Chalíl Džibrán - Chalíl neznaboh, sb. Blázen a jiné paraboly
V této knize jsem narazil na dále uváděnou povídku, která mi potvrdila to co jsem objevil. Někdy jsem měl pocit, (když jsem se slzami v očích při čtení jednotlivých řádků) jako bych četl své srdce, jako bych byl to napsal kdysi sám :-)).

Pozoruhodný byl osud jeho díla Vzbouřené duše (al-Arváh al-mutamarrida), ve kterém jako první arabský spisovatel v zcela otevřeně odsoudil nepravosti církve, nespravedlnost soudnictví, politiku i tradice vykořisťující lid. Stávající autority to pokládaly za útok proti sobě, kniha byla na bejrútském tržišti veřejně spálena, Džibrán byl exkomunikován z maronitské katolické církve a odsouzen k vyhnanství.

Jo jo s pravdou to není lehké... v každém případě, kdybyste (o čemž pochybuji - určitě bude zakázaná, protože na trhu jsou doporučovány jeho méně nebezpečné knihy. Když náhodou seženete "Blázna a jiné paraboly" máte dost velkou kliku, a zmíněná kapitola je až úplně na konci knihy. Ještě že mamon zaslepuje obchodníky :-)).) někde náhodou narazili na dílo "Vzbouřené duše" dejte mi prosím vědět.

A nyní již zmíněná povídka :

Šejch Abbás žil mezi obyvateli zapadlé vesničky na severu Libanonu jako emír mezi poddanými. Jeho obydlí tyčící se nad ubohými chatrčemi vypadalo jako obr mezi trpaslíky. Šejchův život se odlišoval od života ostatních vesničanů jako bohatství od chudoby a jeho mravy se lišily od jejich chování jako síla od slabostí.

Když šejch Abbás promlouval k sedlákům, skláněli pokorně hlavy, jako by si ho rozum vybral za svého představitele a jeho jazyk učinil svým tlumočníkem. Když se rozhněval, chvěli se strachem a padali před ním k zemi jako listí v podzimním větru. Když někomu uštědřil políček, stál takový člověk nehnutě a bez hlesu, jako kdyby úder přišel přímo z nebe. Bylo bezbožností odvážit se zvednout oči a pohlédnout na toho, kdo udeřil. Když se na někoho usmál, říkali všichni, jak je šťastný ten, s nímž je šejch Abbás spokojen.

Pokora těchto chudáků vůči šejchu Abbásovi a strach před jeho krutostí nepramenily jen z jejich sla­bosti a jeho síly, nýbrž byly také výsledkem jejich bídy a závislosti na něm. Vždyť pole, která obdělávali, a chatrče, v nichž bydleli, byly jeho vlastnictvím. Zdědil je od otce a děda, jako oni zdědili od svých otců a dědů pouze bídu a chudobu. Orali půdu, osévali ji a sklízeli úrodu pod jeho dohledem a za svou dřinu a námahu dostávali část úrody, která je zachraňovala jen taktak ze spárů hladu. Většina měla nouzi o chléb dřív, než skončily dlouhé zimní dny. Chodili k němu jeden po druhém, pokorně se před ním klaněli, plakali a prosili ho, aby jim půjčil dinár nebo míru pšenice. Šejch Abbás uspokojoval jejich prosby rád, protože věděl, že za dinár dostane dva a za míru pšenice mu dají dvě, až přijde doba žní a výmlatu. A tak byli ti ubožáci u šejcha Abbáse stále zatíženi dluhy, byli prikováni k němu svou bídou, báli se jeho hněvu a vyhledávali jeho přízeň.

Přišla zima se sněhem a bouřemi. Na polích a v údo­lích bylo pusto, jen vrány krákoraly na holých stromech. Obyvatelé vesnice posedávali v chatrčích, když už naplnili šejchovy sýpky obilím a jeho nádoby štávou vinné révy. Ráno vstávali a neměli co dělat. Trávili tedy čas u ohně, vzpomínali na události minulých generací a vyprávěli stále znovu ostatním příběhy dní a nocí.

Uplynul prosinec a zemřel starý rok, jehož poslední vzdechy odlétly do popelavého prostoru. Nadešla noc, kdy osud ozáří hlavu nového roku, dítěte, které posadí na trůn bytí.

Pohaslo slabé světlo, tma zahalila údolí a úžlabiny a začalo hustě sněžit. Bouře vyla, z vrcholků hor se do nížin nesl rachot a záplavy sněhu pokrývaly doliny. Stromy se otřásaly hrůzou a země se chvěla. Vítr mísil sníh padající ve dne s noční nadílkou, až pole, rozvaliny a průrvy splynuly v jedinou bílou plochu stránky, do níž smrt píše záhadné čáry a pak je zase stírá. Mlha oddělila od sebe vesnice rozptýlené po krajích údolí, pohasla slabá světla, probleskující v oknech domů a ubohých chatrčí. Strach sevřel duše sedláků, skot se přitiskl ke krmítkům, psi zalezli do koutů. Zůstal jen vítr, který rozmlouvala křičel do uší jeskyní a slují.

Jeho hrozný hlas hned stoupal z hlubin údolí, hned se řítil z výšin horských vrcholků. Jako by se příroda zlobila pro smrt starého roku a mstila se na životě skrytém v chatrčích, na nějž útočila krutým chladem a silným mrazem.

Té hrozné noci šel za běsnícího nečasu dvaadva­cetiletý mladík po cestě volně stoupající od bohatého kláštera Kizhajá (Ráj života) k vesnici šejcha Abbase. Chladem mu tuhly klouby, hlad a strach ho zbavovaly sil. Sníh mu pokryl černé šaty, jako by ho chtěl zahalit rubášem, než ho zahubí. Mladík se snažil jít kupředu, ale vítr mu v tom bránil a srážel ho zpět, jako by si nepřál, aby se dostal do lidských obydlí. Ze všech sil se pokoušel udržet na nerovné cestě na nohou. Padal, pak vstával, co nejhlasitěji křičel o pomoc. Potom ho umlčel chlad. Chvěl se a vše v něm zápasilo. Podobalo se to slabé naději zmítající se mezi silným zoufalstvím a hlubokým smutkem nebo malému ptáčkovi se zlomenými křídly, který spadl do řeky a jehož hněvný proud strhává do hlubin.

