Takto to je už pár týdnů. Vždy, když jsem úplně sám nesmyslnost všeho mě pohltí jako nikdy předtím. Je to velmi intenzívní "duševní" bolest, bez myšlenek. Pocit vyzvracet hnus všeho co ve mě předstírá smysl. Cítím silné fyzické nutkání zvracet. Silný a intenzívní pocit v hrdle. Jdu směrem na wc a cestou se to vždy ztratí. Ale samotné nutkání později vrcholí, zatočí se mi mírně hlava a potom přichází uvolnění, fyzické i duševní... něco jako po sexu. Najednou mám hlavu prázdnou a prostor dostává nový rozměr... tedy spíš ztrácí pro sebe nějaký důležitý parametr a pak to přichází... Neumím to popsat... jako by jsem vyplňoval celý prostor a nemusel ani dýchat... všechno ostatní jako by dýchalo za mě. A po dlouhé chvíli se sám nevím proč něco dělat a vše spadne do starých kolejí.

A když si uvědomím, že jsem tomu zase podlehl... tak mě to skutečně nasere! Kurva! Asi mám strach, že kdyby jsem si strčil prst do hrdla tak vyzvracím sám sebe. A hned na to mi bleskne hlavou... "A co potom?" Co bude s tím tělem?..." Do prdele... koho to kurva zajímá co bude a drž už svou špinavou slintající hubu! Já už zachraňovat sám sebe nebudu.

Neumím najít to k čemu se ještě připoutávám... uniká mi to mezi prsty. A ještě k tomu mám i strach o sebe. Přiznávám, že už nerozumím ničemu. Někdy mě přepadne pocit zajít si přes léto tak na měsíc dva do lesa a být ticho... Ale asi je to jen další pokus o únik před tím, co mi stále utíká mezi prsty a potichu se směje pod fousy... Ale mně ty hry na kočku a myš už nebaví, nemám sílu a motivace už neexistuje... Vítěz je i tak poraženým a ten druhý poražený zůstává poraženým taky...

Jsem v kruhu a nevidím cestu ven... a co je to... vždyť jsem si kruh i východ z něho vyčaroval sám... abych dal všemu aspoň nějaký smysl... aby tam byla snaha a cíl aspoň něco dosáhnout... dosáhnout východ z této situace a překonat to... Zvládnout to a dostat medajli. "Cože?" Vždyť já vyjebávám sám ze sebou v jednom kuse!!! Kde to vlastně jsem? Zatím jsem okolo sebe nepotkal nikoho kdo by se tu vyvracel.

Přečetl jsem si tvůj text "Dobrý klamář kalamář." Zhrnul jsi tam to co mě trápilo roky, ale nechtěl jsem si to připustit a dát to do slov... vyslechnout sám sebe. Včera se karta obrátila... a dnes už i tato karta mizí...

Věřil jsem mnohým věcem... ve vykoupení zkrze ostatní... studoval jsem svaté knihy, vlčí písmo šedých, prastarých a slepých... mrtvé věci mi ukazovali cestu. Potom jsem našel startér k buldozeru a domeček z karet se začal hroutit. Právě padá ta poslední karta. Měl jsem ji velmi rád... Její pád bude ještě dlouhý a bude to asi bolet. To jen tuším... tak mě hlas uvnitř varoval, právě ten bláznivý věštec z karet to byl. No... stejně si myslím, že na tom nezáleží... Ani na nesmyslnosti mi už nezáleží... Bludný kruh tu není a nikdy nebyl a není ani potřebný východ z něho... konečně na ničem nezáleží...

Hmm... je mi tak divně... ani dobře ani špatně.... tak nijak... Vesele a smutně najednou... Asi se podívám do ledničky, jestli tam nemám nějaké dobré víno... Napiju se na sebe.

Definice sračky : Cesta se line každým směrem a je v každém bodě. Současně a přitom nikde. Vepředu i vzadu... nahoře i dole... Nikam se nedá po ni jít... nikdy se nedalo a ani se nikdy nebude dát... Já sám sobě jsem tou cestou...

