Narazil jsem na netu na skutečnou duchovnost, a tak přináším aspoň něco z toho co jsem tam objevil. Něco málo z toho společenství lidí, jež se dělí mezi sebou o to co nacházejí. Jsem rád, že takoví lidé existují, a že to co dělají nedělají pro peníze. Mají všechny akce zdarma! Pokud nevěříte, mrkněte se na jejich stránku sami. [Tirusabai]

Přehlédnutí
Putoval mistr a žák. Mistr šel pravidelným, soustředěným krokem. Zato žák se každou chvíli někde zapomněl, na něco se zakoukal a poté mistra dobíhal. Tuhle se zastavil u rozkvetlé louky. Po nějaké chvíli mistra dobíhal volaje: "Mistře, mistře, to byl ale krásný motýl! Vy jste ho neviděl?" Jindy zase procházeli kolem paláce, za kterého právě vyjížděl vladař s velkolepým průvodem. Mistr šel dál svou cestou, ale žák se zastavil a uchvácen sledoval průvod, dokud celý nezmizel v ohybu cesty. Poté pospíchal, aby dohnal mistra a volal: "Mistře, mistře, to byl ale nádherný průvod! Vy jste ho neviděl?" A jindy zase míjeli mnicha rozjímajícího pod stromem u cesty. Žák u něj zůstal stát a se zájmem pozoroval jeho důstojný zjev. Když opět dobíhal mistra, volal na něj: "Mistře, mistře, to byl určitě svatý muž! Jaká moudrost z něj vyzařovala. Vy jste ho neviděl?" A tak to šlo celý den. Později u večeře se žák dychtivě zeptal mistra: "A mistře, kdypak poznám Boha?" Mistr se šibalsky usmál a povídá: "Šel s námi celou cestu. Tys ho neviděl?"

Návštěva
Žáci usilující o duchovní dokonalost pozvali do svého ašramu Mistra, o jehož moudrosti doposud slyšeli jen vyprávět. Od jeho návštěvy si slibovali rozšíření svého vědění a kýžený pokrok na duchovní cestě. Čekali ho každým dnem, ale Mistr se svým příjezdem otálel. Mezitím přišel do ašramu nový žák, který se pro své podivné chování stal brzy všem trnem v oku. Neúčastnil se pravidelných společných modliteb, zlehčoval zavedené obřady a rituály a smál se nahlas. Kuchyňskými zbytky krmil zdivočelé kočky a myši pouštěl z pastí. Někdy sedával dlouhé hodiny v pohroužení a za chvilku už ho bylo vidět u nejsprostší práce, vykonávané s nemenším zaujetím. V rozpravách a diskuzích s ostatními byl nepohodlným společníkem. Jeho úsudek byl bystrý a slova ostrá jako jehly. Vždycky přesně zasáhla svůj cíl. S břitkým humorem dokázal nemilosrdně odhalit sebemenší přetvářku a faleš svých souputníků. Neměli ho rádi, vnášel do jejich myslí neklid. Po čase se dokonce sešla tajná rada, aby se dohodla na způsobu, jak nevítaného druha ze svého středu nenápadně vystrnadit. Když od nich konečně odešel, všem se ulevilo. V ašramu opět zavládl klid a pohoda. Teď již nic nebránilo důstojnému přivítání dlouho očekávaného Mistra. Hned vyslali posla do jeho působiště s dotazem, kdy že tedy budou poctěni jeho návštěvou. Posel spěchal a brzy dorazil se svým vzkazem na místo určení. "Jakže?!", podivili se tam Mistrovi blízcí. "Vždyť se od vás právě vrátil!"

