Cesta na Poušť 2.9. 2002
Samotnou cestu na poušť provázely "zázraky" :-). Neměl jsem příhodný spoj a tak jsem šel pěšky z Plaňany přes Pečky až do Poděbrad, kde jsem chtěl vybrat ještě peníze z účtu a poslat je domů, aby přítelkyně mohla zaplatit vyúčtování Telekomu. Na cestě mě doprovázela ještě jedna zase jiná přítelkyně, která narazila na mé stránky a chtěla se se mnou setkat. Nejprve se nám samo nabídlo auto, zda-li nechce me svést. Hodilo nás jak jinak až do Poděbrad. Pak když jsem se dívali v Lysé nad Labem na tabuli vlaků z ničeho nic k nám přistoupili dva lidé. A hned začal kam že jedem a který to je vlak ten náš a taky nám povyprávěli jak to chodí a kam máme jít. Potom když už jsme tedy čekali na peróně jsem jen pomyslel na to zda ten vlak vůbec staví v Mělníku a tu slyším jak se jedna žena ptá průvodčího zda ten vlak staví v Mělníku no a nakonec jsme si "vyrobili" i auto, které nás dovezlo zase tam kam jsme přesně potřebovali. Tedy poblíž Horního Zimoře.

První noc.
Noc byla OK až na jeden sen. Bylo mi vytýkáno ze strany školské má rebélie. Neměl jsem domácí úkoly. A tak mi dali slohovky ať jednu přednesu z fleku. Témata... samé špeky. Např. si vzpomínám: Jak by měl vypadat politik, kterému bych dal svůj hlas atd. Ostatní žáci to měli hezky vypracované a uhlazené... a tak jsem jen kroutil hlavou protože mou odpovědí je, jen čistý papír. Tím bych řekl vše. Za pět... Na naléhání jsem tedy spustil svou. Že to je má odpověď a symbolizuje více pohledů. Neumíte číst nebo co?! Proč bych měl volit někoho aby mi vládnul atd.. Nakonec to došlo až do otázek proč to ostatní tak sere, že jsem jiný. Já je nechávám na pokoji tak ať mě nechají i oni. Jenže oni ne pošpiňovali mě a pomlouvali. Učitelka se stala uplakanou chudinkou. Dokonce utekla ze třídy a říkala mi ať se raději dám na drogy... že prý tím napáchám mnohem méně škod. Tehdy jsem jasně cítil lákadlo pomsty ji za tohle dostat do kriminálu. Cítil jsem velkou nespravedlnost, ale nakonec jsem všem odpustil s tím, že se raději stáhnu a nebudu jim na očích a tím jim přestanu ubližovat. Odcházel jsem tedy pryč a potkal jsem bráchu, který se mě ptal proč. Stáli jsme po pás v nějaké prudší řece. Přibodobnil jsem lidi hodinkám-budíkům. Řekl jsem mu, že celý život někteří jen tikají ale mě už to nebaví a že si rád i zazvoním. A pak jsem se nechal unášet proudem dolů po vodopádu. Brácha však nemohl... držel se a na dně hledal něco jako zlatý řetízek bez něj ani ránu.

Odpočinkový den
Pojídání kukuřice, ořechů, slunečnice, švestek a hrušek. (Pro vyčistění od civilizační stravy)

Druhá noc
Klidná nic zvláštního.

4.9. První den a první noc půstu
poslední jídlo snídaně - 7 hrušek (To nebylo schválně natrhal jsem jich devět, ale přítelkyně, která mě doprovázela přesně dvě snědla) Pak odešla po svých. Půst zahájen tedy v 11.00. Výbava: Pláštěnka, idelit 2x1 metr, ručník (používám jako "arafatku" proti slunci, komárům, klíšťatům a chladnému větru v noci), mikina, tričko, košile, maskáče, tenisky, ponožky a 2l láhev PET na vodu. Příprava na noc. Předsevzetí: nespat. Což se podařilo. Byla taková zima, že jsem myslel, že ta noc nekskončí. Už kokrhali kouhouti... prima to už vyjde slunce myslel jsem si... jojo až tak za 4 hoďky jsem se dočkal. V noci jsem měl myšlenky zbytečného utrpení, svody k normálnímu životu - práci, PC, domáctnosti. Málem jsem to zabalil.

