myšlení." Tři žáby se velmi rozněvaly, neboť žádná nechtěla připustit, že právě ona nemá celou pravdu a že druhé dvě se zcela nemýlí." Pak se přihodila zvláštní věc. Tři žáby se shlukly a svrhly tu čtvrtou z kmene do řeky.

Strašák
Jednou jsem řekl strašákovi: "Jistě tě unavuje stát na tomto opuštěném poli." Řekl: "Radost ze strašení je hluboká a nikdy mne neunaví." Po chvilce přemýšlení jsem pravil: "Je to pravda, neboť i já jsem poznal tu radost." Odpověděl: "Pouze ti, kdo jsou vycpáni slámou, to mohou poznat." Pak jsem ho opustil a nevěděl jsem, zda mi složil poklonu, nebo mě urazil. Uplynul rok a strašák se stal filozofem. A když jsem procházel kolem něj znovu, viděl jsem dvě vrány, jak si stavějí pod jeho kloboukem hnízdo.

Oko
Oko jednoho dne řeklo: "Tamhle vidím údolí a hory zahalené modrou mlhou. Není to krásné?" Ucho poslouchalo a po chvilce pozorného naslouchání prohlásilo: "Kde je ale nějaká hora? Neslyším ji." Nato promluvila ruka, řkouc: "Marně se snažím ucítit ji nebo se jí dotknout, nemohu objevit žádnou horu." Nos řekl: "Žádná hora neexistuje, necítím ji." Pak se oko obrátilo jinam, všichni začali spolu mluvit o divném přeludu oka a řekli: "S okem musí něco být."

Dva učenci
Kdysi žili ve starém městě Aíkaru dva učenci, přičemž jeden nenáviděl a urážel učení toho druhého. Jeden totiž popíral existenci boží, zatímco druhý byl věřící. Jednoho dne se ti dva setkali na tržišti, před svými stoupenci se začali přít a dokazovat existenci či neexistenci boží. Po několika hodinách hádky se rozešli. Toho večera přišel nevěřící do chrámu, sklonil se před oltářem a prosil bohy, aby zapomněli na jeho vzpurnou minulost. A v tutéž hodinu druhý učenec, který bohy uctíval, spálil své svaté knihy, neboť se stal nevěřícím.

Jiná moře
Jedna ryba řekla druhé: "Nad tímto naším mořem je jiné s tvory plavajícími v něm a oni tam žijí stejně jako my tady." Druhá ryba jí odpověděla: "Čirá fantazie! Čirá fantazie! Vždyť víš, že vše, co opustí naše moře, byť jen o kousek, a nevrátí se do něj, zemře. Jaký máš důkaz o jiných životech v jiných mořích?"

Arch sněhobílého papíru
Pravil arch sněhobílého papíru: "Čistým jsem byl stvořen a čistým chci zůstat navždycky. Raději bych shořel a obrátil se v bílý popel, než strpět, aby se mě dotklo něco temného nebo se ke mně přiblížilo něco nečistého. Kalamář slyšel, co říká papír, a smál se ve svém temném srdci; avšak nikdy si netroufl přiblížit se k němu. Také různobarevné tužky ho slyšely, ale ani ony se k němu nikdy nepřiblížily. A sněhobílý arch papíru zůstal čistý a nedotčený navždycky - čistý a nedotčený - a prázdný.

Světec
V mládí jsem jednou navštívil světce v tichém háji za kopci. Když jsme rozmlouvali o podstatě ctnosti, přikulhal se po horském hřebenu unaveně loupežník. Došel k háji, poklekl před světcem a řekl: "Světče, chtěl bych útěchu! Velmi mě tíží hříchy" Světec odpověděl: "Také mne velmi tíží hříchy." Loupežník řekl: "Avšak já jsem zloděj a lupič." Světec odpověděl: "Také já jsem zloděj a lupič." A loupežník řekl: "Avšak já jsem vrah a krev mnoha lidí mi křičí v uších." Světec odpověděl: "Také já jsem vrah a v uších mi křičí krev mnoha lidí." Loupežník řekl: "Spáchal jsem nesčetné zločiny." A světec odpověděl: "Také já jsem spáchal zločinů bez počtu." Pak loupežník vstal, pohlédl na světce a v očích měl divný výraz. Když nás opustil, poskakoval dolů z kopce. Já jsem se obrátil ke světci a zeptal se: "Proč ses sám obvinil z nespáchaných zločinů? Nevidíš, že ten muž odešel a už v tebe nevěří?" Světec odpověděl: "To je pravda, už ve mne nevěří. Avšak odešel značně utěšen." Tu jsme uslyšeli loupežníka v dálce zpívat a ozvěna jeho zpěvu naplnila údolí veselím.

