Ahoj Osle, nejlepší by asi bylo nenapsat nic... čtu si ráda tvé úvahy... zaujal mě článek Exodes Picinus a k tobě mi nějak nepasuje. Zdá se mi, že najednou o něco usiluješ a to mi k tobě nesedí... Líbí se mi i Mumlatos Pyj tágo ras a obzvláště odpověď na otázku č. 161.

Svět nehledí na to co se komu líbí a co komu sedí. A není zde jedinné věci, jedinného skutku jež by jen prospíval nebo jen škodil... Kdo si tohle uvědomí... zjistí, že Poslední soud, či karma je jen o vašem svědomí co se týče skutků... pak tu jsou ještě závislosti a neřesti...

Je mi 37 a žiju 17 let v manželství... prošla jsem v životě mnoha zkouškama (v dětsví, mládí, 8 let života bez vody a vůbec jákékoli vymoženosti civilizace, dokonce se mi povedlo spadnout i do jímky plné hoven, tak vím jaké to je koupat se ve sračkách :), zážitky na hranici smrti...), zatím nepovažuji za důležité se tím nějak zabývat.

Ok.

Mám otázku a zajímá mě tvůj názor... dotaz zní, kde podle tebe začíná a končí hranice nevěry, co to nevěra vlastně je? A nebo nevěra neexistuje? Je to jen blbý myšlenkový pochod v hlavě? Do vztahu patří nebo ne? Je to přirozené...?

Co je to nevěra? Podle mě je to zrada důvěry partnera. A je jedno jestli ve sféře myšlenkové, písemné, virtuální nebo fyzické. Možná se ozvou názory, že vztah není o vězení, ale svobodě a toleranci... a tak těmto sobcům odpovídám... nikdy jste nemilovali... jen jste toho druhého využívali. Protože, jestliže by jste někoho milovali, jak by jste ho mohli ve svém srdci, mysli podvést? Zlehčujete své své sliby a upravujete měřítka pro jejich naplnění jen, aby vaše neřesti byly povoleny uzdy... pokud nejste lásky schopni, proč vstupujete do svazku manželského, který bude plodit jen utrpení? Láska může býti krásnou řeholí... neboť vás může zbavit všech zlozvyků a pokušení... jen pokud vám záleží na štěstí toho druhého víc než na svém vlastním. A je-li tohle vzájemné... nikdy nemůže vzniknout hádka...

Vy neuzavíráte maželský slib... ale pouze dohodu... dohodu jak zachovat své poklesky a najít někoho kdo je schopen to tolerovat za cenu, že vy budete tolerovat zase ty jeho. Takže dva křečci v jedné noře... kdy jeden používá poklesky toho druhého jako argumenty pro provozování poklesků svých. Ty jdeš na pivo... tak já jdu na diskotéku... Je snadné žít vedle někoho koho si nevážíte... protože se nemusíte vy sami měnit... ale zkuste žít s někým... kdo vám ukáže jakým zvířetem jste... třeba jen tím, že vás bude milovat.

80% dotázaných tvrdí, že líbání není nevěra, 30% tvrdí že orální sex není nevěra... ano tak to vypadá, když si toho druhého už nevážíte... když už nemusíte sami sebe dávat...

Možná bych mohl říct jak to vypadá, když se zamilujete... Vaše sexualita se ztáhne jen na jednoho člověka... ostatní nemají šanci vás svést ikdyby jste byli opilí na mol... (což je častý argument na obhajobu)... už to se někde opít... je následkem toho, že nemilujete... jestliže sami sebe ničíte... ubližujete tomu druhému... Všechno vaše myšlení se točí jen kolem radosti toho druhého... všechno vaše konání taktéž a přesto vás to naplňuje... Vidíte, že cokoliv učiníte jemu... stává se i vaším. Uděláte-li radost máte radost také... a pokud je zde láska není možné aby se stalo něco co by se kohokoli jakkoli dotklo! Ten kdo miluje neubližuje, pídí se po tom co může pro druhého udělat... a ten co je milován neubližuje... pídí se po tom jak odplatit... a buď je ten kruh povznášející, nebo začíná uvadat... a nic mezi tím není... Spravit se to už nedá... jedině dohodou... ale dohoda vám nikdy nedá to co láska. jste hloupí, že se pod tíhou zvyku bojíte riskovat a své srdce nechat rozkvést...

Kněží často říkají... co Bůh spojil člověk nerozděluj... Manželství církvi velice hraje do noty... protože nejvíce hříchu je právě nevěra... Je to hezké až na to... že ta moudrost není vůbec o manželství... člověk právě musí rozdělit... aby mohl vstoupit do manželství... celý život nedělá nic jiného než pracuje na zachování rozdělení...

Víš, žiju s mužem co mi byl nevěrný vždycky (fyzicky, duševně, vztahově)... mě to moc trápilo... vyzkoušela jsem snad všechno co se zkusit dalo, ale vždy to bylo jen horší...

To já bych poznal už dřív... než by k tomu došlo... a zároveň bych věděl, že snažit se to změnit... je na nic jen to žene tomu druhému vodu na mlýn. Lásku si nemůžu vynutit... a tak odcházím a jdu dál... škoda že ženy to mají v tomhle těžší... protože za každou chybu jim přibude i nějaký ten závazek.

Chtěla jsem znát pravdu i za cenu, že mě to trápilo... nikdy mi ji neřekl a to mě bolelo, protože ke svým činům, by se měl člověk umět postavit čelem...

Pravdu jsi přece znala... takže bych spíš řekl, že jsi chtěla vidět svého muže v provinění... ponížení. A navíc bys mu pak mohla vše nyní už podloženě kdykoliv vyčíst... Kdo ví co by se stalo, kdyby ses dozvěděla detaily... já tě neznám, tvůj muž jo... asi věděl proč neříká své ženě všechno. Nehájím však nikoho... mě se tohle stát nemůže... protože já vidím jaký ten člověk je dřív než si s ním něco začnu... cítím z něj nebezpečí, nespolehlivost a zradu... v každém detailu svého chování ji prozrazuje... takže proč bych se měl s ním celý život trápit a marnit čas... bláhový je ten, kdo si myslí, že toho druhého k sobě připoutá a že ho změní... že po svatbě na něj padne tíha odpovědnosti a ta ho zlomí k poslušnosti... a čím více se na něj tlačí tím více bude toužit se pomstít a utéct... Vhodný vhodného si bere... aby se karma naplnila správně.

Je to asi rok, co čtu tvé texty... a i když máš velmi jinou životní dráhu a asi budeš mladší, je to co mi v určitém období pomohlo změnit náhled na život... začala jsem se pomalounku měnit... najednou to nebolí, nehledám důkazy, prostě mě to nezajímá, přeju mu to, za své svědomí si každý neseme zodpovědnost sám, prostě najednou se mi dýchá líp, já jedu na hory, poslouchám ticho, co neruší ani zpěv ptáků a on ať si čas užije po svém... myslím, že jsem se pro lásku ke svému muži obětovala jak jen to jde... stejně je to málo... mrzí mě to, ale já vidím svět naopak, mě připadá, že sobečtí jsou muži.

Každý soudí podle vlastních tužeb... já o svých vím... a vím o tom jak mi svět zabarvují... proto se jich snažím zbavit a ne jim sloužit. Na stránce s vtipama mám aforismus... Špatná zkušenost je následkem mylného předsudku a mylný předsudek je výsledkem špatné zkušenosti. A tak hezky to funguje. Zakletý kruh kterému jde jen o intenzitu točení... sám sebe tvoří, opatruje a zachovává... převrátit ten setrvačník... to je velká práce...

Já jsem si uvědomila drsnou pravdu, že k životu potřebuju určitou formu boje a zdolávat překážky, to mi dodává pocit sebehodnoty.

Jo... tak to nejste sama... někdo však má měřítkem desatero, někdo peníze, někdo mrtvé, někdo poklony, někdo známky svých dětí... je to fuk... hlavně je mít dle čeho ohodnotit sám sebe... protože je až děsivé... pomyšlení... že v podstatě jste nic... a v nic se obrátíte až tu pyšnou karmickou šou prohrou svého ega zakončíte...

Celou dobu jsem byla pyšná na to, že jsem taková ta hodná, věrná, ženuška co by za druhého dýchala, kdyby to šlo...

No a nepíšete mi z jiné planety, protože já jsem potkával přesně ty opačné.

Ale najednou se to zlomilo, přestala jsem si být jistá, jestli takto to má být..., protože mou čistou dušičku ocením nejspíš jen já sama... a tak nevím jestli náhodou není lepší začít žít a radovat ze života.

To si říkám hned... jakmile si mě chce vzít nějaká žena, ze které nejsem stopro nadšen... Možná kdyby jste si to řekla tenkrát... dnes byste byla kdoví kde... škoda že ženy ač tvrdí jak jsou realistické... vždy podlehnou slibům a snům... jako mouchy na mucholapku... Můj kamarád vždy říkal... Nikdo těm holkám nemůže dát to, co já jim můžu slíbit. A každou sbalil... aspoň na jednu noc...

Mám trochu problém vyjádřit se, co jsem vlastně chtěla, ale asi je to jedno. Možná někdy napíšu něco víc.

Víc nebo málo... někdy nebo nikdy... nemá smysl žádný, dávat své myšlenky kamsi... jsou tak prchlavé...

Beznadějný případ

***

Ahoj, dík za názor, slova, pohled z druhé strany, velmi zajímavé jsou přechody mezi tykáním a vykáním, myslím, že vykání není nutné :) a nebo jen nerozumím důvodu proč... omluva, je to trochu delší... možná bych potřebovala tou sukovicí po palici, aby se mi trochu rozsvítilo.

Já píšu lidem takže používám vy... ale není to vykání tobě... víš? Ťuky ťuky ťuk... je někdo doma? :-)

"... závislosti a neřesti..." někdy nevím zda miluji a nebo jsem závislá :( a to je zlé, protože v tom by měl mít člověk úplně jasno vždy a na misky vah se nedá dávat... jenže jsem upřímná a nyní hledám pravdu o sobě a opravdu se to ve mě mele a místy nevím...

Myslím, že v jakémkoliv stavu, je závislý jeden na druhém a láska pak na obou... takže této svázanosti a neúplnosti není nikdo kdo miluje sproštěn. Byť by to dělal pro milování samo... A dokonce toho není sproštěn ani ten který nenávidí. Všechny pocity jsou závislé... vše co je prožíváno je závislé... a vše co je závislé není úplné a proto podléhá změně a zániku a proto upínat pozornost a sílu tímto směrem... vede jen k upevnění utrpení. A i utrpení je závislé... a proto taktéž není stálé... člověk zdá se spokojil se se střídáním a věří a drží se naděje... že zítra bude nakonec líp. A přitom v pravdě žádné líp nemůže být... a tak člověk živí jen své vězení.

Nevím možná jako lásku považuji sebeobětování. Asi ani nevím co je láska a milovat... neboť jsem se všemu hezkému co mě v životě mohlo potkat bránila a nějak nevědomky jsem si vybírala tu těžší cestu.

Čím těžší je cesta tím sladčí plody nese pak krásný květ. A až se tohle vybije nebude už o co stát... tvrdímk, že jakmile dosáhne láska svého vrcholu... pak již nemá život co nabídnout... jenže lidé neriskují a o vrchol se nesnaží... uzavírají dohody a smiřují se z kompromisy dávají přednost zvyku a jistotě... než nejistotě a risku. Kdo chce holuba musí na střechu... bolí to... ale stokrát průměr je nuda...

