Svaté skutky
Zenový mistr Bankei seděl uprostřed svých žáků a vyučoval je. Mezi posluchače se vmísil kněz sekty Sinšú, jejíž členové věří na zázraky a na spasení pomocí magických rituálů. Ze žárlivosti na množství Bankeiových posluchačů působil takový neklid, že Bankei přerušil svůj výklad a muže se zeptal, zda nechce něco povědět. Muž vstal a pyšně zvěstoval: "Zakladatel mého náboženství dokáže z jednoho břehu řeky štětcem napsat své jméno na list papíru, který drží v ruce pomocník na druhém břehu řeky, a ta řeka je široká deset metrů. Jaké zázraky umíš učinit ty?" Bankei odpověděl: "Když mám hlad, najím se, a když jsem unavený jdu spát."

Vyšší logika
Z velkého zástupu žáků se hlásí o slovo mladý muž: "Mistře, vysvětli nám prosím, co je to ta 'vyšší logika', o níž stále hovoříš a o níž jsi už mnohokrát prohlásil, že je nezbytné jí porozumět, chce-li někdo dosáhnout pokroku na duchovní cestě." Mistr se usmál. "Dobře, vysvětlím vám to na konkrétním příkladě: Dva muži spadnou do špinavého komína. Jeden zůstane čisty a druhý se zamaže od sazí. Kdo z těch dvou se umyje?" "Samozřejmě ten, který je plný sazí," odpoví žák. "Chyba lávky!" říká mistr. "Ten čistý se umyje. Vidí totiž, že druhý je zamazaný od sazí, a proto si myslí, že on je zamazaný také. Špinavý se naproti tomu považuje za čistého, protože vidí, že ten druhý je čistý. Tak dobře: Spadnou podruhé do komína. Který se umyje?" "Od teď vždy ten zamazaný," hrdě říká žák. "Chyba lávky!" opáčí mistr. "Kdo to kdy slyšel, aby dva spadli do jednoho komína plného sazí, a jeden se zamazal a druhý ne? Vidíte - to všechno prohlédnout, to je vyšší logika!"

Kdo s čím zachází
Doko, buddhistický filozof a přívrženec vidžňaptimátrá (vyučovací formy absolutního idealismu), se zvedl z množství mnichů a zeptal se zenového mistra: "Jaké musí být mé já, aby mohlo hledat pravdu?" Mistr odpověděl: "Není žádné já, a tak ani nemůžeš způsobit, aby se dostalo do určitého stavu. A není žádná pravda, kterou bys mohl hledat." Doko řekl: "Jestliže není ani já, které se má vychovávat, ani pravda, která se má hledat, proč se tedy kolem tebe shromažďují všichni tito mniši a chtějí studovat zen?" Mistr se rozhlédl a řekl: "Nikoho nevidím." Doko se touto otázkou nenechal zmást a ptal se dále: "Co je učíš?" Mistr odvětil: "Nemám jazyk, jak bych mohl něco učit?" Nato Doko rozhněvaně zvolal: "Jak mi můžeš říci do tváře takovou lež?" "Nemám-li jazyk, abych jiné vyučoval, jak bych mohl vyslovit lež?" opáčil mistr jemně. Nato vykřikl Doko zoufale: "Nedokážu tvou řeč sledovat." Mistr řekl klidně: "Já sám sobě také pramálo rozumím."

Snílci a probuzený
Několik hodnostářů města bylo v klášteře pozváno k jednoduchému jídlu. Chtěli udělat na zenového mistra dojem, a tak se bavili o velice duchovních tématech, o znovuzrození a karmě. Nakonec promluvil starosta: "Vážený mistře, zajímal by nás především váš názor na téma znovuzrození." Mistr vzhlédl od svého talíře a řekl: "Už jste ochutnali? Ta ředkev je výtečná."

Vznešená debata
Žáci byli ponořeni do vzrušené debaty, když k nim přistoupil mistr. "O čem jste diskutovali?" zeptal se. "Mluvili jsme právě o tom, jak velice trpíme tím, že nás pronásledují škodlivé žádosti." Mistr se zasmál: "Tak daleko ještě nejste. Zatím je to tak, že žádosti pronásledujete vy."