V nebi dnes neberou
Trošku jsem to přehnal s večeří. Ulehl jsem s těžkým žaludkem a okamžitě tvrdě usnul. Nevím po jaké době se to stalo, ale najednou jsem začal vnímat jakýsi houpavý pocit spojený s mírnou nevolností. "Večeře", napadlo mě jako první. Nevolnost však vzápětí přešla a zůstalo pouze to pohupování a pocit nezvyklé lehkosti. Udělal jsem něco, co bych za normálních okolností nazval otevřením očí. Ale za okolností, které považujeme za normální, má člověk oči a může je tudíž otevřít. Teď ale bylo něco - nebo spíš všechno - jinak. Neměl jsem oči a neměl jsem ani nic jiného. Ani ten žaludek obtěžkaný nepřiměřenou dávkou jídla. Přesto jsem viděl, slyšel - byl jsem. Ale co? Nevím proč, ale vůbec mě nenapadlo, že bych měl mít strach. Neslo mě to pomaloučku vzhůru. Vzpomněl jsem si na astrální cestování. Pokud je to to, co se mi právě teď děje, znamená to, že si můžu vyrazit. Stačí pomyslet na nějaké místo. Pomyslel jsem - a nic. Tak jsem chvíli pomýšlel na různá místa, ale nic se nedělo. Tak to možná nebude astrální zážitek. Třeba je jednoduše po mně. Ale nakonec mi bylo fajn, tak jsem přestal hloubat a čekal jsem co bude. Chvíli nebylo nic. Chápete, vůbec nic. A někde v tom nic se pomalu objevilo cosi. Říkáme tomu nebeská brána nebo brána do ráje apod. Aspoň to tak vypadalo. Začínal jsem tušit, že je opravdu po mně. To je tedy něco. Člověk se probudí a je po smrti. Stejně bych čekal, že to bude větší nervák. Jak jsem se tak vznášel směrem k té bráně, přemýšlel jsem, jak blížící se situaci důstojně zvládnout. Říkali přece, že se s někým setkám, budeme se spolu šťourat v mém životě a pak si mě tam buď nechají nebo mě za čas vykopnou zpátky na Zem. Nebo tak nějak. "Musíš udělat dobrý dojem", říkal jsem si v duchu. První dojem je přeci důležitý. Pocítil jsem nutkání utáhnout si kravatu a přeleštit boty. Před bránou se pohybovalo něco, asi Anděl. Nemělo to tělo. Jenom to tak nějak světélkovalo a působilo to silným dojmem, že to před bránou přešlapuje. Konečně jsem se přiblížil k Andělovi. "Stát", houkl na mě bez hlesu, zřejmě telepaticky, Anděl. Trošku mě zaskočil, ale snažil jsem se zachovat důstojnost okamžiku. Člověk přeci jen neumírá každý den. První dojem je důležitý - připomněl jsem si znovu v duchu. "Na to tady nehrajeme, synu", skočil mi do myšlenek Anděl. "Za jeden život jsi dojmů zanechal až až." "Rád bych se ujistil", zkusil jsem otázku, "jsem tedy opravdu mrtev?" "To ti Pán Bůh řek", odvětil Anděl. "Jseš mrtvej a lepší už to nebude". Nepřekvapilo mě to. Akorát ta poznámka na konci mě trošku znejistěla. "Co tím myslíte, že lepší to už nebude?" "Klidně mi tykej", navrhl Anděl. "Tak teda, co tím myslíš?", osmělil jsem se k tykání. "Zní to, jakoby být mrtvý bylo něco špatného." "A co skvělého si od toho slibuješ?" "Tak moment", snažil jsem si v tom udělat jasno. "To slyším prvně. Snažíš se mi naznačit, že mě čeká něco nepříjemného?" "Kdybys měl tělo", děl Anděl, "tak bych řek, že jsi poněkud pobledl. Ale zachovej chladnou hlavu. Nic nepříjemnýho tě nečeká." Asi na mě bylo vidět, že se mi ulevilo. "Ehmm, ovšem", odkašlal si anděl a pokračoval, "ovšem ani nic dobrýho." Být živý, tak mně to vyrazí dech. "Chceš tím snad říct, že po smrti nic není? Doufám, že si ze mě jenom tak utahuješ." "Máš snad nějaký nápad, co by jako mělo bejt?", klidně se otázal Anděl. "No já nevím co, ale slyšel jsem spoustu věcí. Třeba život věčný", snažil jsem se přijít s nějakým návrhem. Třeba to projde. "Život věčný? Chachá! Po