Mission: Imposible
S úctou věnováno všem, kterých se to netýká...

Jednoho dne seděl Bůh se svými svatými a ochutnávali společně z letošní sklizně nebeské many. "Pánové," pronesl do nebeského ticha Bůh, "rozhodl jsem se, že se podívám na Zem mezi lidi a osobně jim budu kázat Slovo Boží. Už se na to nemůžu dívat, co se tam děje. Co tomu nápadu říkáte?" Přítomní světci po sobě rozpačitě pokukovali, až jeden za všechny řekl: "No, jak myslíš. Ale upozorňuji tě, že všichni, jak tady sedíme, jsme se poctivě snažili a nikam to nevedlo. A koukni na naše nástupce. Můžou se třeba postavit na hlavu a stejně je to tam pořád stejné." "Pánové, já si velice vážím všeho, co jste v mém jménu vykonali," řekl na to Bůh. "Proto jste koneckonců tady. Ale stejně to zkusím. Nechci se nějak vyvyšovat nebo ze sebe něco dělat, ale přece jenom - jsem Bůh." "Jsi Bůh, to je pravda, ale lidi jsou palice dubový," snažili se ještě světci Boha odradit od jeho záměru. "Už jsem se rozhodl," nedal se odradit Bůh, "mana je sklizená, žádný další svět se v dohledné době tvořit nechystám. Myslím , že je ideální doba. Vyrazím hned. Hlásí se někdo dobrovolně se mnou?" Světci se tvářili, jako že neslyšeli. "Půjde se mnou Tomáš," rozhodl Bůh. A tak se i stalo. Sotva dojedli, vydali se Bůh a Tomáš na cestu na Zem. Bůh si stoupl v jedné ze svých božských podob na roh jakési ulice v jakémsi městě a začal hned kázat svoje Slovo: "Zastavte se, lidé, a naslouchejte Slovu ....." "Vodprejskni, maškaro," přerušil jeho řeč kolemjdoucí mladík. "No tohle! Slyšel jsi to?" obrátil se nevěřícně Bůh k Tomášovi. Tomáš pokrčil rameny: "Asi bude lépe, když na sebe vezmeš lidskou podobu." Bůh tak učinil a na jiném rohu spustil znovu svoji řeč. Do večera tak vystřídali několik zemí a měst, ale sotva si jich kdo všiml, a když už, tak si přinejlepším významně poklepal na čelo a šel dál. "Nebudeme takhle poletovat sem a tam," rozhodl nakonec Bůh. "Musíme se někde usadit alespoň na pár dní a zkoušet to na jednom místě znovu a znovu." A tak se přesunuli na tu stranu zeměkoule, kde zrovna začínal nový den. "Chce to systém," řekl Bůh. "Myslím, že začneme tím, že se podíváme, jak to dělají místní proroci." Poslal Tomáše, ten se trošku poptal a nakonec zjistil, že nejvíce proroků působí v hlavním městě. Dostali adresu nějaké kanceláře, kde získali seznam kázání na celý měsíc. "Podívej, jak se proroci činí," pochvaloval si Bůh. "Skoro každý den je nějaké kázání o Mně. Večer se na jedno vypravíme." Den strávili tím, že si sehnali ubytování, půjčili si nějaké duchovní knížky a bavili se tím, co všechno se o Bohu píše. Když nastal večer, vypravili se na kázání jednoho z místních proroků. "Vstupenku, prosím," zastavil je usmívající se muž u vchodu. "Vstupenku?" zarazil se Bůh. "Nemáte? Nevadí, ukáži vám, kde si ji můžete zakoupit," řekl muž a odvedl je ochotně k pokladně. "Růženko, dva lístky pro pány. Dělá to dvakrát stosedmdesát. Mnohokráte děkuji." Muž je odvedl zpátky ke vchodu a řekl, jako když medu ukrajuje: "A nyní račte dovnitř. Zde jsou všichni srdečně vítáni. Mistrovi je milý každý, kdo k němu přichází." "Ještě aby ne," zavrčel Bůh, "za stosedmdesát. Jsem na toho mistra moc zvědav." Pak se obrátil k Tomášovi: "Copak někdo ze svatých tam od nás zatěžoval lidi nějakým vstupným, když kázal moje Slovo?" "Pokud vím, tak ne, Pane," odvětil Tomáš. Posadili se. Sál byl vyprodán. Pak přišel mistr a začal řeč. Po nějaké chvíli si Bůh řekl, že už slyšel dost. Šťouchl do Tomáše a pomalu se vykradli ze sálu. "Již