Toto kousek z e-mailu mého muže pro mě z doby velmi nedávné:

"Mrzí mě to... to není fráze... mrzí mě když se trápíš... ale neumím Ti (si) pomoci... (vidím - složitou operaci, u které místo aby se dodělala, doktoři pomalu klábosí, svačí, sem tam si odskočí zatelefonovat, a Ty jsi strašně silný pacient, ale i tak mám strach abys tam pomalu, pomalinku nevykrvácela - ale jak pomoci - sundat ze stolu a říct buď zdravá, nebo vzít bič na doktory...?) už zase plkám blbiny"

Jo tak nějak to je, řeže pomaloučku, aby to nebolelo, do krvácející rány kapou slzy z jeho očí a ty v ráně ještě víc pálí, pevně mě drží za ruku, cítí jak moc to bolí a nedá se to zastavit, vyléčit, ukončit... řeže dál, protože ví, že je konec...

Tvůj muž je silná osobnost. A nelze čekat lásku od silné osobnosti. Jen to co je jemné a křehké může být milováno a jen to co je jemné a křehké může milovat... Ženy proto ví, že muž ve své potencialitě mužskosti může nabídnout sílu, ochranu zajištění a bezpečí... nikoliv však cit lásky... A žena nikdy nemůže milovat sílu... protože jak už jsem řekl... láska plyne nejprve k slabosti a křehkosti. Ke ztraceným ovečkám... k těm jež ji potřebují... tam nachází láska naplnění... Vidím to v práci... kluci jdou s holkama někam... a dopadá to tak... že se baví sami mezi sebou a holky tam stojí jako neviditelné kůly v plotě... Muži se stydí za své city... protože to vnímají jako své slabosti... a nečekejte je od nich před jejich kamarády. A když to tak vidím a cítím ty holky... je mi jich líto. A proto říkám, že jestliže miluji, vyznám své city i před svými kamarády a to i v případě že by se z krásy mé holky utahovali... Protože u mě je to jinak... právě to zavržení a utahování stimuluje ve mně o to větší manifestaci citu... Proto nemůžu existovat vedle silných žen... poněvadž mě to táhne tam kde se můžou city více naplnit. Vím, že nemůžu mít vztah s normální holkou... věděl jsem že na mě čeká někde nějaká slepá prostitutka a nebo někdo kdo je zničen opuštěn zohaven a na dně. Tam u ní můžu nechat plně vykvést svou lásku, jedině její potřeby a její utrpení může způsobit, že přestanu myslet sobecky... Avšak ostatní takovou partnerku vnímají jako zátěž... partner který vás potřebuje je vnímán jako omezovatel... a to proto že nejste schopni plně otevřít své srdce... neboť se bojíte zranění... a říkám to všem nejen mužům ale i ženám...

Co je to nevěra? Podle mě je to zrada důvěry partnera.

Nádherná odpověď... DÍKY... Momentálně mi přišlo víc líto, že manželova přítelkyně chodí s ním k nám na zahradu hrabat trávu... jak je to směšné... nevadí mi, že se milují... "vadí mi", že hrabe trávu... to se ve statistikách asi nikdo nikdy nedočte...

Milování nevidíš... nejsi u toho... u hrabání trávy jsi. Ale to není všechno. Milování samo je jen několikaminutový akt... výraz... pouhý květ... ale hrabání trávy je několikahodinová cesta a sdílení... a tobě vadí, že jeho partnerkou v tomhle nejsi ty... jejich společné hrabání na tebe proto působí hůř... A ještě milovat se můžeš i s tím koho nenávidíš... ale hrabat trávu to těžko... Tím vším bych spíš chtěl říct, že chápu co cítíš... umím si to v citové rovině nasimulovat... nebo se do tebe vcítit... to je jedno sám nevím... ale vím... co se děje v tobě.

Přesto mu tu lásku přeju... Dnes už vím, že on si ty ženy, dívky nevybírá, ony si vybírají jeho, on jim fouká na bebíčka... a až je jim dobře, jdou každý svou cestou, ale to asi znáš sám velmi dobře... to jen já jsem pacient, co nelze vyléčit... tak rád by mě vypustil do světa zdravou a veselou...

A proč hledáš něco tam, kde to nemůžeš najít? Proč si ženy myslí, že snahou a trpělivostí dokáží s muže lásku vyždímat? Takhle to nefunguje... Rozdíl mezi Tebou a těmi druhými je v tom, že ty požaduješ od něj něco jiného. Ty chceš něco víc... Opusť ho... a rázem se on změní... ty jsi jeho jistota a on tě nechce v zásadě vyléčit... jinak bys ho hned opustila... stejně tak nechce žádnou jinou vyléčit... Těžko se to vysvětlí, ale tak to z něj cítím.

Ještě jedna citace (asi týden stará):

"Jsi má malá holčička, jsi moje malé uplakané bejby co je potřeba chránit před celým světem, jsi ale i drak a bojovník a taky bohyně sexu, jsi krásná a bohatá osobnost. Pokud jde o něco na čem Ti záleží, můžeš v krizové situaci podlehnout amoku, ale pokud o tom člověk ví a je ochotný podřítit se, tak se to ani nikdy neprojeví. Já Tě mám rád, můžu na to přísahat, a mám Tě rád mnohem víc než si jsem schopen (ve chvílích kdy se přeme) přiznat. Jak se to dá poznat, jednoduše to je to, co mě drží, abych zůstal ve chvílích kdy se přeme). Bohužel to nejspíš není ten správný odstín mít rád, který by sis představovala, očekávala a zasloužila. Známe se tak 20 let, z toho tak 16 velmi intenzivně (Tvé přirovnání k siamským dvojčatům sedne jak prdel na hrnec). Víme jak kdo zareaguje (no já v tom mám pořád ještě jisté mezery :)), víme (ja spíš tuším) co druhému udělá radost, víme co nemá ten druhý rád. Stali se z nás bráchové, parťáci v tom nejlepším slova smyslu... a to bychom nejspíš měli brát jako úspěch. Mám radost z každého tvého úspěchu, z každé tvé radosti, chtěl bych Ti dopřát... (u Tebe to bude nejspíš to samé). Když někam odjedeš mám o Tebe starost, někdy i strach, láká mě chystat doma překvápka. Vidět v Tvých očích překvapení a slyšet: Hmm, no ty jsi se činil... Ale na rovnítko k Tvé lásce to asi není. Jsem schopen na Tebe zapomenout (a být jak urvané kolo od vozu), jsem schopen nechtě ublížit (a často o tom vůbec nevím), jsem schopen místy myslet víc na sebe (bůh suď zda je to hřích). Nemám z Tebe střed vesmíru, ale přesto jsi pro mě důležitá."

Víš jak to na mě působí... jako alibistický studený ledový čumák. Jako pes bránící si své území a své pacientky... teritorium do kterého nemáš jít. Žádná oběť, žádný dar tobě... ani jediný náznak vstřícnosti... jsi pro něj jen jako stará a spolehlivá mísa plná hroznového vína, se které on si chodí brát. Je mi z toho zle... třeba je to můj osobní postoj, a třeba to tak je... v každém případě... cítím, že bych s takovým člověkem nemohl žít... A jsou i lidé podobní jemu, co by mi třeba řekli, že utíkám nebo že se rouhám... či že je to moje karma sloužit... a tak bych jim odpověděl... že kámen se musí nejprve rozbít... a já na to nemá sílu... a nebudu ztrácet čas tím rozbíjením... když někde tohle rozbíjení už dokonala jiná síla... a poupátko již pučí... A já nechci na jedné straně stát rozbití v cestě... a bránit kámen svým srdcem aby se mu nic nestalo... a na druhé straně okrádat poupátka jinde rašící o vláhu... Zbytečné je zalévat kámen vláhou... a zbytečné je silou těšit poupátka... Rozumíš? Nech věcem volný průběh... a otevři se novým cestám... cesta ke štěstí není pohodlná...

Ty jdeš na pivo... tak já jdu na diskotéku... Je snadné žít vedle někoho koho si nevážíte... protože se nemusíte vy sami měnit... ale zkuste žít s někým... kdo vám ukáže jakým zvířetem jste... třeba jen tím, že vás bude milovat...

Tvým slovům rozumím. Já jsem to takhle nikdy neviděla... možná jsem měla a byla bych šťatnější, nevím... mohla jsem to tak brát už dávno ty máš kamarádku, já budu mít kamaráda... jenže to já nemůžu, nechci... nechci obchodovat s city a ani s ničím jiným. Láska je příliš křehká na to, aby se s ní dalo obchodovat... My žijem vedle sebe, protože si jeden druhého vážíme, navzájem se měníme, děláme si navzájem zrcadlo, jenže to nás pak rozděluje, kde to jde si navzájem ustupujem, přejem si štěstí, žijem ve velmi malém prostoru, velmi blízko sebe a není kam se schovat, musíme se respektovat jinak to nejde...

Může to být příprava... kdo ví... já pokud bych mluvil za sebe... vím, že žít v takovém vztahu je jako věznit dva ptáky v jedné kleci... Jsou spolu... dělí se o cokoliv... smlouvají atd... ale nikdy nemůžou létat... Pro mě je létání důležitější... nevidím důvod... když vidím že někoho trápí to jaký jsem... když vidím, že jsem jen jeho omezením nebo překážkou... odcházím... a budu odcházet dokud nenajdu někoho kdo umí milovat... jen s ním bych mohl létat... Člověka zamilovanost mění... a já vím, že ve vztahu kde ta zamilovanost není... se můžete stavět na hlavu a nikdy se to nezmění... nikdy nevzlétnete... je vám to už konečně jasné... Láska není o smlouvání, není o toleranci, není o respektování... Ale také né každý si zaslouží být milován... není snadné milovat osobnost... osobnost nikdy lásku nepozná. Je třeba nejprve své srdce rozpečetit a to bolí... projít trním a nestydět se být nahý... nestydět se za své slabosti... Láska teče dolů... snažíte-li se ve světě neztratit, a uspět... minete ji...

Jsme jak drátek, na první pohled je to jeden káblík, ale když se podíváš blíž uvidíš drátky dva, každý je hezky zabalený ve své bužírce, jsou krásně propletené a chrání je společná izolace, ale přitom se nikdy nepotkají, nikdy se nedotknou, každým prochází jiný proud a přeci jsou spolu, přeci se nedají rozdělit... jedině tím řezem a obnažením izolace, ale to se nedá udělat na 1/2, protože i malý kousek izolace ty drátky drží u sebe i když už konce vlají každý jiným směrem...

Pěkná definice dnešních vztahů... je mi líto že je tomu tak... kdekoliv.

Jste hloupí, že se pod tíhou zvyku bojíte riskovat a své srdce nechat rozkvést.

Já se opravdu bojím, moc se bojím... Už dávno nám kartářka, řekla, že máme jít od sebe, že rozchod bude bolestný... nikdo našemu vztahu nedával víc než 1/2 roku, právě proto, že se svým chováním nijak netajil a přece ho nechci ztratit.

Takhle to nemůžeš dělat... žít vedle někoho... který ti dává jen iluzi toho že jsi ta lepší, tak která je v právu... a pak žebrat o soucit a odměnu... Takhle jen zakrníš... mnoho lidí to tak zvolilo a trpí protože tohle utrpení jim u ostatních přináší pozornost soucit... a pak si člověk přeje dokonce i nějakou nemoc, aby vinu svedl na toho s kým žil... a pak mu vyčítal a a trestal ho svým utrpením na jeho očích... Musíš sama rozkvést... sama v sobě... dokázat to sama a pak

To já bych poznal už dřív... než by k tomu došlo... a zároveň bych věděl, že snažit se to změnit... je na nic jen to žene tomu druhému vodu na mlýn. Lásku si nemůžu vynutit... a tak odcházím a jdu dál... škoda že ženy to mají v tomhle těžší... protože za každou chybu jim přibude i nějaký ten závazek.

