Milý Oslíku (vím, že mi vynadáš za to "milý", ale jak jinak mám napsat milému oslovi oslovení?).

Ty jedna hubo nevymáchaná... to by se mi moc líbilo...

Ráda si čtu tvé stránky a cítím, že máš pravdu. Ale když čtu dotazy a poctivě se kouknu do "sebe", tak vidím, že je tvoje snaha marná. Z dotazů vyplývá, že se tví čtenáři - ani já - vlastně svého ega nechtějí vzdát, jen pro něj chtějí vytvořit takové podmínky, aby moc nebolelo. Aby se zdálo "hodné", "svaté", "pravdivé" apod... Chytáme se čehokoli, abychom se zachránili. Přitom tušíme, že je to nemožné, ale přesto tomu věnujeme celý život. Je to smutné, ale mysl nám poskytuje tolik povyražení, abychom zapomněli... Taky jsme často dost líní a pohodlní... A taky se bojíme neznáma a bolesti... Myslím, že k obratu může bohužel dojít až tehdy, když dostaneme hodně silný kopanec od života, nebo až na prahu smrti. A to už asi bude pozdě. Nebo je snad možné probudit se i jinak než šokem? Dík.

No vida... vida... co z vás všechno leze. Nicméně slušný pozorovací talent. Namaluj si na papír A2 malou černou tečku. Dej si ji tak metr před sebe a zaměř se jen na ni... jen na ni... ze začátku se to bude zdát nemožné... je to jako roztočit kolo setrvačníku opačným směrem... nehodnoť se jak ti to jde... jen stále ta tečka, nerozostřuj ji... ji vidět... chtěj vidět jen ji, a ona tě osvobodí... je to docela směšné... že člověku může pomoci tak malá tečka... od velkých starostí... Tečka je na konci každé věty... stačilo by vydat jen jednu knížku s jednou stránkou na níž by byla tečka... Ale vy stále čekáte, že někdo něco pohodlného objeví... a dostanete to zadarmo... nikdo vám to nemůže dát... ale vy si to můžete kdykoliv sami vzít... je to všude... nelze to minout... ale vy jste se uzavřeli do neprodyšného obalu... kde hodláte v koloběhů slastí a ztrasti umírat věčně. Ale zpět.

V tomto cvičení pokračuj dokud se nestane to, že setrvačník už bude sloužit tobě... pak to bude fungovat bez úsilí a celá tvá pozornost se bude nořit do té tečky sama... a to bude úleva. Adept musí projít tím, že to nemá cenu a všeljaké jiné výmluvy. Zpočátku je v nevýhodě, protože neví oč přijde, a tak se mu jeví lepší jít sledovat televizi, ale prostě něco dělat... jen né čumět do té tečky.

Nejprve si pomoz dechem nadechni se a pak celý výdech noř se do té tečky... každý takový okamžik je semínkem dalšího takového okamžiku... a v tom pokračuj dokud se nedostaneš do pohody, kdy to vše jde samo a ty jsi ůžasně uvolněná a zbavená všech problému... kdy tě zahřívá tvé vlastní bytí nebojuje se sebou... a pak ti řeknu co dál.

Beznadějný případ