Díky za ten text (Mumlatos Pyj tágo ras)... smutné, vtipné, přiznané, přísné, nebo přesné... chtěla jsem (chtěla jsem... strašidelné) povzbudit jen tím poděkováním, jenže požensku to fakt prostě stručně čistě nejde, ledaže bych to teď kus umazala, stejně to tak raději nechám, myslím (další strašidelné...) že tak je to lepší...

A jak bys ses vyjádřila po žensku?

Třeba se tomu aspoň zasmějete.

Já se moc nesměji. Hezčí je vnitřní záření pro sebe samu, co se potom rozlévá všude. Smích je možný když je v člověku napětí...

Fakt mi připadalo dobrý něco napsat, protože se mi to klidně četlo.

Jsi první žena, co se necítí dotčená... to je zajímavé, že potkávám konečně někoho, která se na věci dokáže podivat bez sobeckého sebevztahování. Asi jsi prošla něčím co ti ukázalo věci podobně. Jo a při četní je mít třeba ještě na zřeteli, že nepíšu za sebe, ale pro sebe.

PS: Však víš...

Beznadějný případ

***

A jak bys ses vyjádřila po žensku?

Po žensku jsem se vyjadřovala pětiletým soužitím se svým mužem, ach jak přesně na nás (naše "spojení" dvou samo o sobě svým způsobem harmonických světů) přisedlo tvé načrtnutí stavu věcí, nedokázala jsem udržet láskyplný pohled na svět, který absolutně odporoval vší mé dosavadní zkušenosti jen pro lásku samu... a to se "spojily" světy dvou samotářů, které by si jako přátelství rozhodně měly v ledasčem sílu nacházet... tak nesourodé dvě bytosti aby pohledal :-) a přesto jsem se řízením nějaké střely osudu dostala až na podnájem, kde žil můj muž se svým bílým koněm... ne, psem... já v té době už byla schopná jíst jen slunečnicová semínka s rozinkama a svět se mi vzdálil jako biograf, dokončovala jsem školu a milovala každou chvilku prostě si jen tak hleděla pro sebe na svět a lidi hladila očima... pak rup šup a že na nový rok se vše semlelo jinak a fyzický střet pro nás oba po dlouhé době celkem, teď po pěti letech různého ohýbání reality kdy jsme se často málem zalkli tím vztahem, pití - pláč, hněv - hněv, hrůza, strach a strach ze smrti tou nejistotou děsivou rozevřenou vyvolaný a naproti tomu různé spánkové děsy a můj muž přestávající dýchat... - hlídat, k tomu materiální obrazy toho vnitřního kolbiště... já stále student pomagisterský, mateřství, samota - osamění, ranní návraty mimo sebe - úplné zmizení jeho do léčebny, vše teď v bodu kdy za pár dní odlétá na pár let a v tom zbytku "času" začínám cítit že to mělo všechno smysl, ačkoli navenek jevíme se asi jako nepochopitelní šílenci...

Ať se na to podívám jak chci, je to vždy kruté... když potkám někoho s kým si nerozumím... bolí to, když se rozcházíme... avšak bolí to míň, než kdybych potkal někoho s kým si rozumím tak, jak si představuji a přišel o něj třeba tragicky... to už bych asi nerozchodil...

Takže jsem vlastně rád, že nepotkávám nikoho s kým bych si rozuměl. A z vlastních pozorování vím, že nemůžu čekat od lidí společenských lásku... ale od lidí uzavřených a samotářských... tam ji snadno najdu. Málo kdo se však dokáže zamyslet nad tím, než něco udělá... jak by to on sám vnímal, kdyby to samé udělal mu ten druhý. Nikoho to ani nenapadne protože je příliš sobecký. A proto nenacházím nikoho, kdo by skutečně uměl milovat a povýšil štěstí toho druhého nad své vlastní. Kdo to dokáže? Jen ten, který už nic nehledá a nic nepotřebuje... ale s tím je prý nuda... a tak se někdy divím na čem vztahy kluků a sousedů stojí, když si jeden týden hádají a urážejí se, až by si jeden zacpával uši... a druhý týden se zas usmiřují... Tohle peklo jsem nehledal, hledal jsem domov a přístav porozumění a pochopení od toho druhého... co nabízím to samozřejmě požaduji. Ale lidem podáš prst a oškubou tě dohola a ještě se ti vysmějí. A o to nemám zájem.

A ještě jedna perlička... zajímavé bylo, že ve vztahu se sedmnáctiletou dívkou, kdy jsme oba hořeli a byli v citu totální... jsem cítil při rozchodu nikoliv ztrátu ale vděk... prostě na osobu kterou miluju se nikdy nemůžu zlobit, natož ji nadávat... Osoba, kterou miluju... vše, co miluju... mi nemůže nikdy ublížit. A tento závěr je smutným kritériem pro všechno to jak si každý na vztah a svého partnera jen stěžuje... Mi ikdyž se kluci stále smějí... a všichni tu holčinu očerňují... já nemohu na její adresu říct nic špatného, protože ona mě v ničem nezklamala... nikdy mi nezpůsobila citovou bolest... vždy se uměla chovat, svou lásku prokázat a já jsem se o její cit mohl opřít... a to se mi ještě nikdy s ženou nestalo.

Takže když vidím, jaký ten druhý je... nejsem takový, že bych mu něco vytýkal... nechci ho měnit... neboť vím že se nedá měnit... nebojuju. Jen ustoupím... a nechám ho na pokoji. Kompromisy v lásce nejsou třeba. A něčí lásku si nemůžu vynutit... stačí se podívat tomu druhému do očí a vím, že není schopen milovat... jen vlastnit a využívat a obchodovat.

Já se moc nesměji. Hezčí je vnitřní záření pro sebe samu, co se potom rozlévá všude. Smích je možný když je v člověku napětí...

Já se taky moc nesměji, taky sem (si na sebe) asi nezažila moc srandy, ale s odstupem těším se jak se s účastníky toho zažitého pořádně od srdce všemu zasmějem... na starý kolena, teď je mi sedmadvacet, takže měřeno v nějakých jednotkách trapně hádám tak po třicítce doufám... Já ve chvíli záření smetena dějem jevů... takže smích je velevzácným kořením života nyní... jasně že ulevuje, ale kolikrát mám tak povznesený pocit, když si objevím něco v realitě co nutí víc než k pousmání, stejné je to i s dojetím, představuju si, jak to čtete a ze skušenosti nějakých stavů jógy vám to zní asi jako lámání kamene, ale holýma rukama to je dobrý... Myslím že sem tím "trápením" rozhodně přišla o část ega o které sem předtím ani nevěděla že tam je, no, che che che... nevím, jak to napsat ale myslím, že sem si prošla zkouškou jak na tom s vnitřním z(á)řením jsem na světě vezdejším :-)... V trapném popisu metaforickém, být zasvěcenou v nějakém klášteře kde už to místo a lidé sami tak povznáší ducha že udržet čistotu bylo by samozřejmé...