Mládenec šel stále vpřed a smrt mu byla v patách. Pak ho opustily síly, jeho odhodlání zesláblo, v žilách mu ztuhla krev a on se zhroutil na sníh.

Vykřikl ze všech sil zbývajícího života v těle. Byl to bázlivý hlas člověka, který hledí přízraku smrti do tváře, beznadějný hlas agónie. Zničila ho temnota a pohltila vichřice, vrhající ho do hlubin. Byl to hlas lásky k životu a bytí v prostoru nebytí.

Na severní straně zapadlé vesničky stojí v polích malá osamělá chatrč, kterou obývá Ráhíl s dcerou Marjam, ani ne osmnáctiletou. Byla to vdova po Sam'ánoví ar-Rámím, jehož našli před pěti lety zabitého ve stepi, přičemž vraha nikdy nezjistili.

Ráhíl žila jako všechny chudé vdovy usilovnou prací a bála se smrti a záhuby. V době žní vycházívala a paběrkovala klasy zbylé na poli, na podzim sbírala spadané a zapomenuté ovoce v zahradách, v zimě předla vlnu a šila šaty za pár dirhamů nebo míru kukuřice. Všechny práce prováděla vytrvale, trpělivě a pečlivě. Její dcera Marjam byla krásná a tichá dívka a matce pomáhala v těžké práci i v domácnosti.

Té hrozné noci seděla Ráhíl s dcerou u ohniště, jehož teplo ustoupilo chladu, protože popel pokryl žhavé uhli. Nad hlavami jim slabě žlutě svítila do neprůhledné tmy malá lampička, jako když modlitba vysílá náznaky útěchy do srdce smutného nebožáka.

Nadešla půlnoc a obě ženy seděly a naslouchaly vytí větru. Čas od času dívka vstávala, otvírala malé okénko a vyhlížela do temnoty. Pak se vracela na své místo celá vzrušená a vyděšená hněvem živlů.

Najednou sebou dívka trhla, jako by se probudila z klidu hlubokého spánku, obrátila se ustrašeně na matku a rychle se zeptala: "Slyšela jsi, matko? Slyšela jsi hlas volající o pomoc?" Matka zvedla hlavu a chvilku naslouchala. Pak odpověděla: "Ne, slyším jen vytí větru, dcero." Dívka ale wala na svém: "Slyšela jsem hlas hlubší než hukot větru a žalostnější než vytí bouře." Po těch slovech vstala, otevřela okno a chvíli naslouchala: "Zas někdo vykřikl, matko." Matka si polekaně pospíšila k oknu a řekla: "Také jsem něco slyšela... Otevřme dveře a po­dívejme se... Zavři okno, aby vítr nezhasl lampu."

Po těch slovech se zahalila do dlouhého plaště. otevřela dveře a odhodlaně vyšla. Marjam zústala stat ve dveřích a vítr si pohrával s jejími vlasy. Ráhíl šla několik kroků a bořila se do sněhu. Pak se zastavila a křikla: "Volal někdo? Potřebuje někdo pomoc?" Nikdo jí ale neodpověděl. Výzvu opakovala podruhé a potřetí. Když slyšela jen řev bouře, vykročila odvažně vpřed, rozhlížela se do stran a zakrývala si obličej před nárazy silného větru. Neušla ani co by šíp doletěl, když spatřila stopy nohou ve sněhu, jež vítr okamžitě zasypával. Sledovala je rychle, vznešeně a pozorně Za chvilku před sebou uviděla lidské tělo, ležící na sněhu jako černá skvrna na oslnivě bílých šatech. Přistoupila blíž, setřásla z něj sníh a opřela si jeho hlav o kolena. Položila mu ruku na hrud a ucítila slabounké údery srdce.

Obrátila se k chalupě a zavolala: "Pospěš si, Marjam! Pojd mi rychle pomoct! Našla jsem ho!" Marjam vyšla z domu v matčiných stopách, chvěla se přitom chladem a strachem, až dorazila na místo a uviděla mladíka ležícího bez hnutí na sněhu. Vzdychla a vzrušeně a zmučeně vykřikla. Matka uchopila neznámého pod paždím a řekla: "Je živý, neboj se, chytni ho dole za šaty a rychle ho odneseme domů."

Obě ženy nesly mladíka, ač jim v tom silný vítr bránil a sníh se jim pevně lepil na nohy. Když ho dovlekly domů, uložily ho u ohně. Matka mu začala třít zmrzlé údy a dcera sušit zvlhlé vlasy a studené prsty cípy svých šatů. Za pár okamžiků se mu vrátil život. Pohnul se trochu, zachvěla se mu víčka a hluboce vzdechl. Pro srdce soucitných žen to byl záblesk naděje. Když mu Marjam rozvázala řemínky roztrhaných střevíců a svlékla mokrý plášť, řekla: "Podívej se, matko, jeho oděv se podobá šatům mnichů." Ráhíl přiložila na ohniště otýpku suchých větví a překvapeně prohlásila: "Mniši ale za takové hrozné noci z kláštera nevycházejí. Co asi toho ubožáka přivedlo k tomu, aby riskoval život?" Dívka ještě poznamenala: "On ale nemá vousy, matko, a mniši přece mají hustou bradku." Matka se na něj podívala pohledem plným mateřského soucitu a požádala dceru s povzdechem: "Osuš mu dobře nohy, dcero, ať už je to mnich, nebo zločinec."

Ráhíl otevřela dřevěnou skříň, vzala z ní džbánek s vínem a odlila trochu do porcelánové nádobky. Pak požádala dceru: "Přidrž mu hlavu, Marjam, dáme mu napít vína. Ožije a tělo se mu zahžeje." Ráhíl přiložila okraj číšky mladíkovi ke rtům a vlila mu trochu do úst. Otevřel velké oči a pohlédl poprvé na své zachránkyně mile a smutně. V očích měl slzy díků a vděčnosti. Byl to pohled někoho, kdo po drápech smrti pocítil dotek života, pohled naděje po zoufalství. Potom pozvedl hlavu a z chvějících se rtů mu splynula slova: "Ať vám žehná Bůh." Ráhíl mu položila ruku na rameno se slovy: "Nenamáhej se mluvením, bratře, nemluv, dokud se ti nevrátí síla." Marjam ho vybídla: "Lehni si, bratře, na podušku a přisuň se blíž k ohništi."