... :), ale já jsem to poznala, věděla... prostě jsem se lásky vždy bála, a on po mě žádnou lásku jako jediný nechtěl... byl to kamarád a měl spousty jiných kamarádek a mě to tak vyhovovalo, necítila jsem, žádný tlak. Ukazovala jsem mu svět plný nevinnosti a on mě učil žít a přežít v reálném světě... a že se to pak všechno nějak zamotalo a máme synátora 17 let a my se vzali a to co mi nevadilo mě prostě vadit začalo... argument byl vždy stejný, věděla jsi jaký jsem... ano věděla, ale až po 16 letech, jsem to schopná přijmout a přát mu štěstí bez hranic, ale nevím jestli je to tak dobře.

Je zvláštní... že se lidé snaží i desetiletí, aby to v neperspektivním vztahu nějak uspokojivě klapalo... místo aby zkusili jít o pár kroků sami dále a potkali někoho s kým by mohli být šťastni. A nejlepší v tomhle umění jsou ženy... kdy už od počátku jim něco vadí... ale přesto si myslí že se to po svatbě změní, nebo že dítě to změní... asi jste všichni zastánci hesla lepší vrabec v hrsti než holub na střeše... Ale zatím co vy si vychutnáváte, že už a že někoho konečně máte... a plánujete a sníte o společné budoucnosti... vůbec vám nedochází, že za svou chybu budete pak i 40 let žít v průměru... to raději budu sám na sobě pracovat a holub ke mně přiletí až bude čas... třeba o pět let později... ale pak budu 35 let šťasten... Vrána k vráně sedá... proto pracuju na sobě a tím se vše mění... i úroveň partnerů které potkám...

Pravdu jsi přece znala... takže bych spíš řekl, že jsi chtěla vidět svého muže v provinění... ponížení. A navíc bys mu pak mohla vše nyní už podloženě kdykoliv vyčíst... Kdo ví co by se stalo, kdyby ses dozvěděla detaily... já tě neznám, tvůj muž jo... asi věděl proč neříká své ženě všechno. Nehájím však nikoho... mě se tohle stát nemůže... protože já vidím jaký ten člověk je dřív než si s ním něco začnu... cítím z něj nebezpečí, nespolehlivost a zradu... v každém detailu svého chování ji prozrazuje... takže proč bych se měl s ním celý život trápit a marnit čas... bláhový je ten, kdo si myslí, že toho druhého k sobě připoutá a že ho změní... že po svatbě na něj padne tíha odpovědnosti a ta ho zlomí k poslušnosti... a čím více se na něj tlačí tím více bude toužit se pomstít a utéct... Vhodný vhodného si bere... aby se karma naplnila správně.

KLOBOUK DOLŮ... přesně tak, ani nevím, co mě hnalo, ale když čtu Tvá slova, už to vím... je to tak, je to ta touha mít v ruce argument, pravda je v každém slovu, co je řečeno dá se použít... domněnka je domněnka... mě to vždy svým způsobem pomohlo, protože fantazie vymyslela kolikrát scénáře mnohem horší, než byla realita a nejistota mě tížila. On vždy říkal, že mi nechce ublížit a určitě to tak i myslel. Nemá rád pláč, hádky a já jsem vždy plakala, moc plakala...

Když žena pláče... ukazuje muži že ji ublížil... když se s ním hádá... stává se stejně zlou jako on... proto je pro muže pláč ženy horší než hádka... A já jsem ještě nepotkal ženu, u níž by nevznikal hněv a vztek... nýbrž by se stáhla do pláče... Protože plakat v takovéhle situaci umí jen žena která nevyčítá a neviní... ale pláče sama nad sebou... proč se jí to děje. Taková žena je už blízko mi... ale ve vztazích, které jsem měl jsem ještě ženu nikdy neviděl plakat... pokaždé ji ovládla síla a hněv nikoliv slabost.

Navíc jsem si myslela, že je to v pořádku, že to tak má být... vždy mě utěšoval a já byla v té chvíli šťastná... už vím, že to byla chyba, ale to je ono, pro hezké slovíčko, chvilku něhy udělám cokoli ( :( tady to asi určitá forma obchodu je je-pláč = pohlazení... jak je to nízké... nedělala jsem to úmyslně, bylo to podvědomé).

To umíme všichni... většinou jsem to byl já komu v tichu stékala po tváři slza. Ale ta slza nebyla prosebná... nestojím o to aby mě objímal člověk, který na mně zvýšil hlas... Takže moje slza byla spíš proto. že jej musím opustit a on bude pak sám... což si neuvědomuje ve svém amoku... Navíc teď když někdo v mé náruči zapláče... moje oči zapláčou taky... vše se na mně přenáší... a to se mi někdy nelíbí... zvláště když nemám sílu to správně uvolnit...

Byla ve mě obrovská lítost, já vím je to nedospělé... a co, tak nejsem dospělá, je ve mě kus dítěte.

Jednou jsem spal s ženou jež by mohla být mou matkou... a proč? Zajímalo mě jak se chová taková dospělá žena z níž jsem měl respekt v důvěrné sféře... a tehdy jsem poznal... že jako šestnáctiletá... všichni to mají v sobě... od té doby se jen usmívám nad maskami těch nóbl dam... a nemám žádný respekt k věku... vidím ve všech to dítě... jen jeho hračky jsou dokonalejší a drahší... všichni si hrají... na pískovišti zvaném svět... vše pracuje na principu hry... a Satan jí dal smysl soutěže... a tak jste mohli začít závidět vlastnit a nenávidět.

I horor se dá natočit bez jediné kapky krve a člověk se může třást hrůzou a na druhou stranu může být komedie, kde tečou potoky krve a lidi se smějí... Jsem dost citlivá a tak jsem to věděla kolikrát dřív, než on. Stačí, aby řekl slovo, větu a už vím jestli je něco v nepořádku... a to vůbec nezáleží na obsahu... poznám to i z pohybů a to je ta hrůza, vím, že se něco děje, jen nevím co. Protože pak jsem se trápila kolikrát častěji, než bylo "nutné"... "oprávněné"... naštěstí už to tak není.

Vzpomínam si jak jsem říkal klukům v práci... že každý je tak čitelný... a oni přesto nic nevidí... říkal jsem jim že je snadné poznat které ženě se líbí a které ne... že se dá poznat kdo jakou má náladu... stačí být všímavý... Ve vztahu mi to bylo však na překážku... protože se ten druhý cítil nahý... a snažil se skrývat svou slabost... škoda... okradl se o tak krásné sdílení... krásnější než je sdílení radosti... najděte někoho kdo s vámi dokáže sdílet smutek... kdo s vámi dokáže plakat a dál už hledat nemusíte... radost je snadná... avšak krátká... smutek je dlouhý a proto jeho sdílení ve dvou považuji za mnohem intimnější a krásnější...

Jenže tím, že jsem mu začala přát, přestala jsem se zlobit i plakat se něco změnilo... já jsem se začala cítit šťastná a on najednou pocítil pocit viny, který nikdy předtím neměl...

Nevím proč je syndromem vztahů přehazování horkého bramboru a že nakonec má být vinen jen ten jeden... Všimli jste si toho? Dokážete-li vypořádat se s útokem partnera jinak než protiútokem vše se přenáší na něj... Stejně tak by se cítil vinen, kdyby jsi jen plakala... ale necítil by se vinen, kdyby ses s ním hádala... proto se mnou nikdo nevydrží, protože já se nikdy nehádám... ale jsem smutný, někdy nemocný... Záleží jak moc mě ten druhý ranní... nevidím ho jako soka... spíš jako by mi zkrze něj něco ukazovalo... jdi dál... Člověku který vás miluje nemůžete vynadat... a člověk který vás miluje vám zas nevynadá... Láska prostě nemůže být sobecká, agresivní, vyděračná, mstící se, ješitná či urážlivá... když si toto uvědomíte... snadno zjistíte, jestli vás ten druhý miluje...

Z počátku jsem zajásala... jenže on tu tíhu není schopen nést... a tak, chce, aby se naše cesty rozdělily... myslí, že já si zasloužím někoho lepšího a on, že se tím očistí... já to tak bohužel nevidím... moc bych chtěla po jeho boku zestárnout... bohužel jak píšeš lásku si nevynutím. A podle posledních slov pravděpodobně potkal lásku v čisté ryzí formě a tak nezbývá než uhnout z cesty... to asi není nevěra, ale štěstí a i když to bolí, já mu jej přeju.

On nepotkal lásku a ani ji nepotká, dokud se nezmění. Každý sám si tvoří své dny příští... a bumerang se vrátí... a nemá na to vliv jestli mu něco přeješ nebo nepřeješ... když tak čtu jeho projevy... opravdu se usmívám. Protože pro mě je to jasné... ono asi to tak vždy funguje... ale bláhový je ten, který si myslí, že když odežene, rozbije zrcadlo... že se tím očistil... pouze na chvíli ztratil svůj odraz... jaký byl či jaký je...

No a nepíšete mi z jiné planety, protože já jsem potkával přesně ty opačné.

Ne, nepíšu z jiné planety, narodila jsem se na Zemi a žiju tu... Pravdou ovšem je, že jsem už několikrát slyšela, že se do této doby nehodím, že jsem příliš citlivá, že všechno moc beru a všechno moc prožívám...

To mi kluci říkají taky... že moc řeším vztahy... oni se prý tak jednou týdně pohádají pak se usmiřují... a tak pořád... ale hlavně že někoho mají. To já jsem náročný... co se týče chování, úcty mezi partnery. A docela mě rozesmívá... že holky mají takové kukadla nevinná... a přitom se dokážou tak vztekat... a tropit scény ješitných královen... Těžko jim dojde, že tímhle způsobem se akorát sami poskvrní... než aby dotáhli u mně násilím a arogancí toužebného efektu a já jim sloužil. Není pro mně problém se obětovat a sloužit... ale nehodlám tímhle rozmazlovat rozežrance... proč bych měl dávat něco někomu, kdo si toho neváží... když někde je někdo komu by jen desetina mé pozornosti vehnala slzy do očí? Nejsem krotitel, nejsem dobyvatel... jen se rád bosý procházím rosou při východu slunce... a kdo se chce přidat... musí být tichý ve svém srdci...

Zvykla jsem si na to a každá taková věta by mě mohla ranit, ale mě těší... já za to nemůžu, svět vidím, jak ho vidím... Vidím ho nejspíš mnohem najivnější, ale taky čistčí než jiní... Myslím, že bych se asi nejspíš nemohla potkat se stejným člověkem jako já... a pokud ano, tak snad jen někde v horách, v rozpadlé opuštěné salaši a žít jako poutník... Ten reálný svět by nás rozmačkal...

Trní dává růžím krásu... reálný svět nikoho nerozmačkal... rozmačká jen ty kteří nedrží pohromadě... Tam kde dlí duch pokory, úcty a lásky... tam i Satan slouží k rozkvětu... nikoliv k ničení a mačkání. A jak poznáte, že jste prožili skutečnou lásku? Že ani ztráta partnera... vám nic nevezme...

Škoda že ženy ač tvrdí jak jsou realistické... vždy podlehnou slibům a snům... jako mouchy na mucholapku... Můj kamarád vždy říkal... Nikdo těm holkám nemůže dát to, co já jim můžu slíbit. A každou sbalil... aspoň na jednu noc...

:) Nikdo ti nemůže dát to, co já ti můžu slíbit... životní heslo mého muže jinak opět 100% pravda, aspoň v mém případě... pro hezké slovíčko, půjdu třeba na konec světa a to i když budu vědět, že není od srdce... a to je smutné.

Pak víš že je to jen obchod... a víš, že tě tohle nikdy nenaplní. Navíc slova mužů jsou často hormonálně ovliněné... takže to mají holky těžké... a musí samy sobě lhát... či se spokojit aspoň s tou fikcí...

Četla jsem ty sms, co jste si psali s Tvou 17-letou přítelkyní... nádhera, nejsou na to slova..., je v tom tolik citu, čistoty, nevinnosti, krásy, něhy, harmonie, smutku... když jsem to četla skoro se mi koulely slzy po tváři. Dík, že jsi to uveřejnil... mělo by to vyjít v knížce :).