Pravý mistr nelže
Učenec se zeptal zenového mistra Gudóa: "Co se stane s osvíceným člověkem po jeho smrti?" Gudó odvětil příkře: "Jak to mám vědět?" Učenec řekl: "Proč? Protože jsi mistr." Nato Gudó poznamenal: "Ano, ale ne mrtvý."

Než se pes unaví
Mladý muž vyhledal zenového mistra: "Mistře, jak dlouho to bude trvat, než dosáhnu vysvobození?" "Možná deset let," odpověděl mistr. "A když vynaložím velkou námahu, jak dlouho to potom bude trvat?" ptal se žák. "V tom případě to může trvat dvacet let," řekl mistr. "Já se opravdu budu snažit být na sebe tvrdý. Chci dospět k cíli co nejrychleji," ujištoval muž. "Pak," opáčil mistr, "to může trvat i čtyřicet let."

Módní hit současnosti
Zenový poustevník seděl na břehu řeky když tu ho při zazenu vyrušil mladý muž. Mladý muž poklekl a řekl: "Mistře, chci se stát vaším žákem." "Proč?" zeptal se mistr. "Protože chci nalézt vysvobození." Mistr náhle vyskočil, popadl mladého muže vzadu za krk, dovlekl ho k řece a podržel mu hlavu pod vodou. Mladý muž se zmítal, ale mistr nepovolil. Po nějaké chvli mladého muže konečně pustil. Muž zvracel vodu, kterou spolykal, a lapal po vzduchu. Po několika minutách se uklidnil. "Po čem jsi nejvíc toužil, když jsem ti držel hlavu pod vodou?" zeptal se mistr. "Po vzduchu," řekl mladý muž. "Dobrá," řekl mistr. "Vrať se tam, odkud jsi přišel, a přijď zase za mnou, až budeš toužit po vysvobození právě tak, jako jsi právě toužil po vzduchu."

Zlatá střední cesta
Jeden zvlášt horlivý novic se dnem i nocí cvičil v zazenu, snad ani nespal a jedl pramálo. Mistr si ho povolal k sobě a radil mu, aby omezil své usilování a bral větší ohled na své zdraví. "Ale já hledám vysvobození a nechci ztrácet čas," vysvětloval novic. "A odkud víš." zeptal se ho mistr, "že osvícení běží před tebou a ty musíš za ním utíkat? Třeba je za tebou, pospíchá za tebou, a jen tě při tvém tempu nedokáže dohonit."

Zaručený návod
Mnich Ma-cu se tvrdošíjně cvičil v zazenu, sezení v meditaci, a proto na něj zenový mistr Chuaj-žang začal dorážet: "Co je cílem zazenu?" "Cíl," odpověděl Ma-cu, "spočívá v tom, abych se stal buddhou." Nato zdvihl Chuaj-žang dlaždici a začal ji dřít o skálu. "Co to děláte, mistře?" ptal je Ma-cu úžasle. "Leštím tuto dlaždici, aby se z ní stalo zrcadlo," řekl Chuaj-žang. "Jak je možné, aby se leštěním z dlaždice stalo zrcadlo?" zeptal se Ma-cu. "Jak je možné, aby se zazenem z někoho stal buddha?" opáčil Chuaj-žang.

Cesta k osvobození
Jeden už starší mnich přišel k zenovému mistrovi a řekl: "Za svůj život jsem vyhledal množství duchovních učitelů a postupně jsem se vzdával mnoha potěšení, jen abych bojoval se svými žádostmi. Dlouhý čas jsem se postil, po léta jsem se podroboval celibátu a pravidelně jsem se trýznil. Dělal jsem všechno, co se ode mě požadovalo, a skutečně jsem strádal, ale osvícení se mi nedostalo. Všeho jsem se vzdal, upustil jsem od vší žádosti, vší radosti, všeho snažení. Co mám teď ještě učinit?" Mistr odvětil: "Vzdej se i strádání!"

Skutečná cesta
Mladý zenový mnich se svého mistra chytrácky vyptával: "Mistře, není to tak, že člověk musí nejprve bloudit, má-li najít cíl, k němuž směřuje?" Mistr odvětil: "Od té doby co nemám žádný cíl, už nebloudím!"