smrti? Takovejch by bylo. Jó, to sis měl vzpomenout dřív", bavil se očividně Anděl. Ujely mi nervy a vyjel jsem na něj: "Vidím, že se dobře bavíš. Ale jestli nekecáš, tak mě jde právě o život". "Pozor, aby sis nepokazil dobrej dojem", ušklíbl se Anděl. Když viděl, že jsem opravdu nesvůj, pokračoval smířlivě: "Hele, uklidni se. Zjevně ti neřekli, do čeho jdeš. Jak se říká v amerických seriálech: nechceš si o tom promluvit?" "Mluvil jsem o tom se spoustou lidí a názory se různí." "A nikdy jsi neslyšel, že po smrti už nic není?" "To jo, ale snad jednou dvakrát. Ostatní tvrdí, že něco je." "No, vidím, žes s tím tak trošku počítal. Tak povídej, co všechno se říká. Jestli chceš, tak se na to spolu ve zbývajícím čase mrknem", navrhl Anděl. Ve zbývajícím čase. To nezní dobře. Přemýšlel jsem čím začít. "Jak je to s dalšími zrozeními? Jsou tedy nějaké další životy?" "Jsou i nejsou. Pamatuješ si něco z nějakých svých minulých životů?" "Nepamatuju". "Takže byly nějaké minulé životy?" "No, já nevím. Takže nebyly?" "To víš, že byly. Ale co si z nich pamatuješ? Nic. Takže byly, ale zároveň nebyly. Chápeš?" "No jo, ale spousta lidí si svoje minulé životy pamatuje", oponoval jsem. "Tak za prvé", řekl na to Anděl, "s tou spoustou to dost přeháníš. Za druhé, jak vědí, že to, co poznali, jsou zrovna jejich životy? Za třetí, fantazii se meze nekladou. Každopádně většina lidí je na tom s minulými životy tak jako ty." "Když jsem teď teda umřel", ptal jsem se dál, "a mám se narodit znovu, co ze mě zbude?" "Jak bych ti to osvětlil", zamyslel se Anděl. "Něco jako magnetofonová páska. Jenže vymazaná. Úplně prázdná. Akorát může mít jinou citlivost. To podle toho, jak jsi byl za života citlivý k ostatním lidem a k přírodě jako takové. Pokud jsi byl dost citlivý, i ta tvoje páska bude v příštím životě citlivější. Tím myslím k poznání a k pravdě, jestli mi rozumíš. Budeš schopen zaznamenat oproti minulému životu navíc věci, které ti v tomto životě unikly." "Souvisí to nějak s karmou?", zeptal jsem se. "Napřed mi řekni, co konkrétně pod tím slovem rozumíš." "Že si s sebou do dalšího života odnáším důsledky svým dobrých a špatných činů", snažil jsem se odrecitovat obvyklou definici z duchovních knih. "Vzít si s sebou důsledky dobrých skutků by bylo sobecké. Pro koho jsi je dělal? Vzít si s sebou důsledky špatných skutků by bylo jednoduché. Kdepak, cos na Zemi napáchal, to tam taky zůstane. Cos komu udělal dobrého, to mu nemůžeš vzít. A cos komu udělal špatného, od toho mu nemůžeš ulevit. Ani když umřeš. Ti lidi se toho buď musí zbavit sami nebo si to ponesou s sebou až do konce života." Anděl se odmlčel. Chvíli jsem si to rovnal v hlavě. "Tak co, jasný?", zeptal se Anděl. "Co tam máš dál?" "Tak například, člověk si má prý vybrat kdy, kde a komu se narodí. Aby měl jako dobré podmínky pro duchovní růst v dalším životě." "Hele jak si lidi fandí", podivil se upřímně Anděl. "Buď trošku sebekritický. Jsi snad Bůh, abys věděl, co je pro tebe dobrý a co špatný?" "Takže to určí Bůh?", otázal jsem se. "Ale kdeže. Máte svobodnou vůli. Ani sám Bůh neví, co kdy a kde zase vyvedete. Svého času jste všichni měli ideální podmínky a sami jste se o ně připravili. A dnes, když se někde náhodou nějaký ideální podmínky naskytnou, stejně chytračíte tak dlouho, až o ně přijdete." "Takže jak je to s tím příštím narozením?", chtěl jsem vědět. "Překvápko", mrknul na mě Anděl. Překvapení tu bylo na jedno úmrtí víc než dost. Pořád mně ale unikalo, o co tedy