Jsi první žena, co se necítí dotčená... to je zajímavé, že potkávám konečně někoho, která se na věci dokáže podivat bez sobeckého sebevztahování. Asi jsi prošla něčím co ti ukázalo věci podobně.

Asi jo, jsem fakt ráda za vaše - tvoje slova (už v zimě sem si čítala nad rány ty hovory s lidma a tak) akorát že teď mi připadalo že bych měla napsat nějaký povzbuzující slova, že v tom článku byl smutek větší, zoufalý snad, ale vzhledem jak jsem popsala výše to snažení povzbuzovat svého muže :-) tak to vyznívá asi jako opětné nevhodné či nehodné.

PS: Však víš...

* ya sabes

Tak to mi nic neříká :)

BTW prosím, jak se to má s tím zrozením s pohlavím ženským, mě například nejde narozum, že i někteří naši docenti stále řeší "kundu" jak obecně nazvali si to... nakolik chápu že mám v sobě i anima, romantizovaného si pro sebe v nějakého elfa samozřejmě, jsem přece něžné pohlaví...

Řeknu to asi takhle, že narodit se jako žena není bráno jako odměna... takže si pak máš v těle ženy osvojit ty ctnosti, za které jsi byla takto odměněna. Ale nakonec pokud to zvládneš... zjistíš, že to není o trestu a odměně, ale o příležitosti.

To že je někdo matka, neznamená, že už pochopil nebo využil příležitosti. Chybou většiny žen, je to, že ony si myslí, že žena je něco víc než muž a to jim brání dosažení vnitřní rovnováhy a klidu, protože ze své ženskosti nechtějí vůbec pohnout. Ženskost poskytuje mnohé slasti ale i taky strasti... tedy optimální nástroj kdy se člověk ztratí v prožívání a upevní svou karmu... proto je to trest... ale zároveň má možnost, pokud rozvine vnitřní ctnosti a nesoustředí se pouze na znásilňování okolí, aby všichni sloužily jen jejím pocitům, pak nalezne více než muž... a proto je to i odměna... Je třeba si uvědomit, že čím výše jsme... čím blíže jsme tím je i riziko větší a nástrahy na svedení z cesty rafinovanější... vše se vyhrocuje do extrémů... a kdo už se pohybuje v extrémech... pro toho je těžší se vzdát, a nalézt rovnováhu... vše se zrychluje a z zintenzivňuje. Proto někteří kteří na to nemají čas a jsou lapeni v různých vztazích a životních situacích rodiny, hypotéky atd... pak skončí v blázinci.

A to se děje teď mnoha lidem... vše se urychluje a taky se tlačí na jejich vývoj intenzivněji. Výsledkem jsou zhroucení a pocit bezvýchodnosti. To se nikdy poustevníkovi nestane... i na Buddhu čekalo při návratu domů ze šokujícího výletu za bránu... pouto ve formě povinností krále a otce dítěte... ale on tušil co je hlavní... neustoupil a pak se vše převrátilo v jeho prospěch. Věděl, že žádná jeho láska nemůže zabránit jeho ženě a jeho synovi, aby netrpěli... věděl, že zestárnou a zemřou... a pak se zrodí atd atd. Své dítě dokonce pojmenoval Ráhula což znamená překážka.

Ale neexistuje situace, ze které není východisko... jen záleží na odhodlání probudit se ze snů uprostřed prasat.

Takže pokud člověk selže pak to má těžší... a narodit se jako žena je to mít těžší... protože vše prožívané je intenzivnější... když člověk pracuje na sobě a postupuje... pak to má snazší. Nic nebude opomenuto, a žádná práce nepřijde nazmar. Ale neberte to tak, ono opravdová práce a cvičení nevyžadují žádné úsilí... a tedy nejsou prací... velká práce znamená zastavit kolo setrvačníku... jedny poklesky přitahují druhé a vytvářejí situace pro tvorbu dalších... kdo toto pochopí, měl by již snadno dojít moudrosti... Zastavit setrvačník... je jako jít na kříž a projít trnitou cestu... jít proti svému chtění... svým slastem... a stát se indeferentní ke všemu a dojít osvobození ze světa jevů... což není žádným osvobozením které by se dalo prožívat... těžko to vysvětlovat těm jež neznají nic než prožívání...

Jo, už je ze mě i matka a jsem velice šťastná, že smím někomu ve světě stát nablízku, ukazovat věci, těšit se... to je to ženské?

Ne to není to ženské... Težko se mi to vysvětluje... spíš to cítím... To ženské... je jako kdyby byl jen jeden oceán... a vše co existuje bylo uvnitř něj bez rozdílu přijmáno a ten oceán, po vše objímal stejně a po nikom nic nepožadoval... a přesto byl vždy a všem k dispozici. Ale i toto co jsem teď napsal... opírá se o existenci hranic... aby to bylo opravdové... zapomeň na hranice mezi oceánem a tím co v něm ponořeno existujícím a přitom neexistujícím jest. To je pro mě to ženské.

Beznadějný případ

***

Avšak bolí to míň, než kdybych potkal někoho s kým si rozumím tak, jak si představuji a přišel o něj třeba tragicky... to už bych asi nerozchodil...

Ale to bys o něho nepřišel ani on o tebe pokud by to bylo naopak.

Včera se mi zdálo o krásné dívce... a když jsem se probudil, zjistil jsem že se mi po ní stýská... přitom jsem o ni nepřišel... přesto mi po ní zbyl jen smutek... a už nikdy se s ní neshledám... a pokud ano... nebudu vědět, že je to ona... A tak to chodí... intenzita utrpení dává štěstí hodnotu. Volím raději klid...

Jak dole píšeš o tom ženství - mateřství, že abych si jako nemyslela Bůh ví co jsem tím dokázala... to né, spíš jsem se musela jakoby vyrovnat s faktem, že jsem někomu dala život a tím ho odsoudila k budoucímu doufám, že co nejpozdějšímu odchodu ze světa, což je neskutečně těžká věc.

Možná jsi dala smrtelné tělo, ale život nikoliv.

