Jednou seděl štěstíčko na lavičce v parku a pozoroval jak se jaro probouzí. Tu si všiml hlučící skupinky lidí, kteří se k němu blížili. Byli to účastníci Duchovního setkání Nejvyššího světla, konajícího se v nedalekém zámečku. Štěstíčko zbystřil svůj sluch, aby porozuměl tématu o kterém se tak živě diskutuje.

"Můj mistr je vegetarián a dokáže hýbat předměty, aniž by se jich dotkl." Řekl jeden člen skupinky. "To můj mistr je výhradně vegan a dokáže materializovat hmotu v různé předměty." Přidal se druhý. "A můj mistr ten nejí vůbec nic a je tak odhmotněn od hrubých vibrací, že se pořád vznáší nad zemí." Dodal na to třetí. Když došli až ke štěstíčkovi, všimli si že se usmívá. Mysleli si, že je také účastníkem setkání, a že se jejich mistrům vysmívá. I zeptali se ho: "A kdo je tvůj mistr, že se tak klidně směješ?" "Můj mistr nemá žádné jméno a je stále se mnou, tedy i v této chvíli." Odpověděl štěstíčko. "A kde teda je, když kromě Tebe zde nikoho jiného nevidíme." Ozvalo se ze skupinky. "Jen slepí ho nevidí." Odpověděl klidně štěstíčko. Tu to ve skupince zašumělo, jako když se vaří voda a ozval se napomínajícím tónem hlas: "Měl bys krotit svoje ego, protože v tvém případě se nějak viditelně naparuje!" Pak se skupinka více semkla a něco si s úsměvy pošeptávala. Nakonec k tomu ještě provokačním tónem dodala: "Tak ať nám tedy ten tvůj mistr něco sdělí, aby jsme mohli posoudit jeho kvality. Rádi se necháme poučit." Skupinka měla co dělat, aby nepraskla smíchy, protože štěstíčko vypadal spíše jako bezdomovec co by si o duchovnu mohl jen nechat zdát. "Dobrá", řekl štěstíčko, "co jste chtěli máte mít" a hlasitě pustil větry, až si členové skupinky museli zacpat nos, protože puch to byl k nevydržení. Štěstíčko pak dodal: "Slyšeli jste mého mistra. Můj mistr učí jenom pravdě. Učí aniž by mluvil. Ti co mají uši slyší jeho řeč a respektují jeho učení. Doslova cítí to co jim sděluje. Jenže pro většinu není jeho učení pohodlné a moc jim nevoní. Raději hledají vlastní úspěch v prázdných slovech cirkusových kejklířů."