Právě jsem si přečetla něco z vašich odpovědí na dotazy. Jenom některé. Na zbytek jsem už neměla žaludek ani čas. Protože ten považuji za velmi vzácný než abych ho strávila čtením takovýchto bludů. Nicméně Vám chci napsat že jste pěkný hlupák a je mi upřímně líto všech lidí, kteří se nechají vámi svést na špatnou cestu. Vás mi líto není jste naprostý idiot.

Já vím, já vím... tvá slova snášejí se na mě jako se snáší na zem jarní deštík... a hladí mě jako sluneční paprsky hladí první sněženky... tvá slova... jako příjemný vánek letního večera mnou prostupují a já taju a rozplývám se... jako by někdo někde nějakou kotvu povolil a loď mohla vyplout neřízená nikým na širé moře... Ale neboj se nic... všechno je v pořádku... úplně všechno...

Možná si někteří čtenáři pomyslí, že si dělám jen srandu... nebo maskuji rozčarování apod. Ale není to tak... Tyhle řádky mi přinesly více světla a více útěchy než jakýkoliv pochvalný list.

A stává se to, že to co dělám se míjí účinkem a neshledává s pochopením... třeba u nás v práci je jeden voják... velmi sebevědomý až ofrklý... nikoho nerespektuje a od nadřízených když po něm někdo něco chce si nejprve nechá říct pane rotný... a ten člověk vyhledává slabé jedince... takové ty otloukánky... všímá si jejich mindráků a do nich se naváží a je zesměšňuje a tím se baví celé kasárny... A protože působím dojmem... že ani do pěti neumím napočítat... tak to na mě párkrát zkusil taky... ale ještě nikdy se mu nepodařilo uspět...

Jednou jsme tak čekali na chodbě... já měl ruce zkřížené na prsou a byl unavený... on přišel ke mě a začal mi dávat takové malinké facky... a tak jsem se na něj jen díval... jako by ani ty tváře nebyly moje... nic jsem mu neříkal... jen jsem pozoroval v duchu to pleskání... a on po čtvrtém plácnutí najednou skončil a zmateně odešel... a já pokračoval v koukání do zdi jako by se vůbec nic nedělo... "jako by nikdo (komu by to vadilo) nebyl doma." A tak když jde teď kolem... říká "Váňo neser mě... říkám ti, neser mě" a já se ho ptám... ať mi řekne čím ho seru, když si ho ani nevšímám... A jindy zas slyším jak se baví s jinýma... a říká... že v našem kasínu má respekt jen z jednoho člověka a to ze mě... aniž bych věděl proč... ale k věci...

Byl nástup roty a měli jsme být všichni v triku... a já jediný jsem měl triko s dlouhým rukávem... a velitel si toho všiml a ptal se mě, jakto, že mám dlouhý rukáv, když všichni mají krátký... a ani jsem se nestačil podivit... že triko je triko a nic více nebylo upřesněno, když tu ten člověk zezadu dávaje mi ruku na rameno... hlasitě křičí... "Váňo... ty jsi ale idiot!" A tak jsem se jen otočil a řekl mu: "Tak se s tím raději smiř, protože to se jen tak během deseti minut nedá napravit." A způsobilo to úplně jiný efekt... kolegové se začali smát jemu... a ještě mu dodali, že takové jako on si já dávám každý den k večeři. A mě mrzí na tom to, že já jsem ho nechtěl zesměšnit ani sebe nijak bránit... jen mi bylo líto... že on trpí a snažil jsem se mu jen poradit. A takové nepochopení se stalo již mockrát... Nevím proč oni jsou tak škodolibí, soutěživí... že pořád musí bojovat aby se nestali obětí... ať už v tělocviku mezi sebou nebo jindy před ostatními. Nevím kde se v nich bere taková agrese... to není v zápalu hry... protože hra nikoho nikdy sama neponižuje...

Oni si myslí že agrese je výrazem síly a moci... a přitom ani netuší, že je tomu právě naopak. Znají jen hrubost... a nosí v sobě strach... proto jsou pořád v boji a nemohou vypnout... stále akční... a draví... nemilosrdní a sobečtí.

Beznadějný případ