Tak si myslím, že to spojení s bytostí, která prošla skrze mě (za což jsem jí nesmírně vděčná) nejde zrušit, já už od teď budu pořád matka... jiná žena...

Každé spojení je iluzí... Matka myslí si v domnění, Bohyně jsem dávající život a rodící... to je pokušení veliké a líbivé. Muži to mají vykonpenzováno zabíjením... rozhodovat o něčím životě je tedy pro ega nejsladší věc co může být... ať už je to dítě, žák, podřízený, oběť. Sex dává jen kapku vzrušení, oproti tomu co dává moc... Proto lidé vždy prahnou po hiearchii a vykořisťování. Kdybych dnešnímu člověku dal najevo, že nad ním nic není a že si může dělat co chce... zbláznil by se z té svobody... není na to připraven... aby sám sebe nesoudil.

A dále... není pouto jež by bylo věčné a nezrušitelné... stačí když resetuju jeho zdroj... jenže ego na poutech stojí... takže jít proti vlastním poutům se mu jeví jako harakiri... zapření sebe sama a suchá smrt... umírání jako outsider... na kterého i Bůh sere.

Tak nějak to asi je i s tou tvou ženou, která projde skrze tebe tak absolutně a samozřejmě, že už potom zůstaneš navždycky spojen...

Nejsem spojen s ničím... být spojen s tím co není stálé je utrpení nebo semínko utrpení. Zde si žena může uvědomit, proč se rodí jako žena... další důvodem je mateřství a tedy příležitost odevzdání a sebeobětování pro dítě. Já jsem hledal ženu, každý muž hledá ženu která by mu dokázala dát cit matky... Dítě, když onemocní... je obskakováno... muž když onemocní jen zesměšňován. Když je dítěti smutno... je utěšováno a ubjímáno. Když je muži smutno... je ignorován a odsuzován k opuštění pro jeho slabost. Matka nemůže být dítěti nevěrná... žena muže zradí jakmile potká schopnějšího. Potkal-li bych ženu co by se mi stala matkou... což dokáže jen nesobecká žena, žena co miluje a ne jen využívá, tak té dám všechno, pro tu se klidně obětuji a umřu... ale jak jsem pravil... žena k muži není schopna takového citu. Nemůžu se tedy na její lásku, cit spolehnout a proto mě zraňuje a zrazuje aniž by si to ona sama uvědomovala.

Možná dívka slepá, nebo postižená by ocenila co ve mně je. Avšak možná by to byl vděk a ne cit... ale vím, že by mě jen tak nezradily a já bych se mohl o ně starat. Protože když dávám lásku tomu kdo si ji nezaslouží... opustí mě sám, protože se začne cítit ubohý, ubližující, sobecký a zjišťuje že na lásku není připraven a že si ji nezaslouží... může žít v partnerství... ale nemůže se odevzdat odevzdání a vyzvednout potřeby druhého nad své vlastní. Pak když partner něco od něj potřebuje vnímá to jako své vlastní omezování. A já vím o čem mluvím... stačí když mě žena pohladí a cítím... že není schopna dát mi to co já můžu dát jí.

Jiný... pro mě vypadá svět ve kterém je teď "mé" dítě úplně jinak a blíž... už mi ten zmar všech věcí ve světě jak se proměňují a končí v čase nepřipadá tak děsivý, ale celistvý, i děsivá myšlenka co je za vesmírem a kde drží a jak to, že všechno vůbec je... najednou prostě se mi v tom všem divu je tak jak je.

Pouta dávají věcem smysl i vlastní existenci... ego které je pro někoho důležité... ne-li ego matky se jen těžko bude chtít rozpustit.

Málo kdo se však dokáže zamyslet nad tím, než něco udělá... jak by to on sám vnímal, kdyby to samé udělal mu ten druhý. Nikoho to ani nenapadne protože je příliš sobecký. A proto nenacházím nikoho, kdo by skutečně uměl milovat a povýšil štěstí toho druhého nad své vlastní.

Asi se to blíží současnému stavu zamotání lidí, ale já ti nevím, ve způsobu, jakým píšeš bys přece mohl milovat kohokoli, vést ho přes jeho sobeckost, dál až k němu samému, myslím, že stačí když vidí (slepý :-)). Aspoň jeden z páru... že je to přenosné, láska přece hory přenáší, k čemu by bylo spojení dvou stejných skvělých lidí, kteří by žili svou láskou a ostatním by byli skoro vlastně neviditelní...

Domněnka je to dobrá... ale v praxi nepoužitelná... začnu-li se k ženě chovat citověji, než je ona schopna opětovat... okamžitě uteče... protože ji tím ukazuji jak je špinavá. Není snadné existovat vedle člověka jež je vám odevzdaný... pálí to... svazuje to odpovědností... a ženy potřebují muže jako oporu nikoliv jako břemeno... a nepříjmou nikdy to, co by je spasilo... mají své sny a plány... a člověk jenž se zastavil a rozkvetl v lásku... je pro ně břemeno... povinnost... jako by měli velké dítě... Pes dostane od ženy víc obětavosti, než její manžel. Lidé jsou zralí jen na přátelství a konkurenci... pak rovný hledá si rovného... Vést někoho, znamená ukazovat mu jak je špatný... já když se zamiluji... nemusím nic na nikom vylepšovat... košem mi dává vždy žena, protože nedokáže opětovat, vyčítá mi, že na mě nemůže žárlit, nemůže mi nic vyčíst, nemůže protože člověku, který vás bezpředmětně miluje nemůžete udělat nic jiného... než od něj utéci někam, kde se budete cítit jako mezi sobě rovnými.

Člověk který vás miluje se nikdy nezachová tak, aby vás citově ranil... takže když na něj nemůžete žárlit... z ničeho ho podezřívat... nebo o něj usilovat... nemá pro vás žádnou hodnotu. A to co pro vás nemá hodnotu je pak viděno jako břemeno jemuž když se podíváte do očí... uvidíte že málo dáváte... a vy chcete získávat... Proto je pro mě žena něco jako pro ženu dítě. A tak jsem zkoušel najít ženu osvobozenou od získávání... pro kterou bych mohl být dítětem... protože pak by to bylo vzájemné... a to by mi dalo odpověď... to co narážím denně... na to už odpověď znám... (starosti a trápení). To nejkrásnější co mi může žena dát... je když se mi stane matkou. Tím nemyslím úchylku, že by mě přebalovala, vařila mi a otročila mi... tím myslím citovou stránku věci. A není-li toho schopna, pak jí vztah se mnou jen ublíží... a tak ji můžu dát něhu a cit jen v mazlení v sexu... jen v sexu ji nevadí, že mohu být jejím dítětem... v mazlení jí to nevadí... právě že tam jí to u sobců mužů chybí... proto sní o muži co se umí mazlit jako dítě... co ji přijmá a chce ji jako její dítě.

