Dobrý večer. Četl jsem některé vaše publikace, až jsem došel k článku: Dobrý klamář kalamář - Jak Satan z Boha tnul. Už ze stylu kterým píšete, je vidět, že jste vysoce inteligentní člověk. Vaše podání lásky v 7-mi bodech je uchvátné, ale nemohu si pomoci. Nemáte někdy pocit, že jste mohl udělat chybu?

Jen snílek a závodník, trpí pocitem chyb a úspěchů. Ten kdo prohlédl iluzi jakéhokoliv zisku se o pocity nezajímá.

Zní opravdu "prázdnota" logicky k ukončení tak důležitého cyklu?

Žádný cyklus není. Takže ani nezačal ani neskončí. Dokud člověk věří ve smysl čehokoliv, ve svých snách tajně vytváří logické teorie... a nachází pro ně i potvrzení... jen aby mohl někam spět, jen aby existence snu měla smysl, směr a hlavně nějaký cíl... jen aby to všechno k něčemu bylo. A ten účel světí prostředky. A v čem se všichni snílci podobají... že sní o budoucím stavu věcí, lepším stavu věcí a nikdy se nepřipustí, že to všechno pachtění k ničemu nakonec není.

Do bodu 6, s vámi v podstatě souhlasím. Osobně jsem ho ještě nedosáhl. Lpění - tedy slepá láska k nepodstatným věcem, se u mě pomalu vytrácí, ale stále ještě nedokáži milovat sám sebe.

Zřejmě si to špatně vykládáte. Pojetí "milovat sám sebe" vidíte z pohledu ega. Díváte se na to jako na vlastnost ega, kterou ego může dosáhnout. Pojetí, které jsem zmiňoval vychází z vhledu že k pravdě nelze nic přidat ani ubrat, takže veškeré snažení byť o sebelásku je jen nenávist a přikládání pod svůj kotel.

Věřím, že právě tohoto stupně zde máme dosáhnout pomocí našeho podvědomí. Naplnit sami sebe láskou a tu lásku se pak naučit předávat dál.

A to je právě ta patologie... že je nutné nějakou lásku předávat dál. Toto může cítit jen trpící. V podstatě nic žádnou lásku nepotřebuje... v podstatě pro nic je nějaká láska špínou. Nikde ve vesmíru není třeba lásky... jen z pohledu ega jen v oddělenosti, jen v klamu, je láska modlou. Protože všichni trpící a hladoví o ní sní. Jen ego o ni sní.

Těm, kteří jsou zatím příliš slabí a tím více posilovat lásku k sobě.

Příroda se tak miluje, že slabým nepomáhá, protože kdyby pomáhala slabým zničí sama sebe. Jestliže se slabost podporuje stane se slabým celý celek. Silnými a odolnými se věci nestávají díky něze a pomoci, ale díky schopnosti adaptovat se. Z mého pohledu není možné něčemu pomoct ani ničemu ublížit. Všechno to jsou iluze uvnitř lidské hlavy... která ničí vše co nezapadá do jejího snu. Jak může být pak svoboda, klid z dokonalosti sestoupit na toho, kdo je jako na trní, že neví co dřív by udělal, aby měl ze sebe lepší pocit před čímkoliv? Jak může najít klid, ten ve kterém může kdykoliv znova vzniknout pocit viny nebo odpovědnosti?

Nesouhlasím tedy s vámi ve tvrzení:

Beznadějný případ : Proč tohle všechno děláte?
Mistři : Pomáháme lidem na cestě.
Beznadějný případ : A kdo vás k tomu nutí?
Mistři : Láska k nim.
Beznadějný případ : A kdo vás nutí k té lásce?
Mistři : Soucit s nimi.
Beznadějný případ : A kdo vás nutí k tomu soucitu?
Mistři : (Zde to ponechávám čistě na mistrovském svědomí, aby uvedli skutečný důvod proč lidi nenávidí.)

Nežádal jsem nikoho ani o souhlas ani o nesouhlas.

