Dobrý den, poslední dobou zkouším různé meditační techniky, při kterých se mi stává moc zvláštní věc. Vždy když jsem o něco bdělejší, tak se v uších ozve jemné pískání. Čím víc se cítím bdělý, tím víc se toto pískání zesiluje. Nejvíce se mi to stalo při meditační technice "srdce klidu". Ležel jsem úplně nehybně na zemi a postupně jsem začínal cítit jak mi těžkne tělo, všechno tělesné napětí pomalu pominulo a najednou jsem začal pociťovat slabé pískání v uších, to se postupně zvyšovalo až do bodu, kdy tělem nahle jakoby projel blesk, nebo něco podobného mravenčení. Byla úplna tma, oči jsem měl zavřené a přesto jakoby mi někdo svítil baterkou do očí. Dech se úplně zastavil a já se snažil tento okamžik co nejdéle uchovat, ale nešlo to. Asi úsilí bylo tou překážkou. Už nikdy se mi tento stav nepodařilo docílit, ale to pískání v uších mívám pořád. Nemůže to být jen nějaká tělesna porucha, nebo je to normální?

No vida... a to jste se toho nelekl? Většina lidí má s tím problém, protože to vypadá jako by měli umřít... nikdy se s tím nesetkali a tak překonat ten strach trvá trochu déle... Mně to šlo i opakovaně... ale jen co jsem zjistil, že už se to blíží... samo to konstatování to shodilo. takže abych se přesto dostal... nesmělo mě to vůbec vzrušovat... akorát, že to je takový adrenalinový fofr proti němuž orgasmus je nic moc... takže to chvíli trvalo a nakonec jsem našel způsob jak to překonat a spočinout v druhém stavu pohroužení. Ale nebojte samo se to zase vrátí až to nebudete čekat... zatím pracujte a jako by na to zapomeňte. Považujte to jen za záblesk budoucích zkušeností. A to bzučení je normálí... akorát že většinou mají lidi v sobě takový kravál, že ten zvuk nevnímají. Já tomu říkám zvuk frekvence vědomí.... Až pak tuhle bránu strachu překonate... rozšíří vás to na celý prostor... a to je úžasné... jen je to jako porod z malého temného a uzavřeného do nekonečného a jasného... a tak se na to musí člověk nejprve připravit než do té nejistoty ze zvědavosti skočí... než se podvolí... odpoutá a odevzdá něčemu vyššímu než si umí představit.

Beznadějný případ ***

Asi je to zvláštní, ale necítil jsem strach, spíš jsem byl plný očekávání co se bude dít dál. Bylo to přesně takové, jak říkáte "takový adrenalinový fofr". Níže jsem psal, že se dýchání zastavilo, ale nebylo to přesně tak. Spíš se zpomalilo a když to přišlo, tak se dech zastavil, cítil jsem to tak, jako, že když se teď nadechnu, tak to všechno zkazím. Snažil jsem se držet dech co nejdéle zadržený, ale dlouho to nešlo. Prostě jsem nevěděl co s dechem. Ale jinak máte pravdu, že mám trochu strach. Na jednu stranu si říkám, vždyť to přeci chci, o tohle mi jde, chci poznat to tajemství, ale jakési druhé já mi říká "nechoď tam, nevíš co tě tam čeká, třeba tě to zabije".

A tak to bude pořád, dokud se člověk neodhodlá pro zjištění toho zemřít. Projít tím lze jen tím způsobem, že si toho vůbec nebudete všímat... tedy odpoutaností od světa a tedy sebe. Jen tak když už člověku na ničem nezáleží a je mu jedno vše co se děje... pak projde tou bránou, která ho zbaví hranic a vynese ho a rozmrští ho do nekonečna. Ten fofr co popisujete je jen startování motorů... až se spustí je to jako takový proud jako by vás smetl výbuch atomovky. Ale i toto se dá s lhostejností k tomu v klidu přečkat jen zamilováním se a odevzdáním se tomu zvuku - bzučení jenž musí být nevyrušitelně na prvním místě pozornosti. Cvikem a opakováním se postupně přestane člověk bát odpoutat se a s každým dalším ponorem postupuje o krok blíž.

Zatím mám takové období kdy se co nejvíce snažím meditovat, ale pak mě "všední realita" zase vtáhne do sebe a nechám toho. Jenže pak zase zjišťuji, že mě tento život "všední reality" nějak nenaplňuje a zase se vrátím k meditaci. A takhle je to pořád. Jak na houpačce. Cítím, že se už musím rozhodnout co vlastně chci a doufám, že to rozhodnutí přijde brzy.

Většinou ta houpačka trvá tak dlouho jak dlouho něco chcete nebo na něco ještě čekáte.

Na bránu nevědomosti klepající

Tak to si zaťukejte na čelo a možná se něco otevře.

Beznadějný případ