Mladík se posunul a vzdychl si. Po chvilce naplnila Ráhíl znovu číši vínem a dala mu napít podruhé. Pak se obrátila k dceři: "Polož mu plášť k ohni, aby se usušil." Marjam tak učinila a pak si sedla, přičemž se na něj dívala něžně a soucitně, jako by chtěla jeho vysílenému tělu předat pohledy teplo a sílu. Tehdy přinesla Ráhíl dvě chlebové placky, misku medu a talíř se sušeným ovocem. Sedla si k němu a krmila ho malými sousty, jako to dělá matka s dítětem. Když se nasytil a pocítil trochu síly, posadil se na koberci. Růžové paprsky ohně se odrazily na jeho pobledlé tváři a smutné oči se mu zaleskly. Potom řekl a trochu se přitom kolébal: "Milosrdenství a krutost spolu zápasí v lidském srdci podobně, jako za dnešní temné noci bojují živly v prostoru, milosrdenství ale vítězí nad krutostí, neboť je božské, a hrůzy téhle noci pominou s rozbřeskem dne."

Na chvíli mladík zmlkl, pak dodal tiše, téměř neslyšitelně: "Lidská ruka mě uvrhla do ponížení a lidská ruka mě zachránila. Jak silná je lidská krutost a jak častý je lidský soucit!" Ráhíl řekla hlasem, v němž se prolínal mateřský cit s něhou důvěry: "Jak ses odvážil, bratře, opustit klášter za noci, kdy se bojí vyjít vlci, skrývající se v jeskyních, a děsí se jí orli, ukrytí ve skalách?" Mladík zavřel oči, jako by chtěl, aby se slzy na jeho víčkách opět skryly v hlubinách srdce. Potom řekl: "Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil." (Mat. 8, 20)

Ráhíl ho přerušila: "Tak mluvil Ježíš Nazaretský o sobě, když ho chtěl jeden zákoník následovat, kamkoli půjde." Mladík pak pokračoval: "A tak říká každý, kdo chce následovat ducha a pravdu v tomto věku plném lži, pokrytectví a zkaženosti." Ráhíl mlčela a přemýšlela o jeho slovech. Pak promluvila poněkud nejistě: "Avšak v klášteře je mnoho prostorných místností, truhly jsou přeplněny zlatem a stříbrem a sklepy jsou plné obilí a vína, ohrady jsou nacpané mladými velbloudy a tučnými berany. Co tě tedy přimělo opustit to vše a odejít do takové noci?"

Mladík vzdychl: "To vše jsem opustil a z kláštera jsem odešel proti své vůli." Ráhíl uvažovala dál nahlas: "Mnich v klášteře se podobá vojákovi na bojišti, vůdce ho okřikuje a přikazuje mu, přičemž voják se sklání mlčky a musí se okamžitě podrobit. Slyšela jsem, že se člověk stává mnichem teprve tehdy, když se zřekl vůle, myšlení, touhy a všeho toho, co je spjato s hrdostí. Správný náčelník ale nežádá od svých podřízených nic nad jejich síly. Jak tedy může představený kláštera Kizhajá žádat na tobě, abys svěřil svůj život bouři a sněhu?"

Mladík odvětil: "Člověk se nestane mnichem, jak tvrdí představený, dokud se nestane slepým a němým nástrojem bez citů a síly. Odešel jsem z kláštera proto, že jsem nebyl slepým nástrojem, nýbrž člověkem, který vidí a slyší."

Ráhíl a Marjam ho pozorovaly, jako by viděly na jeho tváři skryté tajemství, jež chce utajit. Po chvilce se matka překvapeně zeptala: "Je možné, aby člověk, který vidí a slyší, šel ven za takové noci, jež oslepuje oči a ohlušuje uši?"

Mladík vzdechl, sklonil hlav na hrud a chmurně prohlásil: "Odešel jsem z kláštera jako vyhnanec." Ráhíl překvapeně hlesla: "Jako vyhnanec?!" Také Marjam opakovala ta slova s povzdechnutím. Mladík zvedl hlavu a litoval, že vyjevil ženám pravdu. Obával se, že jejich soucit se změní v hněv a odsouzení. Místo toho ale spatřil v jejich očích lítost promísenou s touhou po poznání. Přiškrceným hlasem tedy vyprávěl: "Ano, odešel jsem z kláštera jako vyhnanec, protože jsem si nechtěl vlastníma rukama kopat hrob, protože se mi srdce unavilo stálou lží a pokrytectvím, protože se mi příčilo žít v přepychu z majetku chudých a ubohých, protože jsem se nepodílel na rozkoši založené na bohatství vydřeném z lidu porobeného nevědomostí. Odešel jsem jako psanec, protože mé tělo už nenacházelo klid v prostorných místnostech, jež stavěli obyvatelé chatrčí, protože můj žaludek už nepřijímal chléb zbrocený slzami sirotkú a vdov, protože můj jazyk se už nehýbal k modlitbě, kterou prodává představený za majetek prostoduchých věřících. Odešel jsem jako psanec, jako špinavý, nakažený člověk, protože jsem opakoval uším kněží a mnichů verše Knihy, jež z nich učinila kněze a mnichy."

Mladík umlkl a Ráhíl s Marjam se na něj stále dívaly překvapené jeho řečí. Upřeně pozorovaly jeho smutnou, hezkou tvář a chvilkami pohlédly na sebe, jako by se mlčky ptaly na podivné příčiny, které ho k nim přivedly. Když v srdci matky vzrostla touha dovědět se víc, pohlédla na něj něžně a zeptala se: "Kde máš otce a matku, bratře? Jsou živi?"

Mladík odpověděla bolestné hoře překrývalo jeho slova: "Nemám otce ani matku, ani sestru, ani rodný dům." Ráhíl bolestně vzdechla a Marjam otočila hlavu ke zdi, aby skryla pálící slzu, jež vytryskla ze soucitu zpod víček. Mladík na ně pohlédl, jako se dívá poražený na toho, kdo mu pomáhá. Duše mu ožila jejich něžnou účastí jako kvítek rostoucí na skalách, když mu jitro vlije kapky rosy do srdce.

