Milý Mesiáši (ostrovide vtipný, občas i sám sebe hecující)!

V mém životě dlouho trvalo, než jsem si připustila svou skrytou závislost na duševních útrapách, které si sama způsobuji. Šokovalo mě zjištění, že jsem na svou bolest a sebeobětování neuvěřitelně pyšná a bez ní si připadám jaksi méně důležitá. Nesnášela jsem uniformitu, nechtěla se podobat ostatním, ale dnes vím, že to nebylo proto, že by ostatní byli až tak špatní. To já jsem chtěla být za každou cenu jiná. Nebyla jsem však dost chytrá na to, abych chápala, že právě tato cesta vede k vnitřní osamělosti. Uvádět další příklady "trhání se sama na kusy" by byla nuda, je to pořád na jedno brdo. A všechny jsou o umělé závislosti na něčem.

Jsem ráda, že věci nazýváš tak, jak si zaslouží a píšeš to, co píšeš. Mě osobně jsi ušetřil hodně průtahů a zdržení s mnoha variantami různých duchovních směrů a podsměrů. Kdo pochopí a v praxi přistoupí na "Tvou hru" má šanci PRASE zabít a ze sítě se vymotat. A vymotat se chci - není jiná možnost!

Síť vidí jen prase, vymotat se chce zase jen prase, zkušenosti a moudrost hromadí zase jen prase... postí se jen prase a cvičí jen prase. Nemůžeš s tím nic dělat... pokud existuje sebemenší naděje na tvůj úspěch... přijmi své věčné zatracení jako holý fakt... a ocitneš se rázem na kříži... jinak budeš šlapat širokou cestu do nebes po věky věků aniž bys došla kdy cíle.

Praxe není ani tak těžká, jako ošidná. Jednou flákneš EGO (myslíš si, že dostalo pořádně) a ono se rozpadne na desítky drobných "egoušků", kteří se rozlezou a máš je všude a jsou nepolapitelní a strašně roztomilí! Kontroverzní pocity se člověk naučí rozpoznat poměrně rychle, ale ty druhé... krásné, úžasné, napínavé... to je občas problém. Umět takové sebevzrušení, nebo sebepochválení jen přivítat (..á, ty už jsi zase tady ?), prohlédnout a nechat projít a odejít...) Zvláště, když se můj stupeň emocionality podobá špatně zajištěnému skladu výbušnin, znám jedinou možnost: pozorovat se z povzdálí.

Kdo hledí na perlu... kdo si přišel a zdarma nabral... proč by usiloval (draze kupoval) v tomto světě (včetně přizně Boží) o cokoliv pomíjivého? Prázdná je cesta... prosta zisku uznání a vycenění... od těch štěkajících psů a rozežraných prasat...

Napsal jsi už hodně pro ty, kteří se tu nechtějí dál takhle trápit a plácat a polemizovat s těmi, kteří se tak snaží jen "ostřit svůj důvtip", je asi vysilující. To, co ale smysl má, jsou techniky, jak "se vrátit domů". Těch není nikdy dost.

Nikdo není doma a nikdo není venku. Pouze si tu něco excelentně vymýšlí a vy to musíte pak prožívat, protože jste zajatci Otce lži.

Stejně, kdo nezačne cvičit (ráda lezu ze své kůže do jiné kůže a dívám se na svět jinýma očima), zůstane v zajetí mysli, nikdy nic nepochopí a nezmění. Kdybych "viděla" tak jasně jako Ty, psala bych do zemdlení. Není jiný způsob...

Nikdo mi neřekne jak jasně vidím... ale kdybych ti to vidění na chvilku půjčil... smála by ses sama sobě za to co jsi teď tak vážně napsala...

Hlas odnikud.

Ale no tak...

Beznadějný případ

***

Milý Mesiáši! Mluvíš jazykem, kterému občas nerozumím. Co je to úděl "věčného zatracení"? Je to opak nalezení?

Opaky neexistují.

Přijímám to, čeho se nejvíc bojím.

To ti nebude k ničemu. Nemůžeš nic přijmout ani nic ztratit. K čemu je pak všechen strach? Hry jsou tu marnivé, prohlédni klamy a jsi volná.

Třeba je věčné zatracení přesně to, kam patřím. Možná tam už nebudou žádné pitomé otázky... konec nesmyslného bloudění v kruhu.

Pššt... jinak všechno propásneš...

Zdáš se Ty mně, nebo já Tobě?

To ve snu není důležité. Taková bádání tě jen odvádějí od zdroje zdání i nezdání...

Jak se mám vzdát sama sebe, když nevím, kdo jsem? Jak mám přestat usilovat, když mám odjakživa pocit, že to nejsem já, kdo usiluje. Jak se zbavit něčeho, co vlastně nemám?

Odlož všechna "moje" a pak bude vše tak jak má být samo od sebe.

Když např. řekneš: "obrať svůj pohled dovnitř", umím to udělat. Umím si pokecat se svaly, bílými krvinkami a krevními destičkami, ale je to jen tělo,... nejsem to Já.

Obrátit pohled dovnitř není to co píšeš. Stále se díváš z venku... uvnitř není nic co by mělo tvar a jméno...

A o sobě vůbec netuším, co jsem a jak jsem daleko. Jediné co vím, že jsem "šmírák". Nemám žádné zásady, pevné názory, jediné co často cítím: silnou empatii s živými i neživými bytostmi.

Cítíš jenom své domněnky. Nic to nevyřeší. Je třeba jít ještě i za to... neboť tam kde je něco je všechno. Mě je uplně ukradené jak se hodnotíš.

Říkají mi Jami. Ale jsem spíše jen "hlas", kousek "prázdna"... SOBĚ NAPOSPAS.

Nevytvářej kategorie... proč si to děláš? Já to nikdy nedocením... mám rád ticho... z toho co mi píšeš se mi zvedá žaludek.

P.S.: Ale smích v libovolných dávkách mohu ve dne v noci!

Smích a pláč jdou ruku v ruce... ale daleko nad vším směšným a smutným leží zář, která nepodléhá změnám.

P.S. Budeš-li mít chuť odpovědět, prosím, zkus, nechytat mě za slovo. Snažím se pochopit to, co chceš sdělit daleko za slovy a ve škvírách mezi myšlenkami. Není to jednoduché mezi Tvými hromy a blesky. Ohlušena randálem burácení proti Satanovi a oslněna dramatickými výpady, musím některé texty číst několikrát, než se k nim dokážu přiblížit, než se mi ze slov poštěstí vydloubnout něco, co se ke mně přisaje, zvnitřní se to, stane se to zřejmým a... prostě se to stane!

Neprosím se nikoho o pochopení. Pochopení ostatních mi smrdí. A jsem rád, že to není jednoduché... Kéž by mě všichni zavrhli, abych mohl být volný...

(Něco mě celé noci kouše, lechtá a svědí. A hele, ona to není blecha, ona je to... pravda.)

Jen lež ke lži se takhle lísá... pravda se na to jen dívá a je jí to jedno.

Slova jsou často těžkopádná a skoro zbytečná a někteří Tví čtenáři (jako např. já) - hodně natvrdlí. I když Tě to hodně štve, dokud budeš ochoten odpovídat, budu se ptát. Ale může to být i naopak. Konec konců tenhle způsob sebezničení sis vybral taky sám! (Nápodobně!)

Co tady můžu dělat? Jen cirkusového klauna v pekle.

Beznadějný případ