Dosáhnul jsi osvícení?

A kde na to jsou měřítka podle kterých to někdo dokáže posoudit? I kdyby mi tisíc předních mistrů světa vtloukalo do hlavy že ne, byl by to jen jejich pohled... a kdyby mi tisíc mistrů vtloukalo do hlavy že jo, zeptal bych se jich, co zas chtějí... že mi nedají pokoj.

Beznadějný případ

***

Já si už nic nemyslím a nic nevím a co je nejhorší, (nebo možná nejlepší) NEVÍM JAK MÁM ŽÍT!

No tak to jsi na nejlepší cestě stát se oběti teologickou či mystickou. Protože tvůj strach ze sebezáhuby tě zavede na zcestí... tvé svědomí a nejistota tě sežere... a upneš se na jakoukoliv doktrínu poskytující aspoň nějaká měřítka, abys ukojila to napětí. To je syndrom těch co pořád potřebují někoho, aby jim řekl co je správné... a za co by mohli být pak odměněni a nebo jak by se vyhnuli zlému...

Ale jen ten který tohle všechno překoná, může postaviti se tváří v tvář vlastní zrůdě, která plodí jen smrt.

Cokoliv dělám, můžu dělat tisícery způsoby, které mohou být dobré i zlé, ale když to už udělám, tak se mi to vždy vrátí.

Jsou-li tvé ruce chtivé... pak vše podepisují... nediv se že se pak vše vrací k tobě... nepodepisuj se na své skutky a nic se k tobě nevrátí.

Když zapomínám na sebe a dělám všechno pro druhé, cítím, že ztrácím sama sebe. Když dělám všechno pro sebe, neuspokojí mě to úplně.

Až se přestaneš snažit, nejdeš spočinutí i uspokojení. Nikdo jiný tě uvnitř nemůže týrat než ty sama.

Dělám jógu, sportuji, držím půsty a hladovky, tvořím hudbu a zpívám. Když to všechno dělám, tak potom od toho i něco očekávám. Kde v prdeli je rovnováha?

Jediné co rozvíjíš je zabřednutí do tohoto světa klamů... a čím více to roztáčíš tím méně se ti dostává blaženosti a množí se starostí.

Chci blaženost, ale podléhám všem světským nástrahám.

Vzdej se smyslových požitků... včetně zásluh a zisků... pak nebude blaženosti nic bránit, aby vstoupila. Je třeba vypěstovat sílu soustředění a získat praktické zkušenosti s objektivizací a neztotožňováním se s tím co plyne vědomím. Pak i touha chci blaženost brání blaženosti aby tě vstoupila. Čím více ji chceš, tím více se jí vzdaluješ. A krom toho blaženost není něco co by se dalo prožívat jako nějaké drogové opojení smyslů, nebo nějaký příjemný stav. Je to něco uplně jiného. Takže to co chceš ty, je jen suma sumárum všechno přijemno co si umíš představit zahaleno pouze do termínu blaženost... a tedy chceš aby se naplnila tvá představa tvá touha... a to není možné.

Vždy, když se něčeho vzdám z hloubi duše, protože jsem to nemohla získat, tak to ke mě příjde jako na podnose. Proč? Když už to nechci... ale zase ty nástrahy...

Až vyhasne tvá touha... pak se nebudeš muset ničeho vzdávat... a taky se ti nic nebude nabízet... a tímto schválnostním zákonem tě nebude už nic pokoušet ani zkoušet. Pokud se tohle objevuje... znamená to že uvnitř není ještě jasno... a ty pochybuješ... a podléháš... nebo řešíš... zkrátka trpíš.

JAK MÁM ŽÍT. Možná neřešit a jen být!!!

Až tahle otázka zmizí, budeš to jasné samo o sobě. Ale pokud se člověk zabývá těmito hovadinami přednostně... pak není divu, že se upsal sloužit ropuše, kterou vpustil aby mu seděla na prameni Života.

Beznadějný případ