Poustevník a zvířata
Kdysi žil mezi zelenými kopci poustevník. Byl čistého ducha a bílého srdce. Všechna zvířata země i ptáci vzduchu k němu přicházeli ve dvojicích a on k nim promlouval. Naslouchali mu ochotně, chtěli být v jeho blízkosti a k odchodu se měli až za soumraku, kdy je odesílal pryč a svěřoval větru a lesům se svým požehnáním. Když jednoho večera mluvil o lásce, pozvedl hlavu leopard a řekl poustevníkovi: "Hovoříš o lásce. Řekni nám, pane, kde je tvá družka?" Poustevník odpověděl: "Nemám družku." Tehdy se rozlehl velký křik překvapení shromážděných zvířat a ptáků a začali si mezi sebou říkat: "Jak může mluvit o lásce a dvojicích, když o tom sám vůbec nic neví?" Mlčky a s pohrdáním ho nechali o samotě. Té noci ležel poustevník na své rohožce s tváří obrácenou do země, hořce plakal a bil se rukama v prsa.

Učenec a básník
Řekl had skřivanovi: "Ty létáš, leč nemůžeš navštívit kouty země, kde proudí míza života v dokonalém tichu." Skřivan odvětil: "Ano, ty znáš přemnohé, ba jsi moudřejší než kdokoliv jiný, škoda jen, že nedovedeš létat." A had, jako by byl neslyšel, řekl: "Tý nemůžeš vidět tajemství hlubin, ani se pohybovat mezi poklady skryté říše. Právě včera jsem ležel v jeskyni plné rubínů. Je jako srdce zralého granátového jablka a nejemnější paprsek světla je přemění v planoucí růži. Kdo jiný než já může spatřit takové zázraky?!" Skřivan poznamenal: "Nikdo, nikdo kromě tebe nemůže ležet mezi křišťálovými vzpomínkami věků; škoda jen, že nedovedeš zpívat." A had pokračoval: "Znám rostlinu, jejíž kořeny dosahují až do nitra země. Kdo pojí kousek toho kořene, stane se hezčím než Astarté." Skřivan dodal: "Ani jediný, ani jediný kromě tebe nemůže odhalit magickou myšlenku země - škoda jen, že nedovedeš létat." A had hovořil dál: "Pod horou se valí purpurový proud. Kdo se z něj napije, stane se nesmrtelným právě tak jako bohové. Ovšemže ani pták, ani zvíře ho nedokáží nalézt." Skřivan prohodil: "Kdybys chtěl, mohl by ses stát nesmrtelným právě tak jako bohové - škoda jen, že nedovedeš zpívat." Had vedl stále svou: "Znám pohřbený chrám, který navštěvuji jednou za měsíc. Postavil ho zapomenutý rod obrů; na jeho stěnách jsou vyryta tajemství času a prostoru. Kdo je přečte, porozumí plně tomu, co jinak rozumu uniká." Skřivan odpověděl: "Vskutku, kdyby se ti zachtělo, mohl bys obepnout svým pružným tělem vše vědění o času a prostoru - škoda jen, že nedovedeš létat." Had byl znechucen, obrátil se, vlezl do své díry a zamumlal: "Zpěvák s prázdnou hlavou!" A skřivan odlétl a prozpěvoval si: "Škoda, že nedovedeš zpívat. Škoda, škoda, můj mudrci, že nedovedeš létat."

Dvě klece
V otcově zahradě jsou dvě klece. V jedné je lev, kterého otcovi otroci přinesli z pouště Ninive; v druhé je vrabec, jenž nezpívá. Každého dne za úsvitu volá vrabec na lva: "Dobré jitro tobě, bratře vězni."

