Modrá housenka : Svoboda je nafackovat ti hubu osle... protože ty jsi já a já jsem ty a zároveň jsem i všichni ostatní. "Jsem napoleon a jeho kůň a taky pytlík ovsa, co ten kůň přežvykuje" a hledám jen jedno... "Proč?"

Sama nevíš co mluvíš... koho chceš tedy fackovat? Raději si nafackuj sama dřív než otevřeš svou hubu. Kdo ví, co jsi jako housenka modrá sežrala. Raději se zakukli a přemýšlej o fackování při pohledu na sebe do zrcadla... Možná až pak praskneš... vyklube se z tebe motýl. Kecama ještě nikomu křídla nenarostly. A až ti narostou pak možná uvidíš věci i shora.

PS: Stejně je zajímavé, že si kvůli jedné odpovědi jsou lidé schopni založit novou e-mailovou adresu... chudák seznam...

Beznadějný případ

***

Otázky vycházejí ze základní nevědomosti a nejedná se o nic jiného, než o ujištění se vlastní existence. Ptá se ten kdo má potřebu kontaktu s někým druhým, aby mu onen druhý potvrdil že existuje... je jedno jaká je to otázka, je jedno zda se jedná o kontakt verbální nebo fyzický... už samo oslovení druhého je ujištění sebe sama o vlastní existenci... a důležitosti :) Ale to čemu nevěnuji pozornost, to neexistuje - dokonce o tom mluví jedna vědecká teorie... existují částice o nichž víme jen když je přímo pozorujeme. Přestaneme-li je pozorovat, nevíme o jejich existenci prakticky nic... hodně jsem to zjednodušil, ale tak nějak to vyznělo :).

Neplatí to jen na částice, ale na všechny vzruchy ve vědomí. Jen překonat vlastní chtíč a nebo jeho sluhu strach... a není třeba se zabývat ničím projeveným. Jakékoliv problémy s čímkoliv pak zmizí samy.

Měsíc dozadu jsem o tomhle webu neměl ani páru. Prostě v mém prožívání neexistoval... neseme v sobě virus HIV nebo zárodek rakoviny třeba deset let a nemáme o něm ani tušení a jsme v pohodě. Pak nám doktor sdělí diagnózu a sesereme se.... pro domorodce na papua nová guinea neexistuje nic takového jako je holící strojek džilet mach 3... ostatně pro mě ti samí domorodci existují jen na základě četby cestopisů a následných domněnek a představ... existence je zkrátka podmíněná domněnkami, představami a věnováním pozornosti...

Tedy vlastní karmou, jenž ovlivňuje naše filtry všímavosti.

Je těžké o tom psát a mluvit pokud jsem chycený v duálním světě a sám sebe prožívám jako někoho odděleného... vidím to tak jasně a přitom tak zamlženě... jako vlaječku na vrcholku hory klíčovou dírou od které jsem vzdálený deset metrů :))))... jo... tohle se ti povedlo... Vidím tě osle jako hlas uvnitř sebe samého... to co píšeš jako bych psal sám sobě...

Proto píšu i o tom čím člověk prochází když se vypořádává s vlastními démony, což jinde se moc nedá vyčíst... neboť všechny knihy jsou jen o slibování nádherného... a pak když člověk začne žhavit a postaví se ke svým zvyků zády... začnou se dít věci které v knihách nejsou a tu člověk zazmatkuje, že je něco špatně... a uchýlí se třeba k náboženství.

Proto je svobodou ti třeba i nafackovat...

Stejně tak jako mi i nenafackovat. Ale stále to jsou svobody závislé na vnějším projevení... nebo posouzení. Já však se ptám lidí na nezávislou svobodu.

A já jsem Napoleon a jeho kůň a i ten podělaný pytlík ovsa... protože proto...

Mně to vykládat nemusíš. Kdo ztratil jednou hranice ten rozumí... a ta zkušenost se nevytratí. Ale i tohle je ještě přechodový stav... třeba se bude ještě rozvíjet na emoce a pocity... až budeš i strachem i odvahou... i nevolností i příjemnem... a přec nebudeš mít důvod vzývat jedno a zavrhovat druhé... až přijmeš obojí jako sám sebe... a nezbyde nic... pak uvidíš víc než "Já jsem vše."

Často jsem litoval svých slov, nikdy však svého mlčení... v mysli se mi vyloupnul Markus Aurelius...

K čemu je litování? Jen k maření času a zmnožení utrpení. Pointa je v něčem jiném... proto málo kdo porozumí tomu, co je pokání.