Velký mistr
Byl čas, kdy měl zenový mistr Siian-ša vyučovat, ale mistr seděl před shromážděnými mnichy a neřekl ani slovo. Asi po dvaceti minutách si mniši mysleli, že dnes asi vyučování nebude, a začali odcházet. Tu zazněl mistrův ostrý hlas: "Jak vidím, jste všichni vyřezaní ze stejného dřeva. Ani jeden z vás nemá bystrozrak potřebný k tomu, aby jasně viděl. Přišli jste, abyste viděli, jak otevřu ústa a breptám slova, která byste si osvojili ve víře, že obsahují nějaké pravdy. Je to bída, že žádný z vás nepozná, oč skutečně jde. Kdybyste zůstali takoví, byla by to tragédie."

Spravné učení
Jednoho dne mnich, který vedl klášter, navštívil zenového mistra Rinzaie a zeptal se ho: "Co je nakonec celým smyslem Buddhova zákona?" Mistr Rinzai vyskočil ze svého místa, popadl představeného kláštera jednou rukou za límec, druhou ho udeřil a pak ho od sebe odstrčil. Představený tu stál jako zasažený bleskem. Mnich, který seděl za ním, mu řekl: "Proč se neukloníte a nepoděkujete?" Představený kláštera se uklonil, poděkoval a najednou, zčistajasna, se mu dostalo satori.

Bez masek
Návštěvník se ptal zenového mistra Džóšú, pod jakým heslem stojí jeho klášter. Džóšú potřásl hlavou: "Tady nemáme žádné heslo" "Ale jste tu přece opatem? Určitě tu musí být nějaké heslo z Buddhových výroků," ptal se návštěvník. Džóšú odpověděl: "Tady nemáme žádné heslo. A jediné slovo, které ve svém klášteře nerad slyším, je 'Buddha'."

Co je nejsvatější
Bylo to v zimě, když Ikkjú byl na cestách a přenocoval v malém chrámě. Noc byla velmi chladná, a na chrámovém oltáři stály tři dřevěné sošky Buddhy. Bez rozmýšlení Ikkjú jednu ze sošek zapálil, aby se zahřál. Náhodou se probudil představený chrámu, cítil kouř a běžel do meditační síně, aby zjistil, co se děje. Nevěřil vlastním očím. Ikkjú si tu spokojeně seděl před hořící soškou Buddhy a ohříval si ruce. "Zbláznil ses? Jak můžeš udělat něco takového?" křičel představený chrámu. Ikkjú klidně opáčil: "Buddhovi ve mně bylo velice zima. Stál jsem před volbou, zda obětovat dřevěného Buddhu živému nebo živého Buddhu dřevěnému." Ale představený chrámu Ikkjúovým slovým nerozuměl, byl zcela vyveden z míry a křičel: "Kliďse odtud! Spálil jsi Buddhu." Tu začal Ikkjú prohrabávat popel z Buddhovy sošky, která mezitím shořela, opíraje se o zvyk hledání šari v popelu (jakési minerální sraženiny, která se po spálení lidského těle nachází v popelu a podle níž buddhisté poměřují svatost zemřelého). "Co to děláš tedy" volal představený chrámu rozčileně a nechápavě. "Hledám Buddhovo svaté šari." Tu se představený chrámu dal do smíchu a řekl: "Ty ses úplně zbláznil. Jak bys mohl čekat šari u dřevěného Buddhy?" "Tak mi dones i ty další dvě sošky " požádal Ikkjú, "noc je dlouhá a stále ještě mi je zima!"

Karma, soucit a pravda
Na břehu moře žili tři staří zenoví mniši, kteří pokročili tak daleko ve svém duchovním vývoji, že se kolem nich děly zázračné věci. Když ráno ukončili meditaci a šli se vykoupat do moře, pověsili své meditační pláště prostě do větru. A pláště zůstaly vlát ve větru, dokud se mniši nevrátili a neoblékli si je. Jednoho dne, když se ti tři právě koupali, viděli, jak se najednou do vody vrhl mořský orel, a když se opět vznesl do vzduchu, držel v zobáku mrskající se rybu. Jeden mnich řekl: "Zlý pták!" Tu jeho plášt spadl do písku. Druhý mnich řekl: "Nebohá ryba!" Tu i jeho plášt padl k zemi. Třetí mnich se díval za ptákem, jak odlétá s mrskající se rybou v zobáku, je stále menší a menší, až zcela mizí za obzorem. Mlčel - a jeho plášť zůstal viset ve větru.