jde. Zeptal jsem se na to. "To je na delší povídání. Na to už nebude čas. A stejně, na to musíš přijít za života, jinak je ti to k ničemu". "A to, co mi teď říkáš, to si nezapamatuju?", zeptal jsem se. "Samozřejmě, že ne. Všechno zapomeneš. Starý člověk taky zapomíná, natož pak mrtvý." Zřejmě se něčeho povzbudivého už asi nedočkám. Vypadá to tak, že se bůhvíkdy bůhvíkde narodím a začnu zase pěkně od začátku. "Nevěš hlavu", navázal na moje myšlenky Anděl. "Nemusí být tak zle". "To se ti řekne nevěš hlavu, když se člověk dozví, že celá jeho snaha byla úplně k ničemu". "To jsem neřek. Řek jsem, že záleží na tom, jak jsi žil." "Meditoval jsem ráno a večer. Patnáct let. Skoro pravidelně. Chodil jsem do kurzů, četl duchovní knihy", vypočítával jsem s nadějí své duchovní zásluhy. "Nepochopil jsi mě, synu. Neptám se tě, jak jsi trávil svůj volný čas. Ptám se, jak jsi žil", zchladil mě Anděl. Chvíli bylo ticho. "Hele, už toho moc nestihnem", ozval se mírným hlasem můj společník. "Chceš se ještě na něco zeptat?" "Ani nevím. Když to stejně všechno zapomenu." Chvíli jsem přemýšlel. "Ale jestli máme ještě chvilku, tak by mi ještě řekni, kdo jsi ty?" "Tvoje představa. Poslední, která ti zbyla", zněla odpověď. Svitla mi naděje. "Pokud jsi jenom představa, tak to znamená, že to, co mi tu povídáš, je taky jenom představa. Takže to celé není pravda." "Dovol synu, abych, ač nerad, zmírnil tvé nadšení. Podívej se, to máš tak. Vy lidi máte milióny všelijakých představ o všem možném. Někteří tomu dokonce nafoukaně říkáte vědění. Ale kromě těch představ, které se líhnou v těch vašich kebulích, máte v sobě každý Pravdu. Jenomže přes všechny ty představy není vidět ani slyšet. Občas se najde někdo, kdo si doma udělá pořádek a všechny ty představy a předsudky vymete dveřma a vyháže oknem. No a co mu zbude, táži se? Pravda. A teď zpět k tvojí ne příliš nadějné situaci. Jak jsme si už vyjasnili, je opravdu po tobě. Teda ještě ne úplně. Zbývá ti ještě špetka vědomí. Právě tolik, abys sis uvědomil, že umíráš. No a jakmile sis tohle uvědomil, ožila tahle představa, kterou sis za života o umírání vytvořil. Celá tahle kýčovitá nebeská brána a moje světélkující maličkost. Háček je v tom, že je to úplně poslední představa, kterou máš. A za mnou už je jenom Pravda. Tudíž, ač pouhá představa, říkám Pravdu, poněvadž a protože s představama je jednou provždy konec. Je ti to jasný?" Moc jasné mně to nebylo. Moje vědomí totiž začínalo citelně slábnout. A jak sláblo, mizely moje poslední představy, nebeská brána i Anděl. A zůstala Pravda. Nebyla ani dobrá ani zlá. Byla nahá. Byla všude kolem mě a každým okamžikem mě měla pohltit, vymazat poslední zbytky mojí paměti a uhasit skomírající plamínek mého vědomí . . . Probuzení. Jak jinak bych vám to taky mohl vyprávět, že. Ležím ve své posteli, za oknem světlo. Ležím a vychutnávám si, že žiju. A přemýšlím. Byl to sen nebo jsem se v poslední chvíli vrátil? Já nevím. Řekne mi to někdo? Komu můžu věřit? Pravda je ve mě. Kolikrát jsem to jenom slyšel, kolikrát jsem to už říkal. Ruším víkendový seminář "Představte si realitu" a zůstávám doma. Já a pravda, sami dva. Co je pravda? Zatím nevím. Nevím, jestli jsem už někdy žil, ani jestli se ještě narodím. Záleží na tom? Člověku nakonec zbývá jediné. Žít. Žít tak, jakoby toto byla jediná šance. Šance na co? Snad na nesmrtelnost? Nevím. To už mi Anděl nestihl říct. Prostě šance. Jen ji teď nepromarnit. Žít tak, jakoby tento život měl být šancí první i poslední.