Nato pozvedl hlavu a vyprávěl: "Otec a matka mi zemřeli, než mi bylo sedm let. Kněz z vesnice, kde jsem se narodil, mě vzal do kláštera Kizhajá. Mniši byli rádi a udělali mě pasákem krav. Když mi bylo patnáct, oblékli mi tenhle černý hrubý šat a postavili mě před oltář se slovy: "Přísahej při Bohu a jeho svatých, že slavnostně slibuješ žít v chudobě, poslušnosti a zdrženlivosti." Opakoval jsem ta slova, aniž jsem chápal jejich smysl, aniž jsem rozuměl významu chudoby, poslušnosti a zdrženlivosti a aniž jsem viděl úzkou stezku, po níž mě vedli. Jmenoval jsem se Chalíl a mniši mě od oné chvíle začali nazývat bratrem Mubárakem, Požehnaným. Avšak nikdy se mnou nejednali jako se svým bratrem. Libovali si v masech a chutných jídlech, zatímco mně dávali jen suchý chléb a sušenou zeleninu. Opíjeli se vínem a pili dobré nápoje, pro mne byla jen voda smíšená se slzami. Oni spali na jemném lůžku, zatímco mě nechali spát na kamenném loži v chladné tmavé místnosti u koryta prasat. V duchu jsem si říkal: "Až se stanu mnichem, budu se s těmito štastlivci podílet na jejich rozkoších a stanu se hodným stejného potěšení a radovánek. Nebude mi už pukat srdce při vůni jídla, nebudu trpět při pohledu na barvu vína a nebudu se chvět při hlasu představeného." Nadarmo jsem ale toužil a snil, protože jsem i nadále pásl krávy ve stepi, nosil těžké kameny na zádech a ryl zemi rukama. To vše jsem neustále dělal za ubohé zbytky chleba a těsný útulek, neboť jsem nevěděl, že existuje jiné místo kromě kláštera, v němž bych mohl žít, a neboť jsem neznal nic jiného než jejich život. Otrávili mi duši tím, že mě ustavičně udržovali ve stavu zoufalství a poroby, takže jsem myslel, že svět je mořem smutku a hoře a že klášter je přístavem spásy."

Chalíl se posadil, jeho smutné rysy povolily. Díval se, jako by v téhle chatrči viděl před sebou něco hezkého. Ráhíl a Marjam ho stále mlčky pozorovaly. Po chvilce pokračoval: "Nebe tak chtělo, vzalo mi rodiče a vyhnalo mě jako sirotka do kláštera. Nechtělo ale, abych trávil celý svůj život jako slepý jdoucí po nebezpečných cestách, a nelíbilo se mu, abych zůstal do konce život malým bázlivým otrokem. Otevřelo mi oči a uši, ukázalo mi zářící světlo a dalo mi uslyšet slova pravdy."

Tehdy Ráhíl potřásla hlavou a zeptala se: "Copak existuje nějaké jiné světlo než to, které se line na všechny lidi ze slunce? Je lidstvo vůbec schopné poznat pravdu?" Chalíl na to odpověděl: "Pravé světlo je to, jež vychází z nitra člověka, odhaluje tajemství duše duši a způsobuje, že se raduje ze života ve jménu ducha. Pravda je jako hvězdy jevící se pouze za tmavé noci. Pravda je jako všechno krásné na tomto světě, ukazující své žádoucí působení jen tomu, kdo pocítil krutou lež. Pravda je onen skrytý cit, který nás učí radovat se ze svých dnů a který způsobuje, že přejeme právě takovou radost všem lidem."

Ráhíl ho přerušila: "Mnozí žijí podle citu skrytého v jejich srdcích a mnozí věří, že ten cit je stínem zákona, jejž stanovil Bůh pro člověka. Ti se ale ani trochu neradují ze svých dní, zůstávají nešťastnými až do smrti."

Chalíl pak pokračoval: "Bez užitku jsou názory a učení, které činí člověka v životě nešťastným, lživé jsou city, jež vedou k zoufalství, smutku a útrapám, protože povinností člověka je být šťastný na zemi, znát cesty ke štěstí a hlásat vše v jeho jménu, ať je to kdekoli. Kdo nevidí království nebeské v tomto životě, jistě je neuvidí ani v životě budoucím, neboť jsme nepřišli na svět jako přezíraní vyhnanci, ale jako nevědoucí děti, které se mají učit z půvabů života a jeho tajemství službě absolutnímu a věčnému duchu a zkoumat taje svých duší. To je pravda, kterou jsem poznal, když jsem četl učení Ježíše Nazaretského; a to je světlo, jež ozařovalo z mého nitra klášter a jeho obyvatele jako temnou propast, z jejíž hlubin se vynořují hrozné přízraky, usilující o mou záhubu. To je skryté tajemství, jež mi vyjevila krásná step, když jsem seděl hladový ve stínu stromů, plakal a vzdychal. Jednoho dne, kdy byla má duše opojena tímto nebeským vínem, jsem si troufl postavit se před mnichy, když seděli v klášterní zahradě, jako leží přežvykující dobytek.

Začal jsem jim vykládat své myšlenky a recitoval jsem jim verše Knihy dokazující jejich z bloudilost a nevěru. Řekl jsem jim: "Proč trávíme dny v této odloučenosti, využíváme majetek chudých a ubohých, jíme chléb smísený s potem z jejich čel a se slzami z jejich očí a kocháme se úrodou země jim uloupené. Proč žijeme pod příkrovem nedbalosti a lenosti vzdáleni od lidu potřebujícího vzdělání, přičemž připravujeme zemi o sílu svých duší a paží. Ježíš Nazaretský vás poslal jako ovce mezi vlky a jaké učení z vás udělalo vlky mezi ovcemi? Proč se vzdalujete lidstvu, zatímco Bůh vás stvořil lidmi? Jste­li nejdokonalejšími z lidí, jdoucích proudem života, je na vás, abyste šli k nim a učili je, jsou-li však dokonalejší oni než vy, připojte se k nim a učte se... Jak to, že jste přísahali žít v chudobě, zatímco žijete jako knížata, přísahali jste poslušnost, a bouříte se proti evangeliu, přísahu jste zdrženlivost, a vaše srdce jsou přeplněna chtíči. Přetvařujete se, jako byste umrtvovali svá těla, avšak umrtvujete jen své duše. Přetvařujete se, jako byste opovrhovali vším pozemským, zatím jste však ze všech lidí nejchtivější. Přetvařujete se, jako byste byli askety a kajícníky, ale jste jako dobytek, jemuž ve vědění brání dobrá pastva.