Jak se věci správně dělají
Mladý zenový mnich se ustaraně ptal svého mistra: "Mistře, až jednou budu umírat, jak to mám správně udělat?" Mistr klidně odvětil: "Až budeš umírat, tak prostě umři."

Velká cesta
Mladý novic, který právě byl přijat do kláštera, řekl zenovému mistru Džóšúovi: "Jsem v klášteře nový ukažte mi prosím cestu." Džóšú se zeptal: "Snídal jsi už?" Novic odpověděl: "Ano, už jsem se nasnídal." Džóšú řekl: "Tak běž a umyj si jídelní misky."

Umění cesty
Džóšú se cvičil v zenu u mistra Nansena až do jeho smrti. Jednoho dne se Džóšú Nansena zeptal: "Co je to cesta?" Nansen odpověděl: "Duch všedního dne je cesta." Džóšú se ptal: "Máme o ni usilovat?" Nansen odpověděl: "Usiluješ-li o ni, už jsi ji propásl." Džóšú se ptal dál: "Jestliže o ni neusilujeme, jak pak můžeme vědět, zda jsme na cestě?" Nansen řekl: "Cesta nemá nic společného s 'věděním' nebo 'nevěděníní . Vědění je jen slepé vnímání. Nevědění je mámení. Jestliže nakonec, bez usilování, cesty dosáhneš, je jako širý prostor nebe: jasná a prázdná. Nemůžeš si to vynutit ani tím, ani oním způsobem. Proč chceš násilím určovat, co je správné a co špatné?" V tom okamžení se Džóšúovi dostalo satori.

Koncentrace a uvolnění
Na závěr seššinu (několika dnů intenzívního zazenu) seděli všichni v tiché meditaci. Doutnající tyčinky šířily sakrální vůni, bylo cítit, jak narůstá duchovní koncentrace. Tu vypustil zenový mistr větry. Na několik okamžiků byl téměř hmatatelně mezi mnichy znát určitý neklid. Když se ho posléze zeptali, zda mu to nedopatření bylo trapné, zenový mistr odpověděl: "Nebylo to žádné nedopatření, byl to záměr. Na okamžik naprosto zřetelně závisela rovnováha světa na mně."

Chov brouků ve vlastní hlavě
Putovali spolu dva zenoví mniši Tansan a Ekido a dospěli k brodu. Na břehu stála překrásná mladá dívka v hedvábném kimonu. Očividně měla strach přejít přes řeku, protože ji vzedmuli silné deště. Ekido se rychle podíval jinam. Naproti tomu Tansan nezaváhal a beze slova vzal dívku do náruče a přenesl ji přes řeku. Na druhém břehu ji opatrně postavil a oba mniši pokračovali mlčky v cestě. Uplynula čtvrthodina, půlhodina, celá hodina. Tu Ekido vyhrkl: "Co to do tebe vjelo Tansane! Porušil si několik mnišských pravidel naráz. Jak sis té hezké dívky vůbec mohl všímat, natož se jí dotknout a přenést jí přes řeku?" Tansan klidně opáčil: "Já jsem jí nechal u řeky, ty jí ještě neseš?".

Svoboda neposkvrněných
Mnich se zeptal Ummona: "Co by měl činit zbožný člověk?" Ummon odpověděl: "To vůbec nevím". Mnich se zarazil: "Jak to, že to nevíte?" Ummon řekl: "Mně docela vyhovuje nevědět to!"

Falešný zdroj
Žák: "Říkáte prý, že celý vesmír je jediný průhledný krystal, jak tomu mám rozumět?" Suan: "Celý vesmír je jediný průhledný krystal, nač tomu rozumět?" Následujícího dne se ptá mistr Suan žáka: "Celý vesmír je jediný průhledný krystal, jak tomu rozumíš?" Žák: "Celý vesmír je jediný průhledný krystal, nač tomu rozumět?" Mistr Suan: "Vidím, že s tebou cloumají démoni."

