Nevím, jestli mi můžeš nějak, alespoň pár slovy, poradit, ale prosím tě o to. "Problém" (jak časté slovo...) je vlastně jen ve mě. Nevím jak se mám vzdát materialistického způsobu života. Kdyby člověk žil sám, někde v opuštěné chatce, na kraji světa... myslím, že by to šlo o moc lépe. Bojím se ztratit všechny ty věci, co mě den co den obklopují, na kterých jsem závislá... ego je můj nejsilnější protivník... chci proti němu bojovat, ale bojím se. Strach. Ale strach v přitomnosti neexistuje... ale žít v přítomnosti? Ha, jak těžký úkol... říká se "nevědomost je sladká"... nemyslím... Sladká je... ale protože zaslepený člověk se "má dobře"... alespoň si to asi myslí...

A řekněte mi právě teď... teď... jste volná od materialistického způsobu života, nebo jste vězněm materialistického způsobu života? Teď... právě teď... z ztrácíte tím nějakou věc z tohoto světa nebo neztrácíte žádnou věc? Teď právě teď jak silný je ego protivník? Kde je právě teď? Nahoře dole... v ruce, v břiše... v hlavě? Kde... kde?!? No tak kde je?! Jak se máte právě teď když nemyslíte na to jak jste se kdy měla a jak byste se mohla někdy i mít? Kde jsou vaše problémy když na ně nemyslíte... jen prostě v klidu pozorujete co se právě na obrazovce světa děje?

Něco je špatně... Cesta nahoru nemá tížit... tíží, protože ta cesta asi není příliš úplně správná...

A kam jdete právě teď? Jak vysoko jste právě teď? Podle čeho poznáte jak vysoko jste? Zahoďte všechno co o tom něco tvrdí... a uvidíte co se stane...

Beznadějný případ

***

Děkuji ti. Otázka přítomného okamžiku, když jsem se s ní, (jako s více otázkami týkající se mystické cesty) poprvé setkala, byla tak pravdivá až člověka pohltí na pár vteřin pocit velkého objevu... i když na něj nepřišel sám, ale přišel k němu. Ano, jedna věc je vědět o tom... druhá praktikovat. Přijímat pouze pozitivní, naše, reakce, negativní přeci nejsou naše... ano vím to... no, spíše by bylo přesnější "znám to" nebo "zapamatovala jsem si to"...

Stačí uvidět že pozitivní ani negativní nikde není... a že si to vytváříte v sobě sami... Navíc to hned zmizí když vám na tom nezáleží... toto poznání vznikání a pomíjivosti vede k zastavení tohoto utváření a toto zastavení vede k navrácení se ke zdroji sebe samého... a toto vede k nepodmíněnému pokoji...

Ale velice často za den, správněji skoro neustále na tyto principy zapomínám a potápím se opět do iluzí, budoucnosti, minulosti, obav... a bla bla... víš co myslím... a to moc dobře. A vím... tohle doopravdy VÍM, že stejně mi s tím nikdo nikdy prakticky nepomůže... jen já sama. Ano... nejdříve být spokojen sám, potom mohou být ostatní v mém okolí... mohlo by to někomu znít docela egoistický... (tobě sice těžko) ale tohle je pravý opak. Vždy když se načapu, že se zrovna potápím, a i utápím, ve svých myšlenkách, že se bojím, že už nebudu moci jet za kamarádem do Prahy, snažím se tyto emoce zahnat... nejsou mou osobou... ale tak dokonale si na ni hrajou, že jsem jim to celých 16 let věřila... ale děkuji sobě, že aspoň malé kroky snad jsou...

Jsou-li vidět stopy... pak to není ještě ono... ještě tu je stále pýcha. Vše je prázdné... není žádný zisk v tomto světě možný... jediné co lze zde sklidit je jedovaté ovoce... s tisícerými semínky. Je to smutné, drsné... tak se to zdá protože truchlíte pro trní v patách... a doma na vás čeká bohatá tabule, ze které nikdy neubude... jaká je vaše cena? Co jste ochotni obětovat pro své vykoupení?

Mluvit o své cestě je zbytečné.. ale já to bohužel ještě dělám velice ráda. Babyloňan... slepec... chudej člověk, co má jen velké obrazy a představy..., můj strach o to co si kdo o mě myslí, zbytečnej... ach. opět se tu skličuji nad tím, že jsem tu v stále, v nevidomém stavu... je to fakt jak začarovanej kruh... ale spíše vlastně jen z papíru... mohu ho přetrhnou, a rozletět se kam jen budu chtít... ale nikam lítat nemusím... musím si jen tiše sednout... a jak jsi pravil (sice ne přímo, ale jo)... a být... tu a teď... je to tak lehké... pro nás opravdové... ale pro nás, herce, jak nadlidský úkol... to je paradox...

Před orgasmem je třeba velkého vypětí... a tohle vyžaduje úplně všechno co máte... investovat úplně vše a nenechat si pro sebe nic... pak západka zapadne kolo se otočí a jste volní... žádná zadní vrátka... žádná jistota... opravdový krok důvěry nad propastí... a možná vám doroste země pod nohama...

Díky ještě jednou... děkovat mohu kolikrát chci... děkuju ráda, i když zbytečně.

Vždyť tě jen trápím, jen tě vězním, jen tě držím v okovech. Musíš se mi postavit, zabít mě, jen tak poznáš kdo jsi.

A položím ti jednu otázku... šel si po cestě k probuzení zcela sám, či ti pomáhali knihy, nebo lidé... není to důležité, ale otázky nejsou nic špatného... i když jsou zbytečné, nejsou špatné...