To je zvláštní... ty pláčeš... a každý se mi smál... jaký jsem blázen... a hlavně ženy... co prý mi ona mohla dát... když nemá ještě rozum... že si mám najít někoho staršího... sobě rovného... Uveřejnil jsem to proto abych ukázal, že vztah nemusí být jen o sexu... ale že může být i o obdivu, pokloně, citu a vznášení se... Neboj, i mi tečou slzy pokaždé když si to čtu... Pusť si k tomu ještě tu písničku co v té otázce 147 je k přehrání... a uvidíš pak.

Beznadějný případ

***

Ahoj člověče, odpověď jsem přečetla jedním dechem... bylo mi tak nějak zvláštně... chvěla jsem se... zima - teplo... zatočila se mi hlava... stáhl se žaludek... musela jsem si odpočinout... že by rána palicí? :)

Nevím, mě se neptej... je mi moc líto, že se trápíš... Ptám se proč se mi teď tohle děje... proč nemůžu být na více místech najednou... Srdíčko mě bolí, oči roní slzy... a plynu... plynu k tobě a k jiným a přesto vím že je to zbytečné... Před tím dole jako žebrák a teď zase nahoře jako král... a stále nešťastný... kvůli tomu co se děje vám.

Promiň, měla jsem pocit jako bys mě pomyslně držel za ruku a volal: "Roztáhni křídla a leť"... "No tak leť, neboj se"...

Ze srdíčka si přeju abys letěla... abys byla šťastná... abys poznala nevyčerpatelné... a přec nemůžu nic ti dát... i kdybych tě objímal sto let... a chránil... stejně nakonec k ničemu to není... A je mi tolik líto... že je to jen pro mě... čím víc bych ti lásky dal... tím více bych viděl kolik ti ji chybí... kolik ji všude chybí... A člověk taje a rozpouští se... a čím více dává... tím více cítí jak to prospívá jen jemu... a vám nikoliv...

Přitom nepíšeš nic pro mě nového... neradíš... nepřikazuješ... přesto mé pocity při čtení e-mailu, byly velmi silné.

Myslel jsem na tebe a chtěl, jsem ať to dobře dopadne... abys plakala štěstím nebo dojetím nad tím jak věci jsou... abys nemyslela na starosti a jen tiše pozorovala... jak leze sluníčko sedmitečné po kopretině... Hvězdy jsou tak daleko a přeci je spojuje jedna obloha... v srdci není vzdálenosti... ach jo...

Vyvěšuju to, co prožívám na net, byť anonymně stojím tu nahá a každý kdo chce mě může zatratit a nebo to prožívat se mnou. Obnažuju svou duši a hledám cestu sama k sobě. Taaaaaak moc bych chtěla rozkvést.

Nech to ze sebe vše plynout... sluníčko svítí na tvou kůži... prostupuje tě... příjemný vánek souznění... hladí tě po tvářích a rozptyluje tvé bytí... když otevřeš oči... rozkvétá louka... když se nadechneš vzniká duha... a když tancuješ... motýli tě doprovází a jsou s tebou...

Píšeš, že můj muž je silná osobnost... no je to pohled z druhé strany, v každém případě charizmatická osobnost určitě je... ale já si silnou osobnost představuju jinak..., ale co je to silná osobnost? V mých očích je to v prvé řadě člověk čestný, hrdý sám na sebe... ale ty to třeba vidíš jinak.

Správně o tom přemýšlíš... Silná osobnost je podle mě člověk tvrdý, neprůchodný, neústupný... možná trochu asertivní až sobecký... ví o sobě a těží z toho prospěch vzhledem k moci... využívá ji ke hrám, získávání a manipulaci... tedy převládá síla, moc, vůle... Tedy téměř dokonalé ego... raduje se a užívá si... těží a zužitkovává své poznání ve světě pro svá potěšení. Může být hrdina, může být čestný a ctnostný a zásadový... leč stále bude chladný... nepoddajný... A já se přikláním ke slabosti, jemnosti, poddajnosti, průchodnosti, rozptýlenosti a tedy nezranitelnosti... pasivitě, smíru, a nikoliv akci a snaze... Ale ty už víš...

Ženy proto ví, že muž ve své potencialitě mužskosti může nabídnout sílu, ochranu zajištění a bezpečí... nikoliv však cit lásky... A žena nikdy nemůže milovat sílu.

Ano, ano... hledám ochranné křídlo a pláču pro nedostatku citu, tam kde bych cit mohla mít, mě to neláká... ta síla a boj mě přitahuje jako magnet... dva kladné póly se odpuzují... musí být + / -... jin / jang... žena / muž... čím křehčí žena je, tím silnějšího muže k sobě poutá a naopak... proto potkáváš ženy silné i když toužíš po křehkých, proto nemohu být s citlivým mužem... myslím, že i když po tom v duchu sním, nemohlo by to nikdy fungovat... polarita je nutná... to je můj názor... pokud mě někdy někdo zaujal, byli to vždy stejné typy... kluci co mají rádi děvčata, tak trochu sobci (tak bych prožívala stále stejné trápení...

Někdo říká rovný rovného si hledá, vrána k vráně sedá... a jiný protiklady se přitahují aby vytvořili harmonii... Já to cítím tak, že čím větší srdce... tím se lépe nachází tam kde se může starat a pečovat... Kde je ho třeba... to je celé... být tam kde je ho nejvíce třeba... to člověka nejvíce naplní... Mně však silné ženy odpuzují... a přesto křehké ženy ve mně vzbuzují nekonečnou sílu sebeobětování... Jsem silný a nebo slabý? To záleží na tom... jak se druhý chová... pokud si vynucuje... nedostane... pokud dává přestože sám nemá... pak dostane mnoho zdarma. Nejvíce a nejdříve dostávají slabí a bezbranní... těm se dějí zázraky... pokud pokorně přijímají svůj stav...

Je dobré když si člověk sám uvědomí, co je špatně, aniž by tou zkušeností musel projít a snaží se tomu postavit, ale jak jsem psala... nikdy jsem si nic s nikým nezačala, měla jsem pouze jednoho partnera a snažila jsem se ze všech sil nezradit... chovala jsem si svého vrabce a chtěla z něj mít né holuba, ale orla... rok od roku to bylo lepší (z mého pohledu), ale pravdou je, že z vrabce orel nikdy ne bude... a hlavně on se vedle mě nejspíš nikdy jako orel cítit nemohl... stával se menším a menším... škoda...

Chtěla jsi tedy někoho jiného... a přesto jsi se vdala za tohohle. Pak pláčeš jen nad svou netrpělivostí... Nikdy nechtěj člověka měnit... Nikdy se ti to nepodaří... ba naopak on zatvrdí o to víc... Takže máš místo orla... vrabce a ještě tě ten vrabec činí nešťastnou.

Stojím teď na kraji skály... sama... nahá... bojím se letět... bojím... a přitom mě to tak láká... těším se... roztahuji křídla... mávám... mávám... tolikrát jsem ve snu letěla... bylo to vždy krásné a přirozené... žádný strach...

Nic není strašné... jen naše představy nás děsí... ale když udělá člověk první krok a letí... zjistí že skutečnost je jiná... živá... a když doletí, touží letět znovu... a lituje, že tak dlouho pochyboval... tolik času ztratil rozhodováním... přešlapováním... leť... kráčej...

Mám dlouhé roky kamaráda... no to je špatné slovo (kdyby se dala říct víla v mužském rodě, tak by to možná vystihlo stav věci)... asi pro to není jiné slovo než souznění... nic mezi námi není... třeba se ani 2 roky vůbec nevidíme... nemusíme si ani psát, ani volat... není to důležité... jediný fyzický kontakt, bylo kratičké pohlazení ruky (to se známe 9 let, ale myslím, že to vůbec nehraje roli)... ale co ti chci napsat jsou věci, drobné zážitky co přetrvávají... např. jednou jsme na sebe čekali... každý pod jiným stromem... snad 100m od sebe... jen jsme se špatně dohodli... čas běžel... nikdo nevzal mobil a nezavolal... a tak jsme tam stáli cca 30min... pak jsem zavolala, protože jsem už musela jít... usmáli jsme se tomu, že stojíme kousek od sebe a čekáme tam celých těch 30min každý "sám" ...protože čas vypršel řekli jsme si jen ahoj a šli každý svým směrem... proč to píšu... vím, že jsem v té chvíli čekání nebyla sama i on to tak cítil, bylo to vlastně krásné... asi pochopíš, co tím chci říct... toto se nedá prožít s každým. Člověk by se mohl zlobit, protože ví že se další 1/2rok... rok... neuvidíme... ale ne, byl to jeden z mých nejhezčích zážitků bylo to sdílení... a přitom stačí jen malinko naznačit a můžu si z té studny citu brát tolik, kolik jen unesu... já nikdy nechtěla... chtěla jsem hýčkat toho svého vrabečka... co mě zradil při každé možné příležitosti... a najivně to chci pořád... i když vím, že vedle něj nikdy nepoletím... nikdy nebudu cítit souznění a harmonii...

Víš... ono ten poslední krok... krok, kdy už člověk cítí a vidí cíl... vidí svá všechna splněná přání... tak ten je nejtěžší... zní to absurdně... člověk kráčí tisíce mil... a poslední krok přes cílovou čáru... nedokáže udělat. Není lehké opustit vše staré a stát se jiným... je to jako porod... smrt... přerod... za čarou už nikdy není možné jít zpět a být stejný... Proto tě ta studna ze které kdykoliv zdarma můžeš brát nepřitahuje tolik, než to co musíš v potu dolovat jinde... A proč? Protože se neznáte, a nenávidíte... někde v duchu jste přesvědčeni... že si to nezasloužíte... Každý kdo dostává něco zdarma... začne mít výčitky svědomí... to je vaše poskvrnění... pekelná pečeť otištěná ve vás... a rovněž pýcha... a prožívání štěstí... neboť to co vyrvete v potu ze světa... a jen zřídka... to vás učiní šťastným... co vás nestojí úsilí... to vám nedává štěstí... A tak naděje... snaha... nevzdávání se... víra... že jednou... vás přitahuje víc než zdarma vstup do ráje ihned... nedokážete se pustit... opustit své zaběhnuté sklony... nevěříte že nirvána je k dispozici bez práce, bez zásluh... že je to tak jednoduché... A tohle je důvod... proč všichni ve vztazích utíkají k partnerům, kteří jim nedávají to o čem sní... A ještě tam hraje roli... být ten lepší ten který neubližuje... a napravovat toho druhého... Jsou to jednoduché klíče... ale těžce odemknutelné pouta... co vaší existenci dávají smysl... Všimli jste si, že malé děti... tak okolo 3 let... nenávidí, když o ně máma příliš pečuje a všechno chce pro ně udělat? Dávají jasně najevo, že nestojí o její lásku... že oni sami chtějí být samostatní... mít smysl... V náruči Boží... nemá vaše existence žádný smysl... a kdo tu svou vlastní bezesmyslnost dokáže přijmout... může okamžitě vstoupit do království nebeského... Ale vy budete dělat tisíce věcí abyste dokázali, že jste důležití... byť pro toho druhého... A to je hlavní důvod proč zůstáváte jen u snů a trpíte ve vězení...

A proč hledáš něco tam, kde to nemůžeš najít?

Sama nevím...