Živá voda
Za městem v malém domku s malou zahradou žil muž jménem Jan. Na jeho zahradě prýštil ze země pramen zázračné vody. Ten kdo ji užíval, kdo se jí pokropil, potřel nebo napil, toho opustily jeho tělesné neduhy. Říkalo se také, že její užívání dokáže prodloužit život, nebo dokonce se prý stalo, že tato voda dokázala vrátit život zemřelému. Proto té vodě lidé říkali Živá voda. A Jan nejenže umožnil volný přístup k prameni na svém pozemku, ale vždy, když šel do nedalekého města za svou prací, nabral Živou vodu do několik láhví a nesl je do města, kde vodu rozdal potřebným. A protože si velmi vážil toho daru, který prýštil ze země na jeho pozemku, dal si vždy záležet, aby vodu nabíral do pečlivě vyčištěných bílých láhví. Jednou se stalo, že Jan musel na několik měsíců odjet. Bylo mu líto, že by lidé ve městě tak dlouhou dobu nedostali Živou vodu. Poprosil proto svého souseda, skláře Josefa, aby on nosil alespoň občas vodu do města. Nachystal a pečlivě vyčistil mnoho bílých láhví a vydal se na cestu. Josef se tedy ujal tohoto úkolu a brával s sebou do města láhve Živé vody. Jednou se stalo, že si ve městě do několika prázdných láhví od Živé vody koupil malinový sirup. Když potom doma se synem ten sirup přelili do svých láhví, nechtělo se jim už ten den bílé láhve čistit. A tak se stalo, že příště, když nabírali Živou vodu, smíchala se tato se sirupem a dostala sladkou malinovou příchuť. A lidé se začali ptát jenom po Živé vodě s malinovou příchutí. Dokonce se po ní začali ptát i lidé, kteří zrovna žádné potíže neměli, nebo dokonce i ti, kteří v její zázračnost vůbec nevěřili. Od té doby už Josefa ani nenapadlo láhve čistit. Naopak začal kupovat malinový sirup a míchat jej s Živou vodou. To už ovšem nebyla zadarmo. Přesto zájemců přibývalo a brzy jich bylo více než láhví, které Josef nosil do města. Těch bílých už stejně začínalo být málo. Míchal tedy malinovou vodu i do svých barevných láhvích a začal vyrábět i láhve zvláštních tvarů. O vodu v těchto láhvích byl ještě větší zájem a lidé za ni dobře platili. Josefa také napadlo smíchat Živou vodu s vínem. A okruh jeho zákazníků se utěšeně rozrůstal. Voda z Janova pramene už nestačila a tak Josef začal brát obyčejnou vodu ze svých studní, které nechal vykopat. Sklárnu prodal, nechal si v ní dělat láhve a zařídil si malou továrničku na výrobu ochucených nápojů, kterým začal říkat Josefova Živá Voda. To už ji nemíchal pouze s vínem a malinovým sirupem, ale zkoušel kde co. Samozřejmě že takováto živá voda už vůbec nebyla živá, ale nikoho ani nenapadlo pochybovat o jejích blahodárných účincích. Za několik měsíců se vrátil Jan z cest. Viděl ze své zahrady, že na místě Josefova malého domku stojí dům větší a vedle něj stojí nová velká hala. Kolem ní viděl spoustu beden s barevnými, různě tvarovanými láhvemi. Nevěděl, co to má znamenat. Protože pospíchal do města, řekl si, že to zjistí později. Našel několik bílých láhví, vyčistil je a nabral do nich Živou vodu z pramene na zahradě. Ve městě si stoupl na své obvyklé místo, kde