Kdybych byl já na úrovni mistra, které jste dosáhl a našel lásku k sobě sama, snadno bych vám na otázku "A kdo vás nutí k tomu soucitu?" "Odpoveděl: Láska k sobě sama... Láska k sobě sama ve mě vzbuzuje soucit k druhým", nedokáži se milovat a zároveň přihlížet bezpráví.

Práv se dožaduje jen ego. Bez ega není ani svatosti, ani hříšnosti ani dobra ani zla ani bezpráví. To o čem vypovídáte vy, je o lásce k egu a jeho rozmarům. A to je právě to, proč ego nikdy nebude souhlasit s tím co bylo napsáno. Protože ono musí každou sekundu prosit o slitování a existenci v temnotách.

Z celého toho čtení, mám pocit, že jste nalezl podstatu toho, co celý život hledáte, díky jedinečnému myšlení. Dosáhl jste plnosti a to práve láskou k sobě, kterou zde hledá mnoho lidí (slepých oslů), ač si věří, že ji mají. Ale jako by vám to nestačilo. Stále jste hledal, jak se učinit spokojeným, což je "přirozené", jak jste taky vytkl v testu č.3: "Co hledáte?" Věřím, že kdyby jste se naučil jedinečnou lásku, kterou vlastníte, dávat ostatním, byl by jste spokojený, děj se co děj.

Ježíš dával, ale zjistil že je zneužíván k egoistickým cílům... a tak přišel na to že láska k egům nic nevyřeší a i kdyby se rozkrájel tak ničemu nepomůže, ba naopak svou láskyplným zásahem uvalil kletbu malomocenství kdoví na kolik tisíc let. A straší lidem v hlavách po staletí jako bubák, z jehož moci se vymanit je dokonce považováno za hřích! Kdo nahlédl pod pokličku, může z toho hodně těžit, že by hrál tu hru na mistra a žil si jako paša. Ale člověk co překročil 6. stupeň toto nemá zapotřebí, egům zmizí, stane se pro ně neužitečný a nechá všemu přirozený průběh, protože v tomto okamžiku není nic špatně, vše je jak má být, každý má doměnu svou, podle toho čemu slouží. Takže není důvod cokoliv konat. A v tomto míru dokonalosti a nezničitelnosti podstaty všeho vše ve správný čas dosáhne díky vlastnímu sebetrýznění ponaučení a začne hledat v sobě příčiny svého trápení.

Přenést nebo předat někomu nějaké poznatky a poradit někomu je jako bych mu plivl do tváře a zradil ho. Jen plané rostliny jsou nejkrásnější. Ty šlechtěné jsou genetickým odpadem, který v přirozených podmínkách nemá budoucnost. Proč bych měl mít tedy důvod šlechtit něco v tomto světě, když i kdyby byly podmínky 100 krát horší pravdy se to nedotkne? Jen ega budou sužována strastí? Pak sama strast donutí ty rozmazlená ega najít cestu z bludného kola ven. Takže ať se děje co se děje není nikdy chyba. Plané a přirozené věci jsou drsnými a nelítostnými podmínkami dobře připravené na cokoliv a nežebrají o pomoc ani o soucit... A proč? Tak toto nelze individualitě nikdy vysvětlit...

Stav prázdnoty, do kterého jste se dostal, je podle mě jen stav, ve kterém jste dokázal vašim silným vědomím porazit podvědomí. Právě sen, který jste v článku popsal, se mi zdá jako jasným důkazem. Není přirozené se ve snu ovládat, ač mě se to někdy také daří. Sen je naše podvědomí, jak jistě víte a je spjato s naší duši, která v sobě nese informace, jež by mozek nemohl pobrat. Nevědomky nás celý život ovláda, ač konáme vědomím.

Dokud věříte tomuto, pak budete věřit tomu, že se si to můžete upravit abyste se měl lépe. Teprve až sám sebe unavíte tím honěním se za iluzorním lépe... pak všechny starosti s existencí čehokoliv zmizí jako by nikdy nebyly.