Víš co se stane, když bys to dokázala? Když bys svého muže přiměla aby se do tebe zamiloval? Kdyby ti najednou dal to o čem sníš a stal se z něho orel? Musela bys ho po krátké chvíli opustit... pro vás je největší neštěstí to, když se děje to o čem jste snili... Polibek z lásky od tvého kamaráda... by neměl hodnotu proti polibku z lásky od tvého muže... a oba dva by se v okamžiku naplnění stali prázdnými... a ty stejně nešťastná... Tak to funguje... a i kdybyste se rozkrájeli na 1000 kousků nikdy nic nezískáte... vaše odměna, vaše vítězství se brzy promění v prach... a vy si stanovíte nový cíl... protože vy bez cíle neumíte být... Ego potřebuje vždy cíl... cíl někde v budoucnu... to je jeho základna... Jen ten, který žije bez cíle... odhodil ego...

Proč si ženy myslí, že snahou a trpělivostí dokáží z muže lásku vyždímat?

Protože mi stačí iluze mít rád... nevím jak pravá láska vypadá... nepoznala jsem ji... to co mi poskytli rodiče jako vzor bylo 1000x horší, než to co žiju já a tak mám pocit falešného štěstí...

Až uzraje čas... uvidíš ji všude... avšak pro naplňování svých snů nepoznáváš ji... a až se i tohle vyzáří... uvidíš, že žádná láska není... Žijeme pro své cíle a pro své sny... však oko nemá cíl, ucho nemá cíl, oko lásku nevidí, ucho lásku neslyší... láska je mýtus... a nikdo ji nedokáže definovat... leč tisíce dofinicí jsou... protože jakmile se jeho definice naplní... zjistí že se mýlil... mýty a sny... jsou krásné jen jako nenaplněné... naplněné se mění v prach a nemají hodnotu... Nejvíce člověk vzpomíná na to co neočekával... co ho šokovalo, překvapilo... nutilo přestat snít... to je nezapomenutelné... Ale přesto když se to děje... vnímá to jako neštěstí...

Takhle to nefunguje...

:( Já vím.

Vědět je hřích... a hříchu slouží.

Víš jak to na mě působí... jako alibistický studený ledový čumák. Jako pes bránící si své území a své pacientky... teritorium do kterého nemáš jít.

Hmm, jsi velmi citlivý, tak to je. Vybrala jsem schválně to nejhezčí co mi napsal, měla jsem pocit, že z těch slov dýchá aspoň trocha lásky... opět iluze...

Je mi vždy líto... když je něčí štěstí závislé na tom co se děje v tomto světě. Tedy je mi líto i sebe... ale až se přenesu zase přes oblast srdce budu mít i od toho klid... jen teď tohle prožívám... a cítím... i za vás... a slzy proudí často... a tak cvičím... protože ničí slzy vám nepomohou... ani smrt Ježíšova vám nepomohla...

Jsi pro něj jen jako stará a spolehlivá mísa plná hroznového vína, se které on si chodí brát.

Cítíš to dobře, je to tak... a já jsem tou mísou ráda... i mě je z toho někdy zle...

Věděl jsem že to řekneš... říkají to všechny... to je to terno být potřebné... to vás naplňuje... cítíte se pak užitečné, smyslupné a krásné... ale když se to neděje, tak zase opačně...

Zbytečné je zalévat kámen vláhou... a zbytečné je silou těšit poupátka... Rozumíš?

Asi ano... já zalévám kámen a on silou těší poupátko... je to přesné... ovšem když dlouho budeš kámen zalévat... může na kameni kvíteček vykvést. Je to dlouhý boj... někdo hledá... někdo bojuje... stojí to mnoho sil... výsledky jsou chabé, ale nerada se vzdávám... příběh o Davidovi a Goliášovi je mi blízký...

Já vím... tak se vám to jeví... vaše snaha živí jen vaše utrpení... čím více se budete snažit, tím hůře budete prožívat své zklamání... Vaše volba... a víte co se stane když se vzdáte... vše se najednou obrátí... tak abyste to ještě nevzdali... a zůstali v kruhu příslibu a nekonečné naděje stále ždímáni až do smrti... principy jsou to známé... ale málo kdo v bodě zázračného zvratu zůstane pevný... ve svém směru aby našel své štěstí...

Nech věcem volný průběh... a otevři se novým cestám...

Snažím se... bojím se... snad bych Ti ani neměla psát, ale pomáhá mi to... uvědomuju si ty věci kolem mě reálněji... ale na druhou stranu, možná už to, že Ti píšu... je začátek nové cesty...

K ničemu to nebude... pouze čerpáš mou lítost a těšíš se z porozumění... až se občerstvíš... vrátíš se do stejného kola, které tě vyždímá zase... pojítek je příliš mnoho... takových jako ty už bylo... přísahaly, slibovaly, byly si stoprocentně jisté... a nikdy tu čáru nepřekročily... vždycky spadly zpět...

Nikdy nevzlétnete... je vám to už konečně jasné... Láska není o smlouvání, není o toleranci, není o respektování.

Vím to... sama jsem si křídla přistřihla...

Hodně práce je třeba, aby ti narostly zpět... stejně se s tím jen smíříš a najdeš jen kompromis... zůstaneš u snů a lítosti sebe samé.

Takhle to nemůžeš dělat... žít vedle někoho... který ti dává jen iluzi toho že jsi ta lepší, tak která je v právu... a pak žebrat o soucit a odměnu... Takhle jen zakrníš...

Já vím, žebrám, krním, cítím v sobě obrovské množství citu, ale nemám ho komu dát... dávat můžeš jen tomu, kdo jej umí přijmout...

To mi vykládej... a přesto jsem se s tolika lidma o tomhle hádal... nevěří dodnes nevěří... a tvrdí... že dávat je snadné...

Neumím si pomoci... opravdu žiju v domnění, že ten kámen jednou vykvete... a všechnu tu lásku přijme.

Dokud to ty budeš chtít... nebude nikdy přijata... A o opravdovou lásku stejně nikdo nestojí... protože být milován je velká odpovědnost... a lidé nedokáží přijmout odpovědnost za své skutky... Furt se schovávají za nějaké učení ospravedlňující jejich chování...

Musíš sama rozkvést.. sama v sobě.

Jak? Jak to udělat? Neumím se zalévat a hýčkat sama sebe.

Neznáš se... proto to neumíš... aby ses poznala je třeba projít pěkně dlouhý kus poctivé cesty... kde každý krok ti dává klíč k pochopení dalšího kroku... rada mistra... je k ničemu... neboť je to jako stavět dům od střechy... Zapomeňte na to všechno a poznávejte sami sebe... hledejte se a nalezněte svou bezbřehost a nesmírnost... světlo jasnější než sto sluncí... nerušitelný mír a spočinutí... jděte a uvidíte...

Když žena pláče... ukazuje muži že ji ublížil... když se s ním hádá... stává se stejně zlou jako on... proto je pro muže pláč ženy horší než hádka... A já jsem ještě nepotkal ženu, u níž by nevznikal hněv a vztek... nýbrž by se stáhla do pláče... Protože plakat v takovéhle situaci umí jen žena která nevyčítá a neviní... ale pláče sama nad sebou... proč se jí to děje. Taková žena je už blízko mi... ale ve vztazích, které jsem měl jsem ještě ženu nikdy neviděl plakat... pokaždé ji ovládla síla a hněv nikoliv slabost.

Můj pláč je lítost... nekonečná lítost a žal... najednou se cítím úplně bezbranná... nevím jak se postavit zradě a bolesti... a tak pláču... hodinu... a bolí mě hlava... dvě a nemůžu dýchat... tři a ztěží popadám dech... čtyři a nechce se mi žít... pět točí se mi hlava... začíná mi být všechno fuk... šest... už není co plakat... mám žízeň, popraskané rty, cítím se prázdná... propadám se někam dolů... vidím barevné mžitky... pak tmu... vysílením usínám... ráno se budím... smutná... moc smutná, mám oteklé oči, pocit prázdnoty, jsem hrozně unavená (aby ne když spím pak třeba jen 2-3 hodiny).

Ach to já... pláče i šest hodin a nic... a proč? Protože tvůj pláč je pláč žebrajícího... není to pláč který vyplavuje s nímž vše odchází ale pláč, který požaduje... a tak je tu stále... protože v myšlenkách jsi hladová a požadující. A vydržet tohle šest hodin... svědčí o potencialitě a hlubokých kořenech toho co tě vězní... poutá zpět do kruhu trápení. Ty nedokážeš opustit... vzdát se, podlehnout... ale snažíš se dobýt, nalézt, zvítězit, porazit a získat...

Asi není lehké vidět někoho plakat tak dlouho (vědět, že je člověk příčinou toho žalu)... vidět někoho, čí bolest je tak hluboká, že se dá jen ztěžka utišit, přesto se radši snažit tišit tu bolest... asi je to jednodušší než měnit své chování...

Člověk hledá nejprve příčinu svého utrpení v okolí... a proto pláče... pláčem a snaží se touto cestou dosáhnout svého... Ale až jednou začne hledat příčinu svého trápení v sobě, pak teprve vykročil na cestu vedoucí k odstranění utrpení.

Možná máš štěstí, žes to nezažil (nejspíš bys asi nikdy nikomu tak neublížil)... já zradu nesu těžce.... o to víc, když o věcech co se dějí vím, ale on mi líbezně tvrdí, že nic z toho není pravda (to pak pláču)... ta pravda většinou pak časem vyjde na povrch a já vím, že jsem se nemýlila... to se dělo dlouhé roky...

Až najdeš skutečné příčiny utrpení, které nacházejí se jen v tobě, uvidíš, že zrada... nikdy neexistovala... jediná zradou jsi byla sama sobě...

Dnes když pláču, tak mi padají jen veliké slzy z očí, pláču tiše, netrvá to hodiny, dá se to snést... už se v tom smutku neutápím... ale ráda, bych odstranila ze svého života i toto... změnila jsem se já a to mi pomohlo...

Návod je výše... ale někdy lidé jen sní o cíli... stojíce na startu... a když jim někdo pomůže udělat k tomu cíli pár kroků... a věci se začnou dít... zaleknou se a vrátí se na pohodlný start a zpět ke svému snění. Nikdo je nemůže přenést ze startu do cíle... ale oni přesto jen čekají, modlí se ke všem svatým... V potu tváří stavějí kostely a chrámy... a klekají na kamení... postí se... a zpívají chvalozpěvy... a tak po desetiletí marní čas... kdyby jen setinu z toho nasazení které věnují házení hrachu na zeď věnovali svému vykročení... už by mohli být dávno v cíli. A vykročení začíná... postavení se na vlastní nohy... zabitím mistrů, andělů, bohů, buddhů, aláhů a kdoví koho ještě... Prostě všeho co by vám mohlo pomoci, nebo poradit... všeho co by vás mohlo vést, nebo být vám vzorem... Jedinou překážkou je vám strach ze sebepošpinění... se před vašimi modlami, a okradení sebe sama o své rajské a pohodlné sny... či zásluhy za 20 let modlení...

A nemám žádný respekt k věku... vidím ve všech to dítě... jen jeho hračky jsou dokonalejší a drahší... všichni si hrají... na pískovišti zvaném svět...

:) Víš, byť mi táhne na 40, hraju si ráda... ráda stavím hrady z písku, hráze na potůčku, věže s kostek, autodráhy z knížek... mě to fakt baví... asi před měsícem na hřebenu hor ...přicházel velký mrak... čekali jsme na něj, než se přežene... představ si to daleko široko nikde nikdo... máš pod sebou velký kus země, vidíš velmi daleko, protože jsi na nejvyšším vrcholu pohoří a čekáš na bílý, nadýchaný, mrak... když přišel... začala jsem poletovat jako, že jsem letadlo... tak moc jsem si přála, aby ty letadla byly dvě... chvíli spolu kroužily... pak se v té mlze srazily... a válely se po zemi a brblaly, že přistání bylo tvrdé... bohužel pohrdavý pohled mého muže mě uzemnil a tak jsem svůj let ukončila jen slovy: "Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo."