odcházíte?" zastoupil jim cestu muž od vchodu. "Připravujete se o Boží požehnání, když Mistra opouštíte tak brzy. Navíc po skončení přednášky budeme pro zájemce pokračovat společnou meditací. Myslím, že byste měli zůstat," dodal sugestivně. "Za příplatek stodvacet korun." "Děkuji, myslím, že půjdeme," odpověděl Bůh a vyšli ze dveří. "Na přednášku navazuje týdenní seminář. Za pět tisíc osm set. Přeci se nepřipravíte o možnost rychlého osvícení. Opravdu se nechcete zúčastnit?" "Opravdu ne, děkujeme," řekl Tomáš. "Tedy si alespoň zakupte nahrávku Mistrovy přednášky za stočtyřicet nebo jeho nejnovější knihu s autogramem. Změní váš život. Za pouhých dvěstěpadesát," volal za nimi ještě trhovec od vchodu. "Mistr v ní objevuje pravý význam duchovních hodnot." "No to brzo," utrousil Bůh. "Pravý význam duchovních hodnot měl objevit dřív, než si začal říkat ´mistr´. Tomáši, jdeme." Když dorazili domů, řekl Bůh: "Jak je vidět, lidi na kázání chodí v hojném počtu. Dokonce i za vstupné. K tomu, co ten člověk říkal, se vyjadřovat nebudu. Kdybych ho nazval prorokem, tak tebe, Tomáši, a všechny svaté urazím. Ale lidi na něj přišli. Víš co, Tomáši? Zítra se trochu poptáš. Myslím, že budeme potřebovat někoho, kdo v tom umí chodit." Druhý den ráno Tomáš vyrazil do ulic a po pár hodinách se vrátil v doprovodu dobře oblečeného muže s kufříkem. "Inženýr Bohuslav," představil se příchozí. "Jsem poradce ve věcech organizace duchovních akcí a přednášek. Dělám taky koncerty populární hudby, kdybyste měli zájem." "Populární hudby?" podivil se Bůh. "Je to skoro nastejno," řekl inženýr. "Propagace, image, autogramiáda, křest nových nahrávek. Divák chce svoje. To se týká i duchovních přednášek." "A o ty nám právě jde," navázal Bůh. "Chtěli bychom uspořádat nějaká ta kázání, ale nevíme jak to udělat." "Tak to jste na správné adrese, pánové," rozzářil se inženýr. "Aby celá akce měla kýžený efekt, vezmeme to pěkně z gruntu. To, co potřebujeme především, je posluchač. A aby posluchač přišel, musí o nás vědět. A musíme mu nabídnout něco atraktivního. Co budete přednášet?" "Slovo Boží, co jiného," řekl Bůh. "Smím vědět, odkud čerpáte?" "Mám to, abych tak řek, z první ruky. Já jsem totiž Bůh," řekl Bůh. Inženýr se zamyslel. "Z marketingového hlediska je to myslím zajímavé tvrzení. Postavíme na tom propagaci," dodal a psal si do bloku nějaké poznámky. Po chvíli se ozval: "Mohlo by to vypadat asi takhle: Název přednášky: Slovo Boží. Přednášející: Bůh, autor knihy.... Jak se jmenuje vaše kniha?" "Jaká kniha?" podivil se Bůh. "Cože," zděsil se inženýr, "vy jste nevydal žádnou knihu? Pánové! Bez knihy?! To si vážně myslíte, že na vás někdo přijde?" "A že jsem Bůh, to nestačí?" zeptal se Bůh. "Může být, že jste Bůh," řekl inženýr, "ale bez knihy jste nula. Říkám vám, musíte napsat knihu. Udělat si jméno. Nezáleží na tom, co jste zač, ale na tom, kolik knih napíšete. Koukám, že jste úplní začátečníci. Ale nebojte se, mám zkušenosti. Udělám z vás hvězdy. Na to já mám nos. Myslím, že máte pro šoubyznys talent od boha." "Ale já jsem ..." chtěl říct Bůh, ale nakonec nedopověděl a jenom mávnul rukou. "Takže pánové, dáme se do toho." Inženýr byl zjevně ve svém živlu. "Nejdříve ta kniha. Chceme oslovit co nejširší vrstvy. Takže kniha bude o tom, co chtějí nejširší vrstvy slyšet. To je pravidlo číslo jedna." "A co chtějí nejširší vrstvy slyšet?" chtěl vědět Bůh. "Krátce řečeno, jak je vše již dokonale zařízeno a oni nemusí hnout ani prstem. To lidi baví číst pořád dokola. A ještě si to přijdou poslechnout