Při definování priorit by mohlo být ohleduplnější zacházení se zažitými lidmi na místě. Narážím na článek, co jsi napsal o ženách. Že jsi koupil byt kvůli nějaké slečně a ten vztah nevyšel či co... To je všechno Tvoje věc, co píšeš. Pak ses ale opřel i do minulých vztahů a já se nestačila divit. Kde je úcta k těm ženám? A jak můžeš s jistotou pár řádky odsoudit všechny bývalé holky a zcela snížit to, co k Tobě cítily? Petříku, já osobně jsem s Tebou chtěla opravdově být... prostě mít vztah. Šla jsem do toho č i s t ě. Že to nevyšlo, je jiná věc. Důvod rozchodu jsi znal. Nevím proto, co jsem ti tedy udělala...

Se pak divím, že se tě ten článek dotknul. Poctivého ani kopřiva nepálí. Už od začátku jsem nepsal o Tobě a přesto jsi se sama angažovala a měla a máš pocit, že se tě to dotýká... a to mě u tebe překvapuje... ty jsi mi nic neslibovala a nevnímám u tebe, že bys mi byla i něco dlužna. Proto se ti stále divím.

Bylo to bolestivé čtení. A když jsem na článek reagovala, začal jsi psát neosobně a hodně obecně. Jako by jsme se spolu nikdy nemilovali, nedrželi se za ruce a necítili se navzájem. Mám otázku: Proč? I když jsme se rozešli, ctím Tě jako člověka. Jestli je tam v Tobě někde ještě ten "Keksík", ať mi prosím odpoví on. O odpověď Obyčejné nuly nestojím. Ten, ať si slovy dále filozofuje na stránkách netu.

Otázka tedy zní jinak... proč ty máš ten pocit, když já jsem o tobě nemluvil. A na to si musíš odpovědět ty sama.

A po tom všem mi napíšeš k svátku. Tomu nerozumím a tak se ptám.

Protože jediný kdo ze všeho dělá vědu jsou ženy. Nepsal jsem ze vzteku ani z agrese ani z lítosti... jen jsem uvedl holá fakta a trochu se ohlédl do minulosti a napsal pro sebe článek, abych již další tuhle chybu neudělal. Takže nevidím důvod, proč když má svátek někdo, koho znám, mu nenapsat sms.

Napiš mi Petříku, jak se máš...

To je tradiční ženská otázka... na níž si pořád nějakou odpověď musím vymýšlet, aby se tazatel necítil ignorován... K definování toho jak se mám použiji tedy smyslových oblastí a ptám se oka... jak se má... ptám se ucha... jak se má... ptám se nosu jak se má... ptám se jazyka jak se má... ptám se hmatu jak se má... jak se mají asi kamery a čidla? A mysli se ptát nebudu... ta by si něco jen myslela... takže abych ti dal pravdivou odpověď, nevím koho se kde zeptat... a podle čeho poznat zda je to skutečně pravda. Páč, stejně tak by sis i ty pod nějakým slovem mohla představit zase svoje měřítka a hodnoty a tak by vzniklo i nedorozumění... tedy i kdybych se rozkrájel, nemůžu zaručit ani spolehlivé předání informací o tom jak se mám.

Beznadějný případ