Vraťme tedy rozsáhlé pozemky kláštera trpícím obyvatelům vesnic a navraÚne jim majetek, který jsme vzali. Rozejděme se do rázných stran, jako se rozlétají hejna ptáků, služme slabému lidu, který nás učinil mocnými, a prospějme zemi, z jejíhož bohatství žijeme. Naučme tenhle nešťastný národ usmívat se za svitu slunce a radovat se z darů nebe, slávy života a svobody, neboť obtíže, s nimiž se setkáme mezi lidmi, jsou čestnější a krásnější než odpočinek, jemuž se oddáváme na tomhle místě, a soucit, jímž se dotýkáme srdce bližního, je nejlepším činem skrývajícím se v koutech kláštera. Slovo útěchy, jež řekneš uším slabého, hříšníka či padlé ženy, je šlechetnější než dlouhá modlitba, kterou opakujemé v chrámu. "

Chalíl na chvilku zmlkl, aby se nadechl. Pak pozvedl oči k Ráhíl a Marjam a tiše pokračoval: "Takto jsem mluvil před mnichy. Poslouchali a na tvářích se jim zračilo překvapení, jako by nemohli uvěřit, že mladík jako já stojí mezi nimi a říká taková odvážná slova. Když jsem skončil, přistoupil ke mně jeden a řekl mi se skřípotem zubů: "Ty se odvažuješ, ubožáku, takhle před námi mluvit?" Přiblížil se druhý a otřásal se smíchem: "Téhle moudrosti ses naučil od krav a prasat, s nimiž se přátelíš po všechny dny svého života." A přišel jiný a vyhrožoval: "Uvidíš, jak se ti povede, ty hloupý neznabohu!" Potom se ode mne rozprchli do všech stran, jako utíká zdravý od nakaženého. Několik jich šlo žalovat na mne představenému. Při západu slunce si mě zavolal, divoce mi nadával v přítomnosti vítězoslavných mnichů a rozkázal, aby mě bičovali. Bili mě spletenými biči. Pak nařídil, abych byl uvržen na celý měsíc do vězení. Mniši mě s hlučným a radostným smíchem odvedli do vlhké tmavé cely...

Uplynul měsíc, po který jsem byl odvržený v onom hrobě beze světla. Cítil jsem, jak po mně leze hmyz, dotýkal jsem se jen hlíny, nevěděl jsem, kdy končí noc a kdy začíná den. Slyšel jsem jen zvuk kroků jednoho mnicha, když přicházel a kladl přede mne malý kousek suchého plesnivého chleba a misku vody smíšené s octem. Když jsem vyšel z vězení a mniši uviděli mé vyzáblé tělo a bledou tvář, mysleli si, že je má duše umrtvená a že hladem, žízní a utrpením zabili cit, který v mém srdci zrodil Bůh...

Plynuly dny a noci a já jsem v hodinách osaměni usilovně přemýšlel, co by mnichy přimělo, aby uviděli pravé světlo a uslyšeli melodii života. Avšak marně jsem stále přemýšlel, protože hustý závoj, jejž utkaly dlouhé věky na jejich zraku, neprotrhne několik dní a hlína, jež jim zakryla tupostí uši, zatvrdla a neodstraní ji doteky jemných prstů."

Po chvíli mlčení pozvedla Marjam hlavu a obrátila se k matce, jako by ji prosila o dovolení promluvit. Pak pohlédla smutně na Chalíla a zeptala se ho: "Promluvil jsi podruhé před mnichy a vyhnali tě z kláštera za téhle hrozné noci, která učí člověka milosrdenství a soucitu i k nepřátelům?"

Mladík tedy vyprávěl dál: "Dnes večer, když se rozpoutala hrozná bouře a živly začaly zápasit v prostoru, jsem usedl stranou od mnichů hřejících se kolem ohně a zaměstnaných vyprávěním historek a vtipů. Otevřel jsem evangelium a přemýšlel o těch výrocích, jež obohacují duši a dávají zapomenout na hněv přírody a krutost živlů. Když mniši viděli, že sedím stranou, vzali si mé osamocení za záminku k posměškům. Někteří přišli, stoupli si ke mně, začali na sebe mrkat a ukazovat si na mne posměšně. Nevšímal jsem si jich. Zavřel jsem knihu a vytrvale hleděl z okna. To je rozzlobilo a dívali se na mne úkosem, nebol mé mlčení v nich vzbudilo bezcitnost.

Pak jeden ironicky prohlásil: "Copak to čteš, velký reformátore?" Nepodíval jsem se na něj, ale otevřel jsem evangelium a přečetl z něj hlasitě tyhle verše: "Pravil pak zástupům vycházejícím, aby se křtili od něho: Plemeno ještěrčí, kdo vám ukázal, kterak byste utekli budoucího hněvu? Protož neste ovoce hodné pokání, a neříkejtež u sebe: Otce máme Abrahama. Nebol pravím vám, že jest mocen Bůh z kamení tohoto vzbudit syny Abrahamovi. A již jest i sekera k kořenu stromů přiložena. Protož každý strom, kterýž nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bývá. I tázali se ho zástupové, řkouce: Což tedy činiti budeme? A odpovídaje, pravil jim: Kdo má dvě sukně, dej nemajícímu, a kdo má pokrmy, tolikéž učiň." (Luk. 3, 7-11)

Když jsem četl slova, jež řekl Jan Křtitel, mlčeli mniši chvilku, jako by neviditelná ruka tiskla jejich duše, avšak nato se dali znovu do hlučného smíchu. Pak jeden z nich řekl: "Tahle slova jsme četli mnohokrát a nepotřebujeme pasáky krav, aby nám je opakovali." Namítl jsem: "Kdybyste byli ty verše četli a porozuměli jim, netrpěli by obyvatelé sněhem zasypaných vesnic chladem a nestrádali by hladem, zatímco vy tady užíváte v rozkoši jejich bohatství, pijete šťáv jejich vinné révy a jíte maso jejich dobytka."

