Ahoj. Z faktu, že jsem člověk, že jsem si tzv. vědom sám sebe, mě den ode dne běhá čím dál tím víc mráz po zádech. Je mi 23 a zoufale hledám nějaký cíl svého života, jenž by byl hoden snažení.

Nelze dosáhnout žádného cíle... ty jsi cíl sám. Uvědomuj si... "Já jsem ten nejdůležitější cíl." Proč chceš honit své vlastní nebo cizí sny, když ti teď k sobě samému nic nechybí? Copak nechápeš... že toto všechno snažení a úsilí... pokušení a stimulace pochybností má za úkol... tě z toho cíle vyhodit?

Jediné, co vím (=co jsem si přečet v téch haldách knih), je, že mám odstranit ego.

Pochybuješ-li o svém vlastním stavu... pak budeš náchylný věřit obdobným pitominám... uvědom se sám v sobě... a pak takovéhle pokušeníčka tě už nerozhodí... Peklo pracuje na principu, že se snažíš dohnat a uchopit svůj vlastní sen... což ti přinese zas nějaký úspěch... tedy další sen... sen motivovaný snem... jen aby upoutal tvou pozornost od tebe sama a svedl ji od skutečnosti do světa rezavých cetek... života a smrti... a starostí o pekelné panstvo ve vlastní hlavě.

Cha! Asi jsem úplný magor, ale pořád nechápu, jak mysl bez ega může tělu zajistit uspokojení zakl. potřeb, aby ono nepošlo hlady.

A jak vypadá tvé ego? Jakou má barvu, tvar, vůni... hledej...

Jsem otrokem své nevědomosti.

A když na to nepomyslíš... když si sám o svém stavu nic nemyslíš... tak co jsi pak? Jaký jsi... když slyšíš šumění listí?

Už pár let v intervalech horečného hledání střídanými intervaly skeptického ateismu procházím tzv. knihy s duchovní tématikou, ale je mi to na nic. Už mám všeho až po krk. Motá se mi hlava, život utíká do nenávratna, den ode dne je mi čím dál víc smutno.

Nedivím se ti, když se pořád babráš ve sračkách... všechno co tě sere má jen jedno místo původu... Zkus se zabít hladověním v lese pod širákem...

Chci prostě, jednoduše a přesně vědět, CO a PROČ mám v životě dělat.

Jo... tak to je trefa do černého... páč to ti nikdo neřekne... můžeš totiž všechno... Jsou tu však učení stvořená jen k tomu, aby člověka pošpinili a zotročili... programy jež říkají co je správné a co špatné... co peklu vyhovuje a co ne... každý jiný tvor si může dělat co chce... jen člověk nesmí... Nějaký Bůh nad ním dohlíží a pak ho potrestá... Toho kdo pozná pravdu... toho svět není hoden... je tedy pošetilé... klanět se světům a jejich pravidlům či Bohům... a bát se jejich Satanů... natož... hledat si v tomto světě životní cíl...

Žádné zdlouhavé vysvětlování. Představuju si návod typu: Denně dělej tohle a tohle, pak se stane tohle a tohle. Nechci toho moc?

Ne... chceš jen dudlík... jsi již blízko... a tak je lákavější šáhnout po dudlíku... přijď si pro odpuštění... přijď na kazání... a budeš mít klid... ale hlavně že pro svůj klid musíš něco dudlíkového vykonat...

Nebo v čem je chyba? Nevím. Jsem nevědomý chudák a svou nevědomostí těžce trpím. Nevím, jak to změnit.

A kdo ti říká jaký jsi? Toho neposlouchej... a starosti nebudeš s tím mít... Zkus to říct praseti... "Jsi jen nevědomé prase! Pouhý chudák a svou nevědomostí ve svém hnoji a špíně trpíš!" A koukej proč se ho to nedotkne... Protože ono stojí na pevné zemi... ukotvené ve svém přirozeně dokonalém stavu... s lehkostí bytí... drží perlu tichou... proč by se zajímalo o sladké a jedovaté řeči?

Přátelé mne považují za člověka s hlubokými myšlenkami. O jak mi to lichotí, jak mi to chutná!

Sám si je na sebe poslal... aby jsi mohl mít motiv pachtit se dál ve sračkách. A budou ti lichotit tím víc, čím víc budeš toho chtít nechat.

Nemám odvahu jim říct, že jsem jenom obyčejný tupec. Ale doufám, že ještě mám odvahu vydat se uskutečnit něco, co má smysl.

Pak uskutečni NIC ve vlastní hlavě... a máš pokoj od všech uskutečňování.

Všechno se mi bortí pod rukama, protože nevím, co chci.

Bingo... zase trefa do černého... člověk totiž chce snít... aby se mohl o něco snažit... protože ten kdo se už o nic nesnaží... je z pohledu Buddhy v cíli... ale z pohledu světa... je to opovržení hodný člověk, jež kazí morálku... v pracovních četách těch mocných co uvěznili lidskou mysl a tím zotročili lidské tělo ke snažení a starostem o svou růžovou zbudoucnost... v tomto světě pod jejich vládou. Ale ani ti mocní neví co chtějí... všichni hledají klid a ustání všech starostí... což zkrze žádné snažení nelze dosáhnout... a proto nikdo nenalezne konečného spočinutí a radosti ptákům vrozené...

Tak hledám opěrný bod. Nenacházím ho.

Protože žádný není... všechny jsou umělé... pomíjivé... furt se to mění tak jako se mění tvé myšlenky... Nemůžeš ho najít, protože už v něm jsi...

(Mimochodem, jak to, že všichni z mého fyzického dosahu, rodina, přátelé, atd., vědí co chtít a vcelku úspěšně se pachtí za těmi všemi světskými cíli?)

Dudlíky jsou mocné... leč... když jim je vezmeš... bude hned oheň na střeše. Podle toho poznáš Buddhu... když mu vezmeš dudlík neřve... Taková církev když ji někdo jen šáhnul na dudlík... tak ho hned museli upálit... Zkus někomu zmařit to o čem sní... a na čem pracuje... a uvidíš sám kde skončíš...

Intelekt zrazuje, stále se točím v kruhu, vysmívaje se sám sobě do očí. POMOC!

A komu patří tyto myšlenky? Odkud přišly a kde jsou teď? Vždyť nevydrží ani pár sekund na místě... asi nejsou nijak důležité...

Beznadějný případ