na přednášku." Bůh s Tomášem se na sebe rozpačitě podívali. Inženýr si to vysvětlil po svém. "Žádné obavy. Řeknu vám, jak na to. Tady je seznam nejprodávanějších titulů. Sežeňte si jich pět, nastudujte je, sestavte z toho knihu šestou, vymyslete k tomu něco málo svého a úspěch je zaručen. Vydání knihy už zařídím. Jakmile bude kniha na pultech, můžeme začít s organizací a propagací přednáškového turné. Nikdo nebude pochybovat o vaší kompetenci. Uděláme nějaké nahrávky, uspořádáme semináře a pak další knihy... . Uvidíte, jak se nám to pěkně rozběhne. Jako bych to viděl," mnul si ruce inženýr. "Tomáši, mně se dělá špatně," řekl Bůh. "Vysvětli laskavě panu inženýrovi, proč jsme tady." Tomáš se ujal slova: "Víte, přišli jsme sem, abychom kázali pravdu a ne to, co chtějí lidé slyšet. Nešlo by to nějak zařídit, aby lidé přišli? Bez těch knih a celého toho cirkusu kolem?" "Pravdu!" spráskl ruce inženýr. "Svatá prostoto, oni chtějí kázat pravdu. Jestli chcete, aby vás brali, tak prostě pište a mluvte o tom, co chtějí lidi slyšet, a říkejte si tomu pro mě za mě ´pravda´. Jak myslíte, že to dělají ostatní?" "Chcete říct, že všichni tihle, ehm..., proroci," ukázal Bůh na seznam přednášek, "záměrně lidi klamou?" "Nevím, jestli všichni. A jestli záměrně, to taky nevím," odpověděl inženýr. "Řekl bych, že někteří ani sami nevědí, o čem mluví. A nebo si naopak myslí, že vědí. Ale především, pánové - koho zajímá pravda? Lidi chtějí, aby jim nějaká domnělá autorita posvětila tu jejich pravdu. Autoritu z vás udělá správně napsaná knížka. Napište ji a přijdou si k vám pro posvěcení. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Buď budete respektovat požadavky trhu a budou z vás hvězdy, a nebo budete trvat na svém a neprorazíte. Šoubyznys má svá pravidla." "Říkáte tedy," zeptal se Tomáš, "že pravda nikoho nezajímá?" "Možná, že někoho ano. Co já vím," odpověděl inženýr. "Já vám jen říkám, jak na to, aby z toho něco káplo." "Asi jsem vám opomněli říct," řekl Tomáš, "že nám až tak moc nejde o to, aby z toho něco káplo. Vlastně nám o to nejde vůbec. Chtěli jsme svým kázáním lidem připomenout některé důležité věci, na které v životě zapomínají. A rozhodně jsme za to nechtěli vybírat vstupné." Inženýr vytřeštil oči a chvíli na ně beze slova civěl, jako na duchy. Pak se začal nahlas, téměř hystericky, smát: "Zadarmo! Oni to chtěli dělat za-dar-mo! Ale pánové. To byste se úplně odvařili. Pokud chcete, aby vám lidi věřili, že nabízíte něco kvalitního, musíte si účtovat. Zadarmo je odpad a bezcenné haraburdí. Tak vás budou brát." "A to lidem opravdu nepřijde divné, že mají za všechna ta kázaní a semináře platit?" zeptal se Tomáš. "Právě naopak!" zvolal inženýr. "Teprve když zaplatí, mají pocit, že za to dostávají něco hodnotného. A když jim navíc nějaký ten mistr řekne, že peníze nemají hodnotu, tak se jím o to raději nechají zkásnout." "Peníze vem čert," vložil se do hovoru Bůh. "Ale jejich získávání stojí lidi spoustu času a energie. Oboje by mohli využít pro svůj vlastní duchovní vývoj, než na vydělávání peněz na útratu u takového proroka." "Pánové, filozofování, to není můj obor," řekl inženýr. "Jestli chcete přednášet bez knihy a zadarmo, tak zaprvé na vás skoro nikdo nepřijde a zadruhé - z čeho mi chcete platit provizi? Jestli trváte na svém, tak mi to hned řekněte, ať tady neztrácím čas. Ale protože jste mi svým způsobem sympatičtí, tu půlhodinku si účtovat nebudu." "Děkujeme, pane inženýre, za váš čas, ale zdá se, že máme každý trošku odlišné