5.9. Druhý den a druhá noc půstu
Pochod do města. Šel jsem si koupit spacák. Nerad bych si odrovnal klouby ono ležení na prochladlé zemi by se mi ve stáří nemuselo vyplatit. Město je asi 10 km. Téměř padám únavou. Kupuju tedy spacák a plachtu, jehlu, nit a nůžky na ušití pytle proti dešti na ochranu spacáku. Na zpáteční cestě mi dochází voda... budu pít tedy jablkovou šťávu nebo vodu ze švestek. Batoh je moc těžký cesta obtížným terénem... v horku srdce málem puká. Pojídám tedy ostružiny a švestky s tím, že začnu až od zítřka. Stýská se mi po blízkých. A to dost, najednou jsem sám... úplně sám. Výbava je tedy nyní OK.

Začínám znova

6.9. První Noc a první den nyní definitivně.
Noc - byla OK. Sice pršelo, ale bylo mi fajn ve spacáčku oproti noci minulé blahobyt. Sen o opici jménem Ježíš. Opice je počítačem dělaná mluvící komická figurka. Jedná se o film komedii jehož hrdinové jsou děda, vnučka a opice která má opravdu skvělé fóry. Viděl jsem to spíše něco jako reklamní šot na tento film. Otázka co to má znamenat a kdo je ta opice.

Den - šiju si pytel. Každý den mi přicházejí témata (promluvy z pouště) které jsem rozepsal na předchozích stránkách. Vnímání nezměněno, žádné zvláštní stavy. Pociťování nedostatku vody, piju tedy vodu ze 7 jablek... zase to číslo... měl jsem šest a pak mi do cesty spadlo ještě jedno(narazil jsem na jinou odrůdu a tak jsem ji chtěl jen ochutnat byla totiž mnohem blíž mému stanovišti). Zvýšené vylučování moči... asi odplavování škodlivin. Nutno tedy v první dny pít asi tak 2 litry vody!!!

7.9 Druhá noc a druhý den
Noc - byla OK. Nemohl jsem spát, byl jsem už ze dne odpočatý.

Den - ráno tu nějaký blázen začal drezůrovat svoje letadélko na dálkové ovládání. No katastrofa strunová sekačka hadr. Vydržel to asi tak 4 hodiny pak odjel. Cesta pro vodu - 4 km tam a zpět z kopce a do kopce 2x. Pociťování těžkosti u srdce. Vyšla první stolice. Na cestě zpět snězeny po námaze 4 švestky - pociťování bolesti v žaludku, proto raději už nebudu jíst i kdybych měl velký hlad.

8.9. Třetí noc a třetí den.
Noc - nevyspal jsem se. Jen jsem se převaloval.

Den - je mi špatně. Pociťování nevolnosti a pnutí v hlavě. Vnímání slabosti srdce a zrychleného dechu. Zaujetí postoje že je to jen fikce. Moto: Toto tělo nejsem já a nejen chlebem je člověk živ. Ego se mě zkouší strašit pozorováním tělesných symptomů. Umí to velmi dobře... (znám to z houbiček) snaží se navodit strach a pocit že jsem v prdeli. Takže nenalétávám. Celková tělesná slabost - zase fikce lze přebít, stačí to rozchodit a pozornost upnout jinam než k pozorování těla!!!