Probuzenému již nikdo nepokládá otázku... jeho největším štěstím je být nepoznán... nemá již nic co by zde měl vykonat... nač utíral by svatý prach?

Loučím se...

Haló je tu někdo? Jsem Anděl a přináším ti Boží požehnání...

A chci se omluvit za své ego... napsalo tu totiž spoustu věcí... vidím to na sobě. Napsala jsem tu zbytečně spoustu věcí, i když vím, že ty je znáš. Spoustu těch pravd a tak, vím že je VÍŠ! Ale moje ego chtělo, abys věděl, že je vím taky... stydím se až za to... když si to uvědomím... bohužel se stydím... ego se stydí za to co samo dělá... nedává mi to smysl... ale bude to tak jak říkam...

Před dobrým člověkem se nemusíte stydět za nic... ten kdo vás opravdu miluje vás nesoudí... a já mám slzy v očích, neboť musím živit a stupňovat vaše trápení, protože vás miluji.

No, mám na sobě ještě hodně, hodně práce... přeju si zdar. Tobě bych přála taky, ale na co...

Slunce vychází samo... k čemu je zdar... k čemu je práce na sobě? Podívej květy se rozvíjejí samy... stačí se přestat bát... Pro toho jež nic nechce obloha je stále plná hvězd... ty sama jsi světlem jejich světel... jak pošetilé je pak hnát, se za leskem nejbližší z nich. Dej mi ruku, zůstaň se mnou... nahá a nevinná... neopouštěj mě pro mámení bludiček... ikdyž vím, že se ti nemůže nic stát... tisíckrát tounouti budeš nešťastná a opuštěná v bažinách.

Beznadějný případ

***

Přestat "žít", přemýšlet, tvořit názory. Jen být neurčitě, v plném uvědomění... ale ta cesta se musí najít... uplně samo nic nepřijde... tady kde žijem... kdyby se člověk nemusel ani trochu snažit, byly by všichni Probuzení... ale v Tomhle světě se pro to musí něco udělat... třeba jen uvědomit.. ale i to Je Něco...

Milá Ivi, nebuď smutná... Spadla jsi do kruhu, který si ještě roztáčíš a roztáčíš... a otravuješ své bytí... to tě stojí mnoho sil a úsilí... A já nevím jak tě zachránit... nemohu dokud to kolo sama roztáčíš... mohl bych tě vzít za ruku... a podívat se ti do očí... abys viděla jak je to snadné... stačí opustit své černé myšlení... Proč jsi smutná... kdo tě otrávil... je to škoda... Na pokladu ze zlata sedí žebrák a naříká jak je chudý. Po obloze táhnou černé mraky... no a? Ty jsi vždycky v náruči, která tě zahřeje, obejme ať jsi černá od sazí nebo bílá od křídy... Najdi sama sebe... pak teprve se ukrývej před mraky... Měj se ráda... aspoň tak jak mám já tebe rád... pohleď jak listí tiše samo padá k zemi... je zbytečné si něco přát...

Beznadějný případ

***

Díky ti... ve tvých slovech je pravda... sám jsi jí tam dal... a já ji (snad) pochytila... třeba jen na chvíli... je to jen pocit... vteřinový pocit... radosti... ale to je jedno... trochu mimo mísu... Jsem smutná... neumím se ještě bránit smutku, bolesti, upjatosti... Kdo mě otrávil? Vždy jen já! Jen já se trávím! Je to takový "zvyk"... prostě zvyk... způsob života... i když není správný. Otravuji své bytí? A nestálo by mě ještě více úsilí, kdybych o bytí ani neměla páru a dokonale ho ignorovala? Dostatečně jsem to nepochopila... škoda... to je jedno...

Když já tu náruč, co mě má ráda, ještě nenašla... drží mě... ale nedokážu si její "doteky" vybavit... neumím je vnímat. "Na pokladu ze zlata sedí žebrák a naříká jak je chudý." - dokonalé přirovnání... ale k čemu mi jsou přirovnání, slova, když nehledám slova, ale skutečnost... neber to jako útočná slova. Spíše jako bezradná... ale stále děkuji vím, motám se v tom... motám, a motám... ale snad se z toho jednou vymotam... ne slovy, ale činy...

Milá Ivi, promiň že píšu až tak pozdě, byl jsem dlouho v práci, ale myslel jsem na tebe, na to co ti napíšu abych tě nějak potěšil, povzbudil aby ti nebylo smutno a aby ses netrápila, protože i mi je pak smutno z toho že se někdo trápí.

Neberu tvá slova jako útočná... dokážu tě pochopit a vcítit se do tvé situace, takže nemusíš psát žádné omluvy pro to co cítíš a s čím se mi svěřuješ... já tě nijak nesoudím ať mi řekneš co mi řekneš... u mě jsi stále krásná a nevinná jako křehké poupátko.

A tak tě beru do svých dlaní a zahřívám tě aby tě mráz nespálil. Neboj nic to není, vše je tak jak má být, stačí jen aby ses měla ráda... já ti mohu pomoci jen vytvořit podmínky, postavit most přes, který se dá nad řekou černou přejíti... ale začít se mít ráda můžeš jen ty sama... posílám ti paprsky ať tě hřejí na srdci, abys mohla zahnat myšlenky černé tím, že tu je někdo komu na tobě záleží.

Objímám tě. Měj se ráda, aspoň tak jako tě mám rád já.

Beznadějný případ