představy. Omlouváme se, jestli jsme vás příliš zdrželi," řekl Tomáš. "To je v pořádku," řekl inženýr. Sklapl notes, sebral kufřík a měl se k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil. "Bůh vám žehnej," pronesl ironicky a zavřely se za ním dveře. Chvíli bylo ticho, které přerušil Bůh: "Řekl bych, Tomáši, že nemá smysl tady déle zůstávat. Myslel jsem, že bychom mohli lidi zase jednou trošku popostrčit. Ale pokud sami nechtějí, ani já nic nezmůžu." "A ti, co chtějí?" zeptal se Tomáš. "Zůstane to, jako doposud. Ti co upřímně chtějí poznat Pravdu, ať vytrvají - a naleznou. Ať nedopřejí sluchu těm, kteří kupčí s Mým jménem, i když se jejich slova třpytí jako drahokamy. Ať se nebojí Pravdy, byť by byla bez lesku." Pak se Bůh odmlčel. Po chvíli pohlédl na svého společníka a pravil vlídně: "Pojď, Tomáši. Vracíme se. Snad nám ještě zůstalo trošku té many."

Kdo zná cestu
Motto: Běda vám, slepí vůdcové!... Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. (Matouš, kap.23)

Přeli se dva přátelé Pavel a Jiří o svých mistrech. Pavel řekl: "Můj mistr se v životě řídí tím, co káže a učí." Jiří řekl: "Nezajímá mě, co můj mistr dělá. Dokáže krásně a moudře mluvit a to mi stačí." Po čase se ve Velkém Městě, vzdáleném celé dva dny cesty, konala každoroční slavnost a oba přátelé se rozhodli, že se jí zúčastní. Pavel se vydal na cestu. Šel do Velkého Města poprvé a tak, když potkal pocestného, zeptal se jej na cestu. Pocestný mu řekl: "Jdu tam také. Pojď, půjdeme spolu. Znám kratší cestu. Dorazíme do města už zítra ráno." A tak putovali spolu. Před setměním si našli v lese místo na nocleh. Pocestný řekl Pavlovi: "Já nejsem unaven. Klidně spi a já budu hlídat a udržovat oheň, aby ti nebylo v noci zima." Popřál Pavlovi dobrou noc a ten se uložil ke spánku. Ráno se Pavel probudil. Jeho společník nad ním bděl u ohně a na Pavla čekala snídaně, kterou pocestný přichystal pro oba ze svých zásob. Když společně pojedli a vyrazili na další cestu, ukázal pocestný před sebe a řekl: "Hned za tím ohybem cesty uvidíme Velké Město." A skutečně. A tak Pavel přišel do města o den dříve a neušlo mu nic ze slavností.

Ve stejný den, jako Pavel, vydal se také Jiří poprvé do Velkého Města. Cestou potkal jiného pocestného a zeptal se jej na cestu. Pocestný mu řekl: "Jdu tam také. Pojď, půjdeme spolu. Znám kratší cestu. Dorazíme do města už zítra ráno." A tak putovali spolu. Před setměním si našli v lese místo na nocleh. Pocestný řekl Jiřímu: "Já nejsem unaven. Klidně spi a já budu hlídat a udržovat oheň, aby ti nebylo v noci zima." Popřál Jiřímu dobrou noc a ten se uložil ke spánku. Avšak ještě za tmy se Jiří probudil, chvěje se zimou. Oheň byl vyhaslý a po jeho společníkovi nebylo ani vidu ani slechu. Protože bylo ještě tma, Jiří se pořádně zabalil do deky a přečkal tak do svítání. Ráno zjistil, že spolu s pocestným mu zmizely z kapes všechny peníze, které měl na cestu a brašna se všemi jeho věcmi a zásobami jídla. Když se vzpamatoval a prokřehlý a hladov chtěl pokračovat v cestě, zjistil, že jej neznámý zavedl do hlubokého lesa a po městě, do kterého šel, zde nebylo ani památky. Po dlouhém bloudění, kteým ztratil skoro celý den, nakonec narazil na cestu a potkal místního sedláka. "Dobrý muži, jak je daleko do Velkého Města?" "To musíte opačným směrem, poutníče," odpověděl sedlák. "Do Velkého Města je to odtud celé tři dny cesty." Jiří si snadno spočítal, že slavnosti nestihne, protože jej jeho včerejší společník oklamal a odvedl jej opačným směrem, aby ho mohl v noci okrást.