Ikdyž narodit se do takové rodiny... stejně mi ale připadá, že (přes všechno znechucení a i v tom náhledu) hledáš navzdory všem těm rozporům, tak ti chci přát abys tu dobrou vílu našel a sdílel štěstí štěstí.

K dosažení štěstí které nikdy nevyprchá není třeba dělat nic a není k tomu třeba ani věcí a osob z tohoto světa. Všechno štěstí, které znáte vy vytváří váš mozek na základě soudů a filtrů vašich tužeb. Vynechte toho soudce a prostředníka, obejděte vykořisťovatele... a nepoznáte už nikdy strast. Hledat něco na plátně... je jako kdybych si tu svou vílu na papír namaloval. Nikdy mě neobejme tak, abych už netrpěl. Nehledám nic co závisí na prožívání vjemů které jsou pomíjivé. Vše se mění... i mé já se mění... a vy nevíte co je to štěstí... protože kdybyste ho jedinkrát našli... nemusíte už dále žít... a snažit se o jeho navyšování, udržování a zdokonalování... Všechno hledání je tedy marněním... lepší je najít odpověď odkud přichází ten hlad, že mi něco chybí... a odkud přichází pak to mi... a pak uvidíte pravdu i lež... a již neklopýtnete.

(teď váhám, několikrát jsem různě četla co píšeš... a nejspíš nehledáš... touha je jen trochu lepší chtění asi...)

Zničit naději na cokoliv... a jste volní. Postavte se mimo sebe... podívejte se na to všechno co vnímatelné jest jako na vlastní projekci toho co byste chtěli a co nechtěli... a když zmizí naděje... zmizí i chtění i nechtění... pak zmizíte i vy... a zůstane jedna věc jenž je trojím, dvojím i jedním.

A tento závěr je smutným kritériem pro všechno to jak si každý na vztah a svého partnera jen stěžuje...

A vlastně si stěžuje sám na sebe, že? :-))

Není mezi tím rozdílu... Já akorát volím, než si stěžovat, odejít a jít dál... sám na sobě pracovat... jen tak mohu dospět k tomu co hledám. Ustoupím a stáhnu se... na to mám moc milující srdíčko abych někomu něco vyčítal... prostě se rozloučím a odejdu... buď to v sobě ta žena má a nebo mě přišla jen zdržovat. Čím jsem vnímavější tím jsem náročnější... a jen ten kdo je náročný může vyšplhat nahoru... Lucifer nabízí... ale já žádám kvalitu... jinak nepodepíšu... až vypotřebuje všechny možnosti, odstoupí ode mě... a přiznám se, že ten poslední trumf co má v ruce jsou ženy. Proto je tu tak rozebírám, abych zmoudřel... a cvičím abych sám v sobě našel... a ze sebe zplodil... a on vytváří překážky... a posílá svůdkyně... třeba s telefonním číslem 666 nebo se jmény Luci(f)e Hel + lenka... a pak přicházejí Mír oslavy a Kristínky. Já si všímám všeho... hodně lidí co mi teď píše má v telefonu 606 což je pro mě příznivé.

Mi i když se kluci stále smějí... a všichni tu holčinu očerňují... já nemohu na její adresu říct nic špatného, protože ona mě v ničem nezklamala... nikdy mi nezpůsobila citovou bolest... vždy se uměla chovat, svou lásku prokázat a já jsem se o její cit mohl opřít... a to se mi ještě nikdy s ženou nestalo.

Takže to přece existuje!

Existovalo... dnes už jsem mnoho převedl jinam, takže tam kde to bylo už to není... zkrátka... i kdybych tuhle holku potkal znova... nezačal bych si s ní nic. Zkušenost... že i láska je marnění času a nedá mi to co hledám... mě vede dál. Všechno se teď vylazuje a zlepšuje, díky tomu že mám od vztahů klid... jen já sám a nic víc... to je vše co člověk potřebuje aby našel... a čím sem na tom lépe... a mám na rozdávání... tím více už zase po mě holky koukají... jako by to cítily... potvůrky. A když jsem byl smutný... ani o mě očkem nezavadily. Všímám si všeho... co se děje uvnitř a vně... a vidím jak věci pracují a vidím kam i vedou. Vím co mi vždy holky udělaly... obraly mě o všechno štěstí... a ještě mi to vyčetly...

Takže když vidím, jaký ten druhý je... nejsem takový, že bych mu něco vytýkal... nechci ho měnit... neboť vím že se nedá měnit... nebojuju. Jen ustoupím... a nechám ho na pokoji. Kompromisy v lásce nejsou třeba. A něčí lásku si nemůžu vynutit... stačí se podívat tomu druhému do očí a vím, že není schopen milovat... jen vlastnit a využívat a obchodovat.

Já nevím, žiju se svým mužem už přes pět let, za pár dnů odlétá nadlouho pryč, snažila jsem se mu po celou dobu co jsme při sobě stáli mlčky pomáhat (jo, někdy jsem už zoufalstvím tloukla hlavou o zeď, abych nebyla za anděla když nejsem...), být tam když si zoufá (asi to zní namyšleně, doufám, že ne tak) a toho zoufání bylo hodně, i v materiálním projevu toho obtížného žití vnitřního, vzala jsem si abych vypomohla dva (na mé "možnosti") docela velký úvěry a několik let je splácím ze stipendia a z výuky při studiu, nepochopitelně se mě snažili pokořit - vymizet jeho staří přátelé praví (co ví) hrdinové, kterým nebyly cizí ani dost brutální projevy jen aby dokázali "že na to nemám" nad čím zůstaval rozum i srdce stát, proč? Když pak se vykašlali na bitvu i na přítele, tlaky byly i z druhé strany, takže jsem "přišla" o některé známé pro které bylo důležité manifestovat se opačně, na to že necítím toto vůbec důležité ani se vlastně neorientuju tímto horizontálním rozložením sil celkem soda, no a jak píšeš o těch kamarádech v hospodě.. tak to je zvláštní způsob ztracení se v čase, můj muž tam nechal tak čtvrtinu i víc života našeho... pro všechno nalézala jsem si vysvětlení, zesvětlení situace a v duchu se ptala jak mě může mít rád (fakt tisíce neskutečných věcí udály se) když mě ze všech sil přehlíží... všechno vyvrcholilo (antické drama..) psychiatrickým léčením mého muže (ach jo jak je praxe farmakologická taková... spíš než nějaké hlubinné dohledání příčiny...) a já už si nevěřila, že bych snesla to dál (a třeba jsem byla příliš náročná, už jsem pochybovala celkově i fyzicky byla vyčerpaná) a zvažovala rozvod (tohle ti bude připadat typické slepičí) abych aspoň nějak zabezpečila nás materiálně sociálně, protože jsem musela platit dál různý věci a domácnost a tak... nechtěla jsem vyměnit to za jiné (chápu že slib manželský je o věrnosti věrnosti, že ho dávám za sebe, děj se co děj) a hledat lepší, jenom už ta beznaděj bezbřehá nešla v nic proměnit...

