Jsem jen prst ukazující jistým směrem,
dokud lidi budou soudit můj prst,
nikdy neuvidí to, na co ukazuje...

Hlavu musí otočit každý sám za sebe pokud chce něco vidět!
Přece nebudu otáčet celým vesmírem jen kvůli někomu,
kdo nechce otočit hlavou!

Nepřišel jsem léčit nemocné
nebo odstraňovat nějaké následky,
jako to dělají jiní.

Přišel jsem abych poukázal
na příčinu vznikání všech těchto následků.

Jaký má smysl schovávat odpadky do země,
když jejich výroba neustává?
Mohu to dělat celý život a nic se nezmění.
Planetu to nezachrání!
Proto v prvé řadě budu kázat proti příčině problému.
A hlavně proti tomu, kdo zotročuje a využívá
lidského ducha ke svým soukromým choutkám.

Teď bych měl říct, něco jako že jsem už od mládí tíhnul k duchovnosti, a že již v dětství jsem měl duchovní zážitky. NE! Jsem obyčejný člověk, který se rozhlédl, protože bublina splaskla náhle. Jak se to však stalo. Takže všechno od začátku :-). Narodil jsem se 27.5. 1974 v Hukovicích na Severní moravě, kde jsem strávil "v poklidu" svých 26 let života jako každý jiný. Můj život se nijak nelišil od ostatních mých vrstevníků. Každý z nás má nějaké vzpomínky na vylomeniny z dětství. I já jsem nebyl nijak odlišný. Pak mi rodiče tedy moje maminka (Marie) na vánoce koupili Oranžovou knížku od OSHA, protože mě lákalo dobrodružství a schopnosti psychotroniků. A tak jsem experimentoval s různými technikami abych se přesvědčil. Pak jsem toho zanechal, protože jsem se chtěl stát kytaristou. Mimo jiné jsem chtěl být jako svalovec Arnold... takže jsem poctivě a tvrdě posiloval 5 let.

Po vojně se však něco změnilo a začal jsem hledat smysl života jako každý mladý člověk. A tak jsem se dostal k různým duchovní textům. Stal jsem se vegetariánem a přestal jsem cvičit. Prostě ze dne na den. Během 3 týdnů jsem shodil 20 kilo. To se podepsalo na mém psychickém stavu, a tak jsem musel odejít z nonstop hučící dílny moderního průmyslu Vagónky Studénky, ikdyž jsem zde pracoval jako mistr, protože to nebylo k vydržení. Samozřejmě vždy jsem se musel utkávat s výčitkami rodičů, kteří viděli mé nadání a chtěli abych studoval vysokou školu. Studoval bych... to je pravda, ale jen to co mě zajímá... ne ten humbuk kolem :-)). Pak jsem pracoval v jiném podniku Mlékárně kunín jako obyčejný údržbář. A protože jsem byl bystrý a schopný brzy jsem měl spoustu povinností. Poznal jsem, že čím víc se snažím tím více na mě podnik naloží. Vzhledem k mým spolupracovníkům, kteří měli pracovní den v poklidu jsem musel dělat spoustu věcí navíc. Mým největším štěstím bylo, že jsem byl vždy ohodnocen nespravedlivě. Tento fakt mi otevřel oči. Nechtěl jsem více peněz, ale klidnější práci. Požádál jsem svého mistra abych mohl přestoupit na kotelníka. Řekl mi, že ta práce je jen pro obyčejné hlupáky. A já jsem mu řekl, že mi to nevadí. On hned hbitě argumentoval tím, že budu na tom finančně hůře... jenže když si uvědomil že tomu tak ve skutečnosti není - změnil argument na to že to nejde, že mě zkrátka nepustí a hotovo. A tak jsem opustil mlékarnu s tím, že půjdu do kláštera.

Vzpomínám si na to jako dneska :-)). Řekl jsem náměstkovi toto zdůvodnění. "Nevidím žádný smysl budovat zde to, co mi smrt vezme. Raději budu budovat to co mi smrt nevezme." Když se za mnou zavřela brána podniku velice se mi ulevilo... a stalo se tak víckrát, takže touha po tomto pocitu volnosti ve mně narůstala. Abych něco nespackal, tak na naléhání rodičů jsem tedy zašel na radu ke kartářce. Má karta je srdcový král. Řekla mi, že kdybych odešel do kláštera, neuspokojilo by mě to. Což zjišťuji je dnes bohudík pravda. Pak mi řekla, že budu mnoho cestovat po světě a že ve svých 35 letech budu tak bohatý, že už nebudu muset pracovat do konce svého života. Všechno to prý vykrystalizuje mezi 27 - 28 rokem života. Nutila mě, abych tedy zapoměl na duchovnost a soustředil se na bohatství.