ho byli lidé zvyklí vídat. Procházelo kolem něj spousta lidí, někteří jej zdravili, ale vodu od něj nechtěl nikdo. Všichni už měli v tašce nějakou tu barevnou láhev od Josefa, nebo si ji šli právě koupit. Josefovo bohatství i věhlas rostly. Byl ctěný pro své bohatství a lidé opojení lahodnou chutí či vínem z jeho nápojů a okouzleni krásou jeho lahví mu rádi uvěřili, že jeho ty nápoje jsou daleko více zázračné, než Janova čistá Živá voda. A tak od Jana obyčejně chutnající Živou vodu z obyčejných bílých láhví, třebaže byla zadarmo, už nikdo nechtěl. Jan však dál chodil s láhvemi do města a stával na stejném místě. Co kdyby přeci jen někdy někdo zatoužil po doušku opravdové Živé vody.

Jménem zákona
Jménem zákona vás odsuzuji...", zaznívá výrok soudní poroty. V uších mi hučí. Tak přece. Hledím na záda odsouzeného, stojícího přede mnou. Na jeho postoji není nikterak patrno, nakolik se ho rozsudek dotkl. Stále z něj vyzařuje ten zvláštní, jakoby důstojný klid, kterým mě upoutal již od samého začátku přelíčení. Odvádějí ho. Porota odchází, lidé ze soudní síně se vytrácejí. Náhle nevím, kam jít. Cítím se zasažen, vzdouvá se ve mně vlna vnitřního nesouhlasu. Mám chuť se rozběhnout za soudci a ... a co? Je rozhodnuto. A já jsem zjevně jediný, koho se tento případ hlouběji dotknul. Proč?! Proč teď cítím tolik porozumění s oním člověkem? Proč mu věřím - a ostatní ne? Čím mě tak zaujal? Ani nevím, jak jsem se dostal ze soudní budovy ven. Nohy mě zavedly do blízkého parku. Usedám pod strom a padá na mě všechna tíha světa. A přece - někde hluboko, za spletí černočerných myšlenek, probleskuje světlo. Jiskřička naděje a víry. V člověka. Ten případ začal před několika týdny. "Jménem zákona...", bušili na dveře jeho domu. Vyšel ven, jakoby ani nebyl překvapen náhlou přítomností ozbrojenců. Nebránil se, když mu drsně nasazovali pouta, ani když ho vmáčkli do auta. Když s ním kvapně odjížděli, ani se neohlédl. Pak jsem ho viděl až u soudu. Proces byl krátký, důkazů dostatek, rozsudek jednoznačný. Nevysvětloval, neobhajoval se, neprosil o slitování. Jen si stál za svým. Za svým zákonem. Když měl u výslechu možnost vyjádřit se k obvinění, promlouval klidně a jasně: "Ano, ten člověk, na kterého se ptáte, se u mě tehdy objevil a žádal mě o pomoc. Do té doby jsem ho neznal. Představil se mi svým pravým jménem, které mi sice znělo povědomě, ale až později jsem si uvědomil, že jsem to jméno zaslechl ve spojení s nějakými nekalými činnostmi. Řekl mi také, že po něm pátrá policie a že jsem jedním z mála lidí, kteří mu mohou pomoci k záchraně života." "Proč jste jeho přítomnost okamžitě nenahlásil?" "Nic zlého mi neudělal. Byl unavený a vyčerpaný, na dně svých sil. Bylo mi ho líto." "Přesvědčoval vás o své nevině?" "Ne. Zpočátku jsme o tom ani nemluvili. A navíc, jak už jsem řekl - neznal jsem ho. Ani důvody jeho skrývání se. Jak jsem mohl posoudit míru jeho viny nebo neviny? On byl v situaci, kdy potřeboval pomoc. A obrátil se na mě. Měl jsem ho zklamat?" "Měl jste to okamžitě nahlásit! Jedná