Jedná se některé sny, které se mi zdály a které doslova změnili můj život.

Začalo to bojem proti strachům. Uvádím 3 sny. Často se mi zdávalo o levitaci. Při levitaci, mě však obtěžovalo vysoké napětí. Sužovalo mě už dlouhou dobu a já z něj cítil strach a musel jsem se mu podřizovat. Pak jednoho snu mě to už dožralo. A tak jsem doslova vletěl s křikem kamikadze bojovníka do drátů vysokého napětí. Děkuji svému sdrci, že to vydrželo :-). Schválně jsem se zamotal do drátů a vnímal jak mě elektřina "kope" a ochromuje. Nic záviděníhodného. Trvalo to do té doby než se elektřina na mě vybila. Pak se kolem mě objevilo tisíce malých bytostí a ti mě obtěžovali, štípali a šahali na mě svýma rukama. Když mi to už začalo lézt na nervy tak jsem je začal odpuzovat, nezabírlo to, vraceli se. A tak jsem je musel zabíjet. Když jsem je všechny pobil, byl jsem psychicko-fyzicky už unavený. PAk dráty zmizely a objevila se velká zarostlá hlava a něco mi telepaticky sdělovala ve smyslu, že jsem tuto bitvu vyhrál, ale nikoliv celou válku. Asi to byl sám Mára... V dalších snech sice dráty ještě zůtávaly, ale byli již bez napětí. Pak jednoho dne jsem měl sen ve snu. Likvidoval jsem zase vysoké napětí :-). Tentokrát mi pomáhal nějaký mistr oděn ve oděvu jakoby Robina Hooda. Trhali jsme rozvaděče a ničili trafostanice. Čili likvidace zdrojů. Pak jsme přišli na 2 kabely ty nejhlavnější přívody. Moc a moc KV. Mistr jednen uchopil a přetrhl ho. Chtěl jsem to zkusit taky. On mi však řekl, že tohle je úkol jen pro opravdové mistry něco jako zkouška sebedůvěry. Usmál jsem se a kabel rovněž jako nic roztrhl aniž by se mi co stalo. Na to mistr zmizel. Pak jsem vyrval celý velký rozvaděč vedoucí od těchto kabelů, aby to nikdo v budoucnu už nemohl zprovoznit. Tento rozvaděč mi zůstal v náruči, když jsem se ze vnořeného snu probudil do původního snu, zjistil jsem, že se rozvaděč proměnil v pytel. Když jsem se do pytle podíval, viděl jsem tam mnoho rezavých hřebíků, žížal a jiných hnusů. Okamžitě jsem ten pytel od sebe odhodil a velice se mi ulevilo.

V dalším snu jsem se utkal s velkým démonem. Opět jsem levitoval nad chmurnou krajinou a hledal nějaké informace. Když jsem se dostal na zvláštní místo v černých skalách byla už tma. Napadl mě tam nějaký zvláštní tvor. Vypadal jako člověk, v černém mniškém oděvu s kapucí přes tvář. Měl meč a tak jsem s ním odvážně bojoval. Byl dobrý ale pak mě naštval a já ho zabil. V tom se ozval velký rachot a blesky. Přihnal se jakýsi jiný tvor a já věděl, že jsem zabil jen pouhého žáka a toto byl jeho mistr. Byla to tvor jen taková žabí hlava s dlouhými černými spletenými vlasy a měl vícero očí.. Rovněž měl plášť takže jsem mu neviděl ruce ani nohy. Pak začala opravdová bitva. V levitaci, bez pevné opory nohou. Tento tvor byl velice rychlý, ale nebál jsem se. Nemohl jsem mu totiž nijak utéct. A tak jsme bojovali. Bohužel mě zbudil budík... Pak už byl od démonů klid :-)