Tak to si ještě neumíš hrát... správné hraní je jen o hraní hrajícího si... nejde tu o něco dělat... ale stát a dívat se... pozorovat pohyb v klidu, koukat na tu hru... jíž není nikdo účasten... A pokud to člověk dokáže... pak obyčejná chůze... je zázračná... a navodí vám podobnou radost jako mají malé děti nebo psi... každý pohyb každé gesto... je bránou domů... Vy to však míjíte... protože máte cíl... děláte věci pro něco, jdete někam... a proto s vámi nemohu se zastavit, abych vám neškodil... sednout si pro sezení, jít pro chůzi... jen pro to a nic jiného... myšlenky mizí... myšlenky se točí jen kolem získávání a cílenosti... Pak se někdy zamilujete a zjistíte... že nemusíte myslet... a přesto vás ten druhý pohladí... a těšíte se jen z hlazení... nepřemýšlíte... a v orgasmu taktéž... Alkoholici... narkomani vědí... jen pozorují svou opilost... není třeba o ní přemýšlet... naučte se být opilí vším... to je tajemství... nirvána tu je pořád... klid a mír taktéž... vše je v ní... vše je ráj... jen vy se z něj rušíte... a pro pírko pekelné pomíjivé z něho za plot skočíte a ztratíte cestu...

A lidi myslete si o mě co chcete... kdo dokáže zůstat dítětem... zůstává mladým... lidé mi většinou typují až o 15 let míň než mi je... :) A pokud by si někdo myslel, že roupama nevím co bych, tak byť jsem velmi drobná v životě jsem se nadřela jako kůň a právě to, že si umím hrát a i z těžké práce si udělat zábavu mi pomáhalo ty nejtěžší věci snést.

Podívej se nyní na své mluvení jako na hru... jako na proud jehož jsi pouze svědkem... ať už se chlubíš, lituješ, pláčeš, něco chceš... Komu to vše patří? Je to stálé? Je to tu když na to nemyslíš? Co se stane když se na to podíváš bez já... jen okem němým...

Že se dá poznat kdo jakou má náladu... stačí být všímavý... Ve vztahu mi to bylo však na překážku... protože se ten druhý cítil nahý... a snažil se skrývat svou slabost... škoda... okradl se o tak krásné sdílení...

Rozumím, znám... jenže né každý je tak čistý, že to unese... že dovolí, abys četl v jeho nitru... je to někdy těžké, když se lidi stávají čitelnými.

Schválně... co by se stalo kdyby se mezi lidmi objevil člověk, jenž by dokázal číst všechny jejich myšlenky a skutky a věděl o nich vše? Asi by ho odsoudili, vyhnali ze svého středu nebo zabili... a Boha... Boha taktéž vyhánějí... a proto trpí... kdyby se nestyděli... a nenavlékali si masky své kariéry... mohli by být svobodní... extatičtí...

Najděte někoho kdo s vámi dokáže sdílet smutek... kdo s vámi dokáže plakat a dál už hledat nemusíte... radost je snadná... avšak krátká... smutek je dlouhý a proto jeho sdílení ve dvou považuji za mnohem intimnější a krásnější...

Chápu... pochopí kdo prožil...

Jak jsem však již řekl... když takového člověka najdete... nebude mít pro vás hodnotu... protože vy jste stiženi usilování o to... a když se vám to stane... máte pocit že si to nezasloužíte a přijde frustrace a vy utíkáte usilovat o tohle tam kde je to těžší... abyste měli být na co pyšní... Kdyby vám každý na ulici říkal jak jste dokonalí a krásní... stane se z vás buď masový vrah nebo sebevrah...

On nepotkal lásku a ani ji nepotká, dokud se nezmění. Každý sám si tvoří své dny příští...

:(... Víš vlastně je mi té dívky líto... už jen velmi krátká doba mě dělí od definitivního řezu, kterým je odstěhování... já vím, že už brzy roztáhnu křídla a poletím a nebo spadnu na tvrdou zem... a ten kámen převezme ona... nedá se s tím už nic dělat... viděla jsem ji jen jednou a pak na párkrát fotkách... stačí mi to... on vůbec netuší do čeho jde... je zaslepen láskou, touhou... a já mám o ní strach... jsem já vůbec normální?

Ne jsi jen omámená a lžeš dokonce sama sobě... jen abys ty byla ta nejlepší a nejhodnější...

Je to sokyně co mi odvádí manžela a navíc o 15 let mladší... on si bláhově myslí, že neuvidí její oči plakat... já vím, že ano... je mi jí fakt líto!!!??? Víš žije teď s náma oběma... ona to neví, já ano... ptám se a dostávám odpovědi, tak jak jsem to vždycky chtěla... je to takový malý ústupek na rozloučenou, neboť ví, že už mu o nic nejde prostě, budu-li plakat, odejde dřív. Je nevěrný se mnou jí a s ní mě... zatím žije se mnou... zanedlouho bude žít s ní... a myslím si, že pokud to dopustím... bude to tak dál i když tvrdí, že ne :). Nyní zrazuje mě... pak bude zrazovat ji... myslím, manželku muž s milenkou zradit může (i když s tím nesouhlasím), ale nikdy by neměl zradit milenku s bývalou manželkou (a to i když zatím žádný rozvod nechystáme ovšem to ukáže teprve čas, jestli si to myslím správně, že k tomuto jednoho dne dojde). Asi ti hlava nebere, že? Je to hnus... a já se v něm tak ráda brodím... a nebo nerada??? Čekám, že jednou ten sladký plod lásky sklidím.

No jsi v tom pěkně zamotaná... a už nevíš koho vinit... či jak tomu zabránit. A ikdyž odejdeš... bude tě to žrát... máš to v sobě... kam chceš utéct? Dokud to nevyřešíš v sobě... nenajdeš od toho klid... Nech to plavat... nedívej se pořád zpět... převeď pozornost jinam... o nic nejde... přestaň vlastnit a nárokovat si dění světa, neočekávej... a uvidíš.

Jen se rád bosý procházím rosou při východu slunce.. a kdo se chce přidat... musí být tichý ve svém srdci...

S úctou, :)

Kuš!!! To ani nápad... proč to pořád musíte kazit a sebe okrádat? Proč stále vytváříte svůj image! Právě z toho je mi z vás nejvíce zle!

A jak poznáte, že jste prožili skutečnou lásku? Že ani ztráta partnera... vám nic nevezme...

Hmm, to zajímavé... ztráta partnera, podle mě bolí vždy... i když zůstane navždy v srdci...

Bolí jen ztráta toho, v čem jste nebyli totální a šetřili jste si to... užívaje toho po kapkách, aby vám to vydrželo snad věčně... A proto trpíte, a proto nevcházíte... protože chcete mít vše pod kontrolou... vše aby bylo tak jak vy chcete...

A nebo by to muselo být jen velmi krátké a intenzivní splynutí... jako když vidíš krásný východ či západ slunce... nebolí to, že je to jen chvilka... co se nedá vrátit... zopakovat... navždy ta chvilka zůstane krásná, čistá, neopakovatelná a nikdy ti nebude líto, že tu chvíli už nikdy neprožiješ... zůstává... navždy...

Poprvé a naposled v jednom... pak nic nepřebývá a nic neschází... ale taky z toho nikdo nic nemá... pocit že je to supr je jen absencí toho zklamání, že to nebylo tak úplně podle vašich představ. Proto je orgasmus pro vás nej... protože si neumíte představit nic lepšího... neznáte nic slastnějšího. A přitom je to jen furt stejná habaďura...

Snad to ode mě není troufalé, ale ty píšeš na jednu stranu, že tě dívky samy opouští a na druhou stranu, že pokud tě vztah nenaplňuje jdeš dál... v tom je rozpor, nerozumím tomu... Nerozumím ani těm posledním sms ot. 147... nerozumím tomu proč dívky co se s nimi sejdeš jsou plné štěstí a pak se k tobě nevyjadřují hezky.. .nic mi do toho není, jen to nechápu...

Nejprve byl jsem opuštěn a nyní opouštím, protože vidím... A co vidím? Že takový jaký jsem způsobuji trápení... ač mi slovy žena tvrdí jak mě miluje, její skutky jsou zlé... A tak nechci aby se rozčilovala a klesala hloub do sebedestrukce... proto ji opustím... jeví se mi to tak lepší... proč ji trápit? Ať si jde a najde si někoho s kým si bude rozumět... Nevidím jediný důvod proč si dělat násilí a čekat desetiletí na to, že to jednou bude dobré... A já jsem takový, že se mnou nikdo nevydrží, a proč? Protože on sám nevydrží se sebou. Proto mi samota nabízí daleko více krásného než nějaké handrkování se z ješitným tvorem o prkotinách... A těžko se mnou někdo dokáže handrkovat... když mu řeknu ať se na sebe podívá... jak to sním mává... a že je to grotesktní... To je pak jako byste mluvili do kusu železné tyče... nic se mě nedotkne... a vy sami cítíte jak si dáváte rány...

To je zvláštní... ty pláčeš... a každý se mi smál... jaký jsem blázen... a hlavně ženy... co prý mi ona mohla dát... když nemá ještě rozum... že si mám najít někoho staršího... sobě rovného... Uveřejnil jsem to proto abych ukázal, že vztah nemusí být jen o sexu... ale že může být i o obdivu, pokloně, citu a vznášení se... Neboj, i mi tečou slzy pokaždé když si to čtu... Pusť si k tomu ještě tu písničku co v té otázce 147 je k přehrání... a uvidíš pak.

Písničku jsem neobjevila.

Aha... při poslední aktualizaci se mi odkaz smazal... už tam je.

Škoda... asi se setkáváš s jinými lidmi... já tu něhu, smutek, touhu cítím... a vůbec na tom nevidím nic směšného... je to krásné... každý vidí svět jinak.

Není to až tak pravda... všechna vidění světa vycházejí od tvého... až najdeš vidění... jež je prosto utrpení... nikdo druhý ti ze svým viděním nemůže nijak ublížit nebo tě potěšit... A to je taky důvod proč opouštím vztahy... protože od jistého stupně... jsou vztahy zbytečné... nic člověku nenabízejí... a navíc... ten druhý by se trápil se mnou.

Toto jsem napsala minulý týden, blbost... dětská rýmovačka, ale vyjádřila jsem v tom své pocity... poslala jsem to svému muži pak se ho zeptala, jestli rozumí... řekl je to hezké a jeho závěr: Je rád, že jsem konečně došla k tomu, že kvůli němu nemá cenu si šahat na život... usmála jsem se... o tom to vůbec není... ale vysvětlit to taky nejde... Rozumíš?... Nerozumíš?... Nic mezi tím není :).

Pro Tebe

kvítečku voňavý do trávy schovaný
bojím se dotknout tě, ať tě to nezraní
kapičko průhledná v kvítečku schoulená
jsi malé zrcátko, zmizíš mi zakrátko

Dřív než se rozplyneš, budu tě hladit
chci být tak maličká, v tobě se topit
topit se v kapičce, ve voňavém kvítečku
schovaná v travičce, světu se ztratit

Ztratit se nakrátko, chvíli tu nebýt
utopit všechen žal, v slzu se změnit
Slza jak kapička stéká ti po líčku
já jsem v ní schovaná, jsem s Tebou chviličku

Chviličku maličkou, než se ta slzička
na tričku rozplyne.
Už není slzička, ani já maličká
byla to chvilička, já byla jediná

Zbyla jen kapička, co vpila se do trička
a až se usuší, nezbude nic...
Já byla hloupoučká, topit se v kapičce
to může napadnout jen chorého jedince.

No jo... tolik řádků o tom jak ho chceš... a pak dva poslední o tom jak jsi blbá... přesto to stále v tobě je... A když vidím jak to máš v sobě nastartované... musela bys prodělat velký šok... abys vystřízlivěla... a zřekla se toho snu... který tě trápí...

Přeji Ti hezký den

Není třeba.