Konec hledání
Daižu navštívil mistra Baso v Číně. Baso se ho otázal: "Co hledáte?" "Osvícení", odpověděl Daižu. "Máte svou vlastní pokladnici. Proč hledáte jinde?", řekl Baso. Daižu však chtěl vědět: "Kde je moje pokladnice?" Baso odpověděl: "To nač se ptáte, je vaše pokladnice." A Daižu byl osvícen. Od té doby naléhal na své blízké: "Otevřete svou vlastní pokladnici a užívejte jejich pokladů."

Velký Bůh
Otec jezuita William Johnston píše o tom, že když se zdržoval v japonském zenovém klášteře, mistr se ho ptal na metodu, podle níž medituje. Johnston odpověděl, že tiše, beze slov, myšlenek, obrazů nebo idejí sedí v přítomnosti Boží. Mistr se zeptal, zda je jeho Bůh všude, a když Johnston odpověděl kladně, zeptal se ho mistr, zda je "zcela zahalen do Boha". Johnston řekl, že ano. "A to prožíváte?" zeptal se mistr. Johnston řekl, že ano. "Výborně, výborně," řekl mistr, "jen tak dál. Časem zjistíte, že Bůh zmizí a zůstane jenom Johnston." Johnstona tato poznámka šokovala, protože mu zněla jako popření všeho toho, co mu bylo svaté. Proto mistrovi odporrn a řekl: "Bůh nezmizí. Ale možná Johnston, a potom zůstane už jenom Bůh." "Ano, ano," opáčil mistr usmívaje se. "To je totéž. Tak jsem to myslel."

Pošetilost
K jednomu zenovému mistrovi přišel jednoho dne mladý muž a vypravoval mu s velkou radostí, že mu rodiče konečně dovolili studovat práva. "Nezaleknu se žádné námahy, jen když úspěšně ukončím studium." Mistr, který nenadělal mnoho řečí, mladého muže trpělivě poslouchal a řekl pouze: "A pak?" "Pak ze mě bude dobrý advokát," řekl mladý muž nadšeně. "A pak?" ptal se mistr dále. "Pak," řekl mladý muž, "povedu mnoho procesů, z nichž většinu vyhraju, získám si popularitu a klienti se ke mně jen pohrnou." "A pak?" zeptal se zas mistr. "Pak," pokračoval mladý muž, "vydělám spoustu peněz, ožením se, založím rodinu, postavím velký dům, koupím si drahé auto a budu mít krásný život." Mistr se zas a s velkým klidem zeptal: "A pak?" "Pak," řekl mladý muž zamyšleně, "pak jednoho dne zemřu." Ještě jednou se mistr zeptal: "A pak?"

Lepší okovy
Jeden laický žák přišel celý rozzářený ke svému zenovému mistrovi: "Právě mě povýšili!" Mistr opáčil: "To je mi líto; ale budeme-li svorní, všechno nějak vydržíme." Za dva dny tentýž muž přichází opět: "Firma zkrachovala, propustili mě." A mistr povídá: "To je dobrá zpráva. Pojďme si vypít skleničku saké, teď se možná stane něco velmi pěkného."

Rodinné štěstí
Bohatý muž požádal zenového mistra Sengaie, aby napsal něco o pravém rodinném štěstí, něco, co by jako moudrost mohl předat dalším generacím. Sengai vzal malý list papíru a psal: "Otec umře, syn umře, vnuk umře." Když muž tato slova přečetl, rozzlobil se. "Žádal jsem tě, abys zapsal něco o štěstí mé rodiny. Proč si z toho děláš žerty?" "Rozhodně nemám v úmyslu žertovat," vysvětloval Sengai. "Kdyby tvůj syn měl zemřít dříve, než ty sám zemřeš, uvrhlo by tě to do hlubokého zármutku. Kdyby tvůj vnuk zemřel před tvým synem, tobě a tvému synovi by to zlomilo srdce. Jestliže však tvoje rodina, generace za generací, bude opouštět svět tak, jak jsem to napsal, bude to odpovídat přirozenému chodu života. A tomu říkám pravé štěstí."

Žádný zisk
Starosta nabídl odměnu padesáti zlatých každému, kdo přijde s návrhem, jak vesnici ušetřit peníze. Zenový mistr té vesnice starostovi navrhl: "Škrtněte odměnu!"