Čekáte, že duše, kterým se povedlo "se odtud dostat", jsou prázdné jako je nyní ta vaše ?

Pokud věříte v duši... nebo v plnost a v to, že je možné pro něco se odněkud někam dostat... či pro plnost něco udělat pak musíte mít plnou hlavu marnivých starostí.

Já věřím, že nikoli. Věřím, že jste vědomě přesáhl vašeho 6-tého stupně natolik (že jste se miloval a zahleděl se do sebe natolik), že zářící světlo, které z vás sršelo a které jste mohl roznášet ostatním pro vaše uspokojení, jste sám v sobě spálil. A stejně jako ve vašem snu, jste se změnil z hvězdy na černou díru, která nedává lásku, ale pohlcuje ji, svoji chladností, arogancí a netečnosti. Nebo si vás nedokáži představit jinak, pokud jste dosáhl opravdu stadia prázdnoty.

Nevidím nic co by potřebovalo lásku. Jedině klam žebrá o pozornost a žebrá o lásku či slitování. No a kdo podporuje živí a pěstuje v sobě tento klam... tak samozřejmě té lásky bude v jeho světě chybět všude čímdál víc.

Obdivuji vaše pokroky a uvědomovaní si věcí, tak jak jste je popsal do bodu 6. Avšak nezbavím se pocitu, že právě Vy jste mistr, který se utnul a měl by zvážit, zda by nebylo lepší udělat jeden krok zpět.

Žádný mistr nikde není. Krok zpět ani vpřed neexituje. Všem "měl bych" nebo "musím" to jsou pitomosti, kterým se všichni před krokem do nicoty nebo při pohledu do věčnosti a dokonalosti z plných plic se slzami ironie v očích jen zasmějí.

Co by jste řekl sv. Petrovi vy na otázku: Kdo jsi ? Já jsem prázdnota... nebo by jste se jen prázdný cítil a čekal až se brána otevře? Tu by podle mě do nebe nikdy nepřijali, protože by je mohla pohltit.

A proč bych se měl o to, jak otevřít pro sebe bránu do nebes zajímat?

Já bych řekl: já jsem Láska a uvnitř sebe ji cítil jak jen bych dokázal, pokud té hranice dosáhnu. Myslíte, že by brána zůstala zavřená tak něžnému citu...

Spíš bych řekl, že kdybyste řekl před bránou, že ať děláte co děláte jste jen peklo... a pozvracel se z toho pohledu a pocitu beznaděje... a uvědomil si, že do nebe vůbec nepatříte... tak byste měl větší naději, že se otevře a sejme z Vás to břemeno, které vás pronásledovalo na každém kroku. Věříte-li v nebe pro sebe... a zpozorujete-li snahu se tam i za cokoliv dostat... pak se brána nikdy neotevře. Pro otevření přitom stačí jen opustit schopnost posuzování a víru v přínos z cíleného konání.

Ó jak nádherné jsou neviňátka... dokud nemusí nic (ani lásku v srdci mít)... brána je jim stále otevřená...

Odpověd si dejte sám. Nechtěl jsem Vás moralizovat. Každý máme svou cestu. Jen mě mrzelo pomyšlení na to, že člověk chytrý jako Vy, se ztrací sám sobě, protože si nasadil brýle mnohem temnější, než nosí spousta hlupáků a udělal ze sebe nevědomky "Slepého Osla".

Někdy je potřeba velkých otřesů aby si člověk sundal ty růžové brýle a zajímal se i tu temnou stránku věcí. Teprve v nejtemnějších temnotách lze najít pravé světlo.

Stejně jako vy, jste pomohl mně, udělat krok vpřed, snažím se Vám pomoc vrátit se o jeden zpět. Nečekám za tenhle pokus odměnu, ani boží milost, jak by jste si mohl myslet. Čekám spíše negativní odezvu, ale snaha nabídnout Vám zpět ztracenou lásku, ve mně samotném budí lásku kterou tak hledám.

