Son-sa-nim Seung Sahn se narodil roku 1927 v Seun Choen v severní Koreji. Jeho rodiče byli protestanti.

V té době trpěla Korea okupací japonské armády a všechny kulturní i politické svobody byly brutálně potlačovány. V roce 1944 se son-sa přihlásil k podzemnímu osvobozeneckému hnutí. Po několika měsících ho však chytila japonská policie a jen o vlas unikl trestu smrti. Po propuštění z vězení ukradli s dvěma přáteli rodičům několik tisíc dolarů, překročili ostře hlídané mandžuské hranice a neúspěšně se pokusili připojit k Svobodné armádě Koreje.

Po druhé světové válce studoval západní filosofii na univerzitě Dong Guk. V té době se opět zhoršila politická situace v jižní Koreji. Stávala se čím dál tím více chaotičtější a son-sa pochopil, že politickou prací a svým studiem nelze lidem pomoci. Oholil si tedy hlavu, odešel do hor a slíbil si, že se nevrátí dřív, dokud nedosáhne absolutní pravdy.

Tři měsíce studoval konfuciánské texty, ty ho ale nezaujaly. Pak mu jeden přítel, mnich z malého horského chrámku, půjčil Diamantovou sútru, a tak se son-sa poprvé setkal s buddhismem. "Všechny věci, které se na světě zjevují, jsou pomíjivé. Jestliže uzříš všechny věci, které se zjevují, jako by se nikdy nezjevily, pak můžeš realizovat své právé jáství," praví se v této sútře. Když si přečetl tato slova jeho mysl dosáhla čistoty. Pak několik týdnů četl řadu súter a nakonec se rozhodl stát se buddhistickým mnichem. Svěcení přijal v říjnu 1948.

Son-sa již poznal sútry. Uvědomil si, že nejdůležitější věcí teď bude praxe. 10 dnů po svém vysvěcení tedy odešel do samoty na stodenní meditační cvičení u hory Won Gak (Hora dokonalého osvícení). Jedl jen usušené a na prášek roztlučené borové jehličí. Dvanáct hodin denně zpíval Velkou dháraní prvotní energie mysli. Několikrát denně se koupal v ledové vodě. Bylo to velmi tvrdé cvičení.

Brzy ale začal podléhat pochybnostem. Je meditace o samotě potřebná? Má zacházet do takových krajností? Mohl by přece odejít do malého chrámu v tichém údolí, oženit se jako japonští mniši a osvícení dosáhnout postupně uprostřed šťastné rodiny. Jednou v noci byly ty myšlenky tak silné, že si už málem sbalil své věci, ale ráno měl mysl zase čistší, a vybalil. Za několik dnů se to opakovalo. Tak si v následujících týdnech celkem devětkrát zabalil a opět vybalil své věci.

Po padesáti dnech bylo jeho tělo úplně vyčerpáno. Každou noc měl děsivé vize. Ve tmě se před ním zjevovali démoni a dělali na něj oplzlá gesta. Démoni požírající mrtvoly se za ním plížili a svírali mu hrdlo svými ledovými prsty. Obrovští brouci hryzali jeho nohy. Vynořovali se před ním tygři a draci a strašně řvali. Žil v neustálém strachu.

Po měsíci se vize změnily v příjemné představy. Někdy přicházel Buddha a učil ho sútry, jindy se mu zjevovali bódhisattvové v zářících šatech a říkali mu, že přijde do nebe. Někdy padl vyčerpáním, ale Kwan Seum Bosal ho opět něžně budila. Konečně po osmdesáti dnech získalo jeho tělo sílu, přestože pokožku měl od jehličí celou zelenou.