Jindy jsem šel hlubokým lesem a už se stmívalo. Můj strach narůstal a les se měnil ve trašlivou a nebezpečnou džungli. Navíc jsem potkal vojáky na úprku, kteří mi sdělili, že dál nemám chodit, je-li mi život milý. Tak jsem vylezl na strom a řekl si, že noc přečkám v bezpečí. To už se velice setmělo a ozývali se divné věci z lesa. Měl jsem velký strach. Byl jsem uprostřed lesa a na zpáteční cestu nebylo ani pomyšlení a na cestu vpřed to už vůbec ne. Pak mě to zase dožralo. Nebudu přece celý sen se tu strachovat jako nějaká slepice. Jdu na věc. A tak jsem slezl ze stromu a udělal pár kroků vpřed. Tu na mě přišla velká nemohoucnost udělat další krok. Obrovský strach, kdy se i tělo bálo a odmítalo poslušnost. Někdy když máte obrovský strach, rozzuří vás to, mě nějvíce rozzuří to, že nemůžu nic dělat, že jsem jen loutka snu, to se pak naštvu a dokážu i nemožné :-). Je to skvělý trik. Takže jsem se tedy také rozzuřil a s vypětím velkého úsilí jsem udělal velký krok důvěry. A co se nestalo. Najednou byl den. Všude bylo světlo, a ptáčkové zpívali. Došel jsem na rozcestí, kde jsem potkal malého kluka bezdomovce, jak na zajímavé skládce šatníků přebírá různé kabátky. Chtěl jsem si taký nějaký vybrat, ale všechny byly obnošené, a tak jsem se rozhodl, že nevezmu na sebe žádný obnošený kabát a půjdu svou vlastní cestou dál.

Dnes se mi zdál sen šel jsem k hrobu Panny Marie. Bylo to v nějaké vesnici. Asi bylo nějaké její výročí páč tam k tomu chystali oslavy. Přišel jsem k hrobu a něco jsem ji od srdce opravdově popřál. Sen přišel bez jakékoliv myšlenkové návaznosti na včerejší myšlenky či události. Pak jsem se víckrát setkal s Pannou Marií ve svých snech. Nikdy mě nijak neučila. Jednou jsem se sní dokonce políbil :-). Nikdy jsem však nepotkal Ježíše ani Buddhu. Jenom kdysi dávno když jsem nakreslil jeho velký obraz v životní velikosti (nikoliv na kříži) a dal si jej nad postel :-) se mi ukázal a já se ptal kdy mě začne učit. Prý ještě nepřišel čas.

Pak se mi zdálo hodně o smrti. Uvádím jen jeden. Bojovali jsem proti nepříteli. Ten nás přemáhal. Pak mě objevil. Ležel jsem na zádech na zemi. Někdo mi přiložil k břichu brokovnici a zmáčknul kohoutek. Obrovská bolest mnou projela a já doslova cítil živě jak má vnitřnosti na kaši. Pak nepřítel odešel a nechal mě tak. Chvíli jsem zmatkoval, ale pak jsem se zaradoval. Řekl jsem si, že konečně uvidím, jaké to je umírat. Uvolnil jsem se tedy a pozoroval jak na mě přichází smrt. Bylo to dosti zajímavé... tělo pomalu sláblo ale mé vědomí bylo stále stejně bdělé. Pak nabraly věci rychlejší spád něco se se mnou zamotalo s pocity přetížení. Zmizel obraz a změnila se scéna a já byl zase ve stejném lese. Nyný však zcela zdráv a plný síly. Lehce jsem nepřátele rozdrtil. Tento sen ve mě vyvolal pochybnosti o jakýchsi tunelech popisovaných při klinické smrti. Od té doby jsem si kladl otázku, jak to, že mi mé vědomí neukázalo, co je to smrt, když podle reinkarnačních teorií by to mělo znát již mnohokrát? Buď jsou minulé životy fikcí, nebo je tohle můj první život vůbec.

