V zimě 1971 jsem se potřetí oženil a získal tímto způsobem dvě malé nevlastní děti. Žili jsme v mém domku v horách Nového Mexika a snažili se živit produkcí vlastních potravin. Jednoho mrazivého lednového soumraku jsme se vypravili do Taosu na večeři s přáteli mé ženy. Moc jsem ty lidi neznal a když se manžel, který byl lyžařský instruktor, vrátil pozdě večer domů ze své práce, bylo jasné, že je k smrti unaven a že naprosto zapomněl, že je někdo pozván na večeři. Krátce, choval se k nám sotva jen zdvořile a tím každého, především pak svou ženu, uvedl do pochopitelných rozpaků.

Ve snaze trochu urovnat napjatou společenskou situaci zapálila jeho žena jointa, a ten pak pečlivě koloval mezi dospělými sedícími u stolu. Neměl jsem kouřit, protože jsem nebyl v žádném případě připraven na nevědomé nepřátelství, které se nepřestávalo šířit z našeho hostitele. Bylo zcela neverbální, odlišné od jeho vnějšího chování (které v té době už bylo docela zdvořilé) a já ho cítil jako hmatatelnou sílu,která narážela na můj solární plexus - jako kdyby mi někdo psychicky neustále vyrážel dech. Každý šamanský "bojovník" by věděl, jak se před tím chránit, ale já byl zcela otevřen a vůbec jsem si nepřipouštěl, že takové síly existují i mimo knihy Carlose Castanedy.

Později jsem se dozvěděl, že se onen muž po několik let zabýval studiem místního indiánského (hlavně navažského) kouzelnictví, ale musím zdůraznit, že se nedomnívám, že si byl vědom toho, co mi způsobuje. Celá ta zkušenost měla temné a nevědomé zabarvení. Znal jsem ho nakonec natolik, abych věděl, že na jeho straně převládá dobrá vůle - pokud není unaven a není v doteku s nevědomírn. To mi ale moc nepomáhalo. Dovolil jsem konopí, aby otevřelo moje normální obranné mechanismy ega, a najednou jsem se cítil na omdlení. Rychle jsem si uvědomil, že jsem vlastně v jakémsi šoku a že ho musím překonat. Vstal jsem od stolu a blábolil cosi o tom, že "musím na čerstvý vzduch."

Noční teplota v Taosu se už skoro týden pohybovala kolem šesti pod nulou a jak jsem vylezl z domu, udeřila mě ta náhlá změna teploty jako další rána. Zavrávoral jsem a vrazil do blatníku naší dodávkv. Měl jsem krátkou vizi, ve které jsem mléčnou dráhu vnímal jako zmrzlé kousky světla v černé prázdnotě kyslíku spalujícího plíce, a pak jsem omdlel.

Je těžko to popsat. Prožil jsem celý lidský život. Snad to byla vzpomínka na můj jiný život, protože se to patrně událo v osmnáctém století - bylo tam mnoho povozů tažených koňmi a lidé byli oblečeni podle tehdejší módy. Ale to nebylo důležité. Co na mě udělalo takový dojem bylo, že to byl celý život, od narození až k stáří a eventuální smrti. A celé to probíhalo v "reálném čase" - v žádném případě to nebylo nijak zrychlené. Přesto jsem se v okamžiku své smrti v poměrně pokročilém věku probudil na zmrzlém vjezdu v Taosu, vedle blátem obalené pneumatiky Toyoty z roku 1970.

Vždyt jsem právě teď upadl - tahle vzpomínka se vynořila jako přílivová vlna, která spláchla většinu (ale ne všechny) vzpomínek na onen druhý život. "Celý život" proběhl mezi okamžikem, kdy jsem omdlel, a okamžikem, kdy jsem udeřil o zmrzlou zem. Během jedné či dvou vteřin "našeho" času. Podařilo se mi vstát, nadechnout se několikrát mrazivého vzduchu a vrátit se zpátkydo domu. Abych si zkontroloval svůj odhad času, zeptal jsem se, jak jsem byl dlouho pryč. Všichni vypukli ve zfetovaný smích - teď jsi přece odešel, proboha! Pak spatřili mou tvář a všichni byli ke mně najednou velmi pozorní - tady, lehni si na chvilku, nechceš trochu vody? Atd. Pak mi řekli, že jsem ve tváři neměl ani trošku barvy. A přestože oni byli pořád velmi zfetovaní, já sám byl střízlivý jako kámen.