Beznadějný případ

***

Dva roky jsem se zúčastňoval buddhistických akcí, chodil meditovat do sanghy a pořád jsem měl pocit že tam nepatřím a chybu viděl čím dál tím víc u sebe. Medituju blbě? Nebo si blbě vizualizuju ty pěkně malovaný obrázky?

Odkud pochází meditace vizualizace nějakých obrázků a kdo a proč vizualizuje? Od Buddhy těžko. Otázka pak tedy zní... jak se může rozpustit ten, který vizualizuje a očekává od toho něco sladkého? Ten nebude chtít jen tak zmizet se sedřenýma rukama a suchem v ústech... a ten nebude mít nikdy dost.

O čem to mluví ty lidi.... jaká pohodička a sounáležitost a vzájemné objímání a pusinkování... proč jsem jen tak zabedněný a ne jako oni?

To je mi ale divná sangha... ale chápu to. Dneska je to všude stejné... víš co se stane když se potkají dva malomocní? Obejmou se a pusinkují... a proč? Protože oběma chybí to samé... a nikdo na světě je neobejme a nepolíbí. A tak vzniká z nouze ctnost.

Proč jsem tak zcvrklý když začnou mezi sebou mluvit o skvělých prožitcích a lásce, neohroženosti a soucitu... o skvělých učitelích... Karmapovi a Olem?

Je to stejné jako když se napiješ vína... lidé jásají, rozplývají se nad kde čím... síly mají nadbytek, jsou jako by nesmrtelní... a po vystřízlivění nastává kocovina... takže je řešením buď furt se opíjet... nějakou posvátnou věcí... nebo pěkný ten galimatyáš useknout od základu. Což těžko někdo bude chtít podstoupit. Ale někdy to na člověka dolehne samo a bude muset. Verze opíjení jsou již tak propracované... že proti většině člověk sám nezmůže nic. A stalo se to i Buddhovi... když si jeho žáci začali vykládat učení k obrazu svému a by bylo okázalé apod. Prostě je nechal tak být a odešel... neměl zapotřebí nikoho přesvědčovat a zachraňovat... takže jeho soucit ať si nevykládají jako pro ně zaručený. Jsou lidé kteří dávají lidem to co chtějí slyšet... ti jsou uctíváni a zahrňováni slávou... ti co za jiné bojují... atd. A tak se jho zprostředkovatele a patrona či hrdiny rozmáhá natolik, že dnes každý člověk má několik takových zprostředkovatelů, ať už dobré nálady, nebo finančních a sociálních práv. A tak mor prostředníka roste a člověk upadá do o to větší bezmoci... bez televize a drog neumí se bavit... bez prášků neusne klidným spánkem... na všechno má pomocníka... i na osvícení :). Tak dobrou noc.

Kamarád odtamtud u mě viděl jeden tvůj text... říkám mu - nekomentuj to, jen si to přečti (a v duchu si říkal je to to nejlepší co jsem kdy četl... je to tak dobrý, že mě to rozesmívá a bolí až k pláči zároveň)... a vrátil mi to se slovy "nihilista co si o sobě myslí, že je osvícený... a proto už nechodíš do centra?"

Kdysi jsem objevil toto: "Dej všemu svobodu, a vše tě bude osvobozovat. Snaž se však jen o jedinou věc a všechno tě bude omezovat." Proto vždycky takové důležitější kroky jsou spojeny s bouřlivou reakcí okolí... a většinou bouřlivě reagují ti co jsou na tom níž... ti co jsou výše... ti těžko budou ti něco vyčítat... dobře je to vidět v Jonathanu Livingstonovi Rackovi od Richarda Bacha. Jako u horolezců... ti co jsou výše říkají... polez... a podávají ti ruku... a ti co jsou níže... počkej... slez za námi zpět do tábora si odpočinout a na vrchol půjdem společně. Ale duch se nedá zastavit... Ale i toto pravidlo nižšího a vyššího se dá překroutit tak, že já budu ten nižší a oni vyšší, takže se musíš uvnitř sebe ptát co tě oslovuje více. Já nemám co bych ti vyčítal, takže se klidně můžeš vrátit k nim.

On se dopustil hodnocení... stejně jako se ho dopouštím byť jen v duchu i já... ve finále to vyjde nastejno. Jen dva z nekonečně mnoho různých úhlů pohledu... Je jich tolik, že postrádá smysl určovat, který je ten správný a nebo nesprávný... tohle nemůže určit nikdo. Všechno co si o sobě myslíme... i třeba to že už nemyslíme a jsme na tom teda hóódně dobře, možná jen my jediní... je pořád hodnocení nehodnotitelného.