Vzpomínám si jak jsme ještě na vojně "vyvolávali duchy" a já se zeptal zda-li budu slavný. Oni mi odpověděli, že ano. To mě velice potěšilo a tak jsem chtěl vědět v jakém oboru, abych věděl, čemu že se to mám věnovat, zda-li kytaře, posilování, malování... a odpověď zněla chudoba. Tehdy mi to připadalo jako žert - dnes to do sebe dokonale zapadá s předpovědí kartářky, protože není bohatým ten kdo mnoho má ale ten kdo se spokojil. Po obdržených informacích od kartářky jsem si řekl, že se přihlásím na ÚP a nechám Boha aby mě "zaměstnal" v zaměstnání nejlepším pro můj růst. V té době jsem navštívil místní meditační centrum a s jeho pomocí jsem se dostal na jejich duchovní setkání. Chtěl jsem poznat mistra osobně. Když jsem se sním setkal řekl mi po položení ruky na mou hlavu "verry good". Pak jsme měli možnost položit mistrovi otázku. Zeptal jsem se ho jak mám opakovat jeho mantru (každý z nás dostal totiž tajnou mantru v obálce, která nesmí být sdělena ani ztracena) jak ji mám opakovat, když nemám žádné myšlenky. Odpověděl mi, že vždycky jsou nějaké myšlenky a pak po delší chvíli dodal a když nejsou tak to jde samo. Celé to setkání lidí mě velice zklamalo. Oni si chodili jen hrát. S tímto zděšením a poznáním jsem se rozhodl skutečně pracovat na svém poznání. Udělal jsem si s novodurových trubek konstrukci ze záclony jsem ušil stan proti komárům. S tímto vybavením jsem chodíval denně sedět do lesa. Pro odhodlance jen uvádím žádné zvláštní zážitky nebyly :-)). Pak mi rodiče a bratr dohodili zaměstnání ve VOP 025 Šenov u Nového Jičína. Zúčastnil jsem se tedy výběrového řízení a pracoval jsem zde jako technolog po dobu 2 let. Zde jsem se seznámil s počítačem a internetem. Pořídil jsem si PC domů a učil se programování. Řekl jsem si že se budu živit sám protože jsem věděl, že jsem schopný a nenechám se využívat. Měl jsem matematické nadání už od dětství a logické myšlení taky takže to vše bylo pro mě hračkou. Díky tomu jsem se seznámil s materiály na internetu a taky jsem vytvořil mnoho stránek. Později jsem je zrušil až na některé.

Na seznamovacím serveru jsem se seznámil s mou přítelkyní a tak jsem se odstěhoval do středních Čech nedaleko Prahy. Právě tento přesun z poklidné vesnice do velkého ruchu civilizace mi otevřel oči. Měl jsem i větší svobodu, protože mě rodiče nesvazovali svými předsudky. Vzpomínám, jak jsem jezdil denně do práce autobusem. Tehy právě v tomto autobuse vznikla celá pasáž Vnitřní hlas, protože jsem měl hodinu času k přemýšlení. Ale ještě trochu zpátky. Na jednom serveru jsem narazil na Channeling. Tento server mě doslova probudil k pochybnostem. ([Zde] můžete si přečíst záznam diskuse.) Když jsem navštívil duchovní knihkupectví v Praze a viděl na vlastní oči tuny knih a cetek, začal jsem pochybovat o tom jak najít pravdu. Zda-li přečíst všechny tyto knihy nebo se sám přesvědčit. Rozhodl jsem se pro druhou variantu. Rozhodl jsem se nevěřit ničemu, co je mi strkáno pod nos. Intuice mi říkala, že všichni jsme si rovni, že máme stejné šance bez ohledu na společenské a metriální vybavení, a že vědění se nekupuje.

Od té doby se začaly dít věci. Film matrix mě v tom jen utvrdil. Možná jsem měl štěstí, protože jsem všechno viděl ve snu. ([Zde] jsou některé mé iniciační sny.) Prošel jsem různými strachy a viděl jsem různé věci. Od té chvíle jsem byl jako vyměněný. Když jsem jel jednou ráno v metru a viděl všechny lidi s novinama přilepenýma na nos... groteskní to pohled... začínalo mi svítat. A pak jednoho dne mi to došlo. Co když je pravda tady a teď. Co když je všechno okolo duší a karmy jen blábol výmysl... když jsem si tohle uvědomil se všemi podrobnostmi, vlily se mi do očí slzy a pocítil jsem jak padá velký kámen z mého srdce. Najednou jsem byl volný... nebylo už nic co by bylo třeba odčiňovat... nic žádná starost. Přestal jsem se bát. Přestal jsem se bát výhružek, nařízení kleteb apod. Vždyť zákony jsou jen potištěné papíry podložené krví politického biče.