A tak stejná slova, vyřčená dvěma různými lidmi, přinesla jednomu zisk a druhému ztrátu. Od toho dne si Jiří dával pozor nejen na to, co jeho mistr říká, ale také na to, jaké jsou jeho skutky.

Neboť ti, kteří říkají moudrá slova a nechávají se nazývat mistry, nemusejí být vždy těmi, kteří znají cestu.

Nemám čas
U prašné polní cesty, ve stínu rozložitého stromu, sedí bez hnutí mladý muž oděný v prostém oděvu. Jede kolem na koni vyšňořený pán. Všimne si muže u cesty a pozná v něm přítele z dětství. Zastaví koně a radostně zvolá: "Jsi to ty! Léta jsem tě neviděl! Co tu tak sedíš? Pojď, pojeď se mnou do města! Dneska je tam velká slavnost, spousta jídla a pití - oslavíme to!" Mladík se ani nepohne a rozhodně odvětí: "Nemám čas." Jezdec se zarazí, chvíli na něj nevěřícně zírá, jako by snad špatně slyšel. Když se ale od mladíka pod stromem již ničeho jiného nedočká, pohrdavě zakroutí hlavou, pobídne koně zase do cvalu a zmizí v ohybu cesty. Mladý muž dál sedí pod stromem, vůkol je klid, jen listí ševelí ve větvích. Zanedlouho se ozve drkotání kol po nerovné cestě. Blíží se vůz, až po okraj naložený různým zbožím. Kupec si všimne hocha u cesty a houkne na něj: "Hej, ty, co tam tak lelkuješ! Chtěl by sis snadno přivydělat? Vyskoč a zaběhni přes pole támhle ke statku, a vyřiď jim, že už jsem na cestě, ať otevírají brány!" Mladík pod stromem ani nehne brvou. "Nemám čas", odpoví stručně a sedí dál na svém místě. Kupec mávne rukou, zakleje, práskne do koní a zmizí i s povozem v prachu cesty. Znovu zavládne klid letního odpoledne. Zlatavý lán obilí se vlní, vysoko na nebi se třepotá skřivánek. Slunce se pomalu kloní k západu, když tu se po cestě blíží stařenka. Zamíří ke stromu, aby si u něj chvíli odpočinula. Spatří mladíka a ztěžka dosedne do trávy vedle něj. "Co ty tady tak sám sedíš? Smutno ti není, chlapče?" ptá se babička. "Vedle ve vsi je dnes večer muzika, zajdi tam, ať se rozveselíš." "Nemám čas", odvětí mladý muž. "Ty že nemáš čas?!" spráskne ruce babka. "Každý vidí, že nic neděláš! Jen si tak sedíš, ruce v klíně složené - a prý: nemám čas! Musíš toho přece v životě tolik stihnout! Nemarni čas!" durdí se stařenka. Mladík na to nic. Babka se na něj chvíli poočku dívá a pak si povzdychne: "Jsi ještě příliš mladý. Nechápeš, jak léta utíkají. Než se naděješ, život ti proklouzne mezi prsty a smrt zaklepe na dveře..." Mladý muž se k ní zvolna otočí. Jeho tvář je jasná, oči jako dvě hvězdy. "Ale ano, právě že si tohle všechno uvědomuji", praví mírným hlasem. "Čas běží. Nemám čas zaobírat se všemi těmi věcmi, které člověka zdržují na cestě k pravému životu."