Ptal jsem se sám sebe, proč se ženy vracejí pořád stále k mužům co pijí. Zjistil jsem že... je to jejich vizitka... a tak se snaží muže měnit... doufají, že se jim to podaří... on je pro ně zrcadlem jaké jsou... proto je těžké toto zrcadlo opustit... a navíc jim to dělá dobře v tom, že se vidí jako svaté a hodné vedle pijana... a nalézají se ve starání o něj. Asi jsem ještě moc silný... že tohle starání se mi nikdy nedostalo a každý špinavý a opilý chlap ho doma denně má... Když se podívám na sebe je pro mě lákavé starat se o prostitutku co je na dně... vidět jak se zotavuje jak se jí vrací radost, jak je mi vděčná... Chápu tohle v ženách, protože jí z větší poloviny také jsem. Akorát... že muž se soustřeďuje jen na tělesné potřeby... jídlo, prádlo, sex... mají to ženy snazší... ženy se na tohle vůbec nesoustřeďují... očekávají od muže nikoliv zajištění tělesných potřeb, ale hlavně materiálních... a to citový člověk neumí. Proto se ke mě hodí jen trosky... co jim chybí cit a něha... nebo boháčky co mají vše jen cit a něhu ne... ženy které hledají muže pro lásku... muže co by je vnímal a porozuměl jim... nikoliv muže co by je odbýval jen výplatou a sobeckým sexem a jinak si dělal své. Já umím jen jedno... na úkor něčeho jiného... samozřejmě... jinak bych uměl vše jen tak napůl... a tak se k ženám nehodím... protože jim jen ublíží když poznají jak se umí muž k ženě chovat jako k bytosti kterou jen sladkými řečmi nesvádí k sexu, ale které si váží a jejíž krásu opěvuje. Jenže... ženy razí heslo... z lásky se nenajíš... a já mám v sobě velkou sílu... ale jen ta žena, která si ji zaslouží a onen pověstný excalibur ze skály uvolní ta je jí hodna. Až přijde dívka skromná, pečlivá, obětavá a starostlivá... pak dostane všechno to, co se ze mě snažily ty všechny ostatním násilím výhružkama a ultimátama vydolovat... a dostane to zcela zdarma... Slyšel jsem mnohokrát miluji tě... ale nikdy ne v tónu... chci ti dát. A holky co jsem potkal... dostaly lásky kolik unesly... ale nikdy ode mě neslyšely... miluji tě... pro mě není problém dát komukoliv... porozumění, pozornost a pochopení... nic mě to nestojí... nejsem ješitný... i být prostitutem je služba... nestydím se za své slabosti... protože čím jsem slabší tím jsem citlivější... a tím blíže jsem cíli... ikdyž jsem zranitelnější.

Ach, elaborát o sobě, ego asi plesá, dole jsem "objevila" že o tom píšeš:

"Je třeba si uvědomit, že čím výše jsme... čím blíže jsme tím je i riziko větší a nástrahy na svedení z cesty rafinovanější... vše se vyhrocuje do extrémů... a kdo už se pohybuje v extrémech... pro toho je těžší se vzdát, a nalézt rovnováhu... vše se zrychluje a zintenzivňuje. Proto někteří, kteří na to nemají čas a jsou lapeni v různých vztazích a životních situacích rodiny, hypotéky atd... pak skončí v blázinci."

Jaké ctnosti mám tedy jako žena rozvinout... chtěla jsem doplňovat, ale stát stále mimo a přitom uvnitř všemu prostupná jsem nedokázala.

Najdi svou krásu... takovou krásu, že nebudeš potřebovat nic... a všechny ctnosti stanou se zjevné samy od sebe.

Věděl, že žádná jeho láska nemůže zabránit jeho ženě a jeho synovi, aby netrpěli... věděl, že zestárnou a zemřou... a pak se zrodí atd atd. Své dítě dokonce pojmenoval Ráhula což znamená překážka.

Ale proč to není radování, že můžou jít kus lidé spolu?

Protože radost je utrpení... vše co lze prožívat je utrpení... vše s čím souvisela tvá radost se pak promění v stesk a smutek... pro sytého není již krásné jídlo potěšením... Nejsou žádní dva lidé někde spolu. Jsi jen ty sama v rozdělení...

Ale neexistuje situace, ze které není východisko... jen záleží na odhodlání probudit se ze snů uprostřed prasat.

Proč prasat?

Je-li člověk opilý nazývá prase věrným bratrem... a prase ho obírá o všechnu sílu a čas... a když vystřízliví... dřív než umře... uvidí svět v prasečí podobě... prase vládne všemu... nehažte perly před svině = nevěnujte pozornost svým vášním...

Takže pokud člověk selže pak to má těžší... a narodit se jako žena je to mít těžší... protože vše prožívané je intenzivnější... když člověk pracuje na sobě a postupuje... pak to má snazší. Nic nebude opomenuto, a žádná práce nepřijde nazmar. Ale neberte to tak, ono opravdová práce a cvičení nevyžadují žádné úsilí... a tedy nejsou prací... velká práce znamená zastavit kolo setrvačníku... jedny poklesky přitahují druhé a vytvářejí situace pro tvorbu dalších... kdo toto pochopí, měl by již snadno dojít moudrosti... Zastavit setrvačník... je jako jít na kříž a projít trnitou cestu... jít proti svému chtění... svým slastem... a stát se indeferentní ke všemu a dojít osvobození ze světa jevů... což není žádným osvobozením které by se dalo prožívat... těžko to vysvětlovat těm jež neznají nic než prožívání...