9.9. Čtvrtá noc a čtvrtý den
Noc - nemohl jsem usnout. Pnutí v hlavě a zvonění v uších. Mravenčení a brnění ve všech žilách. Nelze si ani přes sebe přeložit nohy okamžitě pocit "odkrvení". Přichází pokušitel dosti silný s argumenty, že Buddha se postil šest let a nic, že mnozí drželi 40 denní půst a ničeho kromě zhubnutí nedosáhli... žádný Kristus nepovstal. Promítání různých jídel. Velmi silné nutkání zajít si na sladké a šťavnaté švestky. Odpovídám, že nebudu otročit touhám, nejsem loutka! Ať mě opustí na najdou si jiného hostitele. Právě proto jsem sem přišel abych se jich zbavil. Ať táhnou do temností zevnitřních!!! Nejen chlebem je člověk živ. Chci se osvobodit právě od podobného utrpení, od těch špatných služebníků a otrokářů mého ducha. Nic však nezabírá... málem jsem to fakt vzdal. Nakonec jsem objevil fintu. Řekl jsem tak jo, rozhodnuto. Hned ráno to balím a podobné blbosti už nebudu dělat. A vida... zabralo to je klid. Měl jsem sen, že dokážu léčit všecna zranění rukama.

Den - ráno už bylo ok. Kdepááák domů. Pokušitel nepřichází. Dostavují se však slabosti a křeče. Neschopnost ujít ani 200 metrů. Po krátké chůzi nelze stát obrovské křeče ve svalech. Odpoledne se opět dostavují myšlenky o zbytečnosti půstu. Ptám se tedy ducha. Beru minci uvolním se a upřímně prosím o radu. Mince hovoří ve prospěch zbytečnosti... volám přítelkyni... ta mi to opět potvrzuje. Volám tedy kolegovi, který držel 30 dnů zda-li pil nějaké zeleninové šťávy nebo taky nejedl vůbec nic. A ptám se ho kdy má zkončit ta tělesní krize. Kolega ten mě naopak povzbuzuje. Ale říká mi, že pil zeleninové šťávy a dělal si kristýry první týden. A že slabost pátý den ustupuje. No jo ale já jsem na poušti... nemám odšťavovač ani zeleninu ani klystýrku. Jediná voda je na hřbitově. To by mě asi babičky hnaly kdybych si tam dával klystýr. Jen se zabývám otázkou kdo z těch dvou tedy přelkyně a kolega je skutečným přítelem. Takže pokračuji. V břiše mi už nekručí, brnění hlavy taktéž mizí jen ty křeče ve svalech tu jsou. Nakonec jsem rád že jsem to nevzdal.

10.9. Pátá noc a pátý den
Noc - usínalo se těžko. Opět je tu pokušitel s argumenty, že žádný zenový mistr se nepostil. Odpovídám k čemu je život v tomto světě... je lepší zemřít v boji než v něm pokračovat poražen. Opět silná touha jít na švestky. Odstup satane ode mě už konečně. Dej mi pokoj!!! Klaním se jen svému Bohu... toho jedinéjho uctívám!!! Jako by byl pokušitel hluchý... zkouším teda starou fintu že to ráno balím... a je klid. V noci jsem slintal jako "Houmr Simsn". Měl jsem sny o jídle a návštěvách známých. Krásně jsem se najedl.

Den - Usušené a popraskané rty se spravují. Už není třeba tolik pít. Množství moči se zmenšuje. Nyní piji tak 0,5 l vody denně. Po ránu jsem byl trochu podrážděný. Vůbec se nenudím. Jen tak ležím a dívám se. Nic mi nechybí. Chuť na jídlo nemám. Nerozptyluje mě ani žádná představa dobrot ani nemám žádný pocit utrpení z jejich nedostatku. Jediné co mi vadí jsou závratě a malátnost. Když se postavím zatmí se mi před očima. Vůbec mám odpor k pohybu, ani meditovat se nedá. Dnes jdu pro vodu. To bude zajímavé. Jdu na to razantně, protože jsem si vzpoměl na jeden případ ze své minulosti jak jsem se podobných symptomů provázejících mé hubnutí zbavil. Prostě jsem běhal do kopců a řval v mysli na tělo: "Na co si to tu hraješ, proč mě klameš já jsem plný síly a energie... tak už konečně otevři ty pravé zdroje!!!" Celkem to zabírá. Rozchodil jsem to a je mi dobře. Poznamenávám si, že udržovat dobrou mysl je důležité. K večeru kručení ve střevech. Asi se chystá ta očistná stolice jak jsem se dočetl na netu. Je to prý normální funkce střev při půstu. Čekám tedy a nic.