Jakmile ta slova vyšla z mých úst, udeřil mě jeden z mnichů do tváře, jako bych říkal nějakou hloupost. Jiný mě kopl, vytrhl mi knihu z rukou a další zavolal představeného. Ten přišel rychle, a když mu vyprávěli, co se přihodilo, narovnal se, nakrčil obočí, chvěl se zlostí a křičel z plna hrdla: "Chopte se toho nebezpečného buřiče a odvlečte ho daleko od kláštera, ať ho rozhněvané živly naučí poslušnosti. Vyžeňte ho do mrazivých polí, ať s ním příroda naloží podle vůle boží. Pak si umyjte ruce, abyste se nenakazili jedem nevěrectví lpícím na jeho šatech. Jestliže se vrátí a bude prosit a předstírat pokání, neotvírejte mu dveře, neboť had, i kdyby byl zavřen v kleci, se nepřemění v holubici, aní trnka, i kdyby byla přesazena do vinice, nebude plodit hrozny."

Tu se mě mniši chopili, vyvlekli mě násilně z kláštera a se smíchem se vrátili. Než zavřeli dveře, uslyšel jsem jízlivá slova jednoho: "Včera jsi byl králem a tvými poddanými byly krávy a prasata. Dnes jsme tě svrhli, reformátore, protože jsi špatně vládl. Teď jdi a buď králem hladovým vlkům a poletujícím havranům a uč je, jak mají žít ve svých slujích a doupatech."

Chalíl hluboce vzdychl. Pak otočil obličej, pohlédl do hořícího ohně v ohništi a dodal tiše: "Tak jsem byl vyhnán z kláštera. Tak mě mniši vydali do rukou smrti. Šel jsem, mlha mi zakrývala výhled na cestu, silný vítr mi trhal šaty, navátý sníh se mi lepil při chůzi na nohy, až jsem pozbyl sil a upadl. Volal jsem co nejsilněji a pln beznaděje o pomoc a uvědomoval si, že mě neuslyší nikdo kromě hrozné smrti a temných údolí. Avšak za sněhy a větry, za tmou a mraky, za nebeským prostorem a hvězdami a vůbec za vším je síla, která zná vše a je milosrdná ke všem. Ta uslyšela můj výkřik a mé volání a nechtěla, abych zemřel dříve, než poznám další tajemství života. Poslala vás, abyste mě navrátily z hlubin propasti a nebytí."

Mladík zmlkl a obě ženy na něj hleděly s účastí, podivem a soucitem, jako by rozuměly tajemstvím jeho duše a byly s ní spjaté citem a vědomím. Po chvilce natáhla Ráhíl bezděčně ruku, dotkla se něžně jeho ruky a řekla se slzami lesknoucími se v očích: "Kdo si vybral nebe jako obhájce práva, toho nezahubí nespravedlnost ani nezabije sníh a bouře." Marjam k tomu zašeptala: "Bouře a sníh hubí květy, nezabíjí ale jejich semena." Chalíl, jehož bledou tvář ozářila útěcha jako paprsky úsvitu obzor, pravil: "Vy obě mě nepokládáte za buřiče a neznaboha jako mniši. Pronásledování, s nímž jsem se setkal v klášteře, může být symbolem krutosti, kterou protrpí národ, než dospěje k poznání. Dnešní noc, jež mě téměř zahubila, je jako vzpoury předcházející svobodě a rovnosti. Neboť z citlivého srdce ženy pramení štěstí lidí a z jejích vznešených citů se rodí jejich city."

Po těch slovech si lehl na polštář. Zeny nenaléhaly na pokračování příběhu, protože z jeho pohledů pochopily, že dřímota rodící se z klidu a zahřátí po útrapách cesty mu klížily oči.. Za malou chvíli zavřel Chalíl oči a usnul jako dítě v bezpečí matčina náručí. Ráhíl tiše vstala a Marjam ji následovala. Usedly na postel a dívaly se na něj, jako by jeho pohublá tvář přitahovala jejich duše a srdce. Pak matka zašeptala jakoby sama pro sebe: "V jeho zavřených očích je podivná síla hovořící o klidu a probouzející touhy duše." Dcera nato poznamenala: "Jeho ruce, matko, jsou jako Ježíšovy ruce na obraze v kostele." A matka ještě dodala šeptem: "Jeho smutná tvář vyjadřuje jemnost ženy a sílu muže." Křídla spánku odnesla duše obou žen do říše snů. Oheň v kamnech pohasl a přeměnil se v popel. Potom došel olej v lampě a světlo pomalu sláblo, až docela zhaslo. A hněvivá bouře venku stále hučela, z temného nebe hustě padal sníh a prudký vítr ho rozhazoval do všech stran.

Od oné noci uplynuly dva týdny, kdy nebe pokryté mraky bylo občas klidné, občas zas hněvivě zabouřilo, přičemž se údolí zahalilo mlhou a sněhový rubáš pokryl zříceniny. Chalíl se chtěl už třikrát vydat znovu na cestu k pobřeží, Ráhíl mu ale vlídně a laskavě bránila: "Nesvěřuj život podruhé slepým živlům, zůstaň raději zde, bratře. Chléb, jenž nasytí dva, stačí pro tři a oheň krbu bude hořet i po tvém odchodu. Jsme chudé, bratře, žijeme ale před tváří slunce jako všichni lidé, neboť Bůh nám dává naše denní živobytí."

Marjam ho prosila pohledy plnými něhy a snažila se tichými vzdechy mu zabránit v odchodu, protože od chvíle, kdy přišel položivý polomrtvý do jejich chudičkého domku, pocítila ve své duši, že existuje nějaká vyšší síla, která probudila k životu a ozářila její srdce a vzbudila v ní nové, neznámé city. Poprvé v životě se jí zmocnil onen zvláštní pocit, který přeměňuje čisté dívčí srdce v bílou růži pijící kapky rosy a vydechující atomy vůně.