Tomuto rozumím dá-li se to tak "říct", asi by to šlo jen vkopírovávat všem na jakýkoli dotaz... :-)

Nic se nevyrovná tomu, sedět na vrcholu hory, v kraji zalitém sluncem, vyrovnám se vším... pozorovat jak se tělo ztrácí... Mít sám sebe rád... to je schůdek k největšímu štěstí... a největší štěstí je zmizet sám sobě.

Těžko se mi to vysvětluje... spíš to cítím... To ženské... je jako kdyby byl jen jeden oceán... a vše co existuje bylo uvnitř něj bez rozdílu přijmáno a ten oceán, po vše objímal stejně a po nikom nic nepožadoval... a přesto byl vždy a všem k dispozici. Ale i toto co jsem teď napsal... opírá se o existenci hranic... aby to bylo opravdové... zapomeň na hranice mezi oceánem a tím co v něm ponořeno existujícím a přitom neexistujícím jest. To je pro mě to ženské.

Tohle je krásné.

Ne to já jsem si tak přikrášlil ženy aby mě přitahovaly... v jejich očích mohl jsem se pak ztratit... ale jejich srdce bylo vždy srdcem macochy.

Díky za tvůj čas beznadějný.

Brzy už pomáhat nebudu a tím bude pomoženo všemu.

Ještě něco k ženám... prima text (Penízkotéka vagínmánia).

...někdy docela žasnu nad tím, jak ony samy se sebou dokážou vydržet!

Přesně nad tím (nad sebou) žasnu taky...

...snažíte vysilujete a ztrácíte a žena nedělá nic a ještě má z toho tolik... tolik a tak dlouho... po celou dobu...

a nejen v sexu, úplně ve všem... poznání dobrého i zlého...

Odtud tedy to, že mánie postihují především ženy...

...co muži vnímají teprve těsně před orgasmem a jen v oblasti penisu, to žena vnímá již od začátku a ještě v celém těle...

K úplnosti ještě zkušenost gravidně porodní vykreslila by situaci v celé šíři i výšce tělesného kabátku toho ženského...

Vím jaké je to nosit dítě v sobě... můžu vědět cítit všechno co chci... stejně jako každý kdo se trochu otevře... může se vcítit do čehokoliv...

Tak nevím, je teda duše ženská něco jiného než duše mužská...

To není o duši... asi tak jako to není o oku... oko obou je stejné a přesto muž i žena vidí něco jiného.

Tiše zdravím. Krátkozraká slepice bílá havranice.

To je zase nějaká mánie s těmi jmény?

Beznadějný případ

***

Aha, zjistila jsem že píšu-li interně slepému oslu tak píšu i externě komukoli kdo (moc si nefandím) by "projevil" zájem to dočíst až na sám konec (tobě díky za "pozornost").

Ikdyž to tak nevypadá a přestože je anonymita zde zachována... člověku se uleví, je-li něco o něm zveřejněno... Najednou ta síla strachu, studu, napětí... ztratí půdu pod nohama... když je to venku... nemůže vás to ničit už zevnitř.

Nevím zda neposlat obrazový link na pohled oka či stínu jenž vrhám, aby se šlo podívat je-li tam něco... asi že nic a navíc ještě tváří se to jakože žena. Dobrý rychlokurz jak jsem odžila po-kus života a pak (jelikož život rozhodil síť/nyní webem oslím) se to zrekapitulovalo takto rychle virtuálně odseklo... diskopříběh. Stále věřím těm přítomným událostem i když takto ve virtuální formě je to fakt jen sen o děvčátku.

Asi jen v odrážkách.

- cítím se jako blb (jelikož bych cítit se neměla, však smrdí tu co nového, čteno zprava doleva i obráceně stále stejný blb, póza popisu a můza na pomoc jak vidět ženu jako mrak či nevidět vůbec) což se umocňuje, když si to jako blbec budu po sobě možná číst s možností že různě moudří (ještě že tu není anglické prostředí... ty rozměry globu) lidi taky můžou, navíc jako hloupá horákyně v maskulinním světě androgyna.

To že se vidíš jako blb... že se to v tobě právě takto vytvořilo, nastavuje zrcadlo tobě... a je-li tu zrcadlo... je dobré se vidět svýma očima sám sebe. Není to snadné, ale na druhou stranu, velice prospěšné... nikomu to ještě neuškodilo... ba naopak... stalo se to metou velkých změn.

- pěkně nachytaná.

I to odezní... jako po bouřce vychází sluníčko.

- jako malá měla jsem sen o krajině, kterou létal modrý kámen a komu se zastavil nad hlavou tak ten zemřel - zmizel a že jsem měla při sobě nějakého láskyplného učitele, ale jak jsem byla malá (věkem i tím pádem výškově, /pohlavně nedospělá, bezpohlavní, však žena/ "..." a s pocitem že mě nemůže milovat jako "můj" muž, protože jsem ještě dítě ani když já jeho jo i jako to děvčátko) tak jsem mu neviděla do tváře (pohladil mě po vlasech a něco shovívavě LÁSKYPLNĚ říkal: "... má malá černovlásko") a ten mi asi i jaksi prozradil jak se nenechat zabít tím kamenem, aby pak sám na rozloučenou vstoupil pod kámen (kámen přiletěl oblohou) a zmizel "ze světa" a nechal mě tam samotnou.. to k těm ženám.

Kdoby to byl řekl, že se dětem zdají až takové našlápnuté sny? Teď se i já... a jako velký cítím jaksi se svým snovým uměním zahanben :-(

- paralelně jak tu píšu, v tv teď hovoří v kalendáriu o dalajlámovi... pořad končí a Saskia dodává "a pamatujte si, moudrý člověk mění náhodu ve štěstí"

To pak moc moudrých lidí po světě neběhá... kdyby náhodou měl spadnout na Zemi apokalyptický meteorit... šťastných jich moc nebude... a to ani v řadách těch, jež tím koncem světa pořád hrozí, aby získali stoupence své víry... to by je asi moc potrápilo, že by spadl už zítra a ne až v roce 2012. A tak je to náhoda a nejistota jež člověka ničí a trápí už od dob co myslí... a celý ten ansábl rozvoje ovládnout tento princip náhody či vyhnout se jejím následkům, předvídat a vědět, být připraven... sžírá denně stovky miliónů dolarů... a smrt se jen směje.

- před tou odyseou co jsem popisovala předtím (s kterou jsem sem vstoupila, popis popisu - slon v porcelánu) jak se v ní rozebírám co jsem udělala a zažila a bla blaf blaf (já já já jenom já... to srovnání s krásnou květu proti němuž každá žena žalostná je chápu) šmykyšmyk sebevědomí (každý muž má mít nůž), píšeš, že píšeš toto k nemocným, ne za sebe ale pro sebe...