Za pár dní na to jsem měl tento sen : Viděl jsem nasledky potyčky dvou lidí jeden byl ok a druhy na tom byl hůře vnímal jsem jeho pocity - chtěl pomoci. Pak se zvedl a šel.. potom zakulhal a zmizel mi z obrazu. V tom se všude rozzářilo zelenomodré světlo. Ve zdi se vykreslily dveře spíše kamenný blok a ten se otevřel. Za nim bylo vidět velkou jeskyni se spoustou chodeb. Ozval se "hlas" pojď přišel tvůj čas a tak jsme vešli. Uviděli jsme pár bytostí, které vypadaly jako když do vzduchu vyhodíte hrst prachu a ona zaujme tvar bytosti. Jediné co jsme videl zřetelně bylo to, že měly oči v prostoru. A neměly žadné barvy. Byli jednobarevní jako ten nasvícený prach. A tak ho vedli dál a když se zastavily řekly že tam je jeho místo. Všude kolem byly malé destičky a na každé byl nějaký znak. Bytost mi jednu ukázala a já pod ní viděl něco jako křížalu s hrušky. Byla opředena pavučinou stejně jako poklop. Všechny nebyly však pokryty pavučinou. Bylo to jejich stářím. Byl to hřbitov duší, které promarnily své šance. A ten kluk když to viděl tak se zhrozil. Ale bytosti mu řekli že má ještě jednu šanci. A to žít život sice jen 36 let dlouhý. Pak jsem ho viděl později. Dostal dobré rodiče a měl se fajn bylo mu asi 20 let. Měl jinou podobu než ten který umíral. Ale on si vůbec neuvědomoval že je to jeho poslední životní šance. Ještě dnes vidím živě jeho vysmátý obličej. A já se mu zoufale snažil pomoci, jenže jak? Když mě neviděl ani neslyšel. Po tomto snu jsem chodil dva dny jako "tělo bez duše". Pozoroval jsem tento svět jakoby z rakve, lidi staré i mladé v metru, a lámal si hlavu s tímto snem.

Pak se mi zdál další zajímavý sen. Při levitaci ve snu jsem viděl malé dítě. I zeptal jsem se ho zda sním... a ono mi odpovědělo že jo. Nechtělo se mi tomu věřit vždyť jsem dokonale cítil svou beztíž. A pak jsem se ho zeptal zda-li má člověk duši? V tu chvíli se dítě změnilo v odporného skřeta, který se jen škodolibě chichotal... ZAlekl jsem se ale opakoval jsem svou otázku... Nechtěl odpovědět a raději se změnil v nějaké průhledné a vysoké hřiby. Jeho odporný a škodolibý smích mi zní v uších ještě dnes. Jako by se vysmíval celému lidstvu. Pár dní na to jsem zažil něco co by se dalo nazvat prohlédnutí. Stál jsem v Praze asi tak v 10 hodin dopoledne na rušné ulici a rozhlédl jsem se. V uších jsem slyšel slova pravda je přesně taková... všechny věci jsou tak jak jsou. Rozjel se velký kolotoč uvědomování si co to znamená. Zastavil jsem se na své pouti otočil jsem se a začal cestu směrem k vlastnímu zdroji. To už jsem měl dopsáno Osvobození a začínal jsem s Články k zamyšlení. Ikdyž jsem nalezl mnoho potvrzení ve slovech velkých mistrů o tom, že jdu správně, článek Stvoř si sám svůj svět mi radil, abych stále ničemu nevěřil.

Po určité době intenzivního pozorování zkoumání a uvědomování si se mi zdálo toto : Dostal jsem amulet s podivným znakem a bylo mi řečeno, že co je na něm mám si zjistit sám. Tak jsem se na něho podíval a objevila se mi něco jako tarotová karta. Byl tam text že tehdy a tehdy povstane z člověka slabě krátkozrakého mistr, toho a toho zařazení atd. atd. Věděl jsem že se to týka mě. Bylo tam kde, i kdy se to stane. Ale nemohu si vzpomenout. Napsal jsem jen to co vím. Asi to tak má být abych následoval svůj úkol intuitivně sám od sebe. Ten muž mi dal rovněž nějakou věc a ten amulet byl klíčem k té věci. Řekl mi neudělej s ní to co s ní udělali ostatní, a já věděl, že jí ztratili. Na to jsem pak odešel z práce. Obrátil jsem kartu :-) nyní jsem teď já tím, kdo vykořisťuje vykořisťovatele. Našel jsem si sponzora třeba ředitele Telecomu. Z jeho platu jde něco málo na mé životní minimum. Je to moderní způsob žebravého mnicha. Už nechodím po domech obtěžovat lidi. Ale každý z 9 000 000 pracujících lidí mi MĚSÍČNĚ dává pouhých 0.0005 Kč. Za což srdečně děkuji tomuto "pokroku" i lidem samotným za jejich ochotu.