Nic pro tebe
Kousek za vsí žil ve skromném příbytku starý moudrý muž, snad poustevník nebo Mistr. Lidé ze vsi si zvykli za ním chodit pro radu či povzbuzení, a starý muž vždy každého vlídně přijal. Vyslechl jejich nářky a stížnosti a poradil či pomohl jak nejlépe uměl. Jeho moudrost byla veliká a ve tváři se mu zračil laskavý mír. Žena místního hokynáře byla v jeho chaloupce za vsí častým návštěvníkem. Byla povahy neklidné a nerozhodné, a tak kdykoli si s něčím nevěděla rady, vždycky alespoň věděla, za kým zajít. Mistr hokynářce vždy dobře poradil, a tak na něj nedala dopustit. Chodila po vsi a pěla na něj samou chválu: "Znáte toho mudrce za vesnicí? To je dobrota sama! Jaký vede skromný a prostý život ve své pastoušce! Z něj by si měli vzít ti dnešní rozmařilci příklad! Jaké má šlechetné srdce - každému nezištně poradí a pomůže. A jak moudře dokáže hovořit, každé jeho slovo je perla! On je učiněný klenot naší vesnice - věřte mi, já ho znám, mám s ním vlastní zkušenosti! Takový člověk, to je pro nás učiněné požehnání!" Ta hokynářka měla jediného syna. Když byl ještě dítě, nechtěla ho nechávat samotného doma, a tak jej brávala s sebou po pochůzkách, a někdy i za Mistrem. Chlapci Mistrova dobrota a moudrost učarovaly, a tak když dospíval, častokrát ho samotného nohy dovedly k Mistrovu příbytku. Chlapcův otec se měl se svým hokynářstvím stále co ohánět, a tak si zprvu ani nevšímal, kde a jak chlapec tráví volné chvíle. Až když zestárl, začal pomýšlet na to, že předá zavedený obchod synovi. Avšak syn o kupčení projevoval pramalý zájem. Stále více času trávil mimo dům, a nejčastěji právě ve společnosti Mistra. Chodívali spolu do lesa a k jezeru - a chlapcova duše žíznivě nasávala první kapky poznání o řádu přírody a smyslu lidského bytí. Čím více se pak sám zaobíral hlubšími otázkami života, tím více tíhnul k Mistrovu učení. Rodiče by raději viděli chlapce jak se otáčí za pultem, než aby vysedával někde v ústraní. Mistrovi si zprvu netroufli cokoli naznačit, ale na syna si jednou počkali: "S tím tvým obejdováním je ode dneška konec!" pustil se do něj otec. "Jsi už dost starý na to, abys převzal otcovu živnost a začal se starat o pořádné živobytí", přidala se matka. "Je na čase, aby sis uvědomil, že se musíš začít pěkně otáčet, aby sis mohl jednou žít pěkně v blahobytu! Dům rozšířit, pole přikoupit - to všechno čeká na tebe!" rámusil otec. Syn mlčky vyslechl rozhořčený projev rodičů a pak klidně pravil: "Ne. Já už dávno vím, že takovýhle život není pro mne. Nechci se honit za majetkem, nechci hromadit a ve stáří přepočítávat své štěstí na peníze. Já už jsem si zvolil, jak chci žít. Zůstanu s Mistrem. Vždycky jste mi ho dávali za příklad, všem jste o něm vyprávěli jen to nejlepší. A já teď chci být taky takový. Chci vést život ve skromnosti a prostotě, chci porozumět tajemstvím přírody a naučit se pomáhat každémua ..." "Zbláznil ses?!" přerušil jej otec. "Rodinným majetkem pohrdáš, nevděčníku?" "Přece si nechceš zničit život?" lomila rukama matka. "Hlavu ti popletl - nevíš, co mluvíš! Chceš být lidem pro smích? Budou tě mít za blázna!" Chlapec dál nevysvětloval, neobhajoval se, v tichosti si balil svůj raneček a na jeho záda dopadal proud výčitek a lamentování. Pak se otočil a s bolestí v očích odešel z domu žít svůj život. Zůstával s Mistrem v jeho příbytku a učil se od něj mnohá z velkých tajemství života. Od té doby již hokynářka Mistra nenavštěvovala. Chodila po vsi a tentokrát všude vykřikovala: "Znáte toho podivína za vesnicí? To je pěkný darebák! Žije jako zvíře, v té své nuzné noře! Hanba pohledět! Dávejte si na něj pozor, jen kazí mládež a svádí je svými řečmi na scestí. Je to tlučhuba a podvodník, ostuda naší vesnice! Mně můžete věřit, mám s ním svoje zkušenosti! Takového člověka nám tady byl čert dlužen!"