Dcera lva
Čtyři otroci ovívali vstoje starou královnu, která spala na trůně. Chrápala. Královně ležela na klíně kočka, předla a líně se dívala na otroky. První otrok promluvil: "Jak je ta stará žena ve spánku ošklivá. Pohleďte, ústa jí klesají a dýchá, jako by ji škrtil ďábel." Pak se ozvala kočka, předouc: "Ani polovičně není tak ošklivá ve spánku jako vy ve svém bdícím otroctví." Druhý otrok řekl: "Člověk by myslel, že jí spánek uhladí vrásky, místo toho je ale prohloubil. Musí snít o něčem zlém." A kočka předla: "Kdybyste tak vy mohli spát a snít o své svobodě." Poté třetí otrok mínil: "Snad vidí procesí všech těch, které zabila." A kočka předla: "Ano, vidí procesí vašich předků a potomků." Čtvrtý otrok namítl: "To vše je velmi dobré, mluvit o ní, ale nejsem tím při stání a ovívání méně unavený." A kočka předla: "Budete ovívat po celou věčnost, neboť na zemi tomu je stejně tak jako na nebi." Tehdy se stará královna ve spánku naklonila a koruna jí spadla na podlahu. Jeden z otroků zašeptal: "To je špatné znamení." A kočka předla: "Špatné znamení pro jednoho je dobrým znamením pro jiného." Druhý otrok nadhodil: "Kdyby se probudila a zjistila, že jí koruna spadla, určitě by nás zabila." A kočka předla: "Denně vás od vašeho narození zabíjela, a vy to nevíte." Třetí otrok řekl: "Ano, mohla by nás zabít a mohla by to nazvat obětováním bohům." A kočka předla: "Pouze slabí jsou obětováni bohům." Čtvrtý otrok umlčel ostatní, opatrně zvedl korunu a znovu ji položil na hlavu staré královně, aniž ji probudil. A kočka předla: "Jen otrok znovu navrací korunu, jež spadla." Po chvíli se stará královna probudila, rozhlédla se a zívla si. Pak řekla: "Zdálo se mi, že jsem ve spánku viděla čtyři housenky pronásledované štírem kolem kmene starého dubu. Nelíbí se mi ten sen." Zavřela oči a opět usnula. A chrápala. A čtyři otroci se zase dali do ovívání. A kočka předla: "Ovívejte, ovívejte, hlupáci. Ovíváte jen oheň, který vás stráví."

Stavitelé mostů
V Antiochu, kde se řeka Ásí vlévá do moře, byl postaven most, aby se spojila jedna polovina města s druhou. Byl postaven z mohutných kamenů, jež svezli z hor na zádech mulů z Antiochu. Když byl most dokončen, bylo ná jednom jeho pilíři vyryto řecky a aramejsky: "Tento most postavil král Antioch II" A všichni chodili přes dobrý most nad pěknou řekou Ásí. Jednoho večera sestoupil mladík, jehož někteří lidé pokládali za trochu bláznivého, k pilíři, kde byl vyryt nápis, pokryl ho dřevěným uhlím a na to napsal: "Kameny tohoto mostu byly sneseny z hor muly. Když po něm přecházíš, jedeš na zádech mulů z Antiochu, stavitelů tohoto mostu." Když lidé četli, co mladík napsal, někteří se smáli a jiní se divili. A někteří říkali: "Ach, ano, víme, kdo to udělal. Cožpak není trochu bláznivý?" Avšak jeden mul řekl se smíchem druhému mulovi: "Nevzpomínáš si, jak jsme vozili ty kameny? A dosud se říkalo, že most postavil král Antioch."

Hodnoty
Kdysi vyoral jakýsi muž na svém poli překrásnou mramorovou sochu. Přinesl ji jednomu sběrateli, jenž miloval krásné věci, a nabídl mu ji ke koupi. Když za ni sběratel draze zaplatil, rozešli se. Jak muž kráčel s penězi domů, přemýšlel a říkal si: "Kolik živobytí představují tyto peníze! Jak může vůbec někdo dát toto vše za mrtvý, otesaný kámen, pohřbený a zapomenutý v zemi po tisíciletí?" A tehdy se sběratel díval na svou sochu a přemýšlel v duchu: "Jaká krása! Jaký život! Sen jaké duše, svěží a s milým spánkem tisíce let! Jak může vůbec někdo dát to vše za peníze, mrtvé a bezduché?"