Dnes se mi nezdálo nic zvláštního, ale stala se mi jiná věc. Ve snu jsem se rozhodl meditovat. Po krátkém začátku na mě přišlo strašné brnění celého těla. Něco jako když vás někdo v dětství točil za ruce a mravenčily vám nohy. Vzpomínáte? Tak teď si tento pocit vynásobte tak 100 krát a po celém těle. Při tomto stavu jsem si myslel, že to mé tělo nemůže vydržet. Myslel jsem že prasknu, že se mi už trhají oční tkáně od toho tlaku. K tomu se mi ještě přidalo rychlé bušení srdce. Jako bych měl místo krve adrenalin. K tomu se mi zastavil dech, takže jsem se dusil. Toto přicházelo jako vlna. Čili se to najednou nakupilo během sekudny a já s tím nemohl dělat vůbec nic. Jediné co jsem vnímal bylo jako když se snažím křičet s otevřenou pusou v zoufalé křeči. Ale nevychází ani jediná hláska, naopak jako bych chtěl vyzvracet celé me vnitřnosti jako bych chtěl obráti své tělo naruby. Tak jako když vás natahuje při zvracení ale nic nemůžete zvracet tak si k tomu přičtěte ten adrenalin a to brnění. Zkrátka děs. Vracím se tedy zpět do klidu a říkám si co to je za překážku zkusím to tedy ještě jednou. Ikdyž mi to pořádně nahání strach jdu do toho, zase se uvolním a zase se vše opakuje. NE! To se prostě nedá vydržet. To nikdo nemůže přežít. Vzpomínám si, že mě tohle postihlo již dříve, když jsem viděl jak si smrt bere jednoho malomocného. Zajímavá to scéna, která se nedá popsat. V té době to na mě přišlo taky. Tenkrát to bylo poprvé takže mi to pořádně nahnalo protože to přicházelo nezvaně a nekontrolovaně. A pak když jem měl toho už plné zuby tak jsem si řekl proč ne ať si mě to vezme. A pak se stalo něco zvláštního. Ucítil jsem stejnou vlnu, avšak srdce nereagovalo ani brnění nebylo. Jen jsem citěl jak mnou klidně proplula. Rád bych se někoho zeptal na vysvětlení. Podobný zážitek jsem měl totiž na houbách a silně mi to připomíná transport Nia do skutečného světa. Jako bych cítil že by následoval jen ten jeho charakteristický křik... právě přes ten hrtan...přesně tak jak to je v Matrixu jako bych ten křik vycházel právě z celé mé bytosti, když se hrtanem při pocitu zvracení převracuje celé tělo naruby :-). V každém případě nemám pro to vysvětlení... Nevím zda-li to není smrt sama...

Dnes se mi zdálo, že jsem levitoval nad hřbitovem. Bylo na něm spoustu otevřených hrobů a lidé tam něco dělali. Zanechal jsem je tedy těšil jsem se z levitování. Šel jsem se proletět na volnější prostranství. Napadlo mě letět směrem nahoru. A tak jsem to vzal úprkem vzhůru. Zajímavé na to bylo, že s narůstající výškou ve mě vzrůstal strach z neznáma a má schopnost letět rychle klesala. Překonal jsem tedy strach a trval na směru. Dostal jsem se do mraků kde mě obklopila mlha a já ztratil orientaci v tom kam letím. Rozhodl jsem se přes i přes svůj strach i značné vzrušení pokračovat. (Uvádím proto, že mě to potkalo víckrát, a vždycky jsem selhal, tedy vrátil jsem se zpět dolů) A tak jsem pokračoval obklopen mlhou... k mému velkému překvapení, jsem vůbec nedoletěl do vesmíru. (Od té doby o něm pochybuji jako o prostoru, kde lítají rakety či jiní tzv. "astrální cestovatelé"). Zničeho nic se mlha rozplynula a já se ocitl ve zvláštní věznici, jako by na jiné planetě. Lidé měli kolem oči zvláštní černou zář. Čekali na osvobození. Po jednom si je volali ven a pak je už nikdo neviděl. Zeptal jsem se jich proč neutečou. Oni mi řekli, že venku je válka a že čekají na vysvobození. Tak jsem se tedy rozhodl sám a protáhl jsem se jednou škvírou ve zdi. Tu jsme viděl, že ti co byli z cely tzv. vysvobozeni byli použiti jako vojáci ve válce. Prostě dostali zbraň a hybaj, jinak smrt. Tehdy se po mě spustila palba a tak jsem skákal a uhýbal kulkám až jsem se dostal na zahradu. Oddechl jsem si, ale předčasně páč se za mnou objevila želva velká jako dům. Tak jsem pokračoval až jsem se dostal na nějakou starší uklizenou skládku, která byla oplocená. Co se dělo potom mi uniklo... pak jsem jen viděl, že celá planeta jásá a děkuje mi za osvobození, načež mi nabízejí lide titul krále. Odmítnul jsem s tím, že musím dál... pak jsem prošel ještě nějaké dvě úrovně a bylo ráno. Probouzel jsem se s myšlenkou na chudáky, kteří v cele čekají na vysvobození po mnoho generací... zatímco já jsem se dostal za tři daší stupně vývoje během chvíle..