Jednoho dne, týden před koncem meditace, son-sa chodil venku a zpíval doprovázeje se na moktak. Náhle se před ním objevili dva jedenáct dvanáct let staří chlapci a uklonili se mu. Byli oděni do pestrobarevných šatů a jejich tváře zářily nadpozemskou krásou. Son-sa byl velice překvapen. Cítil, že jeho mysl je silná a dokonale čistá, jak se tedy mohli démoni zmaterializovat? Šel kupředu úzkou horskou cestou, ale oba chlapci ho doprovázeli. Šli přímo skrz balvany po každé straně stezky. Kráčeli spolu v tichosti asi půl hodiny, když přišli zpět k oltáři a son-sa povstal ze své poklony, byli pryč. To se dělo denně celý týden.

Nakonec přišel stý den. Son-sa byl venku, zpíval a tloukl v rytmu na moktak. Náhle jeho tělo zmizelo a on se ocitl v nekonečném prostoru. Zdaleka slyšel svůj hlas a zvuk moktaku. V tomto stavu zůstal delší dobu. Když se vrátil do svého těla, porozuměl. Skály, řeky, prostě vše, co viděl a slyšel, vše bylo jeho pravým jástvím. Všechny věci byly přesně takové, jaké byly. Pravda je právě taková, jaká je.

Tu noc spal velmi dobře. Když se ráno probudil, uviděl člověka vystupujícího po úbočí a několik vran odlétajících ze stromu. Pak napsal tyto verše:

Cesta na úpatí hory Won Gak
není přítomná cesta.
Člověk vystupující s rancem
není člověkem minulosti.
Klap, klap, klap - jeho kroky
pronikají minulostí i přítomností.
Vrány odlétají ze stromu,
krá, krá, krá.

Brzy po návratu z hor potkal zenového mistra Ko Bonga, jehož učitelem byl mistr Mang Gong. Ko Bong byl považován za nejlepšího mistra zenu v Koreji, ale i za jednoho z nejtvrdších. Tehdy učil pouze laiky, protože mniši nebyli podle něj schopní zenoví žáci. Son-sa si chtěl potvrdit své osvícení u Ko Bonga, proto k němu přišel s moktakem a zeptal se: "Co to je?"
Ko Bong mu vzal moktak z ruky a udeřil na něj.
Son-sa právě na to čekal, a tak se ho zeptal: "Jak bych měl cvičit zen?"
Ko Bong řekl: "Jeden mnich se zeptal zenového mistra Džó Šua: Proč Bódhidharma přišel do Číny? Džó Šu odpověděl: Cypřiš na zahradě. Co to znamená?"
Son-sa tomu rozuměl, ale nevěděl, jak by odpověděl. Řekl tedy: "Nevím."
Ko Bong řekl: "Udržuj pouze tuto mysl nevím. To je správná praxe zenu."

Během toho jara a léta son-sa cvičil hlavně pracovní zen. Na podzim odešel do kláštera Su Dok Sa na stodenní meditační cvičení, kde se učil jazyku zenu a soubojům Dharmy. V zimě došel k názoru, že mniši necvičí dost vytrvale, a rozhodl se jim pomoci. Když měl jednou v noci hlídku (kvůli zlodějům), vzal všechny džbánky a hrnky z kuchyně a na nádvoří je uspořádal do kruhu. Další noc otočil Buddhu na oltáři tváří ke stěně a vzal kadidelnice - které byly považovány za národní poklad - a rozvěsil je po stromech v zahradě. Druhého dne to v klášteře vřelo vzrušením. Mluvilo se o šílených lupičích i o bozích přišlých z hor, aby přiměli mnichy více cvičit.

Třetí noc odešel son-sa do křídla mnišek, vzal sedmdesát párů sandálů a odnesl je před pokoj mistra Dok Sahna. Ale v tu chvíli se jedna mniška probudila a šla na toaletu. Zjistila, že jí chybí sandály a vzbudila ostatní mnišky. Son-sa byl chycen. Následujícího dne byl soud. Protože většina mnichů hlasovala, aby dostal ještě šanci (mnišky byly jednomyslně proti), nebyl vyloučen z kláštera. Mniši ho odsoudili k formální omluvě představitelům kláštera.