Socha
Kdysi žil v horách muž, který vlastnil sochu zhotovenou starým mistrem. Ležela mu u dveří s tváří dolů a on o ni nedbal. Jednoho dne šel kolem jeho domu muž z města, znalec, a když spatřil tu sochu, zeptal se majitele, zda by ji nechtěl prodat. Majitel se zasmál a řekl: "A prosím vás, kdo by chtěl koupit ten hloupý a špinavý kámen?" Muž z města mu odpověděl: "Dám vám za ni tuto stříbrnou minci." Muž z hor byl překvapen a potěšen. Sochu odvezli do města na zádech slona. Po mnoha měsících navštívil muž z hor město, a jak se procházel ulicemi, spatřil shluk lidí před jedním obchodem, kde jakýsi muž hlasitě vyvolával: "Vstupte a shlédněte nejkrásnější a nejobdivuhodnější sochu na celém světě. Jen dvě stříbrné mince za shlédnutí toho nejzázračnějšího mistrovského díla." Nato muž z hor zaplatil dvě stříbrné mince a vstoupil do obchodu, aby se podíval na sochu, kterou sám prodal za jednu stříbrnou minci.

Granátová jablka
Jeden muž měl kdysi ve svém sadě mnoho stromů granátových jablek. Každý podzim kladl granátová jablka na stříbrné mísy před svým domem a na mísy připevňoval tabulky, na něž sám napsal: "Vezmi si jedno zdarma. Jsi vítán." Avšak lidé procházeli kolem a nikdo si nevzal ani jediný plod. Tehdy si to muž rozmyslel a jednoho podzimu umístil před svým domem místo granátových jablek na střlórných mísách štít s velkým nápisem: "Zde máme nejlepší granátová jablka v zemi, ale prodáváme je za více stříbra, než jiná granátová jablka stojí." Tu nastojte, všichni muži a ženy ze sousedství přibíhali a o překot je kupovali.

Velmi staré víno
Kdysi žil bohatý muž, jenž byl právem hrdý na svůj sklep a víno v něm. Byl tam džbán starého ročníku, který choval jen pro jakousi vzácnou příležitost. Navštívil ho guvernér státu a muž si po úvaze řekl: "Neotevřu ten džbán pro pouhého guvernéra." Pak ho navštívil biskup diecése, muž si ale řekl: "Nikoli, neotevřu ten džbán. Nepoznal by jeho hodnotu ani by necítil jeho vůni." Také kníže království k němu přišel a povečeřel s ním. Avšak on si myslel: "Je to příliš královské víno, než abych je dal pouhému knížátku." Když se ženil jeho vlastní synovec, muž si řekl: "Ne, nikoli, těmhle hostům ten džbán nepředložím." Léta plynula a on zemřel jako stařec. Byl pohřben jako každé sémě a žalud. V den pohřbu byl vynesen starý džbán s jinými džbány vína a rozdělen mezi venkovany rolníky ze sousedství. Nikdo však neznal jeho velké stáří. Pro ně je všechno, co je nalito do poháru, pouhé víno.

Lítost
Jedné bezměsíčné noci se vplížil muž do zahrady svého souseda, ukradl největší meloun, který tam našel, a přinesl ho domů. Rozřízl ho a uviděl, že je uvnitř nahnilý. A hle, stal se zázrak! Mužovo svědomí procitlo a zahrnulo ho výčitkami. Najednou litoval, že meloun ukradl.

Král
Lid královsti Sadík obklopil palác svého krále a vyzýval ke vzpouře proti němu. Král sestoupil po schodech paláce, v jedné ruce třímal korunu a v druhé žezlo. Vznešenost jeho vzezření umlčela dav, ke kterému promluvil: "Moji přátelé, kteří nejste již mými poddanými, zde vám předávám svou korunu i žezlo. Chci být jedním z vás. Jsem pouze jeden muž, ale jako takový chci pracovat společně s vámi, aby se náš úděl zlepšil. Není třeba mít krále. Pojďme proto na pole a vinice a pracujme ruku v ruce. Vy mi jen musíte říct, na které pole či vinici bych měl jít. Každý z vás je teď králem." Lidé se divili a rozhostilo se ticho, neboť král, kterého pokládali za zdroj své nespokojenosti, jim teď předal korunu i žezlo a stal se jedním z nich. Potom se každý odebral na své pole a také král šel s jedním mužem pracovat.

