Ahoj včera večer jsem náhodou narazil na odpověď na otázku č. 147 a pustil jsem si ještě k tomu tu hudbu (Rowland), což jsem ovšem neměl dělat .... :)) (emoce... co Ti mám říkat člověče...), chtěl jsem Ti hned napsat, ale raději jsem s tím počkal do rána, aby to nebylo emočně podbarvené. Musím se Tě na jednu věc zeptat, je to prosté. Člověče jak jsi mohl nechat tu ženu či dívku - to je jedno - odejít?

Jednoduše, bylo to její přání.

Vždyť jsi musel pochopit, že si JI konečně našel (píšeš o smůle se ženami...) a že takovou druhou v životě už nenajdeš - vždyť jsi to přece musel DOBŘE vědět, to je nad slunce jasné.

To ti těžko vysvětlím... v životě nejde vůbec o to kdo s kým kdy a kde zůstane... Pouze o to, že když se setkají jisté podmínky, květ rozkvete. A neznám květ, který by kvetl pořád. To co je v srdci se nedá ovládat. Já jen vím, že jsem pro to udělal maximum a proto mě to taky nijak nezlomilo. Prostě bylo to úplné a účel to splnilo. Přemýšlet o tom jestli ještě takovou někdy najdu nebo ne... to je v takových chvílích není podstatné.

Já samozřejmě neznám to pozadí, ale vzhledem k jejímu věku tam mohly být představitelné komplikace možná ze strany rodičů, to já nevím, ale dalo se přeci počkat, já nevím... Já kdybych byl na Tvém místě, neumím si představit, že bych se jí dokázal vzdát, jak ještě jednou říkám, přece jsi musel sám dobře vědět že už v životě nikoho podobného nepotkáš, takové věci jako v tomto případě se prostě nedějí.

Mluvíš o tom jen ze své pozice, vím... ale z mého pohledu to je jinak. Každý člověk to má v sobě... potkávám denně mnoho žen, ale jsou zavřené. Rozkvět je bláznivý... a tak člověk chce mít jistotu. má strach... a proto s otevřením otálí několik měsíců... A já nejsem dobyvatel... ani svůdník. Prostě tu jsem a každý si ode mně bere to co potřebuje. Nemohu nikoho přesvědčovat a nutit za někým dolézat. Když je člověk připraven... je to hned v prvním pohledu...

Ten text v této Tvojí Odpovědi je snad to nejkrásnější na celých Tvých stránkách, fakt... Velmi a ze srdce Ti přeji že Tě potkalo takové štěstí, ale vůbec, absolutně Tě nedokážu pochopit.

To bude asi tím, že jsem spíše nastaven jako žena. Takže respektuji přání druhého a klidně vyčkávám až to v někom uzraje. Když se však sejdou dvě připravené strany, pak to není vůbec o takových hrách... je to vzájemné a bez rozpaků jasné hned...

Možná že máš ještě čas a šanci - skutečně si myslím, že by jsi ji neměl jen tak zahodit - to je můj upřímný - ranní... :) názor, protože vy k sobě prostě patříte, a Tobě a jí se stalo to nejlepší co se Vám mohlo v životě stát a co si skutečně zasloužíte.

O tom kdo k sobě patří já nerozhoduji. Protože kdyby to bylo rozhodnuto tak by to bylo oboustranné. Zveřejnil jsem to, aby bylo vidět, že nejde o vlastnictví ani sexualitu, že lze jít hlouběji a to dokonce tak, že nevznikne závislost ani dluh ani potřeba toho druhého. Potom člověk odchází s pocitem naplnění... nikoliv nenávisti.

Beznadějný případ