V nitru člověka není nic čistšího a něžnějšího než skrytý cit, který se probouzí neočekávaně v srdci dívky a zaplní každičký koutek její hrudi kouzelnými melodiemi. Její dny se pak podobají snům básníků a noci zjevením proroků. V tajích přírody není silnější a krásnější tajemství než touha, jež přetváří klid panenské duše v ustavičný pohyb, zahání svou silou vzpomínku na minulé dny a oživuje svou něžností naděje příštích dnů.

Libanonská dívka se liší od dívek jiných národů silou a něžností svých citů, neboť prostá výchova brání rozvoji jejího myšlení a brzdí růst jejích duševních sil, a tak si touhy vlastní duše vykládá po svém a svá tajemství zkoumá srdcem. Libanonská dívka je jako pramen prýštící z nitra země v nížinách a nenachá­zející koryto, jímž by tekl jako řeka k moři; mění se proto v klidné jezero a na jeho hladině se odrážejí paprsky měsíce a hvězd.

Chalíl cítil vlnění Marjaminy duše a pochopil, že svatý plamen, který zachvátil jeho srdce, se dotkl i je­jího. Zpočátku se zaradoval jako ztracené dítě, jež nalezlo svou matku, pak si ale vyčítal spěch a vášeň, protože si uvědomil že duševní soulad se rozplyne jako mlha, až odtud odejde. Říkal si v duchu: "Jaká skrytá tajemství si s námi zahrávají a my je neznáme? Jaké zákony nás někdy vedou po hrbolatých cestách a my jdeme poslušně, jindy nás zastaví před tváří slunce a my staneme radostně, hned nás vedou na vrcholek hory a my se vesele usmíváme, pak nás zavedou do hlubin údolí a my hořce naříkáme? Co je to za život, který nás jednoho dne objímá jako přítel a jindy zas trýzní jako nepřítel? Nebyl jsem snad včera nenáviděným psancem mezi mnichy kláštera? Což jsem nestrádal a nebyl vystaven výsměchu pro tu pravdu, kterou mi v hrudi zjevilo nebe? Neřekl jsem mnichům, že štěstí je vůlí Boha v člověku?

Tak proč ten strach, proč zavírám oči a odvracím tvář od světla linoucího se z očí téhle dívky? Já jsem psanec a ona je chudá, je však člověk živ jen chlebem? Není život dluhem a naplněním? Nežiji mezi bídou a bohatstvím jako stromy mezi zimou a létem?

Co však řekne Ráhíl, až se dozví, že duše mladíka vyhnaného z kláštera a její jediné dcery si porozuměly v tichosti a přiblížily se k nejvyšší sféře světla? Co asi řekne, až se dozví, že mladík, jehož zachránila ze spárů smrti, se chce stát milencem její dcery? Co řeknou prostí vesničané, až se dozvědí, že mládenec, jenž byl vychován v klášteře a odešel z něj jako vyhnanec, přišel k nim do vesnice, aby žil v blízkosti krásné dívky? Nezacpou si uši, když jim řeknu, že ten, kdo opouští klášter, aby žil mezi nimi, je jako pták, který vylétne ze tmy klece ke světlu a svobodě? A co řekne šejch Abbás, žijící mezi těmi ubohými sedláky jako emír mezi poddanými, až uslyší můj příběh? Co udělá vesnický kněz, když mu budou opakovat výroky, jež vedly k mému vyhnání z kláštera?"

Tak promlouval Chalíl sám k sobě, zatímco seděl u krbu a pozoroval paprsky ohně podobající se citům. Marjam se na něj kradmo dívala, četla jeho sny z rysů tváře, naslouchala ozvěně myšlenek vycházející z jeho hrudi a cítila stíny neklidu chvějící se kolem jeho srdce.

Jednoho dne večer se Chalíl zastavil u okna vedoucího do údolí, kde byly stromy a skály zahaleny příkrovem sněhu jako mrtví rubášem. Marjam přišla, stoupla si k němu a dívala se do dálky. Obrátil se k ní, pohlédl jí do očí a hořce vzdychl. Potom otočil tvář a zavřel oči, jako by ho opustila duše, rychle plula do hlubin nekonečna a hledala vhodná slova.

Po chvilce si Marjam dodala odvahy a zeptala se: "Kam půjdeš, až roztají sněhy a cesty budou schůdné?" Otevřel velké oči, díval se na vzdálený obzor a odpověděl: "Budu pokračovat v cestě, ani nevím kam." Marjam se v duši zachvěla a pak si povzdechla: "Proč se neusadíš ve vesnici a nezůstaneš blízko nás? Není snad život zde lepší než daleká cizina?"

Jeho nitro zaplavil neklid vyvolaný něžnými slovy a melodií jejího hlasu, když jí vysvětloval: "Obyvatelé téhle vesnice nepřijmou vyhnance z klá­štera jako svého souseda a nedovolí mu dýchat vzduch, který skýtá život jim, protože pokládají nepřítele mnichů za člověka nevěřícího v Boha a ve svaté."

Marjam si povzdechla a mlčela, protože to byla krutá pravda. Chalíl si podepřel hlavu rukou a pokračoval: "Obyvatelé těchto vesnic, Marjam, se naučili od mnichů a kněží nenávidět každého, kdo sám přemýšlí. Začali je napodobovat a vzdalovat se jako oni ode všech, kteří chtějí prožít svůj život v hledání a nikoli v následování. Zůstanu-li v téhle vesnici a řeknu-li jejím obyvatelům: "Pojďme, bratři, uctívejme a modleme se podle vlastního přání, ne jak to chtějí mniši a kněží, neboť Bůh nechce být uctíván od nevědomců napodobujících jiné," - pak oni odpovědí: "To je neznaboh, který se bouří proti moci, již Bůh svěřil do rukou svých kněží." Když je požádám: "Poslouchejte, bratři, a slyšte hlas svých srdcí a vykonávajte vůli ducha jsoucího v hloubce vašich niter," - potom prohlásí: "To je zlosyn, chce, abychom nevěřili prostředníkúm, jež postavil Bůh mezi nebe a zemi."