Avšak v království Sadík se bez krále nedařilo lépe a mlha nespokojenosti tížila stále zemi. Lidé na tržištích volali, že chtějí být řízeni a že chtějí, aby jim vládl král. Staří i mladí říkali jako jedním dechem: "Chceme mít svého krále." Vyhledali tedy krále a našli ho, jak se lopotí na poli. Odvedli ho k trůnu a předali mu korunu a žezlo se slovy: "Teď nám vládni rázně a spravedlivě." Odpověděl jim: "Budu vám vskutku vládnout rázně a snad mi pomohou bohové nebes i země, abych vám vládl také spravedlivě." Nato před něj předstoupili muži i ženy a vyprávěli mu o baronovi, který s nimi špatně zacházel a pro něhož byli pouze otroky. Král dal barona ihned předvést a řekl: "Život jednoho muže je na božích vahách stejně těžký jako život druhého. Protože ty nevíš, jak si vážit životů těch, kdo pracují na tvých polích a vinicích, jsi vypovězen a opustíš naše království navždy." Následujícího dne přišla ke králi jiná skupina a mluvila o krutosti jedné hraběnky za horami a jak je uvrhla do bídy. Okamžitě byla i ona předvedena ke dvoru a král také ji odsoudil k vyhnanství slovy: "Ti, kdož obdělávají naše pole a pečují o naše vinice, jsou vznešenější než my, kteří jíme chléb, jejž oni připravují, a pijeme víno z jejich vinných lisů. Protože to nevíš, opustíš tuhle zemi a nepřibližuj se k našemu království." Pak přišli muži a ženy, kteří řekli, že je biskup nechal nosit a přitesávat kameny pro katedrálu. Přitom jim nedal za práci nic, ač věděli, že je biskupova truhla plná zlata a stříbra, zatímco oni sami mají hlad. Král tedy předvolal biskupa. Když biskup přišel, král promluvil takto: "Ten kříž, jejž nosíš na prsou, by měl znamenat dávání života životu. Avšak ty jsi vzal život ze života a nedal nic. Proto opustíš naše království. Nikdy se už nevracej." Tak každého dne po celý měsíc přicházeli muži a ženy ke králi a mluvili mu o břemenech ležících na nich. Každého dne byl některý utiskovatel vyhnán ze země.

A lid Sadíku žasl a byl v srdci veselý. Jednoho dne přišli staří i mladí, obklopili královu věž a vyvolali ho. Sestoupil, korunu v jedné ruce a žezlo v druhé. Promluvil k nim takto: "Nuže, co ode mne chcete? Podívejte, přináším vám zpět, co jste si přáli, abych držel." Lidé však volali: "Ne, ne, ty jsi náš spravedlivý král. Očistil jsi zemi od zmijí a zničil vlky, proto ti přicházíme pět své díkůvzdání. Koruna je tvoje ve vznešenosti a žezlo ti patři ve slávě." Král jim odpověděl: "Nikoli já, nikoli já. Vy sami jste králové. Když jste se domnívali, že jsem slabý a špatný vládce, sami jste byli slabí a špatně vládli. Teď se zemi daří dobře, protože si to přejete. Jsem toliko jednou myšlenkou v myšlení vás všech, existuji jen ve vašich činech. Nikdo není vladařem. Existuje pouze ovládaný, aby sám vládl sobě." Král se vrátil do své věže s korunou a žezlem. Staří a mladí odešli každý svou cestou a byli spokojeni. A každý sám sebe považoval za krále s korunou v jedné ruce a žezlem v druhé.

V zahradě blázince
V zahradě jednoho blázince jsem potkal mladíka s tváři bledou, půvabnou a plnou údivu. Usedl jsem k němu na lavici a zeptal se ho: "Proč jste tady?" Pohlédl na mne překvapeně a odpověděl: "Je to nevhodná otázka, leč odpovím vám. Otec by ze mne chtěl udělat vlastní kopii, o totéž usiluje i strýc. Matka by mne chtěla mít k obrazu svého osvíceného otce. Sestra se mi snaží postavit před oči svého muže námořníka jako dokonalý vzor k následování. Bratr si myslí, že bych mohl být jako on, výborný atlet. Rovněž moji učitelé, doktor filozofie, učitel hudby i logik, ti všichni byli stejně rozhodnuti a každý by ze mne chtěl mít pouze obraz vlastní tváře v zrcadle. Proto jsem přišel na toto místo. Připadá mi to tady rozumnější. Aspoň mohu být sám sebou." Pak se náhle obrátil ke mně a otázal se mne: "Avšak řekněte mi, byl jste na toto místo zahnán také výchovou a dobrou radou?" Odpověděl jsem: "Ne, já jsem návštěvník." A on prohlásil: "Ach, vy jste tedy jeden z těch, kteří žijí v blázinci na druhé straně zdi."

