Týpku, skoro všechno co jsi napsal jsem už věděl (ostatně jsem se k těm materiálům dostal právě kvůli tomu), jsem víceméně filozof, na pojmech nezáleží, beztak lidé jejich význam dávno překroutili ve svůj prospěch a mnohdy pojmy nechápou v původním slova smyslu, záleží jen na myšlenkách, jestli to čteš a jestli chceš ozvi se, vyměnit si nějaké názory by nebylo na škodu.

Mně moc na myšlenkách nezáleží, takže všechny zajímavé názory se už vytratily... ale nevnímám to jako škodu.

Beznadějný případ

***

Jak jsi došel k takovému názoru na svět?

Názory jsou jako drábi, které si na sebe najímáme aby nás drželi na uzdě před svobodou. Nejsou stálé, nejsou pevné, nedá se na ně spolehnout. Mění se vtíravě jak potřebujeme abychom je nezavrhli a nezanevřeli na řešení rovnic o všech neznámých. Nové přicházejí, staré odcházejí... aniž by se zvedal prach... stavět na něčem tak podmíněném a prchlavém může jen sebevrah.

Beznadějný případ

***

Dobře, myslel jsem to jinak, pohled na svět, nevím jak to napsat, prostě jak a proč žít?

A kdo to v tobě potřebuje mít? Prostě oko jevy jen vidí, ucho jevy jen slyší... a sami o sobě jsou bez hladu a tedy spokojené... ale aby to člověk poznal, musí nejprve vyjít z té bubliny uvnitř své hlavy. Odprostit se od ztotožňování se s tím, že to co mysl si myslí je on sám. Kdo v lidech jim říká co je dobré a co zlé? Až se dokážete povznést nad tento soud, pak budete volní od všech pout a bude vám patřit to co svým snažením nikdy nemůžete získat ač na tom denodenně v potu pracujete.

Beznadějný případ

***

Čemu se pak věnovat když ne myšlenkám? Co dělat na světě, ať už je život jediná forma bytí člověka nebo ne, člověk potřebuje přemýšlet, řešit, objevovat nové...

Stále je to stejný syndrom, kdy tento problém existuje jen v mysli. Je tu něco co tyhle věci může nechat jen tak plynout a tím se ho nic zjevného nemůže dotknout. Ba navíc, jestliže přebývá v takovém povzneseném stavu, kdy jen takové myšlenky pouze pozoruje nikoliv prožívá, pak samozřejmě má zkušenost a těžko upadne zpátky do toho zmatku. Co dělat na světě? To je peklo... stačí se jen uvolnit od toho prožívání... prostě jakoby vysílením upadnout do spokojeného spánku... jež je vzkříšením... akorát to upadání je trochu smutné sebe selhání a sebe zavržení... možná sebezapření... a přesto všechno se v člověku něco rozzáří... a postupně ho to celé pohltí a už bude zkušený natolik, aby se mu již nikdy nestalo to zkrze což by musel zažívat muka ať už fyzická nebo psychická. Vždy má už cestu otevřenou domů... a to co v člověku září to je sladké jako víno... víno které opíjí bez kocoviny... to je ta krev Kristova... tu máme pít, protože jedině ten uhasí všechny naše žízně... škoda, že církev pije jen víno zkvašené a pozemské... nikoliv z vinic Otce a proto má jen plnou hlavu hříchu.

Beznadějný případ

***

Ať už si myslím cokoliv nebo se chovám jakkoliv, všechno je to finta přírody jak zaručit přežití druhu, popř. jedince, ta naše svoboda myšlení je jen na oko, jen vyšší instinkt pro zachování principu, takže ať už budu odporovat společnosti za její stádo oveček nebo přírodě za zachování existence, NIC se nezmění, má vůbec smysl sedět na bobku a nic nedělat a říkat si všechny ty věci o pomijívosti?

Říkat si je nemá smysl, stejně jako o nich přemýšlet... stejně tak jako všechno jiné. Co má smysl a nemá to je jako utrpení Hamleta. A přitom když se člověk povznese z té kaše... je to jako východ slunce. Přemýšlíš ještě málo... musíš se unavit přemýšlením a pak může vstoupit ticho.

Včera jsem zkoušel spát venku, pěkná zima.