Tehdy Chalíl pohlédl Marjam do očí a hlasem podobajícím se zvuku stříbrných strun řekl: "Avšak v téhle vesnici, Marjam, mě ovládla kouzelná sila a pevně drží mou duši, jakási vyšší síla mi dala zapomenout na pronásledování mnichů a nedbat na jejich hnutost. Tady jsem se tváří v tvář setkal se smrtí a má duše objala duši Boha. V téhle vesnici je květ rostoucí mezi trním, jehož krása přitahuje mou duši a jehož vůně naplňuje mé srdce. Mám opustit ten květ a odejít hlásat zásady, kvůli nimž jsem byl vyhnán z kláštera, nebo mám u něj zůstat a vykopat pro své myšlenky a sny hrob mezi trním obklopujícím květ? Co mám udělat, Marjam?"

Když Marjam uslyšela ta slova, zachvěla se jako lilie v jitřním vánku a oči zářily paprsky vycházejícími z jejího srdce. Stud zápasil s jazykem: "My oba jsme v rukou tajné, spravedlivé a milosrdné síly. Nechme ji, ať s námi učiní, co ona chce." Od toho okamžiku splynuly Chalílovy a Marjaminy city a jejich duše se staly jediným hořícím plamenem, od něhož se linulo světlo a šířila libá vůně.

Odedávna až po dnešní dny se skupina lidí pevně se držící zděděné urozenosti spojovala a domlouvala s kněžími a předními náboženskými osobnostmi proti lidu, byla chronickou nemocí svírající drápy hrdlo lidské společnosti a jistě nezmizí dokud nezanikne na tomto světě nevědomost, dokud se rozum každého člověka nestane vládcem a srdce každé ženy nebude knězem.

Syn jenž zdědil urozenost, si buduje palác z práce slabých a ubohých a kněz staví chrám na hrobech pokorných věřících. Emír drží ruce ubohých sedláků a kněz jim strká ruku do kapsy. Vládce se dívá na syny polí hněvivě, arcibiskup se k nim obrací s úsměvem a mezi hněvem tygra a úsměvem vlka stádo hyne. Vládce se vydává za představitele zákona, kněz se tváří jako představitel náboženství a mezi oběma hynou těla a zmírají duše.

A v Libanonu, v horách bohatých na sluneční světlo a chudých na světlo vědění, se spojil urozený člověk s knězem proti slabému chudákovi, který obdělává půdu, získává z ní úrodu a snaží se přitom ochránit tělo před mečem toho prvního a prokletím toho druhého.

Syn dědičně urozený stojí v Libanonu u svého paláce a křičí na Libanonce: "Sultán mě ustanovil vládcem nad vašimi těly," zatímco kněz se tyčí před oltářem a volá: "Bůh mě ustanovil poručníkem nad vašimi dušemi." A Libanonci jen mlčí, protože srdce prosycená zemí nepukají a mrtví nepláčí.

Šejch Abbás, který byl v oné vesnici vládcem, panovníkem i emírem, měl v lásce mnichy kláštera, hájil jejich učení a tradice, neboť oni se s ním podíleli na ubíjení vědění i oživení poslušnosti v duších oráčů jeho půdy a vinic.

Toho večera, kdy se Chalíl a Marjam přiblížili k trůnu lásky a Ráhíl se na ně s účastí dívala ve snaze poznat tajemství jejich duší, šel duchovní otec Iljás, vesnický kněz, a oznámil šejchu Abbásovi, že zbožní mniši vyhnali z kláštera buřičského a nebezpečného mladíka, že ten nevěřící bezbožník přišel do vesnice před dvěma týdny a bydlí teď v domě Ráhíl, vdovy po Sam'ánovi ar-Rámím.

Otec Iljás se nespokojil s tím, že šejchovi donesl tu zprávu, ještě k tomu dodal: "Ďábel, jenž byl vyhnán z kláštera, se nepřemění v naší vesnici v anděla, fíkovník, který hospodář porazil a hodil do ohně, nedá v ohništi dobré plody. Chceme­li. aby vesnice byla ochráněna před zárodky škodlivé choroby, je na nás, abychom vyhnali toho mladíka z našich obydlí a polí, jako ho vyhnali mniši z kláštera." Šejch Abbás se zeptal: "Jak víš, že ten mladík zanese do vesnice škodlivou chorobu? Není lepší, abychom si ho nechali u sebe a zaměstnali ho jako hlídače vinic nebo pasáka krav? Máme značný nedostatek lidí na práci. Když už k nám náhoda přivedla mladíka se silnými pažemi, smiřme se s tím a nepusťme ho."

Kněz se usmál úlisně jako had a pročesával si hustou bradku se slovy: "Kdyby se ten mladík hodil k práci, nebyli by ho přece mniši vyhnali, protože pozemky kláštera jsou rozlehlé a jeho stáda nespočetná. Pohaněč mulů z kláštera, který u mne přenocoval včera v noci mi sdělil, že ten mladík opakoval mnichům bezbožné verše plné vzpoury, což ukazuje na jeho nerozumnost a nebezpečnost. Odvážil se jim dokonce několikrát říct: "Vraťte klášterní pole, vinice a majetek chudým obyvatelum vesnic a rozejděte se do všech stran. To je lepší než modlitba a bohoslužba." A pohaněč mulů mi ještě řekl, že ani krutý trest, ani muka bičování, ani tma vězení nevrátily tomu nevěřícímu zdravý rozum, ještě to jen přiživilo ďábla v jeho duši. Jako když se to na hnojišti hemží hmyzem."

Šejch Abbás si stoupl a díval se jako tygr ustupující dozadu před skokem. Chvíli mlčel, skřípal zuby a chvěl se hněvem. Pak šel ke dveřím sálu a křikl na sluhy. Přišli tři a zastavili se před ním v očekávání rozkazů. Přikázal jim: "V domě vdovy Ráhíl bydlí zločinný mladík oblečený do mnišského šatu. Jděte a přivedte ho ke mně spoutaného. Kdyby se vám ta žena postavila na odpor, chopte se jí a vláčejte ji po sněhu za vlasy, protože ten, kdo pomáhá zlosynovi, je sám zlosynem."

Sluhové sklonili hlavy a rychle vyšli splnit vůli svého pána. Šejch Abbás a kněz dále rozmlouvali o tom, jak je třeba naložit s vyhnaným mladíkem a vdovou Ráhíl.