Sám nyní zažíváte, co toho máte, že něco nějaké někdy čekáte. Přitom pravdě na Vás vůbec nezáleží. Ba naopak jako natruc nastaví svou zdánlivě zuřivou tvář proti Vám, postaví Vám do cesty tisíce překážek a vyplení radost Vašich dnů a to jen proto abyste si uvědomili, že sloužíte klamu. Ale abych byl přesnější ona to nedělá, to děláte vy sami sobě... protože to je ten zákon tvoření duality... jedno bez druhého nemůže existovat. Takže se Vám nikomu nedá pomoci. Jediný efekt který z toho vznikne je o to větší lpění a boj dokud nepadne nakonec nešťastník vysílením. A tím bojem o zbavení se pocitů či dosažení nebo pro udržení pocitů promarní veškerý čas. Stačí odhalit skutečnou povahu jevu zvaného "já" který vyžaduje pozornost okamžik za okamžikem, aby ten okamžik přežil. Semínko, které se samo sází... pozorujíce jak toho dosahuje a z čeho žije... lze ten koloběh zpřetrhat. On se však nemusí zpřetrhat... je daleko rychlejší metoda, ke které člověka dovede jen nezdar, beznaděj a utrpení. Ať se vzdává nebo ať bojuje... semínko se stále raduje.

Láska Vás provázej na každém kroku.

Není třeba.

Beznadějný případ

***

Děkuji za odpověď, otevřel jste mi oči.

Ovírání a zavírání to je stále stejná písnička. Dokud se tu věnuje přemíra pozornosti tomu subjektu, který je zdrojem všech starostí nikdy se ten hlavolam nevyřeší, ač se sklidí mnoho úspěchů a uznání.

Zpočátku jsem celý vzkaz přečetl a začal argumentovat, ve smyslech pokroků duše apod., až jsem si nakonec argumentoval sám. Přečetl vše znovu a teprve snad pochopil. Díky Vám tedy vím, jak získat svobodu, ale "ztratit život".

Kdo duši svou ztratí pro TO, nalezne ji a kdo by ji chtěl zdokonalit ztratí ji. Stačí odhalit co nás nutí konat a za čím se to vlastně ženeme. Jako by nějaký člověk všem tajně ve spánku naočkoval smyslový druhy heroinu a teď se za ním v různých podobách všichni honí... ale po dosažení hned jeho účinek vyprchává.... a tak roztáčejí karmu svého nekonečného putování.

Vaše cesta Vám nabízí klid a svobodu, kterou hledá každý, ačkoli nemá šanci, dokud se nezbaví VŠECH pout. Má cesta mi nabízí strasti i slast, ale nikdy nemohu dosáhnout svobody. Uvědomil jsem si alespoň část svobody, protože teď vím, že mám vždy na výběr: Mezi spoutaným "žijícím" a svobodným "pozorovatelem".

Není tu nikdo kdo by se měl zbavit nějakých pout, protože žádná pouta nejsou. Až se člověk unaví a nahlédne pod pokličku tvorby vlastních snů, emocí a pocitů které ho nutí konat, pak se bude divit a už nikdy nepřistoupí na tuto vypečenou hru, kdy pak opilí sadí semínka svých hladových a nenaplněných zítřků.

Z mého pohledu se mi jeví zajímavé obojí.

Pro hladového je zajímavé cokoliv související s jídlem.

Zatím pouta odhodit rozhodně nehodlám.

I kdybyste jste to udělal, byla by to stejně iluze nějakého odhazování.

Věřím, že zde v období transformace planety mám nějaké poslaní pro ostatní.

Ano věřit se dá v jakýkoliv klam. A poslání při transformaci planety je už docela těžký kanón.

A vy by jste to neměl tak odsuzovat jako v článku Evy Puklové ;)

Když je zvíře slabé dá se dnadno ochočit, vykrmit a zapřáhnout do těžkého povozu... prý je to jeho poslání a má být vděčen za všechny ty dary.

Taky zde pravděpodobně nejste v tuto dobu "jen tak".