Požehnaný
Mnich potká na návsi poustevníka, kterému vyhořelo jeho skromné obydlí, a vyjadřuje mu upřímnou soustrast. Poustevník opáčí: "Není to tak zlé. Od té doby, co mi vyhořela chýše, nic už mi v noci nepřekáží v pohledu na měsíc."

Škodolibost?
Když se blížil konec starého zenového mistra, všiml si, že jeho žáci pro něho plánují skvostný pohřeb. Zavolal je k sobě, vysvětlil jim, že nechce, aby marnili čas takovým nesmyslem, a vyjádřil přání, aby ho nechali nepohřbeného. "Položte mě někam na kraj lesa a nestavte žádný náhrobek; květiny a tráva, to je nejlepší náhrobek. Celé stvoření má mít účast na mém pohřbu. Chtěl bych zetlít co nejméně nápadně." Žáci protestovali: "Když tě nepohřbíme, sežere tě divoká lesní zvěř!" Mistr jim dal za pravdu, že když ho nechají nepohřbeného, nepochybně ho sežere divoká lesní zvěř. "Ale," pokračoval, "pohřbíte-li mě do země, určitě mě sežerou červi. Proč nadržujete červům?"

Zdroj štěstí a neštěstí
Starý zenový mistr, u něhož žil už jen jeden mnich, choval koně. Jednoho dne utekl jeho nejcennější hřebec. Sousedé přišli, aby mu vyjádřili politování, ale zenový mistr jen řekl: "Odkud víte, že je to neštěstí?" Nazítří se hřebec vrátil a přivedl s sebou několik divokých koní. A sousedé zase přišli, tentokrát aby mu blahopřáli k tomu štěstí, ale zenový mistr jen řekl: "Odkud víte, že to je štěstí?" Nazítří se přihodilo, že když se mnich pokoušel jednoho z divokých koní zajíždět, spadl a zlomil si nohu. Zas přišli sousedé, aby dali najevo soucit, ale zenový mistr jen řekl: "Odkud víte, že je to neštěstí?" Krátce nato došlo k válce, ale mnich kvůli zranění nemohl být odveden k vojsku. Odkud ale víte, že je to štěstí?

Jen úhel pohledu
V jedné malé vesničce žila stará žena, které přezdívalí "Plačka". Plakala, když pršelo, a plakala, když svítilo slunce. Když se o ní doslechl zenový mistr ze sousední vesnice, navštívil ji: "Proč bez přestání pláčeš, stará ženo?" "Mám dvě dcery," dala se žena do vyprávění, "starší prodává pantofle ze slámy, mladší zas deštníky. Když je pěkné počasí, musím pořád myslet na mladší u které nikdo nekupuje deštníky. A když prší, musím pořád myslet na tu starší, u které pak nikdo nekupuje slaměné pantofle." "Pomysli jen na to, že se tvé starší dceři daří obchody, když slunce svítí, a že za deště se dobře prodávají deštníky tvé mladší dcery" radil zenový mistr. A od toho dne už "Plačka" neplakala. Usmívala se za deště a usmívala se i za slunečního svitu. Brzy se jí začalo říkat "Usměvavá".

Dobrý spojenec
Jeden muž se ve svém zoufalství obrátil k zenovému mistru o radu. "Půjčil jsem jednomu příteli třicet zlaťáků, ale on už teď o tom nechce nic slyšet. Protože nemám svědky, nemám před soudem šanci." Mistr mu radil: "Pozvi svého přítele do čajovny a potom se tam před lidmi zmiň o tom, že bys od něj rád dostal zpět těch sto zlaťáků, které jsi mu půjčil." "Ale vždyť jich bylo jen třicet," zvolal muž. "No právě," vysvětloval mistr, "právě tohle vykřikne i tvůj přítel. Chtěl jsi přece mít svědky."

