Étienne Zeisler
Mistr Zeisler se narodil 17. února 1946 v Budapešti. Když mu byly tři roky, jeho rodina se usadila v Paříži. Začal cvičit zazen v roce 1967, hned po příjezdu mistra Dešimaru do Francie. Byl vysvěcen na bódhisattvu roku 1969 a mnichem se stal o dva roky později. Byl prvním tlumočníkem mistra Dešimaru a jedním z jeho nejbližších žáků. Zúčastnil se mnoha seššinů které mistr Dešimaru řídil. Po smrti mistra Dešimaru obdržel Étienne Zeisler šihó od představeného chrámu Eiheidži, centra Sótó zenu v Japonsku, mistra Niwy Renpo. Měl právnický diplom a pracoval v různých obchodních podnicích. Mistr Dešimaru ho tedy vybral, aby řídil společnost Toyo. Ustanovil ho také pokladníkem Evropské zenové asociace (nyní Mezinárodní zenová asociace - A.Z.L). Vždycky se chtěl znovu podívat do své rodné země. Toto přání se mu splnilo po politických změnách ve východní Evropě. Navštívil Maďarsko na jaře 1990, ale po návratu u něj naplno propukla rakovina a brzy nato zemřel.

Z učení mistra Zeislera

PÍSEŇ TICHÉHO OSVÍCENÍ
Když světlo není tiché,
uvidíte to a ono.
Svědectví a odpověď
povedou jen k disharmonii.
Jestliže v tichu
světlo bloudí,
všechny věci budou
hrubé a beze smyslu.

Světlo bez ticha a ticho bez světla - obojí je chyba. Světlo jevů, viditelný svět. Ticho je Buddha nebo Bůh nebo neviditelný svět. Jsou-li tyto dva světy v našem životě odděleny, náš život bude narušený, bez souladu. Ať budeme dělat cokoli, ať se obrátíme jakýmkoli směrem, z jakéhokoli svědectví, z jakékoli odpovědi povstane jedině disharmonie. Samotné světlo je jenom materialismus, jistota našich osobních názorů, našeho osobního hluku. Honit se donekonečna za jevy, za společenským postavením, úspěchem, až do rakve. V rakvi můžeme pochopit, že nikdo z nás nebyl moc důležitý, že to bylo jako sen. Ale v rakvi je pozdě; musíme se probudit tady a teď. Ve světle jsou všechny jevy pomíjivé. Postavení nebo kariéra netrvají dlouho. Hodnota peněz neustále klesá. Jestliže náš život závisí na takových věcech, naše mysl bude brzy velmi komplikovaná a plná starostí. Z našeho jednání bude vznikat jenom disharmonie. Náš dnešní svět je toho příkladem - burza, recese. "Jestliže v tichu světlo bloudí, všechny věci budou hrubé a beze smyslu." To je ticho bez světla. Jenom duchovnost, asketismus, nihilismus. Nic nemá smysl. "Kašlu na peníze, kašlu na všechno." Oblast lidské aktivity je opuštěna. Do určité míry je to tak v théravádovém buddhismu a indické filozofii. Země jsou zanedbané, nic než hlad a devastace. Spoléhat se jen na ticho je rouhat se sobě samému. Mistr Dešimaru vždycky říkal: "Musíte obsáhnout oboje." Nejen světlo, nejen ticho. A nepřeskakovat od jednoho k druhému, ale zahrnout oboje zároveň.

Když byl Buddha starý, blízko smrti, byl se svým žákem Ánandou v lese. Buddha řekl Ánandovi: "Jsem unavený, připrav místo, kam bych si mohl lehnout." Ánanda tedy položil kesu na zem pod strom a Buddha si lehl. Chvíli zůstal ležet, pak zase vstal, šel dála zase řekl:"Jsem unaven." Znovu si lehl, znovu vstal, šel dál a řekl: "Jsem unaven." Zase si lehl. Znovu a znovu a znovu. Ánanda si začal dělat starosti a chtěl zavolat ostatní žáky. Ale Buddha mu to nedovolil. Řekl mu: "Hledej útočiště v sobě samém, v Dharmě. Nehledej útočiště u ostatních." To bylo jeho poslední učení.

JAK VONÍ DIVOKÉ KVĚTINY
V jednom mondó se mnich zeptal Tanky Šidžuna - mistra transmise Sótó zenu. (Wanši byl jeho žák.): "Je to pravda, že Buddhové otáčejí kolem Dharmy uprostřed pekelného ohně?" Tanka se zasmál: "Nakonec, pochybuji o tom." Mnich se zeptal: "Proč pochybuješ?" Na to Tanka řekl: "Cesty jsou plné vůně divokých květin, ale schovaní ptáci nevědí, že přišlo jaro. Je vůbec někdo, kdo by nebyl zkažen touto mocnou pravdou? Tuto skvrnu nelze smýt ani vodou všech oceánů." Pro obyčejné lidi je příliš těžké porozumět pravdě. Jsou pořád v zajetí svých kategorií, svého ega. Avšak i když lotosy koření v bahně, každý z nich překrásně kvete.

Chceme-li porozumět zenu, musíme také nechat odejít zen. Někteří lidé si tedy myslí: "Přestanu cvičit zazen." jak je to směšné. Chceme-li porozumět pravdě, musíme se také vzdát pravdy. Jestliže zůstáváme na jednom místě, jestliže naše vědomí zůstává na jednom místě, i když je to místo Buddhy, Boha, tehdy se i nejvyšší pravda stane jedem. Vznikla řada sekt, náboženství, která svazují, vězní lidské mysli, protože nejsou rnušotoku. Tanka tedy řekl: "Existuje někdo, kdo by nebyl zkažen takovou mocnou pravdou? Takovou skvrnu nesmyjete ani vodou všech oceánů."

MAŇDŽUŠRÍ
Člověk, který následuje Cestu, nepotřebuje vlastnit nic víc než to, co uspokojuje jeho základní potřeby, kesu pro přikrytí těla a misku na jídlo. Jednoho dne mistr Njodžó oslovil své žáky: "Tohle je starý kóan. Jednou se jeden mnich zeptal Hjakudžóa: co je nejmimořádnější věcí na tomto světě? A Hjakudžó odpověděl: sídlit na této hoře a cvičit zazen v tomto klášteře." Mistr Njodžó pokračoval: "Kdyby se takhle někdo zeptal mě, určitě bych odpověděl: vůbec nic nebo nosit svou misku a jíst rýži." Cvičit to, co nejde vyjádřit slovy, to, co je neviditelné - to je zazen, hacu, mnichova miska... Takže neupouštějte misky, soustřeďte se v každém okamžiku. Když upustíte misku a neslyšíte ji vykřiknout bolestí, nehledáte doopravdy Cestu.