To je syndrom hada... který ti říká co je dobré a co zlé... a aby ti to mohl říct a ty jsi to mohl následně prožít... je nutné to zhodnotit. A proto kdo soudí zakusí i soud. Bez soudu by had uschnul a strom rajský života věčného by pilně nasytil tvou unavenou a vyprahlou duši. A dílo nedokonalé by zmizelo... a strom nesoucí ovoce kazící se v břichu tvém by byl spálen na popel.

I ty jsi se ho dopustil osle - adresa modrý housenky funguje na Seznamu už od loňského září...

No a není to dobře že jsem se spletl? Tebe to nabudilo, a mě to udělalo radost.

Nekonečně mnoho úhlů pohledu a ten jediný správný je žádný úhel... žádné hodnocení...

Ale no tak to zase tak nehodnoť. Člověk se na něco upne... a zkrze tento filtr pak všechno hodnotí. Dáváš se na cestu boje... a ten nevyhraješ... struna praskne. Místo toho by stačilo jen všimnout si toho, že hodnotíš... a vědět že je to jen hra... a proto tě její výsledek nesmete ani neodsoudí. Prostě se to v tobě děje, je to normální proces mysli... ale ty to nemusíš sníst aby tě to otrávilo. Jen se sám sobě pousmíváš a dívíš se na to jak se snaží se vetřít a vtáhnout tě... rozptýlit tvé soustředění... zkoncentrovat tvé rozptýlení... vytvořit zajímavé věci pro tvé vnitřní oko... jako tančící cirkusová opice.

Byli tři otroci... oba dva v poutech... z vnějšku žádný rozdíl... ten jeden jimi trpěl... ten druhý je uctíval a ten třetí byl svobodný bral je jako by byli součástí jeho těla už od narození. Z vnějšku žádný rozdíl... ale uvnitř peklo a nebe. Až příjdeš na to v čem se uvnitř lišili, nebo proč ti dva trpěli... budeš blízko.

Ty tvoje texty otevírají oči... k ničemu jinému tu nejsou. Na to všechno co v nich je si totiž musím přijít sám... s tím že nemusím vůbec nic... proto už tě nemůžu číst... číst si tě a zjišťovat - ano... tak to je... tak jsem si to myslel... je jenom potvrzení si vlastního pohledu a tedy důležitosti - protože tady to mám navíc potvrzeno písemně...

Každý čin se promítne v tomto světě do dvou polarit. A to zcela vyrovnaně. Jen bláhoví si myslí že udělali někdy něco zcela prospěšného. Proto i to že něco napíšu způsobí na jedné straně takové reakce a na druhé takové... tomu se nedivím a nijak mě to nevzrušuje. Spíš je to rozmanitost a střídání jednotlivých forem... Proto vím že nemůžu být nikdy učitelem, protože to prostě nejde. Nejde to kvůli lidem samotným. Nemůžu to ani vysvětlit. Možná to někdo někdy pochopí. A už i teď si někteří myslí že to chápou... a tak jim odpovídám, že se mýlí. Není to tím, že bych byl vysoko, daleko, jinde než kdokoliv jiný. Jen prostě se uvnitř něco změní... člověk uvidí vnitřní a vnější jako neoddělené... a jeho veškerá síla začne pomaličku proudit jiným směrem... než být učitelem, guruem... pomáhat atd. Strom nic nemusí a přesto je blažený... jen jeho vnitřní přirozenost jeho jasné světlo je tak jasné... a to je i ve vás, že v jeho záři zapomenete na všechny vesmírné hrozby... na všechno... i na sebe... a to nemůžete pochopit... pochopení je vzdálené... studené. Je to jen mechanická činnost... bez citu...

Proč tu je postižený osel? Proč tu je modrá housenka? Jsme sami sobě zrcadlem.

Být si zrcadlem je stále stejná hra... až nebude třeba zrcadel... nebo až obrazy v zrcadlech nebudou vrhat stín na tvou tvář... pak můžeš teprve nezbloudit. A to se člověku stane jakmile jeho pozornost změní směr o 180 stupňů... je to asi takové jako když jste v orgasmu... kdo z vás v orgasmu myslí na to, že v Iráku umírají lidé, že máte venku odemčené auto, že zítra vás čeká operace... že vás zabijí?

PS: A pokud to modrou housenku semele, protože vzala vážně prožívajícího a skončí v Bohnicích, tak by jí potěšila láhev plzeňského piva... :-) Měj se.

Alkohol je v takových případech zakázaný nesnáší se totiž s těmi léky kterými tě budou léčit. Takže by tě dostala akorát tak do průšvihu a rozlobila doktory. Ale kdo ví, třeba se nás tam více sejde.

Beznadějný případ