11.9. Šetá noc a šestý den
Noc - večer mě vyhnal majitel pole ze svého soukromého pozemku kvůli tomu, že nemůže v noci střílet na divoká prasata. Je to zajímavé páč ráno tu byl zase jiný majitel a ten byl příjemější. Jen se ptal co tu děláme a varoval nás před pytláky. Ten druhý však hned na policii telefonovat chtěl. Mě to však vůbec nijak nevzrušovalo... naopak byl by jsem zvědav co by se dělo... aspoň by mi to rychleji ubíhalo a tak jsem jen s klidem opovídal hmm hmm... a že souhlasím a že tedy opustím jeho pozemeček. Podivoval jsem se tomu jak může taková banální věcička rozházet k takové nepříčetnosti člověka. Jako by ho na nože brali řve... Přemístil jsem se tedy jinam aby mohl lovit. Noc byla OK. Pokušitel mi dal jaksi už pokoj a tak jsem byl v pohodě.

Den - Utahuji opasek asi o dvě dírky. Je ještě volný. Jen bych dodal že jsem byl již před pouští velmi hubený, takže jsem měl i větší obavy zda-li jsem vůbec schopný 40 dní přežít. Asi kolem oběda jdu na švestky. Né kvůli pokušiteli ale jen tak. Měla být očistná stolice a nic. Mým důvodem je to, že možná proto mě nechtějí opustit ty nepříjemná malátnost, protože ze střeva se šíří intoxikace. Doufám tedy, že trochu švestek a vody mě prožene. Snědl jsem tedy švestky a běhal jsem abych vyprovokoval průjem. Chtělo to velké sebezapření. Nic se nezměnilo. Ve vnitřnostech mi to však nepřestávalo pracovat. Plynnatění a bublání, odřihování... nic moc. Jak to, že mě už není sakra příjemně jak všichni postící se říkají. Už pátý den za mnou a to jsem celý měsíc žil jen z přírody v zemljance a ty stavy malátnosti a křeče ve svalech a slabosti usrdce a dechu již při obyčejném posazení se neustupují ba co více zhoršují se. Nakonec jsem si řekl, že je asi podzim a na podzim se postit nemá. Že je to proti přírodě a že to zkusím na jaře možná znovu, ikdyž si myslím, že cesta přes půst je dost radikální... že to není zlatá střední cesta. A že žádný velký mistr duchovní žáky k půstu nevede.