Ps: Snad to není troufalost... vím, že odpovídáš tak, aby si z toho i jiní mohli odnést kus poznání. Jinak by to snad asi ani nemělo smysl. Přesto si nemůžu pomoct, ale tyto věty by zněly jinak, pokud by byly namířeny k širokým masám... "Možná kdyby jste si to řekla tenkrát..." a "...tak to nejste sama..." Moc se omlouvám, já jsem toto opravdu považovala za vykání?

No vidíte... vykání... to jde vidět čeho si všímáš... co tě do oka trkne. Mi je to jedno... vykání však lidem více pomůže postavit se na vlastní nohy a utvrdí je v tom, že jsou tam dva... škoda že si lidé nevykají sami... ve svých myšlenkách... mohlo by je to brzy probrat... resp. přivést k nazírání na to kdo je tady ten pravý... Já vím že jsi smutná... ale nedělej z tykání a vykání... vůči tobě žádné závěry... jo?

Beznadějný případ

***

Ahoj, lehla jsem si do vyhřátého loňského spadaného listí a hleděla do korun stromů. Paprsky slunce prosvítaly přes koruny stromů a hřály mě na břiše. Koruny vzrostlých buků a dubů tvořily zelenou plochu a uprostřed bylo modré jezero z oblohy. Asi 2x proletělo letadlo a bílá stopa, byla jak vlnky na tom jezeře. Soustředila jsem se jen na lístečky jak se pohupují ve vánku, ale myšlenky furt někam utíkaly a tak jsem se vracela znova a znova zpět k lístečkům: houpajícímu se, padajícímu, snášejícímu se, zelenému, žlutému... chtěla jsem jen tak ležet, odpočívat a nemyslet na nic... Dvě noci jsem v podstatě nespala, přes den chodila a po horách a v neděli se to konečně trochu zlomilo... vyhrála únava... ty špatné myšlenky se stáhly do pozadí, žaludek se uklidnil a najednou je mi docela fajn. Když mi myšlenky utekly špatným směrem okamžitě se mi ztáhnul žaludek, je to nepříjemné... zkoušela jsem to pozorovat jakoby z po vzdálí... a pak mě napadl nápad, začít v takové chvíli myslet na ten žaludek ...ne na ty myšlenky, myslela jsem na to jak se nafukuje a větší, jak ho držím v dlaních a hřeju ho... a bylo to pryč, pak už to šlo rychle... špatná myšlenka... a já to obrátila k tomu teplu a najednou bylo dobře.

Umění je však prevence... tedy zkušenost odhalení příčiny vznikání následků a pak i umění uvolněné soustředění pozornosti. Mnohdy i člověk ví, třeba že když se opije že mu zítra bude zle... ale nedbá...

Je mi líto, že jsem svým tě smutkem potrápila... neuvědomila jsem si to, že to přenáším dál... omlouvám se.

Ty jsi to nepřenášela... já sám jsem si nabral... tedy sdílel trochu s tebou.

Kuš!!! To ani nápad... proč to pořád musíte kazit a sebe okrádat? Proč stále vytváříte svůj image! Právě z toho je mi z vás nejvíce zle!

No když kuš, tak kuš... ale proč? Já jsem to myslela s úctou ke zrodu nového dne, k rannímu oparu, ke kapkám rosy na trávě, k brzkému vstávání, k noze jenž se dotýká země...

To je to samé... nic z toho nevyžaduje úctu... není to ani krásné ani škaredé, ani vzácné ani hojné... tak proč mají lidé potřebu furt něco ctít? Kvůli čemu to pak vlastně dělají... ten jež ctí, není nevinný a nemůže vejít do království.

Já sama jsem se rosou za svítání nikdy neprocházela... většinou až po ránu, ale to už se na mě sluníčko směje z oblohy. Často spím venku jen tak pod "širákem", a když se mi chce na záchod (v noci, nad ránem) vyběhnu jen tak bosky ze spacáku, a pak co vymýšlím z mokrýma nohama... kolikrát už jsem se na něco napíchla... ale mám ten pocit ráda... ráda se bosky projdu po ránu a nebo kdykoli když zuju boty... ráda se dívám jak se rodí nový den, když jdu do práce, párkrát jsem se dočkala svítání, tak že jsem vůbec nespala a byla u toho jak den končí a noci se opět přichází nový..., podzimní a zimní svítání znám, ale to už po ránu trávu obvykle zdobí jinovatka nebo sníh...

Prostě jsi napsal větu: Jen se rád bosý procházím rosou při východu slunce... a já viděla před očima velkou louku, 3/4 plátěné kalhoty, bosé nohy co se boří do trávy, kapky rosy co stékají po nohách, lehký opar a chlad rána, sluníčko co je ještě červené, oblohu co je šedomodrá, ticho, klid prostě takový hezký uklidňující okamžik a je to moje vize, ale je ve mě a vidím ji pořád... a tak jsem napsala s úctou, a bylo to upřímné... je to něco co musí nastat... není to o tom, že si dám budíka, není to o tom, že probdím noc... není to o náhodě, že zrovna vyběhnu ve správný okamžik... cítila jsem z té věty takovou přirozenost a klid.

No vidíš, a já jsem to tak vůbec nemyslel... Je to podobenství... jež má svou hloubku... není to ani o přírodě ani o pocitech... sděluji tím zcela něco jiného.

Skladbu jsem si pustila a znova se začetla do řádků... byl to velmi silný zážitek... jen jsem to neměla dělat v práci, protože tentokrát se mi z očí opravdu hrnuly slzy... navíc jsem si začala připadat v té chvíli hrozně těžká, bez citu... no něco jako když medvěd chce pohladit motýla.

No jo to je ta lidská žádostivost. Nebylo záměrem toho zveřejnění aby se lidé hodnotili... jen ukázka toho čeho je srdíčko schopno...

Beznadějný případ

***

Ahoj, na minulý mail jsem nereagovala, byl plný krásných slov a jak už jsem psala prve, když se mi něco takového děje prchám... bojím se, že to není určeno pro mě... že si ta slova nezasloužím... bojím se, že ubližuju... nechci... asi se neubráním tomu napsat něco málo z minulosti... něco z toho co se mi děje nyní.

Klesám dolů... natahuju ruce a volám pomóóóc... lidé mě slyší... snad mi i chtějí pomoc a já místo toho, abych ji přijala brečím sama nad sebou, tu pomoc odmítám. Místo toho, abych za tím vším udělala tlustou čáru, tak se v tom babrám, hledám pomyslná řešení a jen sama sobě ubližuju. Než budu reagovat na oba poslední e-maily napíšu co mě kromě vztahu trápí. Můj otec je už 40 let alkoholik, velmi ublížil mé mamce, ale i mě a oběma sourozencům... nyní také své matce, mé milé babičce... zůstává za ním spoušť, pokud se napije je agresivní... žije jako "bezdomovec", neplatí účty, zlikvidoval kdysi vlastní byt, teď i babiččin domeček... (zatímco babička je v domově důchodců)... je to neskutečná spoušť co tam vyrobil... no a já to mám nyní řešit... Jak? Strýc to nafotil, rozeslal po příbuzenstvu a chce, abychom to řešili... já jsem to viděla už v květnu, když se babička chtěla podívat domů... vzali jsme ji tam, to jsem ještě netušila jaká spoušť tam bude, bohužel viděla to i ona. Je jeden člověk na světě ke kterému cítím odpor a je to právě můj otec... mám pocit, že pro něj nemohu nic udělat, na léčení nepůjde, domů si ho nastěhovat také nemůžu a ani nechci, brzy mu odpojí elektriku a plyn... osud žádného člověka mi není lhostejný... nevím si rady... trápí mě to, že neumím a nechci pomoct... byť ho ráda nemám, vím, že v mých žilách koluje i jeho krev.

Byl to on kdo ve mě vyvolal pocit, že nejlepší ze všeho by bylo umřít... když jsem to zkusila poprvé bylo mi 9 let, pamatuju si to jako dnes jak stojím nad umyvadlem mám pevně sevřené rty, rukou si držím nos a nořím se do vody... nešlo to... byla to šílená beznaděj, zkoušela jsem to znova a znova a zlobila se sama na sebe, že to nedokážu, že není možné sám sebe utopit... byl to on, kdo mě dohnal k tomu, že jsem asi o rok později utekla z domu... nejdříve jen tak v ponožkách, sklepama kde jsem se tolik bála, pak kolem potoka, polema, lesama... vstříc horám... sama po tmě asi 20 km... svůj pomyslný cíl jsem minula jen velmi těsně... jen díky němu je teď babička smutná... byl to on, díky němuž jsem udělala spousty chybných rozhodnutí... přesto všechno cítím pocit viny, že bych mu měla nějak pomoci, ale nevím jak to udělat, abych si ještě více neublížila...

Člověk jen tak důvod k pití nemá... v každém vašem konání on uvidí odsouzení. Museli byste nejdříve očistit své srdce od všech předsudků... a proto to ani doktoři nedokáží... neboť v podvědomí celé společnosti je pití... odsuzováno. A největší problém je tehdy, když je ten člověk střízlivý a vidí ve vašich očích odsouzení... tak se jde napít aby to nevnímal... a je v bludném kruhu.

Asi bych měla navštívit psychiatra, ten by mi na mé sklíčené stavy napsal bobule, já se uklidnila a začla se připitoměle usmívat na svět... jenže já nechci... doufám, že to zvládnu sama... ale zatím mi to tedy moc nejde.

Nenacházíte klidu, protože bojujete... a to dokonce s tím co sami v sobě vytváříte... tabletky vás ustředí ale není to přirozené... o to horší je pak návrat zpět... jen meditace umí to co umí tabletky bez následků... jenže aby člověk dosahoval ustředění a povznesení... musí taky mnohým projít... a čím více se brání, tím důsledněji a ostřeji mu to bude připomínáno. Dejte jevům svobodu a mír vás nemine... ustupte stranou a jen se dívejte... jak se vše vyřeší samo.

Myslela jsem, že už nebudu nikdy plakat svým zoufalým způsobem, ale vyplavala na povrch další zrada z minulosti, reakce byla lhostejná... a já se rozplakala, nejdřív trošku, ale pak stačilo necitlivé slůvko a já se sesypala, schoulila jsem se do klubíčka plakala a vší silou se zakousla do kolene... chtěla jsem tu vnitřní bolest přebít tou fyzickou... pak se to celé zamotalo a kromě modřiny na koleni mám i solidní podlitinu na paži... tentokrát už ne od sebe...

Někdy potřebuje člověk řádně nakopnout, aby se probral... a nejhorší je ten přechod... když se slouží své budoucnosti... tak je to v normálu, ale jakmile se začne člověk rozhlížet a cukat sebou v okovech... tak hned přijdou drábi a začnou jej šlehat... aby to vzdal a sloužil dál... a tak se pouta upevňují a těžknou... je to jako bludný kruh utrpení, kdy jeho odpůrci trpí nejvíce... ale není všem dnům konec... stačí učinit vnitřní přeměnu... krok, po kterém se už nedá vrátit... krok do nejistoty... se zdá... a je normální, že se i tisíce let váhá...

A když vidím jak to máš v sobě nastartované... musela bys prodělat velký šok.. abys vystřízlivěla... a zřekla se toho snu... který tě trápí...

Tak vidíš, asi týden uběhl a osud mi ten šok poskytl... agrese to je jediné co nebudu tolerovat... užila jsem si toho dost... a tak, za to všechno co se mi děje děkuju, neboť mě to velmi rychle posunulo dál.

To, že je vůči tobě někdo agresivní má přičiny i v tobě... takže třeba změníš lokál... ale po chvíli se dostaneš do stejné situace.