Pokud se chce člověk opít, důvod si vždy uvnitř hlavy najde.

Ještě jsem se si nepsal, ani nemluvil s tak chytrým člověkem, ačkoli jsem Vás první odsuzoval jako opravdu Slepého Osla, pro vaší duchovní omezenost a tímto se Vám omlouvám.

No vidíte jaké Vám působím trápení, aniž bych chtěl. Proto je lepší nebavit se o ničem se Slepým Oslem.

Bylo to způsobeno tím, že jsem jako první četl vaše komentáře k rozhovoru se zmíněnou osobou. Ačkoli se Vám inteligencí nemůže rovnat, věřím že duchovně je dál než my, v tomto fyzickém těle.

Není od čeho být dál, není čemu být blíž. Není kdo by byl dál, není kdo by byl blíž. A jestliže není tohle všechno pak není žádná odlišnost. A jestliže není žádná odlišnost pak k čemu by byla ta všechna snaha se nějakému Bohu všech odlišností zalíbit? Proto klam musí být líbivější než pravda... jinak by ho nikdo nenásledoval. Proto lidská ješitnost je zdrojem všech klamů a nejkratší cesta je zapomenout na jakékoliv "já".

Svými pocity vnímá věci, které si my můžeme zatím jen uvědomovat, pokud je rovnou ve skepsi neodsoudíme.

Mezi pijany je střízlivost to co je třeba odsoudit. Tak jako zastánci drog a transů vnímají věci, které jinak nevnímají... stávají se s jejich pomocí zasvěcenci a drogy jsou pak zvěstovatelé Boží. Zatím jsem se pozorováním ticha zvířat a rostlin odnaučil mnohem více než od člověka.... co argumentuje čímkoliv si vymyslí. A možná kdyby děti vychovávali gorily byli by v životě šťastnější... ikdyž si zase říkám, že být šťastný o to tu přeci vůbec v pravdě nejde.

Ale ve Vaší "roli" pozorovatele Vás nejspíš takové věci příliš nezajímají...

Jsem spíše zvíře, než-li člověk. Proto se mi všechna učení o nějakém směru a cíli jeví jako dokonalý absurdistán. A jelikož zvěř je toho šílenství o sebevysvěcování, natož vysvěcování a zdokonalování čehokoliv na tomto světě, aby to bylo o něco líbivější jejich smyslům... ušetřena, je mi pak lépe být Slepým Oslem co je spokojen už dnes se vším tak jak to je.

Smím se zeptat kolik Vám je a na vaše křestní jméno?

Smíte se zeptat kolikrát chcete. Ale odpovím Vám až Vás už nic nebude zajímat.

Ještě jednou mnohokrát děkuji :) a za případně mnoho velkých V se omlouvám... ve škole jsem skoro nikdy nedával pozor.

Člověk pořád děkuje, pořád prosí, pořád se omlouvá, pořád lituje, pořád si přeje, pořád žehná, pořád se modlí, pořád odpouští atd. atd... a ne a ne pochopit, že to k ničemu není. Jako by měl v sobě pytel trní co jen když se pohne tak ho něco upozorní na to co je taktní co ne, co může a co nesmí. A tím jsou zanesení všichni lidé... buď jsou silní a přizpůsobovat se musí ostatní nebo jsou slabí a musí se duchovně spolčovat aby se psychicky nesložili. Ale ať jeden nebo druhý typ oba jsou prosáklí, tím co je mi na člověku cizí a co u zvířat není k nalezení. Až potkám člověka, který je na tom vnitřně stejně jako dítě, který toto civilizační svinstvo v sobě nemá... který má v sobě mír a klid ať udělá cokoliv... který se nebojí žádných událostí a proto nemá důvod se spolčovat ani ozbrojovat... tak si řeknu konečně se stal zázrak.

Proto si nejvíce cením na lidech přirozenosti a neposkvrněnosti. Ti, protože s ničím ještě nezačali jsou na cestě svému domovu nejblíže.

Beznadějný případ