A proč by příroda ubližovala sama sobě? Byla zima přírodě nebo tvému svobodnému myšlení.

Beznadějný případ

***

Říkat si je nemá smysl, stejně jako o nich přemýšlet... stejně tak jako všechno jiné. Co má smysl a nemá to je jako utrpení Hamleta. A přitom když se člověk povznese z té kaše... je to jako východ slunce. Přemýšlíš ještě málo... musíš se unavit přemýšlením a pak může vstoupit ticho.

Nic nedělat a nad ničím nepřemýšlet by mě (aspoň zatím) nebavilo, netoužím po hmotných věcech, jsou to pro mně jen prostředky k poznání (jako třeba PC, peníze...) a poznání je to jediné co mi nikdo nevezme, snad jen ten čas.

A jak můžeš vědět, že by tě to nebavilo, když jsi to ještě nepoznal? Ty považuješ poznání za produkt analytického myšlení... a proto zůstáváš v té bublině konstrukcí uzavřený. Jak bys mohl něco říci o svěžesti, která je bezbřehá a nepodmíněná všudypřítomná a věčná?

Beznadějný případ

***

Víš co mě zajímá, jak žiješ. Nejde mi tak o tvou osobu jako spíš o to, že by mě zajímalo jak lze přežít s minimem a kolik je to minimum a nemusí to být zrovna peníze, prostě co je potřeba pro přežití a v jakých podmínkách. A jak to máš prověřené v praxi. Já se tady moc nechci zdržovat.

A na co se ptáš? Víš to vůbec? Nejprve musíš vědět jak dlouho chceš žít... jak velký časový úsek máš na mysli, že si s tím děláš starosti. Až ten časový úsek zkrátíš na dnešek, na tuto hodinu, na minutu, na sekundu... na přítomnost... zjistíš to sám... že žádné jak ani minimum ani maximum na to nemá vliv... až ani tvá vůle na to nemá vliv. Nemůžeš to ovlivnit, pokud nepoužiješ násilí a sám se nezabiješ... zkus umřít bez násilí... jen si tak lehni a zkus umřít... a pak mi řekni jak to že to nejde... a pokud budeš poctivý v tom umírání zjistíš co je to život... a z čeho žiješ...

Víš... ve snu když se ti o tobě zdá... musíš tyhle otázky řešit? Zajímat se o nějaké takové věci o zítřek? Ve snu nikdy není zítřek... a přesto žiješ... z čeho a jak? Není to ani otázka materiální stravy ani dechu ani energie... to jsou jen projevy. Základní zdroj života, tajemství nesmrtelnosti je ukryto velmi hluboko... Čím blíže mu člověk je, tím méně starostí má...

Nejradši bych odjel někam do pustiny a žil s nějakými lidmi primitivním způsobem jak to nazývá tato společnost.

A co tě k tomu nutí? Nedívej se však na vnější podněty ale na vnitřní pocity. A co myslíš... kam utečeš před těmito vnitřními pocity? Kdybys věnoval tolik úsilí povznesení se nad tyto vlastní reakce a pocity než na to jak změnit ty podněty z venčí už dávno by jsi byl v království nebeském. A každý kdo tam je, pak už nemá takové starosti jak kde co a s čím... a staráním se o svůj život... kdykoliv se mu stane že nebude mít co do pusy a co na sebe nebo kam v zimě se schovat... v klidu a s úsměvem spokojeného vydechne a nechá tu tělo tak jak je... on totiž nepotřebuje žít... protože nemá motiv ani důvod žít ani odejít... prostě nechává to na všechno na bedrech vůle jiné než vlastní... Člověk utíká před něčím nebo za něčím protože není svobodný od sebe samého... proto může takto žít & bojovat & utíkat 90 let ale jeho starosti se budou jen množit. Škoda že neznáte sami sebe své bohatství... protože jakmile byste ho zahlédli... všechny vaše starosti o vaši zdejší budoucnost nebo posmrtnou budoucnost by byly zbytečné. Takto se člověk neustále zabývá malichernostmi...

Beznadějný případ

***

Nejprve musíš vědět jak dlouho chceš žít... jak velký časový úsek máš na mysli, že si s tím děláš starosti.

