Chtěla bych napsat svou pravdu, abych slyšela pravdu. Ale hraji sama se sebou nechtěně takovou hru. Ptám se a pak o odpovědi pochybuji, vše prochází jakousi kontrolou. Chci jít dopředu a zároveň se ptám: je to cesta dopředu?, je to ta správna cesta?, neodbočuji? neutíkám sama před sebou?

1) Co v tobě chce jít dopředu? 2) Co si od toho slibuje.

Dostávám sama sebe do pozice šach-mat. Unavuje mě to, protože jen stojím na místě a pochybuji. A přesto v tom stále pokračuji. Nepřipadá mi, že bych s tím mohla jen tak přestat. To samo.

Asi máš ještě dost sil...

Utíkám si do snění, jsem volna v myšlenkách "vše je jen mysl", ale pak se vracím zpět a nevěřím sama sobě.

To je tak, když teorie předchází zkušenosti... to pak vyvolá jen zmatek. Toto tvrzení totiž vzniklo až na základě zkušenosti a proto nevyvolávalo v dotyčném žádný zmatek. A tak ti jenž sbírají podobné závěry bez zkušeností dopadnou stejně jako ty. Jejich mysl se na to upne a začne vznikat rozpor se sebou samým.

Auru, astrální cestování a další přijímám jako realitu, ale pouze mentálně (i když bych chtěla víc). Nemám žádný svůj prožitek nebo si ho nedovolím mít, připustit. Bojuji vlastně sama se sebou. Neustálý boj, kdy se přesvědčuji a odporuji. Poradíte mi? Moc Vám za to děkuji. A taky díky za tyto stránky, mějte se moc hezky.

Problém je v tom, že bys chtěla slyšet radu takovou, aby to tvému lpění usnadnilo uskutečňování. Čím více chceš úlevu, tím ostřejší bude vypětí. Je nutné vzdát se zisku a všeho co si od toho slibuješ a prostě nad tím mávnout rukou... a tehdy tě zase pohoda přijme zpět. Začína to nevinně pro malinký kousíček zdokonalení zdarma si odskočit ven... a pak se dveře zaklapnou a brzy je tu... velký dluh. Na pustém ostrově, kdyby tvá mysl nic nevěděla o takových měřítkách pro své ohodnocování... byla by v míru sama se sebou... ale celý tento svět v soutěži a pýše vyrábí jako na běžícím pásu mety a měřítka... která lidi rozlišují. A tím jsou vítězové... tvůrci iluzí... ti uctívaní... a oběti... věřící a konzumenti ti zotročení... A všechno to staví na navnadě... na co by jste se chytli a co byste mohli nejvíce chtít pro sebe. To co vzrostlo... když se přestane zalévat... uvadne. To co vzrůstá když se odseknout tomu kořeny... nevyroste ani příští rok... ale lidé zalévají aby získali. Pak se nesmí divit co v jejich mysli jenž tím sílí... vyroste.

Beznadějný případ

***

Děkuji Ti, za odpověď. Nevím, jestli z ní jsem moudrá. Ale spíš mě dovádí k tomu, abych si znovu uvědomovala, co mě k takovémuto psaní vede. Mám problém, který neumím řešit - maminku, která pije, protože je nešťastná - už něco přes 20 let. Přitom je to hodná osoba. Život vnímá jako něco, co ji o něco okradlo, jako nespravedlivý. Já mám pocity viny, že ji nedokážu pomoci. Špatně snáším tyto stavy a tak se ani nechovám tak, jak by si přála.

A ty v její situaci kdybys viděla, že svou dceru pitím trápíš... měla bys hned o důvod víc, abys mohla pít a zapomenout.

Jsem odtažitá a to mi zůstalo. Mým řešením je hledání jinde, v jiných sférách? Máš naprostou pravdu, čím víc touhy po vnitřním klidu, tím větší bolest. Ale připadá mi, že první byla bolest, která vede k hledání = vyrovnání nějakého deficitu. Snad si zase něco namlouvám, city jsou pro mě bolestné a proto obávané. Přesto věřím, že vše má svůj smysl, někdy chci něco uspěchat a jindy si uvědomuji, že vše je v pořádku takové, jaké je. Budu ráda, když mi ještě napíšeš. Měj se moc hezky.

Když se někdo chce trápit... jeho oko vnitřní si všímá ve světě jen věcí, aby se měl čím trápit. Když se změní vnitřek najednou se změní i svět... byť je to jen tím... že najednou vidíme stejné věci jinak. Proto... čím více se člověk snaží měnit svět a pomáhat... tím hůře na tom bude jeho vnitřek.

Je pravda, co jsi mi napsal. Chci něco pro sebe. Tajně, jakoby na tom bylo něco špatného. Mám pocit, že to správné je jen "být pro druhé" vím, že to tak je. Ale to musí přijít samo, když jsem sama se sebou spokojená, pak dokážu dávat druhým. Když nejsem, tak i když se snažím, přece ze mě vychází určitá nespokojenost nějakým způsobem, který si v tu chvíli neuvědomuji. Takže není špatné chtít pro sebe, ale kde je míra, hranice? Čím víc se snažím ji nepřekročit, tím víc se ji toužím překročit. Nevnímat ji a "žít konečně volně".

Hlavní problém lidí je v tom, že vycházejí z faktu že v existenci se vše musí řídit rozumem. Že rozum je nade vším... a proto hledají logické a rozumové postupy a řešení... Protože rozum říká, spíš dává pocit domnělé jisto ty... že když se udělá tohle pak se stane tohle. Kdyby tomu tak bylo... nikdo by nemohl být nešťastný. A přesto že se lidé nepoučí... ba naopak o to více se upnou na hledání myšlenkové... opatrnější... rozvážnější... a proto o to více nešťastnější budou. Mnohdy skončí v ústavu upnutí na tu kupu neřešitelných rovnic a zmatků ve vlastní hlavě. Jejich problém je jen v zaměření pozornosti na to smetí...

Asi jsem dosud nežila z vlastních zkušeností, ale z analýzy zkušeností druhých. Chrání to a zároveň svazuje. Chci ven a zároveň se bojím. To je teď. Zároveň si však uvědomuji, že je to jen přechod. Zanedlouho úplně klidně tu svou hranici překročím, bezpečně a s radostí. Je to tak. Je důležité pro mě si uvědomovat, že není třeba spěchat, že nejsem zbabělec, že to k čemu směřuji není v nedohlednu a že to zvládnu. Důvěra, důvěra, důvěra. Děkuji Ti, za odpověď, za směrování myšlenek... klid.

Pořád o tom jen přemýšlíte... váš klid je závislý na domnělém vyřešení rovnic ve vaší mysli. Proto všechny výsledky co jste zrovna předvedla... jsou jen fetiší, placebem klidu. A kdykoliv se mohou rozsypat jako domeček z karet. Dívejte se na svět více bez sebe, bez své vůle, bez svých přání. Odložte myšlení stranou jako zbytečné...

Beznadějný případ