Síla víry
Velký japonský zenový válečník jménem Nobunaga se rozhodl napadnout nepřátelské vojsko, ačkoliv měl jen desetinu počtu mužů, kterým velel protivník. Byl přesvědčen o vítězství, avšak jeho vojáci měli pochybnosti. Na cestě do bitvy nechal zastavit u šintoistického chrámu a řekl svým mužům: "Nyní navštívím chrám a pak hodím mincí. Padne-li hlava, zvítězíme; padne-li číslo, prohrajeme. Jsme všichni v rukou osudu." Nobunaga vstoupil do chrámu a soustředil se na tichou modlitbu. Pak vyšel ven a hodil mincí. Padla hlava. Vojáci jásali a byli tak žádostivi boje, že bitvu lehce vyhráli. "Nikdo nemůže nic podniknout proti osudu," řekl Nobunagovi po bitvě služebník. "Zajisté, že ne," řekl Nobunaga a ukázal mu minci s hlavou na obou stranách.

Lenivec
Zenového mistra Bokadžu se jednou jeden mnich zeptal: "Musíme se každý den oblékat a jíst; jak by se tomu všemu dalo uniknout?" Bokadžu odpověděl: "Oblékneme se a najíme se." Mnich řekl: "Tomu nerozumím.'" Tu Bokadžu řekl: "Jestliže nerozumíš, obleč si šaty a najez se jídla."

Souzení
Zenový mnich stál na malém pahorku a díval se do krajiny. Několik lidí, kteří šli kolem a viděli ho tam stát, se o něm začalo bavit. Jeden řekl: "Jistě se dívá po svém psovi." Jiný myslel: "Ne, on asi vyhlíží přítele," a třetí řekl: "A co, určitě má jen požitek z chladného vzduchu tam nahoře." Protože se ti tři nemohli shodnout, rozhodli se, že půjdou na pahorek a muže se zeptají. První se zeptal: "Proč tu stojíš? Utekl ti pes?" "Ne," odpověděl muž, "žádného psa nemám." Potom se zeptal druhý: "Tak asi vyhlížíš přítele?" "Ne," odpověděl muž, "ani tohle nedělám." Nakonec se ho zeptal třetí: "Máš snad tedy požitek z čerstvého větru tady na kopci?" "Ne," odpověděl muž, "ani z čerstvého větru tady nahoře nemám požitek." Tu se ho zeptali všichni tři: "Proč tu tedy stojíš?" Tu odpověděl mnich: "Prostě si tu jen tak stojím."

Cena útěchy
Zenový mistr Rjókan Daigu vedl velmi skromný život v malé chýši na vrcholku hory. Jednou večer se do chýše dostal zloděj, všechno prohrabal, při nejlepší vůli však nedokázal najít nič cenného. Když Rjókan přišel ke dveřím a spatřil zlodějův překvapený ale i zklamaný obličej, řekl: "Vážil jsi dlouhou a obtížnou cestu, aby ses dostal až sem ke mně nahoru, a tak bys neměl odejít s prázdnýma rukama. Vezmi si jako dar moje šaty" Když si ohromený zloděj vzal oblečení a odešel, posadil se Rjókan dočista nahý před chatu, hleděl do večerního nebe a říkal si: "Je to ale chudák. Škoda, že mu nemůžu darovat tento překrásný měsíc."

Slušnost se vyplácí
Jednoho dne vnikl do chýše zenového mistra Šičiri Kodžuna zloděj. "Sem s penězi, nebo tě zabiju!" hrozil. Kodžun klidně odvětil: "Moje peníze jsou tamhle v zásuvce. Vezmi si je, ale snad bys mohl být tak hodný a trochu mi tam nechat, protože bych si zítra potřeboval ještě koupit rýži." Zloděj byl sice velmi udiven, pak si však skutečně nevzal úplně všechny peníze. Když už byl u dveří, řekl Kodžun: "Když člověk něco dostane, měl by za to také poděkovat." "Děkuji," odvětil zloděj, potřásl hlavou a zmizel. Zanedlouho byl muž při jiném vloupání zatčen a doznal, že mezi jinými okradl i zenového mistra. Ten pak byl předvolán na strážnici. "Ukradl i vaše peníze, mistře?" zeptal se ho policista. "Ó ne, nic mi neukradl. Peníze jsem mu dal a poděkoval mi za ně," řekl Kodžun. Když si muž odpykal trest, který mu byl vyměřen za ostatní jeho přečiny, přišel k zenovému mistru Kodžunovi a prosil ho, aby se směl stát jeho žákem.