Když přišel k Dok Sahnovi a uklonil se mu, ten řekl: "Snaž se dobře pracovat."

Pak šel k hlavní mnišce. Ta mu řekla: "Děláš mnoho zmatků v klášteře, mladíku."
Son-sa se zasmál a řekl: "Celý svět je plný zmatků, co můžeš dělat?" Nedokázala mu na to nic říci.

Pak šel k mistru Čun Songovi, známému svým podivným, divokým chováním a obscénním jazykem. Son-sa se mu uklonil a řekl: "Zabil jsem všechny buddhy minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Co mám dělat?"
"Aha," řekl Čun Song a pohlédl mladíkovi do očí. Pak se zeptal: "Co jsi viděl?"
Son-sa řekl: "Ty už rozumíš."
Čung Song řekl: "To je všechno?"
"Na stromě za oknem kuká kukačka."

Čung Song se rozesmál a dal mladíkovi ještě několik otázek, na něž mu son-sa bez potíží odpovídal. Pak mistr zatleskal, začal tančit kolem mladíka a křičel: "Jsi osvícený, jsi osvícený!" Zpráva o tom se rychle roznesla a lidé konečně pochopili události minulých dnů.

Patnáctého ledna skončilo období meditací a son-sa odešel na setkání s Ko Bongem. Cestou do Soulu měl rozhovory se zenovými mistry Keum Bongem a Keum Ohem. Oba mu dali inka, potvrzení o dosažení velkého probuzení.

Son-sa přišel do Ko Bongova kláštera ve svých starých záplatovaných šatech a s tlumokem. Uklonil se Ko Bongovi a řekl: "Všichni buddhové se stali bandou mrtvol. Kdy bude pohřeb?"
"Odůvodni to!"
Son-sa vytáhl z tlumoku sušenou rybu a láhev vína. "Tady jsou zbytky ze smuteční hostiny."
"Nalej mi tedy trochu vína."
"Dobře, dej mi sklenku."
Ko Bong nastavil dlaně.
Son-sa ho láhví udeřil do dlaní a řekl: "To není sklenka, to je tvoje dlaň." Pak položil láhev na podlahu.

Ko Bong se rozesmál: "To není špatné, už jsi to téměř dokázal. Ale dám ti ještě několik otázek." A začal se ho ptát na nejtěžší z tisíce sedmi set tradičních zenových kong-anů. Son-sa odpovídal bez obtíží.

Nakonec Ko Bong řekl: "V pořádku, dám ti poslední otázku: Myš žere kočičí žrádlo, ale kočičí miska je rozbitá. Co to znamená?"
"Nebe je modré, tráva zelená."
Ko Bong zavrtěl hlavou: "Ne."

Son-sa se zarazil. Zatím neměl potíže s žádnou zenovou otázkou. Začervenal se a dal několik odpovědí ve stylu "je tak, jak je." Ko Bong stále vrtěl hlavou.
Son-sa vztekle vybuchl: "Tři zenoví mistři mi dali inka! Tak proč tvrdíš, že se mýlím?!"
Ko Bong řekl: "Co to znamená? Řekni mi to!"

Padesát minut Ko Bong a son-sa seděli a zírali na sebe jako dva naježení kocouři. Ticho bylo elektrizující. Potom najednou son-sa našel odpověď. Byla odpovědí typu "je právě tak, jak je."

Když to Ko Bong uslyšel, oči mu zvlhly radostí. Objal mladíka a řekl: "Jsi květinou a já jsem včelou."

Dvacátého pátého ledna 1949 dostal son-sa odkaz Dharmy i od Ko Bonga. Stal se tak sedmdesátým osmým patriarchou v této linii. Byl to jediný odkaz, který vůbec kdy Ko Bong dal.

Po ceremonii Ko Bong řekl: "Během příštích tří let musíš mlčet. Jsi svobodným člověkem. Sejdeme se opět za pět set let."

Son-sa se teď stal zenovým mistrem. Bylo mu dvaadvacet let.