No to byla trocha plaček na úvod a nyní se vrátím k e-mailům :

Ze srdíčka si přeju abys letěla... abys byla šťastná... abys poznala nevyčerpatelné... a přec nemůžu nic ti dát... i kdybych tě objímal sto let... a chránil... stejně nakonec k ničemu to není... A je mi tolik líto... že je to jen pro mě... čím víc bych ti lásky dal... tím více bych viděl kolik ti ji chybí... kolik ji všude chybí... A člověk taje a rozpouští se... a čím více dává... tím více cítí jak to prospívá jen jemu... a vám nikoliv...

:(... ach jo, a nejhorší na tom je, že máš pravdu. Až sama sebe budu umět obejmout, potěšit... až se rozsvítím pak bude dobře.

K tomu abys to dokázala ti brání jen svědomí.

Myslel jsem na tebe a chtěl, jsem ať to dobře dopadne... abys plakala štěstím nebo dojetím nad tím jak věci jsou... abys nemyslela na starosti a jen tiše pozorovala... jak leze sluníčko sedmitečné po kopretině... Hvězdy jsou tak daleko a přeci je spojuje jedna obloha... v srdci není vzdálenosti... ach jo... Nech to ze sebe vše plynout... sluníčko svítí na tvou kůži... prostupuje tě... příjemný vánek souznění... hladí tě po tvářích a rozptyluje tvé bytí... když otevřeš oči... rozkvétá louka... když se nadechneš vzniká duha... a když tancuješ... motýli tě doprovází a jsou s tebou...

Tolik hezkých slov... a já se jich bojím... třese to se mnou... nutí k pláči... a proč???

Protože se nemáš ráda ty sama.

Jsem silný a nebo slabý? To záleží na tom... jak se druhý chová...

Ani já si neumím odpovědět, nevím jestli jsem silná nebo slabá... někdy si připadám silná, jindy zas tak zranitelná...

A zabýváš se tím zase jen za jistým účelem...

Chtěla jsi tedy někoho jiného... a přesto jsi se vdala za tohohle. Pak pláčeš jen nad svou netrpělivostí... Nikdy nechtěj člověka měnit... Nikdy se ti to nepodaří... ba naopak on zatvrdí o to víc... Takže máš místo orla... vrabce a ještě tě ten vrabec činí nešťastnou.

Ano... utíkala jsem před světem do náruče člověka, jenž po mě nic nechtěl... dal mi svobodu... to, že nebudu šťastná jsem tušila... myslela jsem si jako spousta žen, že se to poddá... Až budu hledat partnera nyní, půjdu už jen tam, kde bude od počátku porozumění, ale nejdříve se chci naučit být šťastná sama se sebou.

To se nemusí učit... jen se musí doma udělat pořádek a vymést pavouky a umýt okna... pak světlo vstoupí. Nejkrásnější je samota... je tak bezedná a nekonečná... nic kolem se její krásy nedotýká... nikdo ti ji nemůže nikdy vzít... je tu stále... jen zasypaná nepořádkem z neznalosti a zapomnění. Ve skutečné samotě... nikdy nic nechybí...

Není lehké opustit vše staré a stát se jiným... je to jako porod... smrt... přerod...

Ne, není to lehké.

Naštěstí jsou možné skutky bez zvažování... a ty jsou snadné.

Někde v duchu jste přesvědčeni... že si to nezasloužíte... Každý kdo dostává něco zdarma... začne mít výčitky svědomí...

Ano, tak to cítím.

Je ti už dost let... odstranit ten zákal co se budoval a sílil tě bude stát dost velké převrácení.

Víš co se stane, když bys to dokázala? Když bys svého muže přiměla aby se do tebe zamiloval? Kdyby ti najednou dal to o čem sníš a stal se z něho orel? Musela bys ho po krátké chvíli opustit...

Když jsem ty slova četla poprvé byla jsem si jistá, že je to tak... po tom co stalo si najednou neumím představit, že by vůbec kdy k něčemu takovému mohlo dojít???

A už zase tě hlodá naděje.

Nejvíce člověk vzpomíná na to co neočekával... co ho šokovalo, překvapilo... nutilo přestat snít... to je nezapomenutelné... Ale přesto když se to děje... vnímá to jako neštěstí...

Nemohu jinak, než souhlasit.

Tak si to uvědom až se to bude dít.

...pouze čerpáš mou lítost a těšíš se z porozumění...

Z porozumění se těším... nepotkala jsem zatím nikoho, kdo by mi rozuměl, chtěl rozumět... kdo by mě hned nehnal do náruče lékařů... tvou lítost čerpat nechci... nevím jak ti vynahradit tvůj čas, který mi dáváš... posílám aspoň fotečku... bylo to letos v lednu, procházela jsem se zimní krajinou a když jsem se otočila, na nebi byl duhový mrak, nikdy jsem nic podobného neviděla, byla to nádhera a jsem ráda, že je to vidět i na fotce.

Se jim nedivím, protože nastartované to máš dobře. Nádhera však pro mě není. Pro vás je nádhera, že věci, kterým dáváte punc krásy ve svých myslích, protože jsou vyjímečné a tedy vzácné... abyste si to mohli prožívat... pro mě už nic jako nádhera není.

To mi vykládej... a přesto jsem se s tolika lidma o tomhle hádal... nevěří dodnes nevěří... a tvrdí... že dávat je snadné...

Není snadné ani dávat, ani brát... k obojímu musí být vhodný protějšek.

Vzdal jsem hledání jakéhokoliv protějšku, a tahle otázka zmizela sama.

Ty nedokážeš opustit... vzdát se, podlehnout... ale snažíš se dobýt, nalézt, zvítězit, porazit a získat...

:(... vidíš do mě jak do studny... doufám, že lekce, která mi byla udělena, byla dostatečná...

To se ti ukáže... ale podle mě stále v sobě nosíš semínko pro další lekce.

Člověk hledá nejprve příčinu svého utrpení v okolí... a proto pláče... pláčem a snaží se touto cestou dosáhnout svého... Ale až jednou začne hledat příčinu svého trápení v sobě, pak teprve vykročil na cestu vedoucí k odstranění utrpení.

Již delší dobu se snažím hledat u sebe... vím, že jiný by se v mé situaci tak netrápil, neboť by v ní vůbec nebyl a nebo ji viděl úplně jinak... jenže i když hledám u sebe, tak tápu a zatím nenacházím... nevím proč si vše tak moc beru? To není jen o vztahu, jsou to veškerá bezpráví co se dějou a já jsem u toho... a nemohu to mu zabránit... ani pomoct.

Jaká bezpráví? Nikdy se nikde nestalo nic zlého a nikdy se nestalo nic dobrého. Nesnažte se být dobrými, abyste se ukázali Luciferovi... žádné zvíře se o to nesnaží... a ani se nesnaží o to být dnes lepší než včera... a protože nesepsali smlouvu s Luciferem a nevědí o tom co je dobré a co né... patří jim nebesa. Člověk... se ohání děním ve světě, jen aby se ukázal, že to myslí dobře... to co si myslíte nebo cítíte však na váhách nebeských nemá žádnou váhu...

Až najdeš skutečné příčiny utrpení, které nacházejí se jen v tobě, uvidíš, že zrada... nikdy neexistovala... jediná zradou jsi byla sama sobě...

No a to je ono... jak? Jak si sama sobě přestat ubližovat? Kde hledat?

Ne... to takhle nepůjde... protože to co se ptá a trpí je překážkou tomu co je dokonalé. Já tu nejsem od toho, abych vám dával zbraně k boji za vaše sny a tužby... Až vyvane oheň v tobě, pak se vše stane samo... vyvanutí je rychlejší, když se ani takovými otázkami nezabýváme a na oheň svůj pekelný nepřikládáme... praxe dává sama inspiraci... s každým krokem rozšiřuje se rozhled...

Není to až tak pravda... všechna vidění světa vycházejí od tvého... až najdeš vidění... jež je prosto utrpení... nikdo druhý ti ze svým viděním nemůže nijak ublížit nebo tě potěšit...

Je to pořád dokola... jak? jak? Když každý den se mi děje něco co mě sráží na kolena, já vstanu, nadechnu se, chci vidět jen to dobré... a... je to už mnoho let stejný kolotoč... a veškerá chyba je jen v mém myšlení...

Oko nikdy nevidí dobré a zlé... touha to rozlišuje... chtění a lačnění po jednom rozděluje tebe i svět k boji... tak se nediv... ignoruj své tužby a přání... zapři sama sebe... a jen se staň prázdným zrcadlem nedotknutelným. Jen oko... jen ucho... a žádný soud...

Umění je však prevence... tedy zkušenost odhalení příčiny vznikání následků a pak i umění uvolněné soustředění pozornosti.

Jenže já to neumím... proto potřebuju berličky, v přírodě si vyčistím hlavu... je to berlička jako každá jiná... zatím potřebuju vnější svět, k tomu abych se potěšila... je jedno jestli je to dobře nebo špatně... já občas potřebuju dotankovat a tam mi to jde... možná to bude jednou jinak.

Dokud je možnost dotankovat... nikdo ten tank nezastaví... přitom stačí jen pustit se řízení... ty nechceš zastavit... ty chceš dojet tam kam sníš... a to se pak naše cesty rozejdou...

To je to samé... nic z toho nevyžaduje úctu... není to ani krásné ani škaredé, ani vzácné ani hojné... tak proč mají lidé potřebu furt něco ctít? Kvůli čemu to pak vlastně dělají... ten jež ctí, není nevinný a nemůže vejít do království.

Netoužím po tom vejít do království, ani po nirváně... nevím jestli jsem vinná nebo nevinná... chci jen trochu klidu... chci vidět co je hezké... potěšit se... chci se jen naučit mít radost z toho, že žiju...

Jenže klid se nedá chtít, protože chtít se dají jen jiné představy o něm, a klid nesouvisí s tím vidět co je hezké, s potěšováním se, s mitím radosti, ze života... Tím, že jej odmítáš abys ho mohla dlouhý čas chtít a pak na chvilku si užít... zase říkám... pusť se řízení až se to kolo zastaví... jenže ty mi nebudeš věřit v tom, že je to pak plné... ty si myslíš... že pak budeš ošizena... A s tím ani já byť bych použil násilí nic nesvedu... to musí každý padáním na svou držku objevit a zmoudřet tak sám.

No vidíš, a já jsem to tak vůbec nemyslel... Je to podobenství... jež má svou hloubku... není to ani o přírodě ani o pocitech... sděluji tím zcela něco jiného.

Asi nerozumím... mé srdce není tiché... křičí... volá... je plné neklidu.

Ne, jen tvá nespokojená mysl... zaměřena je od středu ven... obrať ten proud a hned pookřeješ...

Beznadějný případ

***

Zatím ještě pořád přemýšlím o Tvých slovech a o "semínku"... už zase vím, že tu naději v sobě živím a dokud to tak bude asi nemá smysl abych cokoli psala... zatím moc děkuji... K e-mailu zatím napíšu jen, že svého svědomí se rozhodně nebojím... jen špatné zkušenosti (hlavně ty z dětství) mě zatlačily do kouta, já měla pocit, že to hezké není pro mě, že si to nezasloužím, ale to není otázka svědomí... jen jsem nikdy nic nedostala a ani nechtěla zadarmo... ale to se postupně učím, že člověk může brát... a ono to trochu jde... učím se mít se ráda a přijímat ten fakt, že můžu... že i JÁ můžu cokoli, kdykoli, kdekoli :)... usmívám se sama pro sebe... ale ještě velký kus cesty mám před sebou.

A jaká jsi, když přestaneš o sobě přemýšlet dívat se na sebe jen zkrze filtr svého trápení... uvidíš i něco jiného... zatím si stále vaříš svou kaši a pak se divíš, že ji musíš jíst... ale ty ji chceš jíst... protože díky ní můžeš pro své konání nacházet výmluvy a důvody proč nemáš sílu ani chuť se jí vzdát... a tak ti pak nemůžu pomoci...

Beznadějný případ