Velké srdce
Když zenový mistr Bankei pořádal meditační týdny, přicházeli žáci ze všech částí Japonska, aby se jich zúčastnili. Během jednoho z těchto setkání byl jeden žák přistižen, jak kradl. Přednesli věc Bankeiovi a žádali ho, aby byl pachatel odstraněn ze skupiny. Bankei celou událost ignoroval. O něco později byl žák opět přistižen při krádeži a zase Bankei záležitost přehlížel. To pohněvalo ostatní žáky, a tak napsali Bankeiovi žádost, v níž požadovali okamžité vyloučení zloděje, v opačném případě by prý všichni společně opustili klášter. Když si Bankei žádost přečetl, svolal všechny k sobě. "Jste chytří muži," řekl jim. "Víte, co je správné a co nesprávné. Chcete-li, můžete jít a studovat někde jinde, ale tento ubohý bratr rozlišovat mezi správným a nesprávným neumí. Kdo ho to naučí, když to neudělám já? Nechám si ho tu, i když vy ostatní odejdete." Když zloděj uslyšel tato slova, vytryskl mu z očí proud slzí a opustila ho veškerá žádostivost po krádežích.

Velká přeměna
Když Pchu-chua zestárl, požádal jednoho dne místo o pokrm o přiměřený oděv. Mnozí mu pak nabízeli všechny možné kusy oděvu, ale Pchu-chua všechny odmítal. Když se o Pchu-chuově prosbě dozvěděl zenový mistr Rinzai, objednal rakev a daroval ji Pchu-chuovi s těmito slovy: "Nechal jsem pro tebe zhotovit přiměřený oděv, učiň s ním, co chceš." Pchu-chua byl přeštastný, uvázal si rakev na záda, tančil s ní ulicemi za zpěvu písně oslavující mistra Rinzaie a vyhlašoval, že zítra u východní brány města dojde k jeho přeměně. Nazítří se všichni obyvatelé města seběhli u východní brány, ale Pchu-chua prohlásil: "Dnes se mi to nehodí, přijde zítra k jižní bráně." Nazítří Pchu-chua vyhlásil, že všichni mají druhý den přijít k západní bráně. Když však potom davu lidí sliboval, že si přijdou na své až zítra u sevení brány, lidem se už běhání za ním omrzelo. Byl tedy přistí den Pchu-chua u severní brány sám. Uložil se do rakve a požádal náhodného kolemjdoucího, aby přitloukl víko. A tak vešel Pchu-chua v přeměnění.

Tajemství pravdy
Jeden konfuciánský básník kdysi přišel k zenovému mistru Chuej-tchangovi: "Prosím, odhal mi tajemství svého učení." Nato Chuej-tchang citoval Konfuciův výrok: "Myslíš, že před tebou něco skrývám, můj žáku? Opravdu nemám, co bych před tebou skrýval." Protože Chuej-tchang básníkovi nedovolil, aby mu kladl další otázky; byl básník velmi zmaten a nezbylo mu než odejít. Krátce nato se oba náhodně potkali v horách a šli spolu kus cesty. Když procházeli kolem keře divokého vavřínu, otočil se mistr ke svému průvodci a zeptal se: "Cítíš tu vůni?" Když se mu dostalo kladné odpovědi, řekl Chuej-tchang: "Vidíš, nemám, co bych před tebou skrýval!" Při těchto slovech básník dosáhl satori.

Čas na legraci
Dva zenoví mistři Čao Čou a Wen Jüan spolu jednoho dne žertem vedli disputaci. Dohodli se, že ten, jehož argumenty budou silnější, bude poražený, a ten, kdo bude mít chabější argumenty, bude vítězem. jako cenu měl poražený vítězi dát pohlavek. "Ty mluvíš první," řekl Čao Čou Wenu Jüanovi. Wen Jüan řekl: "Jsem osel." Čao Čou: "Já jsem lejno, které ten osel utrousil." Wen Jüan opáčil: "A já jsem červ v tom lejnu." Čao Čou se zeptal: "Co děláš v tom lejnu?" Wen Jüan vysvětlil: "Jsem v něm na prázdninách." Čao Čou řekl: "Tak dobře, dej mi pohlavek."