Ahojky štěstíčko... :-))

Nezlob se jestli tě otravuji... určitě napíšeš, že nééé... ;-) Ale mám takový dilema... cítím to co cítím... to co píšeš je jakoby z mého nitra vycházelo... taky jsem si prošla vším tím utrpením od jedné nauky k druhé... vím, že stále putuji... kdybych už byla totiž "probuzená" dilema by nebylo... ale otázka na tebe tedy zní....

Jsem odpovědná za svoje dvě malé děti? Abych to upřesnila... já chci něco... ale hledím na děti... vím, že to co chci udělat... jim vezme veškeré tzv. civilizované pohodlí... se kterým jsou spjatí odmala... mám právo to udělat? Nebo mám dělat to co cítím... a děti ať se podřídí tzv. mému snu? Nemají i oni právo na svůj sen? Předem dík za odpověď...

Tvůj problém ani neexistuje... kdybys odešla a povedlo se ti to, pak bys zjistila, že jsi nemusela vůbec odcházet. Tajemství je v něčem jiném. Je to poezie každé chvilky... zbytečně se trápíš tím co bys měla a co bys neměla. Chtěl bych abys věděla, že v mém pohledu nejsi ani pozadu ani popředu, ani špatná ani dobrá. Jsi prostě... máma dvou dětí a ta máma je jistě dobrá máma.

Podívej se na film Božský Bruce.

Stačí přestat myslet na takové věci... zkus si uvědomit... že se tvým dětem něco stalo... jak se budeš cítit pak? Budeš mít výčitky, že jsi odešla... a ty budou dost silné na to aby tě otravovaly až dokonce života... Každý je na tom správném místě obklopen těmi skvělými okolnostmi a příležitostmi... jak a do čeho se ponořit a anihilovat své ego v činnosti... či v péči přednostně o druhé...

Jde o to přijmout se taková jaká jsi v situaci v jaké jsi a vidět... že vše je dobré... vše je tak jak má být... a pak lze vykouzlit úsměv a povzbudit kohokoliv na duchu.

Já ti nikdy nic nebudu vyčítat... možná jen to, že to co děláš neděláš s plným srdcem. Musíš poznat že i prach na okně je svatý... a tak se chovat ke všemu včetně situací co tě potkávájí.

Měj se ráda... to je celé... říkej si to neustále dokud se to nezačne probouzet...

Beznadějný případ