se o nebezpečného zločince. Víte, co všechno vám mohl udělat, kdybychom včas nezakročili?!" "Vím jenom, že ke mně se choval vždy slušně. Zpočátku toho moc nenamluvil. Párkrát nasekal dřevo, psovi obvázal natržené ucho, spravil rozklížené dveře... bylo toho víc. A pak, jednou večer, se rozhovořil i o tom, proč se stal štvancem. Přiznal se mi ke všemu a svých činů upřímně litoval. Bál se, že pokud bude dopaden, už nebude mít nikdy šanci své špatné skutky odčinit." "Tedy ani poté, co vás informoval o své zločinnosti, jste neuvědomil příslušné orgány státní moci? Uvědomujete si, co z toho pro vás plyne?" "Jeho lítost byla upřímná, stejně jako snaha o nápravu. Hodně přemýšlel, i nahlas, ledacos si uvědomil. Cítil jsem, že jeho proměna je hluboká a opravdová. Nechtěl jsem být tím, kdo mu vezme šanci stát se lepším člověkem." "A tak jste se raději stal jeho spoluviníkem." "Na žádných jeho dřívějších prohřešcích jsem se nepodílel. A když pobýval u mě, byl to už jiný člověk. Byl rozhodnut, že jen co pomine štvanice na jeho osobu, opustí zemi, změní si identitu a plně věnuje svůj život pomoci a péči o druhé. Byl skvělý plavec a potapěč. Chtěl se stát záchranářem." "A vy jste těm jeho pohádkám věřil?" "Ano. Věřil jsem v jeho lepší stránku a věřím i dnes, že kdyby měl tu možnost, byl by schopen vykonat ještě spoustu prospěšných věcí." "Přiznáváte tedy, že jste vědomě poskytl úkryt hledané osobě, ačkoli jste měl podle zákona povinnost ji vydat do rukou spravedlnosti?" "Přiznávám, že se na mě obrátil člověk v zoufalé situaci s prosbou o pomoc a já mu vyhověl. Neřešil jsem v tu chvíli, kdo to je, proč a jak se do té situace dostal. Je mi líto všeho, co předtím provedl. Ale nepřísluší mi ho soudit. Ten člověk se narodil na odvrácené straně světa, nikým nemilován. Když dospíval, byl formován vším tím zlem, které bylo všude kolem něj. Neměl možnost poznat jiný způsob života. A přece, přes to všechno, nalezl v sobě ve chvílích klidu a zastavení tolik vnitřní síly, že si dokázal uvědomit pochybenost svého dosavadního života. Objevil nové hodnoty, radost z dávání, soucit a laskavost... Pochopil, že láska je silnější než smrt. Byl to úžasný přerod, zrod nové bytosti. A já měl možnost té změně přispět - tím, že jsem mu nakrátko poskytl útočiště." "Takže vy svého činu ani nelitujete?" "Lituji spíš všechny ty, kteří dosud nedospěli k takovému prozření, jako onen muž." V soudní síni to zašumělo. "Tak to by stačilo," uzavřel jednání soudce. Porota se odebrala poradit se nad závěrečným verdiktem. Brzy byli soudci zpátky. "Jménem zákona..." Rozsudek byl vyřčen. Vinen. V plném rozsahu obvinění. "Odsouzen za napomáhání ... a porušení zákona o ..." Tak praví zákon. Zákon zločinu a trestu. Zákon oka za oko. Zákon odplaty a pomsty. V dálce se rozezněly zvony. Vstávám zpod klidného stínu stromů a vracím se mezi lidi. Mezi lidi, mezi nimiž jsem dnes potkal člověka. Člověka, který patří do světa jiných zákonů. Zákona bratrství a lásky. Zákona soucitu a odpuštění. Zákona naděje a víry. A má odvahu je žít.