12.9. Poslední sedmá noc půstu
A tak všeljak přemýšlím celou noc jaký jsem asi hlupák. Přemýšlím o životě... o jeho účelu... o tom zda-li je darem nebo strádáním... hledám vůbec skutečný důvod proč jsem na ni šel... Težko vypsat všecha uvědomění, které jsem prodělal... přicházím však na to, že svoboda není to být někde na samotce v lese. To dokáže každý. Svoboda je spíš to, že klidně můžu chodit do práce a budu blažený. Že mi klidně všichni můžou nadávat a srát na hlavu a pořád budu blažený. Že můžu makat od rána do večera a pořád budu blažený, odpočatý a svěží. Že se mnou můžou zacházet jak s kusem hadru a já jim budu ještě vděčný. Vzpoměl jsem si na příhodu o sv.Františkovi kterou mi poslal jednen známý. V příhodě se sv.František baví se lvem na cestě do sousedního kláštera. Lev se ho ptá co je to radost největší. A sv.František říká, že i kdyby měl tisíc paláců není to radost největší. Že i kdyby vládnul všem světům není to radost největší. Že i kdyby měl všechny schopnosti a dovedl konat zázraky největší není to stále radost největší atd atd. Až příjdou ke klášteru a zabouchají na dveře. Otevře jim sluha a oni hned že jsou mniši ať je pustí dovnitř, protože prší a jsou promočení a promrzlí. Sluha však je seřve, že jsou jen podvodníci a ať táhnou dál. Tu se sv.František otočí na lva a říká to je radost největší. I kdyby jsme se dobývali a klečeli na kolenou a prosili tohoto sluhu a on o to víc by nám nadával a vyháněl by nás pryč - to je radost největší. (Tak nějak to asi bylo... přesně si na to nevzpomínám...) Můj první dojem byl ten, že radost spočívá v tom utrpení jak si mnozí myslí a vykládají... a podle čehož i křesťanství nepochopilo sv.Františka ani Ježíše a začali vysvěcením kříže... NE NE :-). Pointa je v něčem úplně jiném... ten sluha by je dovnitř pustil. Ten sluha byl velký mistr možná sám Bůh :-). Pěkně jim to nandal. A jen opravdu bystrý žák si všimne té pointy. Jak by se asi cítil papež kdyby ho sluha vyhnal stejně... tedy jako podvodníka... asi by neměl radost největší... jenže sv.František a Papež... mezi těmi je velikááá propast. Pevně věřím že jednou i vy tu pointu skutečné duchovnosti najdete.

Jsem rád že je to už za mnou. Každý takový "výlet" mě obohacuje. Škoda, že vám nemohu předat to co jsem získal. Ne ne ani za peníze to nejde. Už chápu proč jeden zenový mistr vždy zabouchl dveře žákovi a odháněl ho pryč. Ikdyž k němu mnohokrát chodil pořád ho odmítal. Pak když se žák naštval strčil do dveří nohu a mistr mu ji přerazil. V momentě kdy mu praskla kost dosáhl uvědomění. Už chápu... mnohem více chápu... ale nemohu vám to předat. Jakmile to vyslovím stane se z mého poznání ten největší hnůj, ten největší smrad pod sluncem. Stanu se největším vrahem a zlodějem, stanu se tím největším hříšníkem... snad jen na závěr jeden příběh... (zase si jej nepamatuji přesně). Jednou za zenovým mistrem přišel žák a žádál ho o vysvětlení Dharmy. Mistr říkal že jeho dharma je pro něho drahá. Žák tedy po čase přišel s návrhem že ji koupí všechno prodal a donesl peníze mistrovi. Ten však říkal moje dharma je dražší. Žák tedy rozzuřen odešel, ale po čase už zcela bezradný zase přišel a sliboval mistrovi, že mu dá i vlastní život... že udělá vše jen ať mu ji vysvětlí... mistr říkal že jeho Dharma je mnohem dražší... Tu se žák obořil a řekl: "Tak si tu svou Dharmu strč do prdele!" A odcházel pryč. Mistr však na něho jen zavolal: "Neztrať tedy moji Dharmu." Nevím jestli to už chápete... co vám chci říct... ale jen to samo pochopení nestačí... Buddha na konci svého života prohlásil: "Učil jsem 40 let a neřekl jsem ani slovo!" Já jen dodávám: "Upnete-li se na jakýkoliv cíl ztratíte cestu." Zní to až paradoxně... ale jakmile se snažíte pohlédnout na své světlo, které svítilo samo... mění se okamžitě ve tmu. Proč? Protože to už nejste vy! Už nejste Božští. Už se snažíte stát Božskými rozumíte mi? V momentě kdy se začnete snažit o svou Božskost v tom momentě ji ztrácíte. Jak absurdní je celá moderní duchovnost... až mám slzy v očích. Všechno světlo mění ve tmu. Dělá ze skutečných Buddhů trpící bytosti. Věděl jsem to již dříve... plakal jsem, protože skuteční mistři vás v podstatě odhánějí zase zpátky k sobě samým... od umělého Buddhy ke skutečnému... od cizího Ježíše k vlastnímu. Od honby za poznáním či dokonalostí k životu. Proto závidím lidem těm, kteří nikdy nic nezaslechli o duši, o ráji, o Ježíšovi, ani o Buddhovi. Jak požehnaná je jejich nevinnost! Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je nemluvňátkům. Jistě, Otče, žeť se tak líbilo před tebou. Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské.