Slzy a smích
Do Města zavítal jednoho dne známý světec, proslulý svou moudrostí široko daleko. Neměl mnoho žáků. Ne, že by se mnozí nechtěli jeho žáky stát. Právě naopak. Bylo mnoho těch, kteří by se rádi pochlubili tím, že jsou jeho učedníky. Ale tento moudrý muž vždy uchystal uchazečům o učení nějakou zkoušku a žáky se pak stali jenom ti, co v ní obstáli. Když se rozkřiklo, že světec přijel do Města, téměř všichni obyvatelé se sešli, aby si vyslechli jeho kázání. Kdo chtěl, zůstal potom, aby se ucházel o možnost stát se učedníkem. Ty, co zůstali, Mistr požádal, aby se posadili a dopřáli mu chvilku sluchu. "Velmi si vážím vašeho zájmu o učení," začal Mistr svůj proslov. "Možná jste slyšeli, že vás čeká těžká zkouška. Nemusíte se toho bát. Tuto zkoušku je schopen složit každý, kdo se upřímně ptá po pravdě. Naučím vás jednoduchý způsob, který vám umožní i zde, v krátkém čase vymezeném pro tuto zkoušku, zahlédnout kousek sama sebe. Opravdu jenom zahlédnout. Nečekejte více, neboť více ani za tuto krátkou chvíli není možné. Nečekejte odpověď na otázku - kdo jsem. Nečekejte vůbec nic. Pak se vám snad podaří zahlédnout kousek sebe sama. I to bude pro tuto chvíli velký úspěch. Ti, kterým se to podaří, pocítí v srdci radost. Ti, kterým se to nepodaří, pocítí v srdci bolest." Po této úvodní řeči sdělil Mistr přítomným krátkou instrukci, jak se pokusit zahlédnout sebe sama. Všichni se ponořili do cvičení. Když uplynula téměř hodina, rozhlédl se Mistr po přítomných. A tu viděl, že na tvářích všech se objevuje úsměv, radost, blaženost. Někdo se lehce usmíval, někdo se dokonce začal nahlas smát. Vypadalo to, že všichni pociťují větší či menší radost ve svém srdci. Všichni - až na jednoho. Seděl vzpříma a přitom uvolněně. Jeho tvář byla klidná a soustředěná. Ale místo radosti se v ní zračila bolest a po tváři mu stékala slza. Mistr ještě chvíli pozoroval všechny přítomné. Potom dvakrát tleskl a zvolal: "Děkuji, to stačí. Zkouška je u konce." Všichni, až na jednoho, se po sobě začali rozhlížet a snažili se zjistit podle výrazu tváře, kdo ve zkoušce uspěl a kdo propadl. Jen ten jeden seděl bez hnutí a díval se před sebe. Po chvíli vzhlédl k Mistrovi a spatřil, že ten se na něj dívá. "Prosím, pojď sem ke mně, chlapče," oslovil jej Mistr. Nechtělo se mu, ale šel. Ostatní jej s úsměškem sledovali. Postavil se se sklopeným zrakem před Mistra. "Řekni mi," obrátil se na něj Mistr, "proč jsi smutný. Proč pláčeš?" "Já...," začal nejistě hoch, "já - myslím, že jsem zahlédl kousek sebe sama," odpověděl. Ostatní se začali smát. Jeden z nich volal: "Jak jsi mohl zahlédnou kousek sebe sama. Vždyť Mistr přeci říkal, že ten kdo zahlédne sebe sama, pocítí v srdci radost. A ty zatím pláčeš a jsi smutný." Hoch na to neříkal nic, jen stál se sklopenou hlavou. "Byla to lehká zkouška, viďte," obrátil se Mistr do davu. "Ano, byla snadná," volali všichni a smáli se. "I pro tebe byla lehká?" zeptal se Mistr hocha. "Ne, pro mne byla velmi těžká," odvětil chlapec. "A co na ní bylo tak těžkého?" zeptal se Mistr. "Bylo velmi obtížné mít na paměti, co chci. Jestli poznat pravdu nebo si prožít chvilku radosti proto, abych uspěl ve zkoušce." Mistr se obrátil k ostatním: "Na začátku jsem vám říkal, že ti, kterým se podaří zahlédnout kousek sama sebe, pocítí v srdci radost. Řekl jsem vám to, i když to tak není. V tom spočívala zkouška. Vy jste se neradovali z poznání sama sebe. Vy jste vůbec nechtěli poznat pravdu o sobě. Vy jste pouze chtěli splnit podmínku zkoušky." Potom se Mistr s úsměvem obrátil k chlapci stojícímu vedle něj: "Chceš se stát mým žákem?" zeptal se. Hoch potěšeně přitakal. "Říkal jsem vám," obrátil se Mistr znovu k ostatním, "že tuto zkoušku je schopen složit každý, kdo se upřímně ptá po pravdě. Našel se mezi vámi jen jeden takový. Jediný, kdo měl odvahu plakat, když ostatní se smáli. Ten se stane mým žákem." A všichni v té chvíli pocítili v srdci bol a zklamání. Všichni - až na jednoho. Ten jediný měl v srdci radost. A jeho radost byla opravdová.