Tisíce závěrů okrádající člověka o mír... kam se chce dostat, že o sebe tak dbá? Oko to kam nevidí, ucho to kam neslyší, nos to kam necítí, jazyk to kam nekoštuje, hmat to kam nenahmatá... odkud tedy víte že je nějaké kam?

- bez sebe

Říká kdo?

- tak se toho pilně chytám, i za nos se chytám a v rukou držím svou hlavu co drží až dolů nohy a ty zase pevnou zem pod nohama a ta upíná své okolí a jak mi to tak celý pěkně drží dohromady tak nevím nevím... model(ka) hodný zavržení.

Labyrint pýchy lidského hledání a moudrosti pána světa... byť z venku je tak malinký a nicotný, zevnitř se zdá být závažný, nekonečný a neřešitelný... Kéž byste to viděli... v tom čem se tak úporně snažíte najít po staletí svůj profit... malý brouček hovniválek... kutálí si pro radost svou.

- ještě jeden dětský sen (zdá se :-)) že nerozlišuješ mezi snem a nesnem, mé myšlení stále dělí... sen a skutečnost... já ty já ty... následuje já si...) jak se mi stále zdálo o místě s hračkami a já si vždycky uvědomila, že spím a zkoušela jsem pronést některé věci ze sna domů do světa a pokaždé jsem něco teda držela a soustředila se strašně na to, abych to cestou ze sna do probuzení unesla a po probuzení jsem to nikdy u sebe neměla, ať jsem chtěla jak jsem chtěla být šikovná (nevadí nijak že vyznívám v tom všem "aťsemchtělajaksemchtěla" jako idiot).

Buď za to ráda... protože kdyby se to ti jednou podařilo... a to by neměl být až tak velký problém... byli by idioti všichni lidé, co si na tu svou oblíbenou hračku deset let tady v úmoru vydělávají... Naštěstí... daňový systém myslí i na tohle... :-)

- píšeš (mi): "Možná jsi dala smrtelné tělo, ale život nikoliv." Jo, vyjádřila jsem se blbě... ale jsem dosud šťastnou účastnicí zájezdu.

Rád bych si odskočil na malou... ale řidič prý nestaví...

- "Každé spojení je iluzí... Matka myslí si v domnění, Bohyně jsem... Muži to mají vykonpenzováno zabíjením... Kdybych dnešnímu člověku dal najevo, že nad ním nic není a že si může dělat co chce... zbláznil by se z té svobody... není na to připraven... aby sám sebe nesoudil." Právě jsem si říkala proč pánský svět násilí, úchylí, apod., a u žen zase to "mysli na mě, až za hrob /se/ tě neo-pustím" jemně pečuji... u-starám se, obětuji... tak sorry!

To bude možná tím, že ženy věří více slibům... opojeny tím slastným pocitem, že jsou sváděny... lichotící endorfiny... že pak mají růžové brýle a šlapou si po štěstí samy. Láska vyrůstá z prázdnoty... a nenávist z vlastnictví. Se divím že ještě nikdo nedal anketu co muž a žena jeden od druhého očekávájí v tom manželství. Pak by se možná probrali ze snů... a nebrali by se tak zbrkle... Napsal bych to na svatební slib... vlevo požadavky ženy které ji slibuje muž... a vpravo opačně... pokud by si řekli oba slibuji... pak by se mohli vzít... takto možná každý sní jen nějaký sen o něčem konkrétním... a ten zbytek nevidí.

- "Vlastním poutům se mu jeví jako harakiri... zapření sebe sama a suchá smrt... umírání jako outsider... na kterého i Bůh sere" Ale, která sama miluje.

Jen co to co nemá protiklad může opravdu milovat oba dva protiklady stejně.

- v tv právě běží (hudební) hesla "krásné je žít - výběr největších hitů".

Škoda, že takové závěry se mohou opírat vždy jen o vzpomínky... Když to zazpívá nějaký ten idol... hned si to všichni pobrukují... ale když to zazpívá opilý bezdomovec ve tři ráno u paneláku... přijede si pro něj policie nebo sanitka.

- "Dítě, když onemocní... je obskakováno... muž když onemocní jen zesměšňován. Když je dítěti smutno... je utěšováno a objímáno. Když je muži smutno... je ignorován a odsuzován k opuštění pro jeho slabost. Matka nemůže být dítěti nevěrná... žena muže zradí jakmile potká schopnějšího. Potkal-li bych ženu co by se mi stala matkou... což dokáže jen nesobecká žena, žena co miluje a ne jen využívá, tak té dám všechno, pro tu se klidně obětuji a umřu... ale jak jsem pravil... žena k muži není schopna takového citu. Nemůžu se tedy na její lásku, cit spolehnout a proto mě zraňuje a zrazuje aniž by si to ona sama uvědomovala." Hmm, jo.

Zvláštní... asi mě máš ráda víc než sebe.

- "Ego které je pro někoho důležité... ne-li ego matky se jen těžko bude chtít rozpustit." Jak nahoře tak důle žité.

Tak to jsem zvědav co by ti na to ten frája všemocný Egoun nahoře řekl...

- "Nic se nevyrovná tomu, sedět na vrcholu hory, v kraji zalitém sluncem, vyrovnám se vším... pozorovat jak se tělo ztrácí... Mít sám sebe rád... to je schůdek k největšímu štěstí... a největší štěstí je zmizet sám sobě." Myslela jsem, že tak stane se přijítím o život (tělo nešťastné smrtelnice), poločasy rozpadu se různí? No, teď jsem asi úplně mimo... outsider mezi outsidery.

Malé děti taky neví, že ruka co ji koušou je jejich... jsou ztracené sami sobě... mimo tělo i mysl... a přesto je v nich něco co žije.

- Tiše zdravím. Krátkozraká slepice bílá havranice.

To se mi už pěkně točí hlavička... bodláková pálenice to je strašná věcička.

"To je zase nějaká mánie s těmi jmény?" Jo, máňa mániová.