Poslední velký sen... zdálo se mi, že jsem viděl všechny kostely bez věží. Lidé je vyváželi ze svých měst a vesnic na smetiště. Při vyvážení jednoho kostela se část jeho zdiva a zranila jednu dívku. Pak jsem ji viděl v show, které jsem byl přímo účasten. Všechny ženy v show byly nahé. Ikdyž jsem nevypadal nijak přitažlivě což jsem cítil a což mi potvrdil i velde mě stojící jiný "playboy" všechny ženy přicházející na podium líbaly mě aniž bych byl nějak znám a onen playboy zůstával bez povšimnutí. Pak se objevila nejkrásnější žena mých snů :-). Nebyla nějak extravagantní. Byla příjemná, s krásnými přírodními tvary a její obličej bez nalíčení... příjemný hlas no zkrátka jak jsem již řekl nejkrásnější žena mých snů. Když mě políbila byla sladká jako med. A tak jsme po show odcházeli spolu v objetí strávit společnou noc. Po cestě k nejbližšímu hotelu jsme potkali 4 starší ženy. Tyto ženy mě něčím upoutaly a uvedly mě do transu. Vznášel jsem se nad zemí ve zvláštním stavu a ony (vědmy) se mnou rozmlouvaly. Řekl jsem jim, že jsem spasitel. Načež mi potom řekly, že přišel čas, a že je nutná chvíle abych to prokázal. Měl jsem se utkat ze satanem a porazit ho. Autobus mi jel jen za pár minut. Musel jsem se tedy svobodně rozhodnout. Buď se vzdát své sladké společnice a zapomenout na rozkoš následující noci, nebo podstoupit souboj se samotným ďáblem. Neměl jsem ani moc času na rozhodnutí, poslední autobus odjížděl za chvíli. Kdyby mi ujel nestihl bych se dostat na "bojiště" do půlnoci. A tak jsem zvolil souboj. Bojiště bylo na nějaké staré půdě víceposchoďového domu. Bylo to v nějakém větším městě, protože všude kolem svítily neony obchodů a reklam. Když jsem dorazil na onu půdu, vypadala strašidelně. Zničeho nic se ozvala strašlivá rána jako když blesk udeří blízko vás a z prostoru se objevil rudý "meč" snažící se mě skolit. Já sám se neměl žádnou zbraň jedinou mou zbraní byla odvaha a klidná mysl. Na půdě se mnou byli ještě má přítelkyně a její bratr. řekl jsem jim, že si musím ještě něco zařídit, ať bojují chvíli za mě. Pak jsem někam odešel. Když jsem se pak městem vracel uviděl jsem otce své přítelkyně jak se plahočí o berlích městem, protože se chtěl podívat, jak jeho dcera bojuje. Když jsem vybíhal poschodí domu narazil jsem na svou nejkrásnější ženu snů. Ta již byla jen v průhledné noční košilce a ulehala do postele se dvěma cizími chlapy. Vzpomínám jak mi řekla, ještě to můžeš změnit. Všechno záleží na tobě. Řekni slovo a já pošlu ty dva pryč a tahle noc bude jen naše. Řekl jsem jí, že pospíchám a ať se raději jdou podívat na velký souboj. Odmítli. A tak jsem doběhl na půdu. Mí spolubojovníci již mleli z posledního. Vystřídal jsem je. Byla to pro mě hračka :-) z čistou myslí beze strachu vědom si své velikosti a důležitosti se satan brzy unavil. Když se unavil viděl jsem jeho hlavu. Nejprve jsem mu "myšlenkou" srazil z jeho hlavy malou korunu a pak jsem mu rukama vzal i velkou korunu. Tuto korunu jsem podal jednomu starému muži se vzezřením prošedivělého mnicha mudrce.