Když jsem přišel domů vzpomínam si s úsměvem jak jsem řekl přítekyni. Zda-li si na mě něčeho nového nevšimla. Řekla že ne. Zatancoval jsem před ní. Zase nic. A tak jsem ji se slzami v očích řekl, že jsem pochopil... řekl jsem, že jsem osvícený :-)). Hned ten večer jsem napsal všem channelingařům na jejich serveru (protože si z mé cesty dělali prdel a odpočítávali mi 42 dní k probuzení) tento vzkaz: "Dokonáno jest! Už nemusíte počítat žádných 42 dní. Trvalo mi to 10 dní!! Všem slepým : Dnes jsem poznal pravdu... došel jsem až na konec cesty... Musím se vám smát.... pchá cha cha cha.... Nemůžete mě nikdy dohnat! Čím víc se o to budete snažit, tím víc se vám budu vzdalovat... Až dojdete někdy nakonec... pchá cha cha cha tak budete velmi plakat.... Podívate-li se na své 'duchovní kolegy' budete se jim smát až se za břicha budete popadat. Nikdo z nich vám pak nebude věřit pchá cha cha cha... Proto vám nemůžu ani říct co vás čeká na konci! Nikdy by jste mi totiž neuvěřili. Jste tak slepí, že si nevidíte ani na špičku vlastního nosu co máte mezi očima... Hledáte svou čepici a přitom ji máte na hlavě. Na konci cesty najdete jen zrcadlo a při pohledu do něj si všimnete i té čepice, kterou jste tak dlouho marně hledali.

Mě teď čeká VELKÝ ÚKLID (vyklízím svůj dům)... je třeba vyhodit spousta harampádí, vymést pavučiny, utřít prach, umýt a otevřít okna, aby mohlo slunce KONEČNĚ dovnitř a pak si jen užívat života...

Jsem svobodný!!!!!!! JUPÍ!!!!!!!!!!!";

Samozřejmě se rozhostila silná diskuse. Pro mě však sen již skončil. Vyhodil jsem všechny moje minulé knihy. Od té doby ať jsem kdykoliv vzal Bibli či sútry našel jsem tam to samé. Všude to na mě křičelo. Začal jsem psát své stránky, které vyjdou i knižně (bohužel cenzurované). Celá mé prohlédnutí trvalo necelý půlrok. Přestal jsem podporovat sytém tím, že jsem odešel z dobré práce. Jako zlatý hřeb se mi dostala do ruky kniha Zenoví Mistři (Karel Tauchman - Votobia), která mě jen utvrdila v tom co jsem objevil. Vždy se při pohledu na lidi kolem se divím jak se mohli nechat takto zmanipulovat potištěnými cáry papírů, a kroutím hlavou nad tím, jak je těžké je z toho dostat. Jak se mnozí mistři snaží... už několik let pracují na lidských srdcích... ale hlava pořad vítězí. Nejrychleji to pochopíte, když na vlastní kůži spadnete do bahna. Když na vlastních zádech ucítíte bič otrokářův. Když sedíte pohodlně v kanceláři... není tento kontrast tak ostře bolestivý.

Poslední v poklidu strávené 2 měsíce, kdy jsem byl doma, kdy jsem chodil denně ven a pozoroval velkolepost naší planety a viděl co s ní lidé dělají se odrazily v posledních článcích. Tehdy když jsem chtěl poslouchat ptáčky a někdo kosil 2 hodiny strunovou sekačkou kousek zahrady, z vedlejšího domu se ozývaly dunící basy dnešního techna a house, tehdy když jsem byl nucen poslouchat když mi za zády co pět sekund projíždělo auto devadesátkou po nedaleké silnici. Tehdy stimulován tím, že mě každé ráno už po dobu půlroku probouzí hluk zbíječek a brusek z vedlejšího dvora a neustává až do 15 hodin, i tím že všude kde přijdu hraje rádio nebo televize, a ačkoliv lidé pořád nadávají, že tam nic není mají je puštěné i 12 hodin denně... tehdy jsem začal snít o tichu. Doufám že má práce nepříjde nazmar. Nemyslete si že jsem skončil. Skončil jsem pouze s psaním. Nikdy mě neuvidíte v televizi, nikdy mě nuslyšíte v rádiu (nevěřím jim) a nikdy mě neuvidíte na semináři, na který budete muset zaplatit vstupné. Můj chrám je venku... a vše vědění je zdarma. Zadarmo jsem získal a zadarmo dávám. Pokud se chcete skutečně něco dozvědět, najdete mě v sobě tam venku. Tam, kde duch Ježíše i Buddhy a všech velkých mistrů předává zadarmo poznání všem těm, kteří skutečně hledají. Klíčem k osvobození je vyprázdnění. Jedině ti co se dokáží vyprázdnit, vzdát se sami sebe, mohou být naplněni Duchem svatým.

Když se podívám na to všechno co jsem napsal...
je mi špatně a chce se mi zvracet...
nedokázal jsem totiž vůbec nic,
a kolik času mě to stálo...

Můžete totiž přečíst tisíc moudrých knih...
stejně jako míti tisíc sirek v ruce...
ale to hlavní k zapálení vám chybí
...obyčejné křesadlo...

Ale pokud máte křesadlo...
stačí vám jen jedna jedinná sirka
a zapálíte celý svět!

Hledejte nejprve křesadlo v sobě
...sirek...
je na světě už dost!

štěstíčko