Stalo se to kdysi dávno na muší planetě. Na této planetě žily mouchy již po mnoho staletí klidným a spokojeným životem. Nic jim nescházelo, protože jejich Bůh byl velmi šlechetný a tak se na každém muším kroku našlo vždycky něco na zub, takže se nikdy nemuselo pracovat. Jednoho dne se o tomto muším ráji dozvěděli draví vesmírní pavouci. Protože byli tito vesmírní pavouci mnohem vyspělejší tvorové, usoukali záhy ďábelsky rafinovaný plán. Nejprve začali pomocí svých psychických schopností promlouvat k jednotlivým ambiciózním mouchám zkrze jejich sny. Silným a přísným hlasem jim zvěstovali svou vůli. Když se tohle mezi mouchami rozneslo nevěděli si rady. Nikdy před tím žádné hlasy neslýchavaly. A tak se rozhodli je ignorovat. Nekteré si braly dokonce i prášky na spaní, aby nemohli kvůli tvrdému spánku naslouchat záhadnému hlasu. To se však pavoukům nijak nelíbilo. Využili tedy svých vyspělých technologií a začaly mouchám viditelně škodit. Mnohdy se z nebe snášely k zemi blesky s duněním hromů, ačkoliv nebyla obloha zatažená. Jindy padaly na zem ohnivé balvany z nebes nebo dokonce mizelo slunce z oblohy. A tak se stalo, že se mouchy začaly bát. Tehdy mnohé z nich uvěřily, že hlas pochází od jejich Boha. Vystavěli mu tedy oltáře na nichž přinášeli muší oběti přesně v určitý čas jak požadoval hlas. Tehdy se i z požehnaných much slyšící tento hlas stali kněží, kteří zvěstovali jeho vůli a jejich požehnání se jim stalo slušným a levným živobytím. Protože se velmi často museli modlit k hlasu za ostatní mouchy aby jim neškodil, nezbývalo ostatním mouchám nic jiného, než aby je za tuto službu obskakovaly.

To se však nelíbilo opravdovému mušímu Bohu. Vzal na sebe tedy muší podobu, aby podal svědectví o láskyplném Otci všech much. Toto svědectví pak podkládal různými zázraky. Tyto zázraky však nebyly ničivého charakteru tak jako skutky tajemného hlasu, nýbrž mouchám pomáhaly a zbavovaly je různých trápení. A tak tato moucha kázala ostatním mouchám o opravdovém milujícím Otci všech much, který nevyžaduje žádné oběti ani modtlitbu a který jim vše dal a jeho největším přáním je, aby se ze života jen radovali a s ničím si nedělali starosti.

Ale pavoukům se tato moucha stala trnem v oku, protože jí uvěřily mnohé mouchy. Stejně tak se to nelíbilo ani mouchám, kněžím pavoučího hlasu. Tehdy rozkázali pavouci tuto velkou mouchu zlikvidovat. A tak se stalo, že jí na konec kněží ukřižovali pro výstrahu všem, aby dokázali, kdo je tu opravdovým poslem Božím. Často pak poukazovaly na to, že muší Bůh by přece neopustil svého posla na kříži, zrovna když ho nejvíce potřeboval. A tak zase mnozí uvěřili kněžím tajemného hlasu. Rozprášili pak i učedníky této velké mouchy. Co se však nestalo. Tělo velké mouchy záhadně zmizelo. Tento fakt, se následně stal klíčovým argumentem pochybujících much. Pár století byl pak klid, a kněží často říkavali, že kdyby tato mrtvá moucha byla opravdovým poslem Božím, musel by mouchy a jejich planetu stihnout nějaký trest za to, že zabili posla přímo od Boha. Mouchám však stale jako střepina v mozku vězela nezodpovězená otázka zmizení těla této velké ukřižované mouchy, ale i její účení lásky. Když to viděli pavouci, že mouchy začínají čím dál více reptat rozhodli se jednat a vytvořili mnohem rafinovanější plán. Takový, že využili odkazu a učení velké mouchy ve svůj prospěch.

Nastal čas pro invazi pavouků na muší planetu. Tehdy začala velká tragédie muší planety. Přistáli na ni a představili se jako poslové od mušího Boha. Jako důkaz všem mouchám ukazovali boží pečeť, kterou byl bílý kříž na jejich zádech, co by znamení toho, aby shromáždili všechny věřící v mušího Boha i velkou mouchu a připravili je na vzkříšení a život věčný. Tehdy mnoho much opravdu uvěřilo, protože tito poslové znali slova velké mouchy a byli láskyplní ke všem mouchám. Proto se mouchy jako o závod dobrovolně vrhali do jejich sítí, aby byli co nejdříve vzkříšeni k životu věčnému. V každé muší vesnici či městě stavěli těmto poslům božím domy označené stejnou pečetí, aby každá moucha mohla v klidu tohoto domu vyslechnout učení a svědectví o životě věčném. Brzy pavučina těchto pavouků zahalila celou muší planetu. Mouchy které se vrhly do jejich sítí, se nechávali před očima všech zamotávat do speciálních zámotků-sarkofágů upředených z nitě vycházející z místa kde spočívala základna Boží pečeti. Mouchy pak musely strávit jednu noc v pavoučím domě, aby přijaly poslední pomazání z úst pavouků. A hned za úsvitu, kdy všechny ostatní mouchy ještě spaly, uschovali pavouci její tělo do hrobky označené jejím jménem a taktéž boží pečetí. Hned pod jménem dané mouchy pak přidali zlatem vyrytý nápis, že ona nyní očekává radostného vzkříšení, kdy v soudný den, všechny mouchy takto uložené budou vzkříšeny k životu večnému. To se stalo velmi motivující pro ostatní mouchy a tak v davech přicházely k pavoukům pastýřům, aby si zajistily život věčný.

I stalo se, že much velice ubývalo. "To se blíží již soudný den a vzkříšení je blízko." Hlásali pavouci. Jednoho dne zůstala na celé planetě jen jedna poslední moucha. Soudný den byl tedy na dosah a záleželo jenom na ní kdy k němu dojde. S radostí se tedy vrhla do pavoučích sítí, aby se co nejdříve uskutečnilo vzkříšení všech dlouho čekajících much v hrobkách, a aby se znovu všechny mouchy setkaly v muším ráji. Nyní však jako zcela nesmrtelné. A když pak pavouci uložili i tuto poslední mouchu do hrobky opustili tuto pustou planetu. Už neměli co vysávat a proto se vydali hledat jinou muší planetu. Na této muší planetě po nich zbyla jen spoušť Božích pečetí - znamení jejich druhu - tedy pavouků křižáků.