Dobrý den, před několika léty jsem navštívil Vaše stránky a nedalo mi to, abych vám napsal, že jsem jimi byl velmi potěšen. Nyní, po několika létech jsem Vaše texty navštívil znovu a znovu jste mě nasral, že vše dokážete napsat líp, než bych to napsal já. :-) Tak vás zdravím a přeju hodně sil do další tvorby!

A proč je vlastně čtete? Já třeba nečtu nic od nikoho i kdyby to bylo sebesvatější a zaručené... i kdyby přišel Ježíš nebo jakýkoliv spasitel do mé vesnice... nešel bych se na něj podívat... protože vím, že není nikdo kdo by mi mohl něco dát... jen podvodníci a šiditelé. A proto že už jsem psal dlouho a zjistil jsem totéž i u ostatních, tedy že nemohu ani já nic jim dát... přestávám už psát.

Beznadějný případ

***

Ač možná smysl to ztrácí přesto dík. Vím, že na všechno musím přijít sám, ale pomoc možná je. Tvůj názor je mi inspirací. A inspirace je směr a Ty už jsi v cíli.

Ten který je v cíli, i ten který tam není... oba si mohou podat ruce a vylít si kýbl sraček na horkou hlavu.

Věřím v Boha, jenž nám praví: "Nezabiješ!" Věřím v Boha, jenž nám praví: "Miluj bližního svého!" Věřím v Boha milujícího a odpouštějícího. Věřím v Lásku a Dobro. Věřím v Život a Věčnost.

Tak už máš tedy odměnu svou. Spokojen? Asi ne... jinak bys to tak vehementně neprosazoval... Spíš bys měl říct... chtěl bych aby mě nikdo nezabil, chtěl bych aby mě měli všichni rádi, chtěl bych aby mi bylo vše odpuštěno a aby mě nakonec potkávalo jen samé dobro... abych žil v ráji věčně. Tak až se toho chtění zbavíš... možná zjistíš, že tvá víra tě jen roky brzdila abys nakonec promarnil svou přiležitost v boji za naplnění svých snů.

Je mi jedno kdo nebo co Ho symbolizuje. Symboly mě nezajímají ani neohromují. Avšak mít Jeho obraz stále na očích je inspirativní.

Mnoho kroků učiněno bylo na stránkách knih a v mysli, avšak ani jeden skutečný. Lidé si myslí, že mě oslní svým intelektem, tedy jak jsou v obraze a puzzle své duchovní poskládané přinášejí. Ale vůbec netuší, že vidět do nich je jako do hrnce co nemá pokličku... marně se pak snaží mě přesvědčit, že to co uvařili za ty roky není jen obyčejný guláš pomatených...

Chci být v každém okamžiku Dobrem a Láskou, ale příliš často jsem Zlobou, Závistí, Posedlou Touhou, Strachem - prostě sobeckým hloupým já.

Čím méně to budeš chtít, tím tě i ta druhá strana přestane pronásledovat. Zkus chtít být v každém okamžiku zlobou a nenávistí, strachem a posedlou touhou... ještě víc sobeckým a hloupým já... a na místo toho zjistíš něco jiného. A tak si můžeš hrát na tom pískovišti s bábovičkami jak dlouho chceš.

Jak říkáš, často sloužím jinému pánu.

No to nejsi žádná světlá vyjímka... takže tě to tak nemusí mrzet.

Vždy když se vytratím jsem tím kým chci být - jsem tedy Štěstí, aniž bych se o to snažil. Jakmile se zase objeví ten malý skřet, to "Já přece vím všechno nejlíp", to "Já chci" to "Já už nemůžu" atd., neštěstí z nenaplněných iluzí naplní mé vědomí a jsem Unavený nebo Ustrašený Nešťastník.

Tak s tím sbírej zkušenosti a jednou odhalíš to co tě nakopne tak, že se to už nezvrátí.

Strach ze Smrti - Velkou Neznámou Iluzí - mi neumožňuje vědomě odejít. Toho Strachu, který přichází ze lpění na představě sama sebe se neumím zbavit i když si jsem toho všeho vědom. Jsem-li pohlcen okolím, zapomenu-li na čas, na místo, na sebe, odejdu aniž bych si toho všiml. Pak konám jen to, co skutečně chci.

Se smrtí se to má tak jako se spánkem... večer lidé usínají aniž by věděli kam jdou aniž by věděli kdy se probudí... stejně tak je to i okamžik před smrtí... člověk se bojí, jen když je naděje na zvrácení toho co se děje... jakmile už naděje shoří... pak najednou vše dostává jinou dimenzi... S každým ponořením se do toho strachu... to bude jiné. Člověk se bojí jen toho co je neznámé... a smrt je jednou za život... kdyby to bylo stejně často jako usínání... smál by se. Stejně tak se pak bojí zrození... stejně jako malé děti prvního zhasnutí... Není divu, že jogín setrvávající v nečinnosti mnohokrát projde zmizením... a pak se smrti nebojí... Lidská psychika potřebuje však nějaké berličky aby se jí umíralo líp... a tak tu máme sen o ráji... a o tom, že se řídili něčím a přijdou do nebe... a že nakonec je vše dobré a spravedlivé... až na ně dýchne smrt... tohle se jim však rychle rozpráší... stejně tak jako když jim někdo v noci položí nůž na krk... i papež se zpotí a rozklepe strachem... ale ten, který jen nesnil ale kráčel... ten se neztratí svůj klid... a neznámo ho nečeká... jde domů... jako by jen usínal po perném dni... jako by se probouzel po klidné noci.

Beznadějný případ