Beznadějný případ

***

Zdravím tě srdce křehčí než nejkřehčí čínský porcelán průsvitný snad můj projev nebude zas příliš krokem sloním v jazyce květů nebo hrou slunce v listech osiky měla bych ti psát... Na jednu stranu údiv z našeho setkání jako bych na své první schůzce byla, po rozchodu pak elektřina co projede tělem jen si uvědomíš že jsi duchem u toho druhého... úplně jsem už zapomněla že to je... :-)) Však víš, že ani do očí jsem se ti nemohla podívat a ani nepodívala, maximálně na ně a i to bylo dost náročný... skutečně neznám jemnější ženu než je tvá bytost... snad jen malou mořskou vílu, která je, ale jen pěnou na hladině oceánu díky jemnosti jíž projevila... a ve "skutečném" světě - i ta nejkřehčí baletka musí tvrdě na svou jemnost dřít... i kdybych se vykostila tak si nebudu připadat dost lehká proti lehkosti k jaké jsem se přiblížila přesto, bez vší pýchy snad, jako bychom si byli podobní... (no jo, co já vím, odraz v zrcadle je vždycky docela podobný) blízcí (jsi blízký všem lidem a každému nějak :-) tohle mohl by jsi určitě smést s přehledem - však dvě věci jsem se nezachytila, tou první je pokora tou druhou naděje, omluv plácám-li blbosti... pokora... ta stařenka v metru, která usedla na mé místo a dotek její jemné ruky (poznala jsem kratičce sílu doteku tvé ruky / a to ještě určitě jen tolik kolik jsem mohla snést, což není jistě mnoho / a takto ráda bych se byla dotkla i jí... všech co potřebují přejít nejistý úsek, jak troufalé, vím, možná zoufalé když si uvědomíš mě a onu skutečnost) a druhou věcí je naděje (vím jaké sis zvolil přídavné jméno k podstatnému "případ" :-) - k ní nemám právo se vyjadřovat.. (snad mi tohle není našeptáváno něčím nedobrým... však naděje jako žena... / nástroj ďáblův /... žena, která sama prochází svým ženstvím skrze jiný stav jak se také říká o těhotných jež jsou v "naději")

B jako beznadějný? Jeden za všechny... všichni za jednoho jako bych dlouho čekala na vědomí (že to vůbec je) že když se pustím (spustím? odpustím? opustím?) a otevřu ty dveře do té (chtělo by se napsat královské, rajské, tajemné, zapomenuté...) zahrady a když jí projdu... upřímně než jsme se "poznali" tak jsem se přesvědčovala, že to ani není i mi bylo líto, že to není... zoufalé... teď zdá se stačí vzít za kliku... navždy i nikdy... hledala jsem komu patří ta moje klika (aha, mít kliku... mít štěstí :-) kdo tu kliku má ode mě :-) a ono asi že klika není nikoho, že si prostě tak šťastně je přestává to trápit... přeju všem ať mají v životě kliku jen nevím jestli za ni opravdu vzít... ach jo ty kliky háky co napsala jsem... však snazší než podívat se z očí do očí anebo to jen chce čas... každý se vyrovnává třeba melu kraviny.

Ty dva obrázky co přišly od tebe... oba jsou o obětí, obejmout, uklidnit (já když už si nevím rady, tak takto tiším svou holčičku, je to jediná pomáhající věc která, od oddělení našich srdcí porozením, zabere) Nechce se mi věřit, že by takto šrafoval a měkkce stínoval člověk výtvarně neškolený. Bylo (je) mi ctí setkat se s člověkem jenž dost ovládá umění žít.

Tak a teď do předchozích hodin:

Říká kdo?

Promiň, jsem to hovado...

A když nemyslíš, co jsi? Co jsi právě teď? Okamžik za okamžikem?

Rád bych si odskočil na malou... ale řidič prý nestaví...

Však já se nespoléhám na řidiče, na zastávky nebo jestli to do nás další mobilisté napálí... jsem prostě šťastná že jsme si spolu nastoupily.

A víš že tohle "spolu" může být i zdrojem trápení, starostí, zármutku a bolesti.

Jen co to co nemá protiklad může opravdu milovat oba dva protiklady stejně.

Na tohle je teda rozum krátký...

Naštěstí láska není záležitosti rozumu...

Tak to jsem zvědav co by ti na to ten frája všemocný Egoun nahoře řekl...

Pošle další várku vajec asi...

:-)

To se mi už pěkně točí hlavička... bodláková pálenice to je strašná věcička.

A klobouk a hůl a chleba a sůl a arizona dopředu dozadu vpravo vlevo a raz a dva a

Bum.

Beznadějný případ

***

Chtěla jsem vědět kde sakra jsou takoví lidé jako ty a oni jsou na světě sami. Po setkání s tebou už nic není jako dřív.

Větříčku ve sklíčku, naplňuje mě tvá písnička, kterou nezpíváš přesto tě cítím z míst neurčitých, uvnitř ji chovám jak jsi mi milý ve svém tajemství bez tajemství klid, který si střežíš nestřádáním jako nerozumím proč necháváš mě při sobě i když už jsi předaleko.

Nepřišla jsem se tě ptát a nechci tě dohánět... jen jsem přišla z pohnutek těch míst neurčitých, přesto vynořily se jakoby otázky, které než k tobě vyslovím vytrácí se potřeba odpovědí.

Obešel jsi je přímo. Tvoje tělo odpovědělo přímo co je láska. Ne nadarmo propojuje tělo ducha centrální nervovou soustavou tak pevně... prohořívá to sálá ze tvé kůže a já jen jsem vnímala a vnímala ten proud, že snad i některý z obvodů přetavil se.

Co v tom žalostném stavu svém mohla bych ti nabídnout k potěše, abych také tobě cosi krásné přinesla...

Co nabídnout tomu kdo netěší se zvenčí už... všechno se z hlavy časem vykouří... z hlavy tam kde už nevidím tvou podobu ani necítím tvou přítomnost, tam stále se k tobě obracím ve způsobu nepopsatelném.

Jako "jediná kdo na tebe stále hezky myslí" přemýšlím jestli tě to už neobtěžuje... raději vzdám se našeho kontaktu, než bych tě myšlením tím otravovala, slunce tě zahřívá lépe než já, vzduch lépe osvěžuje, tvůj pohyb není mé potácení, tak k čemu takovou... ženu...

Neměj nic vůči počtu mých e-mailů... už mě máš stejně prokouknutou za třetí roh a víš jak ráda bych vlastně o něm slyšela tvými ústy...

Nikdy jsem nebyla v žádné skupině a na žádné straně i když jsem se pohybovala jakoby ve všech kruzích a trochu mě to mrzelo že nemůžu nikde se usadit... chtěla bych se přidat k tvému odchodu... *

Proto všechno bych měl zmizet, abych nevyvolával v lidech smutek.

Beznadějný případ