Myška a páv
Seděla jednou Myška na kraji pole a zasněně hleděla na vrchol vysoké hory. "Ach, musí to být krása," snila nahlas Myška, "stanout na vrcholu takové hory. To musí být něco zcela jiného, než koukat na svět z myší perspektivy. Jeden toho vidí daleko víc. Má svět před sebou jako na dlani. Otevřou se mu jistě netušené obzory, které se skrývají na druhé straně hory, a které si ani nedovede představit." Uslyšel to Krkavec, který zrovna letěl kolem. Snesl se vedle Myšky a povídá: "Když je tvá touha tak veliká, proč se nesebereš a nevydáš se tam nahoru?" Myška na to řekla: "Jak bych já, obyčejná malá myška, mohla někdy dosáhnout vrcholu hory?" "Bydlím tam na vrcholu," odvětil na to Krkavec, "a viděl jsem už spoustu těch, kteří to dokázali. A byly mezi nimi i myšky jako ty." "Opravdu?" řekla Myška plna naděje. Pak se opět zahleděla na vrchol hory a pokračovala nejistě: "No, já nevím. Je to přece jenom dálka a výstup musí být namáhavý. A kdo ví, co na jednoho cestou čeká. Jaké strasti a nejistota. Kdyby to tak šlo nějak rychle a snadno." "Co já vím," děl na to Krkavec, "tak nikdo z těch, kteří tu cestu podstoupili, toho nelitoval. Ale to už si budeš muset rozhodnut sama, jestli chceš poznat něco víc, než jen tohle pole. Byť to může být namáhavé. Pokud se přeci jen rozhodneš pro cestu, přeji ti hodně štěstí. Možná se tam nahoře potkáme." Tím se Krkavec s Myškou rozloučil a odletěl. Schovaný za křovím, celý rozhovor vyslechl Páv. Když Krkavec odletěl, vystoupil ze svého úkrytu, roztáhl svůj ocas do plné krásy a přistoupil k Myšce. "Proč bys podstupovala tak dlouhou a namáhavou cestu," pravil s paví vznešeností. "Znám daleko jednodušší způsob, jak dosáhnout tvého vysněného cíle." "Opravdu?" zajásala Myška. "A řekneš mi ho?" "Jistě," odvětil Páv s paví vznešeností. "Pojď za mnou, ukážu ti cestu." Páv vedl malou Myšku přes les, až dorazili k lesnímu jezírku. Na nehybné hladině se zrcadlil vrchol vysoké hory. "Podívej se sem," řekl Páv Myšce, když došli na vyvýšený břeh, a ukázal vznešeným pavím gestem na odraz na hladině. "Tady je tvůj cíl. Na dosah ruky. Žádné plahočení, žádné útrapy dlouhé cesty. Stačí jediný krok, či spíše skok. Plahočení je pro hlupáky." "Jak ti jenom poděkovat, drahý Páve," výskala Myška nadšením celá bez sebe. "Jsi ten nejmoudřejší z celého lesa! Až budu za chvíli, bez plahočení a dlouhé námahy stát na vrcholu hory, s vděčností na tebe vzpomenu. Děkuji ti, můj moudrý příteli." Dále už Myška na nic nečekala. Bez dlouhého rozmýšlení se vrhla s důvěrou do míst, kde se na nehybné hladině zrcadlil vrchol vysoké hory. Voda vystříkla a vlnky zčeřily v kruzích hladinu jezírka. Páv čekal. Hladina po nějaké chvíli opět znehybněla a po malé Myšce nebylo ani vidu ani slechu. Páv vzhlédl od hladiny k vysoké hoře. "Hloupá Myška," pravil shovívavým hlasem, "kdyby mě nepotkala, trmácela by se takovou dálku. Jistě teď už stojí na vrcholu hory a s vděčností na mě vzpomíná. Jaký to krásný pocit, pomáhat ostatním dosahovat snadno a rychle vysokých cílů," povzdychl Páv. A pyšne vykračujíce, spokojen sám se sebou, vydal se hledat, komu by tak ještě mohl pomoci svou moudrostí.