Podíval jsi se někdy strachu do očí? Čeho se vlastně bojíš. Až to jednou uděláš zjistíš, že se nebojíš skutečnosti, nýbrž vlastních představ. Vědomí jen vnímá, mysl soudí, fantazie je sluhou mysli (dá ji to co požaduje a pěkně to vybarví včetně promítání různých důsledků co by se mohlo stát), a ty se pak bojíš toho co jsi vlastně vytvořil sám.

Navíc lze zjistit, že velkým sluhou strachu je budoucnost. Bez budoucnosti totiž strach nemůže existovat. Nikdy se nebojíš toho co je teď nebo co už je za tebou, ale jenom toho co může být. Ale budoucnost není teď! Je jen ve tvé mysli, protože mysl bez času nemůže existovat. Zamysli se - kdo že to rozhoduje o tom jaké tvary, zvuky, vjemy z hmatu atd... jsou ošklivé? Na základě čeho? Já to vím. Všechno co je nové, co mysl nezná, co nemá ještě zaškatulkované, toho se bojí. Každý nový vjem je pro ni určitým nebezpečím. Vědomí ví že strach je jen iluze. Ono se nebojí. Můžeš to vyzkoušet na malých dětech ukaž jim příšeru a oni ji přijmou jen jako holý vjem nic víc. U nich se ještě nevyvinula mysl, nemůžou spustit celý ten proces strachu. Když už jsi u dětí, všimni si toho že si dokážou hrát dlouho se stejnou věcí. Jak je to možné. Aby jsi to dokázal ty, musela by být daná věc měnivá, čili něco jako zvíře nebo elektronická hračka. Jinak by se po chvíli ozvala mysl, že už zná všechny možnosti hračky a že chce jinou. Dítě to tak necítí. Žije jen v přítomnosti vnímá každý okamžik jako čerstvý, nemá vyvinutou paměť ani mysl. Takže vůbec nemůže ani vnímat čas (jak dlouho si s danou věcí hraje) neví co bylo před sekundou... protože si plně uvědomuje přítomnost nemá mysl, a sní ani fantazii ani paměť. Dítě se proto nikdy nenudí...