Časový úsek? Dokud to půjde, ale existuje určitá hranice mezi tím co bych ze svého bytí obětoval abych žil o kousek déle.

Jen ten kdo neumí žít, chce žít o kousek déle. Asi pořád něco odkládáš na zítřek v sobě. Co to je? Proč potřebuješ zítřek a nevezmeš si to už dneska?

Ve snu nikdy není zítřek... a přesto žiješ... z čeho a jak?

Přirovnávat život ke snu mi přijde dost nevhodné.

Někde se ty zkušenosti ducha se musí pořádně ověřit. A proto přejdeme z jedné bubliny do jiné bubliny kde plyne čas pomaleji kde minuta je rok a pak je dostatek času... na postup i pád. Na vyšší levely to to pak vyžaduje zvládnutí jistých žádostivostí, aby se člověk odpoutal. Nejprve musí pták zjistit, že se dá létat, pak musí najít svoje křídla, pak musí ovládnout jejich pohyb... a nakonec ještě se musí naučit létat... a nakonec to jde samo jako by od sebe. Ale proces výuky... je těžký... jenže pták se soustředí jen na svůj vývoj... protože to jak bude umět létat je otázka přežití tam ve vzduchu.

Jenže člověk... se zavřel mezi čtyři stěny, zapnul televizi, nebo tráví 8 hodin v továrně ne výrobu televizí a jiných pout. Proto se pták naučí létat za pár týdnů... kdežto člověk... kdy se povznese ze svého úpadku v jehož rozmachu si dokonce pyšně libuje?

Škoda že neznáte sami sebe své bohatství... protože jakmile byste ho zahlédli... všechny vaše starosti o vaši zdejší budoucnost nebo posmrtnou budoucnost by byly zbytečné. Takto se člověk neustále zabývá malichernostmi...

Na to abych se vzdal života to tady mám moc rád, nic hmotného, ale život jako takový, žití.

Máš-li hlad máš rád kuchaře a jídelny. Zbavil-li ses hladu... proč bys zbytečně sloužil v okovech kuchaři za ten kus žvance co nejenže nenasytí tvůj hlad, ale ještě s každým soustem podněcuje o to větší chuť? Škoda že lidi s tím rád začínají až za smyslovými oblastmi... a milují pak objekty a stíny, které se mění... než aby milovali světlo, jež všemu vdechuje zkrze ně podobu.

A ty, říkáš že žít nemá smysl, tak jakto že tady ještě jsi?

A kdo říká že smyslně žiju, že k něčemu někde jsem?

Někde v podvědomí máš na život jiný názor. Fyzické tělo tě nechce nechat budovat takové myšlenky, které by ho přivedly do záhuby.

Obává se snad jabloň, že by myšlenky či skutky nějakého jejího jablka mohly přivést celý strom do záhuby? Co je to fyzické tělo... pouhé nepatrné nic... jež na blaho nemůže vrhnout stín ani kdyby jej drtili v hmoždíři... stačí na něm nelpět a najednou je tisíce mil vzdálené a cizí... Sám to poznáš až se od něj odpoutáš... bude ti připadat jako těsné vězení v němž tě bylo snadné mučit.

Já nechci utíkat před vnitřními pocity, ale lidé mi prostě nedají pokoj, dokud budou o mně vědět.

A co v tobě chce žít, a co v tobě chce mít pokoj? To vyřaď ze hry a všechny starosti zmizí. Učiň jen oko okem a ucho uchem. Jen oko... jen ucho... komu tady něco vadí? Co je to vůbec vadí... co je to strach, žití? Tajemství zkaženého vejce... kdo sám ze sebe zplodí znovu ten bude již svobodný a vejce nad ním nebude mít moc.

Kdybys znal odpověď na otázku proč se snažím přesvědčit lidi o správnosti svých názorů a proč se jim vlastně snažím pomoct, ikdyž mně většina ignoruje?

Protože si ty sám nevěříš a pochybuješ o sobě. Proto potřebuješ někoho přesvědčit... až budeš pevný jako skála a svobodný jako vzduch tak tě žádní lidé nebudou již rozptylovat i kdyby se stavěli na hlavu. Nečekej uznání ani společenství od nikoho a jdi stále vpřed... a sám se staň bránou, která spasí všechny současně s tebou.

Beznadějný případ