Přeji pěkný den. Je mi 20 let a asi před rokem mi lékaři diagnostikovali chronickou tonsilitidu, asi 2x do roka trpím angínami, které se mi často vracejí. Doberu jedna antibiotika a stejně se necítím být zdravá, tak mi pro jistotu nasadí na doléčení ještě jedna. Toto se opakuje už tak 6 let. Dokonce v roce 2002 jsem byla hospitalizovaná v nemocnici, protože měli podezření na závažnější nemoc, která se nakonec naštěstí nepotvrdila, po týdnu mě pustili domů a stejně se mi potřetí angína vrátila. Nyní mi doporučují odstranění mandlí. Protože mám resistentní typ streptokoka, kterého se prý jinak nezbavím. Vědí to podle vyšetření z krve. Jenže... nejsem si jistá, jestli třeba ten streptokok není i na hlasivkách a podobně. Po té by mi neměli co odstranit... Je to pro mě těžké, protože pomalu přestávám věřit lékařům, souhlasím s Vámi, když píšete, že lékaři dostávají peníze dopředu, aniž by se vlastně starali o pacienta.... Mám s tím spoustu zkušeností, mají více starostí s tím, aby udělali zápis do karty než s vámi... mnohokrát tam napíši, že vám zkontrolovali i to, co ani neviděli...

Mandle jsou spolehlivou kontrolkou toho, že něco někde není v pořádku. Když lékaři chtějí a vynaloží dostatečné množství sil... dokážou tak rozpitvat zdravého člověka že najdou cokoliv. Nehledě na to jak pacientův strach může ovlivnit celý jeho organismus tak... že nakonec budou mít lékaři ve všem pravdu. Takže tím že se odstraní kontrolka... bude na chvíli stav bez blikání, ale nechci vědět kde se to jak čím později projeví. Třeba sama angína může být reakcí na antibiotika. Já bych to tipoval na poškození vašeho zažívacího traktu stresem nebo nevhodnou stravou, čímž pak se dostáváte do bludného kruhu neustálého poškozování... jak stresem tím vyvolaným, tak léčbou antibiotiky. Abyste se z toho dostala je třeba provést radikální řez. Jak v psychice tak ve fyzice. Jenže to není snadné, protože to vyžaduje odhodlání a ignoraci strachu. Nejprve je nutné zjistit jaké okolnosti živí vaší nemoc. Po té je nutné se je naučit vidět jinak aby nezpůsobovaly to co způsobují. To je psychologie a té se dá ještě pomocí tělesnou hygienou, očistou organismu a detoxikací... a restartování přirozeného imunitního systému... takže současně uzdravovat ducha i tělo. Jenže člověk je moc pohodlný a nedokáže se postavit svým chutím a vášním. Tak to výsledek potom závisí na něm. Mně nikdo nepomohl... nikdo mi nevěřil v tom co se děje. Všichni by rádi abych se léčil a léčil... nikoliv vyléčil. A tak jsem musel zvládat věci obtížné i bez nároku na nemocenskou... ale vytrval jsem.

Nejhorší nebo nejzajímavější na tom je, že studuji medicínu... Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, jenže když to kolem sebe tak pozoruji.... nevím, jestli je to není spíše práce pro zručné úředníky než lékaře.

V blázinci jsem potkal spoustu lidí co chtěli pomáhat druhým... ale ani jednoho sobce. Zvláštní fakt...

Přemýšlela jsem o Všem, co píšete.... snažila jsem se najít příčinu své chronické nemoci ve své minulosti, ale nic mě nenapadá. Řekla bych, že jsem zcela spokojená.... a byla jsem... podařilo se mi dostat na školu, tam kam jsem chtěla, žiji jenom s maminkou a dobře si rozumíme, jsme spíše kamarádky... Sice teď jsem ze Zlína musela přejít kvůli škole do Prahy, ale sama jsem nezůstala, protože mám přítele, se kterým jsem bydlela.... a ten je mi velikou oporou ve všem. A věnuje se mi opravdu hodně...

Tak to máte kliku... otázkou by bylo co se s tím vztahem stane až vám pak nic nebude. Většinou když se člověk uzdraví tím myslím pořádně uzdraví... změní se všechno... vyhodí ho to do jiných sfér a s mnohýma lidma přestane si rozumět... ztratí společnou řeč. Proto když ve vztahu jeden postoupí rychleji... bude to znamenat krach... Tak nevím co byste raději... zdraví nebo partnera.

Nemám pocit, že bych svou nemocí přitahovala jeho pozornost.... to ne.... stará se o mně neustále, i maminka se doma starala... pochopila bych, že tělo si chce odpočinout... já odpočívat umím.... i když škola je opravdu náročná... ale nechápu to, proč se má nemoc stala chronickou.... a teď mě hodně zlobí.... i když jsem dobrala antibiotika, opět mě začíná bolet v krku... je to ten nepříjemný pocit, že není všechno v pořádku... a není to, že bych nemoc někdy přehlížela, já sama sebe mám ráda... takže jsem vždy včas zpozorovala, že není není tak, jak má být....

Někdy se člověk upne příliš na tělesnost a proto tím pak i trpí... kdyby měl pes analyzovat a zveličovat každé píchnutí v bříšku jako vážný problém... byl by už chronicky mrtvý. Jenže on ví, že není tělem a neví nic o nemocech... takže jeho duch je v klidu a nerozptyluje se tělesností.

Tak netuším.... A ještě jsem se chtěla zeptat na jednu věc. Babička má 3 roky Alzheimera.... nevíte, čím to může být. Hrozně se změnila, teď si s ní ani nemůžu popovídat... už mi není s to odpovědět ani na to, jak se má... jen se usmívá a mlčí.....

Tak to je dobrá nemoc... vytrácení se vzpomínek a představ... to vede člověka do přítomnosti. A k té není co dodat... a tak stačí se jen ponořovat a ponořovat.. .a vnější svět přestane být zajímavý... Já jsem si myslel že alzheimer je nějaká strašná nemoc... ale když říkáte, že se usmívá a mlčí... podobá se to prvnímu stupni soustředění na které jogín musí mnoho sil vynaložit aby se odprostil od své nadějné budoucnosti a své proklaté minulosti... a spočinul od všech cest a problémů s úsměvem v čiré přítomnosti.

Mockrát vám děkuji, pokud si uděláte čas a odpovíte mi..... Ještě jednou přejí příjemný den. S úctou...

Zkuste si přečíst něco od Malachova... něco o půstu a totální detoxikaci. Tam najdete praktický návod jak se mnohých věcí zbavit a ozdravit tělo a pozvednou ducha.

Beznadějný případ