Milý Petře, mám 19 měsíčního syna a 11 měsíců se léčí v Motole na leukémii. Vím, že jsem mu ji dala já. Už v těhotenství jsem měla spoustu práce, byla jsem unavená, cítila jsem, že je toho na mě moc. Cvičila jsem jogu, snažila se o meditaci, užívala jsem si těhotenství, ale potřebovala jsem pochvalu, lásku a to se mi nedostávalo. Ještě jsem nevěděla, že si o to musím chlapovi říct, jinak se nedočkám. K tomu jsme nevycházeli s mými rodiči, se kterými bydlíme a vše se řešilo přeze mě. Už sem tam nechtěla bydlet, cítila jsem se tam hrozně. Chtěla jsem i onemocnět, aby si někdo všiml že už mám všeho dost. Pak se narodil Štěpánek nádherným přirozeným porodem do vody s asistencí brášky i taťky a na chvíli bylo zase vše super, než se všechno vrátilo do starých kolejí. K tomu starší syn začal žárlit, zlobil, neuměla jsem si to zorganizovat, přála jsem si aby už šel Pavlík do školky a já měla víc času na Štěpánka. Když jsem měla pocit že upadnu na hubu a už se nezvednu, přišla leukémie. Rázem jsem byla v nebi, žádné vaření, uklízení jen jedno dítě. To jsem si přála, ale ne takhle. Už vím že má člověk ta přání pořádně upřesnit. Nikdy jsem dětem nedávala léky, pěstovala jsem bylinky, dělala mastičky jen ne doktory a teď tohle. Je to už jedenáct měsíců, absolutní vězení je absolutní svoboda, to jsem tu poznala. Malý je pořád optimista, úžasný po tolika jedech je stále v pořádku, je trochu zahleněný, kvůli 6 žilním katetrům má srůsty v žilkách tak mu rychleji protéká krev srdíčkem, ale jinak se drží. Když jedeme na den domů, tak je úplný piják života. Je to můj velký dar. Čeká ho ale do měsíce transplantace kostní dřeně a já bych ho ráda nějak ochránila od všech těch následků, aby se tělo tolika nebránilo a přijalo pupečníkovou krev a vytvořilo zdravou kostní dřeň s co nejméně komplikacemi. Celou dobu tady se snažím zastavit mysl, jen to poslouchat a nežít to, ale většinou se do toho zase zabořím. Vrátila jsem se až do 16 let, kde jsem udělala tu největší chybu v životě a odkud nejspíš vše pramení, požádala jsem o odpuštění. Manžel se snaží opravit dům, abychom už mohli žít normální život bez rodičů. Co mám udělat sama se sebou, aby to vše zvládl? Také jsem se rozhodla, že jestli je pro něj lepší alternativou smrt, tak nebudu usilovat ho zde držet, ale když vidím tu jeho vitalitu a chuť do života přeji si aby žil. Prosím tě o radu. Moc děkuji Gábina a Štěpánek.

Lidé se upírají k zítřkům a snaží se uskutečnit to co by si přáli. A tímto ztrácejí přítomnost. Tímto neustále promarní veškerý čas. Není proč se trápit. Až odložíš svá přání najednou uvidíš že důležitý je dnešek. To co se stane a jak to bude dnes stejně nevíš... ale místo abys o tom přemýšlela a tím se trápila, můžeš využít ten čas jinak než k trápení se. Štěpánek je tu proto aby tě něco naučil něco ti ukázal. Až pochopíš třeba už nebude potřeba. Když odloží člověk vlastní přání a vlastní sny... pak nemůže být nic špatné ani nic správné. A toto pak vrhne všechen potenciál do přítomnosti a člověk se ocitá ve světě jistoty protože opustil myšlení pochyb a nejistot. Možná to neumím dobře vyjádřit, ale vím že leukémie je vyléčitelná a nemusí k tomu být žádná medicína. Ale také vím, že vše má svůj účel a jakákoliv nemoc má své příčiny. A zároveň vím že už léta vytváříš svým myšlením takové věci a bude možná nemožné, poněvadž všechen čas zaberou zjevující se následky takového myšlení, zastavit ten setrvačník nebo ho zvrátit.

Má rada by byla... přestat si naříkat, přijmout věci tak jak jsou a nechat jim volný průběh. Dále se pak přesunout do přítomnosti a soustředit se spíš na ni. Vysát z ní co nejvíce... z každé chviličky jako by byla poslední. Třeba abys to pochopila stanou se věci, které tě k tomu donutí... tak držím palce.

Beznadějný případ