Slepý osle, sem tam čtu tvoje texty, které vystavuješ na internetu. Několikrát jsem měl nutkání napsat Ti a pustit se do diskuse ale odolal jsem - je to taková lacinná mentální masturbace, která stejně nikam nevede. Proč teda píšu dnes? Důvodem jsou pocity (nevím, jestli slovo pocit je dostatečně výstižné, ale bohužel vhodnější nemám) - moje pocity z Tvých článků a jejich významná proměna v čase.

Hmm... tak všimnul si i někdo, že se něco ve mně mění. Už dávno nejsem tím kým jsem byl.

Když jsem čítával Tvoje dřívější texty, vyvolávaly (a vyvolávají) ve mě pocity lehkosti, jasnosti někdy i radosti.

A to určitě nejsi sám... jenže to není dobře. Drogy dělají to samé.... a lidé zpohodlní. Osel tu nebude věčně.

S průběhem času moje pocity z Tvých článků tak nějak těžkly, až jsem se dostal do stavu, kdy jsem nemohl jeden z Tvých posledních článků dočíst protože se mi udělalo fyzicky velmi špatně.

Ty jsi ho nemohl jen dočíst, protože se ti udělalo špatně... a já jsem ho musel prožít... nemohl jsem tu stránku zavřít... a proto v tom špatně nalezl jsem něco co pak těžko se svým přístupem ty najdeš.

Intuitivně beru pocity jako určitý druh semaforu a mnohdy pro mě dokáží vypovědět více než obsah slovního sdělení. Nechci Tě rozhodně o ničem přesvědčovat nebo Ti něco vysvětlovat. Jen jsem ti chtěl poskytnout pohled z druhé strany - může i nemusí pro Tebe být určitou zpětnou vazbou.

Nejsem ten kdo rozhoduje o tom jak na co odpovědět, co o čem napsat. Když viděl jsem, že má slova jedním lidem ubližují, zatím co prý jiné zase povznášely.. musel jsem zařídit i něco jiného. Nevím, možná to pro vás bude kruté... ale řeknu to třeba takhle... aby mohly mladé rostlinky růst potřebují světlo... a já jsem viděl, že jim stíním... a proto jsem je musel přinutit, aby mě ony samy zavrhly... musel jsem přestat být pro ně důležitý a užitečný. Zjistil jsem, že čím více bych je miloval a snažil se jim pomoci... tím více by jim to ubližovalo, tím více bych jim stínil. A proto musím zmizet... i s tím vším co jsem poznal a mohl bych nyní efektivně uplatnit v pomáhání lidem... Nebude to snadné abyste to pochopili, ale já to vidím jasně... nejsem už aktivní...

Podle mě jde prostě něco z kopce.

Pak se mi to celé povedlo. Nyní to vidím z neosobního pohledu... a proto mohu nechat svět světem a lidi lidma... ať jsi jdou z kopce nebo do kopce... v tom co mě pohlcuje to nic neznamená. Krom toho... Ježíš se musel taky nechat ukřižovat a lidma poplivat, aby mu to došlo... A já už nejsem si tak jistý, jestli jsem tím konajícím, tím odpovídajícím. Ten elán, ten trysk... ta aktivita či záře se vypotřebovala... teď se něco stane. Konečně se to stane.

Takže lpění zdar a na postojích zvlášť ;)

Není tu žádný důvod se omezovat a držet se něčeho když stačí odložit svá přání a svou vlastní vůli a lze se nechat unášet a unášet proudem... a rozplynout se po celé obloze...

Beznadějný případ