Tento sen se mi zdál možná v souvislosti večerního uvažování o pomíjivosti celého světa a na tomto základě jsem prohlédnul i kořen všech žádostí, a tužeb. Plakal jsem i smál jsem se zároveň měl jsem pocit že vybuchnu, ale nevěděl jsem čím :-). Nazval bych to druhou vlnou prohlédnutí. Viděl jsem svět jako komedii lidského ega a zároveň jako tragedii jeho žádostivosti. Viděl jsem, že všechno (Bůh) je v podstatě nezničitelný. Nemá cenu marnit jakkoliv čas pro záchranu tohoto iluzorního světa. Stejně totiž zanikne tak jak vzniknul. Viděl jsem, že lidská mysl je tou největší propastí mezi iluzí a pravdou. Propastí, jež si lidé sami ještě prohlubují a pyšní se mezi sebou její hloubkou. Jak absurdní... myslí si, že se z ní rychleji dostanou, čím více budou kopat... že prý východ je směrem dolů do hloubky :-). Přitom stačí zanechat kopání a otočit obličej směrem kterým přichází světlo. Podívat se nahoru. Pak by přestali kopat a vylezli by sami ze své propasti ven. Jak požehnaní jsou ti jež se neprokopali moc hluboko. Ti ještě mají nadějí uvidět slunce. Ti co jsou už hodně hluboko kam slunce nesvítí ztratili možnost sami najít správný směr. Je to jako s tou hádankou o huse v lahvi... Kdysi někdo dal malou husu do lahve a živil ji. Jak husa rostla už se nemohla protáhnout otvorem ven. Otázka pak zněla... jak dostat husu ven, aniž bych ji zranil a aniž bych rozbil lahev? Odpověď je jasná : "Husa je už venku!" Husa symbolizuje mysl a lahev ego lahev je iluze neexistuje jak by mohla bránit huse v pohybu? Teprve až si husa uvědomí že lahev vlastně není je naprosto volná. Viděl jsem, že život rovněž nelze zničit. Viděl jsem, že se mi rozplynuly všechny dosavdaní cíle i veškerá dosavadní motivace. Najednou jako by došlo palivo pro všechny touhy, zjistil jsem, že žádná událost na tomto světě nemůže ve mne vyvolat pocit štěstí, nebo neštěstí. Pak není žádného dobra ani zla, žádného hříchu ani svatosti, pak není žádné pravdy ani lži, zůstává jen vidění takovosti ve své pravé přirozenosti. Viděl jsem, že kdyby mi někdo přiložil pistoli ke spánku, vůbec by mě to nijak nevzrušilo... Viděl jsem že jediné co přináší blaženost je právě toto autentické vidění. A tomuto vidění jsem zasvětil své pocty. Pak není nad vámi nikdo kdo by si vás podmanil, jste naprosto svobodní, beze stopy jakékoliv připoutanosti. Jste v tomto světě nepostradatelní a zároveň nepotřební. Jste nikdo a přitom všichni. Jste naprosto prázdní ač obsahujete celý vesmír. Ať ležíte, jdete nebo ať jíte či spíte... každá činnost je činností nepostradatelnou, naprosto správnou a v souladu s celým vesmírem. Není žádné musím, protože není důvod proč se něco musí, zůstává jen svoboda a prožívání... Stal jsem se přítelem sebe sama :-). V závislosti na svém soucitu k ostatním můžu na tomto světě ještě chvíli setrvat a pomoci ostatním k dosažení tohoto autentického vidění...