"Ku Ku... Čim Čim... Tú... Tú... Brrmmmmm... Vrkůůů... Haf Haf... Nejez to! Je to fuj! Budeš nemocný... Jedny Startky... Haló Taxi..."

Beznadějný případ

***

Na tohle jsem minule zapomněl:

1) Co je to otázka.

Možná mnou vymyšlená touha, kdy jsem neopatrně zaměnil pozornost za zvědavost a už se v tom vezl, nebo stručně - ztráta nadhledu.

Možná? Pátrejte pořádně dál... a nezastavujte se u žádných asi ani možná. Dokud přicházejí nějaké slovní odpovědi, odpovídá vám mysl, která si vymýšlí abyste nešel za ni... Podle toho poznáte, že se ptáte špatně... nikdy se tímto způsobem nedostanete za její hranice... Teprve až vám začne odpovídat ticho... pak poznáte, že jste se ptal, nebo že hledáte správně... pak s každou další odpovědí... budete stoupat k nebesům...

2) Proč, z čeho, jak a kde vzniká otázka.

Z čeho - z mé nespokojenosti s čímkoliv.

A z čeho vzniká pak ta nespokojenost?

Jak - u mně asi tak, jak jsem napsal v bodě 1.

Ale tam je napsáno jen možná...

Kde - asi jedině v mé hlavě, ve které to někdy docela hučí.

A tvá hlava existuje pak kde?

Proč - tak tohle je taky moje otázka a důvod proč píšu.

A jak poznáte, že je je ta otázka vaše? Chcete snad tvrdit, že vše co zachytíte svým vnímáním je pak navždy vaše?

3) Kdo se ptá a na co.

Ptám se já, ale co se za tímhle "já" skrývá nedovedu popsat pravdivě.

Nepopisujte! Jen se na to zblízka pořádně podívejte... co jste vlastně vy... vy... vy... ne co si o sobě myslíte... ale co je tím co myslí...

Na co se ptám - abych odpovědí umlčel toho kdo se ptá... i když to tak jednoduché s tím umlčením není, což je nakonec moje další otázka.

Takže chodíte v začarovaném kruhu... a neexistuje žádná informace vnitřní či vnější opírající se o myšlení, která by byla schopna vysvobodit vás. Musíte jít za myšlení... za slova... za sebe... do ticha... všechno ostatní nechte být... soustřeďujte se pouze na to co je tím, co vnímá, vidí, myslí, hledá... atd... vždy podle aktuální situace.

4) Co se děje s odpovědí.

Nevím zatím tvou odpověď, tak nevím. Jenom bych si něco vymýšlel.

Kvůli svému vymýšlení... vymýšlení otázek a odpovědí, termínů vím a nevím... ji stále nevidíte.

Proč tedy vznikne otázka, co je prvotní příčinou, nebo-li jak je to možné, že se někdy skrz ní sám dokážu vyhodit ze svého vhledu, klidu? Vím jak se to stane, když se to děje, ale nevím proč se tak děje, co to zapříčinilo.

Když vám řeknu jak se vaří oběd... nenasytí vás to. Chcete-li být sytý nežebrejte na slovech... zaměřte pozornost od myšlení k pozorování toho co jak se zrovna projevuje když se to někde (ne vám) děje... jak vzniká identifikace toho, že je to vaše... atd...

Taky si někomu odepsal, aby se "ozbrojil" pozornosti bez úsilí. Tohle mi jde jedině tak v přírodě, o samotě. Jakmile se dostanu do společnosti, nebo stačí pouze že jsem sám v bytě... a na udržení bdělosti už pak musím vyvinout značné úsilí. Když v tom úsilí jenom trochu polevím, hned okolí získává na akceleraci a já mám co dělat, abych tomu nepropadnul jako klíče kanálem. Co s tím? Stačí být trpělivý? Zajímavá je taky situace, když je v práci každý pod velkým stresem a shonem... v té chvíli se o to nemusím snažit ani zamák, jde to samo od sebe.

Děláte chybu v tom, že věnujete pozornost úsilí a snaze... kdybyste stejnou pozornost věnoval svému přirozenému stavu, již dávno by jste létal nad vším.

Beznadějný případ