Proto tvrdím že duchovnost je dílem satanovým... celá církev, sekty, náboženství skupiny, mystika, všechno co kdy bylo napsáno vysloveno... všechno co kdy bylo předáno!!!! Proč? Protože nikdy nelze nic přesně pojmenovat, stejně jako nemůžeme přesně posoudit sami sebe či druhé osoby. Stále o sobě pochybujeme, protože o sobě přemítáme. Nemůžeme se vyjádřit nikdy dost přesně, neboť jsme příliš proměnliví a nacházíme se navíc ve značně proměnlivém prostředí. Kategorické soudy a pevné nebo nezvratné názory jsou tedy produktem nerozvážných či nevyzrálých osob. Nejlepší pro nás všechny proto bude, když si nebudeme myslet vůbec nic, když budeme pouze žít, dýchat a mít jen takovou či onakou náladu. V této bezmyšlenkovité chvíli je totiž prchavě zaklet nejideálnější stav naší mysli, tedy onen řídký okamžik, v němž se téměř nemýlíme a v němž žijeme naplno podle zákonů božích. Proto jakmile uslyšíte něco o výkladu pravdy, o životě v pravdě, o Budhovi nebo o Ježíšovi a o dalších duchovní sračkách udělejte jednu věc zacpěte si zavčasu uši a utíkejte z tohoto místa značně rychle pryč. Zkrátka nezajímejte se o žádné vědění ani poznání!!!!! Vědění a poznání to je ten nebezpečný strom, který dělá z ráje peklo. Ten strom jehož ovoce nabízí zákeřný had... Ani si numíte představit jak strašně těžká je cesta zpět!!!!!! Nejsnadnější je klystýr mozku format či reset... všechno cizí a vypůjčené musí jít do hajzlu. Najděte sami sebe... to je skutečné osvobození. Někdo musel být 40 dní na poušti někdo 8 let asketoval... někdo má to velké štěstí, že čte tyto řádky. Kdo nerespektuje mou radu pro toho mám obrovskou slzu soucitu a nabízím mu už teď veliký kamión kapesníků pro pozdější dny.


Mám tu pro vás básničku kterou jsem složil na poušti.

Před tím slepec bez hole
teďka slepec s holí.
Od narození jen blázen bez role
nyní však důstojně za jejím zvukem se honí.

Však jednoho dne na poušti
kde je dlouhá chvíle
neměl jsem vůbec nic na práci
a tak rozhodl jsem vyčistit si brýle.

Vlastně nikdy ani nebyl čas
vždyť je mám už od nepaměti...
musí být na nich už nejspíš prach
a kdo ví jaké ještě další smetí.

Škoda že mám tak špatnou karmu
ale nemám si však stěžovat
spíše modlit se s díkem k Bohu
za to že on mě má tak rád.

Zřejmě jsem byl velmi hříšný
prý odmítal jsem předtím svět
a tak narodil jsem se teď slepý
abych našel aspoň v srdci květ.

Sundávám si tedy brýle
tady můžu... jinde se to nesmí

Však jaké je me překvapení!!

Zjistil jsem že příčinou mé sleposti
a to se držte vážení
jsou ty černé,
neprůhledné
duchovní
brýle.