Mnozí se snaží bojovat proti svým touhám a přáním, proti zlým myšlenkám a nízkým pudům. Tento přístup bych nazval smažení se ve vlastní šťávě či přikládání na vlastní hranici, kdy každou snahou jen přikládáme polínka na oheň jež nás spaluje. Při porušení svého mučení pak vzniká pocit viny, špinavosti a nenávisti vuči sobě samému, což je přesně opačná cesta k osvícení. Správným přístupem je, když si lidé uvědomí, odkud touhy přicházejí, za jakým účelem přicházejí a že jejich dosažením se situace nijak nezlepší. Tehdy, když si tohle uvědomí, zjistí, že je nikdy tyhle touhy neuspokojí a navíc takto nabyté štěstí je podmíněné. Závisí na vnějších okolnostech. Pak se stáváme otroky těchto okolností, páč si je snažíme kolem sebe udržet, aby naše štěstí s nimi nevymizelo. To jsou dva boje skrze nichž vzniká utrpení. Boj o udržení stávajícího štěstí a boj o získání ještě většího štěstí. Smrt pak je děsivá, protože odsekne, anuluje veškerou životní snahu a úsilí si podržet toto dosavadní (iluzorní) štěstí. Štěstí je největší droga. Je mnoho cest jak je dosáhnout. Někteří volí poctivé a dlouhodobé cesty, jiní kratší avšak velmi sobecké a jiní si vezmou drogu čili nejpohodlnější a nejkratší cestu ke štěstí. Avšak štěstí všech je dočasné a podmíněné. Je nutno toto prohlédnout a pochopit. Pak teprve vzniká rozvíjení trvalého štěstí ukrytého v přijetí a ve spokojení. Tehdy se člověk vzdává všech ideálů. Už nejsou žádné ambice. Už není nikdo, kdo ho žene, kdo chce vyniknout. Dostavuje se volnost, blaženost, nirvána.

Pak se mi zdál ještě jeden sen. Byl jsem na návštěvě u svého strýce, a prohlížel si jeho ranč když tu náhle se nade mnou za zády ozval hlas: "Vídíš toho človíčka, ten zachrání celý svět". To jak jsem to pochopil najdete v prolozích na straně 5 a odstavec : Sklidil jsem obdiv hodný spasitelů. Od té doby se mi nezdálo zatím nic takového co by mě zaujalo.

A na konec se mi po delší době zdál tento sen. Umřel jsem a objevily se přede mnou dva tunely. Byly to v takové prastaré kamenné, jakoby hradní zdi. Jeden tunel byl tmavý jako bota, a ve druhý osvětlovaly pochodně. Instinktivně jsem šel k tomu černému. Když mě zastavil strach a začal mi to rozmlouvat. Odpověděl jsem si, že jsem přeci mrtvý, tak čeho se bát. Vždyť je to absurdní, co mě může horšího potkat. Ale strach se nedal, a naléhal a naléhal, říkal, že když nebude nic ve světelné, vždy se mohu vrátit a změnit tunel atd. No tak jsem ho tedy poslechl, a vešel do světelného tunelu. Ozval jse velice příjemný hlas, takový, že jsem se nad ním rozplýval jako v orgasmu. Ten hlas mě uvítal, a že prý už mě čekal, jak jsem tak sestupoval níž po schodech došel jsem až do místnosti, ve které mě upoutala zvláštní věc. Byla to jakoby pohozena ruka v brnění a ještě svírala v dlani meč. Podivil jsem se a vzal tento podivný kus do rukou, a prohlížel si jej, protože mi něco říkalo, že už jsem to někde viděl. Když tak přemýšlím, ozval se za mnou zase ten stejný příjemný hlas, a řekl mi, abych mu tu věc podal. To už jsem také někde slyšel, tuto situaci znám. Postupně mi to docházelo... No jasně! Otočil jsem se k hlasu a tam stál strašlivý démon a smál se mi nyní už svým démonským hlasem: "Stále stejná chyba dušičko ustrašená!" Vytrhl mi tedy to co jsem měl v rukou aby si doplnil výzbroj. Došlo mi, že tento démon zlákal mnoho lidí. Osvětlil nesprávný tunel, a má na svědomí reinkarnaci. Démon se do mě pustil. Řekl jsem mu, že tentokrát se nedám! A začal jsem se sním prát. Raději umřít, než aby se tato situace ještě někdy opakovala.