Boží blázen
Jednou přišel z pouště do velkého města Šaríy muž, který byl snílek a neměl nic leč šat a berlu. Když se procházel ulicemi, pozoroval bázlivě a udiveně chrámy, věže a paláce, nebolť město Šaría bylo neskonale krásné. Často promlouval ke kolemjdoucím a vyptával se na jejich město, avšak oni nerozuměli jeho řeči a on zas jejich. V polední hodině se zastavil před velkým hostincem. Byl postaven ze žlutého mramoru a lidé vcházeli a vycházeli zcela volně. "To bude jistě svatyně," řekl si a hned vstoupil. Jaké však bylo jeho překvapení, když se ocitl ve velmi přepychovém sále, kde kolem četných stolů seděla hojná společnost mužů a žen. Jedli, popíjeli a naslouchali hudebníkům. "Ne," řekl si snílek. "To není bohoslužba. To bude jistě hostina, kterou pořádá kníže pro lid na oslavu velké události." V té chvíli k němu přistoupil jakýsi muž, jehož pokládal za knížecího otroka, a vyzval ho, aby si sedl. Byl obsloužen masem, vínem a tím nejlepším cukrovím Když měl snílek dost, zvedl se k odchodu. U dveří ho zastavil statný, velkolepě ustrojený muž. "To je určitě sám kníže," řekl si v duchu snílek, uklonil se a poděkoval mu. Pak statný muž řekl městským jazykem: "Pane, nezaplatil jste za oběd." Snílek neporozuměl a znovu mu srdečně poděkoval Statný muž se zarazil a podíval se bedlivěji na snílka. Pochopil, že je to cizinec oděný pouze v chudý šat a že skutečně nemá čím zaplatit jídlo. Statný muž tedy zatleskal a zavolal. Nato přišli čtyři městští strážníci a vyslechli statného muže. Pak vzali snílka mezi sebe, vždy po dvou na každé straně. Snílek si povšiml okázalosti jejich šatů, obřadnosti jejich způsobů a hleděl na ně s potěšením. "Toto jsou," řekl si, "nějací významní lidé." Všichni se společně odebrali k soudnímu dvoru a vešli dovnitř.

Snílek uviděl před sebou sedět na trůně ctihodného, vznešeně oděného muže se splývajícím vousem. Myslel si: "To je asi král." A zaradoval se, že byl před něj předveden. Strážníci přednesli soudci, postaršímu muži, obvinění proti snílkovi. Soudce určil dva advokáty, jednoho, aby vznesl obžalobu, a druhého, aby obhajoval cizince. Advokáti jeden po druhém povstali a každý vyložil své argumenty. Snílek si myslel, že naslouchá uvítacím proslovům a srdce se mu naplnilo vděčností ke králi za vše, co pro něj bylo učiněno. Pak byl vynesen rozsudek nad snílkem, že na tabulce zavěšené na krku mu bude napsán jeho zločin a že musí projet městem na neosedlaném koni s trubačem a bubeníkem vpředu. A rozsudek byl bezodkladně vykonán. Když jel snílek městem na neosedlaném koni s trubačem a bubeníkem vpředu, obyvatelé se sbíhali za hlukem. Při pohledu na něj se všichni smáli a děti běžely za ním v hloučcích z ulice do ulice. Snílkovo srdce bylo naplněno nadšením a díval se na ně s rozzářenýma očima, neboť pro něj byla tabulka znakem královy milosti a průvod byl na jeho počest. Jak jel, spatřil v zástupu muže, který byl z pouště jako on sám. Srdce mu přetékalo radostí a hlasitě na něj zavolal: "Příteli! Příteli! Kde to jsme? Co je to za město, kde dávají, co srdce ráčí? Jaká je to rasa štědrých hostitelů, kteří hostí náhodného hosta ve svých palácích, jejichž knížata jsou mu společníkem, jejichž král mu věší na prsa svůj znak a otvírá mu pohostinnost města, které sestoupilo z nebe." Ten muž, jenž byl také z pouště, neodpověděl. Pouze se usmál a lehce potřásl hlavou. A průvod přešel. A snílkova tvář byla plna nadšení a oči měl zaplaveny světlem.