Guru, jdu si k tobě sama "pro ránu do palice". Vím, že jsem "ovce ze stáda", přesto tě tu prosím o tvou odpověď. Mám syna (Vojtu 12 let), 8 let jsem ho vychovávala sama, přísně, drezurou, tátu nepoznal, 4 a půl roku mám partnerský vztah, ve kterém se celou dobu společně učíme žít, proto lze těžko říct, že je fungující - "ti dva" mají od sebe odstup, ne-li averzi a já mezi nimi "létám". Od roku 2002 se snažím o změnu svého života, žít pozitivně, stát se laskavou matkou, brát je oba bezpodmínečně, apod., avšak vše je jinak. Já za sebe jsem ráda, že jsem se dala na duchovní cestu - Miluj svůj život, Tvůrčí představivost, Princip LOLA, Cesta k lásce, apod. - změnilo mě to a chápu, že to zároveň změnilo i je dva, avšak jinak než chci, což taky chápu, že si to "zasloužíme" a tady se ptám, co je špatně, co já dělám špatně - přestali si rozumět úplně, volno trávíme odděleně, můj partner Tom Vojtovi nemůže přijít na jméno (ale až od doby, co jsem začala se změnou svého chování k nim - laskavější k Vojtovi, zřejmě jsem přehoupla z jednoho extrému do druhého - z macechy k benevolenci) i Vojta je radši mimo jeho společnost, je bez kamarádů, nerad chodí do školy a má neustále zdravotní problémy - zlomená pravá ruka, slepé střevo, námahová zlomenina levého nártu; bolesti hlavy, břicha, průjmy, apod. zažívá téměř každé pondělí ráno. Přiznám se, že mám zmatek v hlavě, jak dál. Skoro vždy při jeho "nemocech" s ním jednám z pozice dospělého, že musí do školy. Jinými slovy s ním bojuji. Já mám pocit, že do školy musí chodit. On se škole vyhýbá, jak může. (Má tak zameškáno, že mu chybí asi v 5ti předmětech známky, aby mohl být klasifikovaný, takže nejspíš zůstane bez vysvědčení a bude v březnu přezkoušen.) Před vánocemi jsem rezignovala, to je asi nejvýstižnější slovo a dovolila jsem mu, ať si řídí svůj život, jak on chce. (Což se děje jen, co se týče školy a PC, jinak je vše při starém, téměř na vše se mě ptá, což já vím, že je špatně.) A jak to dopadlo ? Hned 3.1.05 ho začala bolet hlava, a tak od 4.1. přestal chodit do školy a já teď nechci hned porušit "volnost", kterou jsem mu dovolila. Ale dobrý pocit z toho nemám a tady je ten rozpor, že nevím, co dělat. Nechci mu nic nařizovat, ale jsem bez pocitu, že si může dělat, co chce. Omlouvám se, je to moc zmateně psané, snad mi porozumíš, o co se mi jedná. Vím, že je chyba u mě, ale už nevím v čem a tedy, co mohu změnit. Chci být bezpodmínečná a jsem zřejmě moc benevolentní. Možná mám taky strach si přiznat, že jeho zdravotní problémy jsou způsobeny přítomností mého partnera, protože od narození Vojty do jeho 8 let jsme žili sami. A pokud ano, tak jak dál? Mám skončit partnerský vztah? Mám hodit flintu do žita?

Věřila jsem v duchovní svět a život, až do října minulého roku, kdy jsem na internetu narazila na tvé stránky, které mě oslovily a zároveň ve mně vyvolaly takový zmatek, že teď nevím, jak dál. Moc se mi líbí tvé a znám to i z knih "teď a tady". A nejvíc se snažím, brát vše pokorně, tak jak přichází. Něco se daří, někdy ne. Proto i tento "náš vztah" se snažím brát takový jaký je, i je se snažím brát takové jací jsou. Teď však jsou Vojtovy problémy intenzivnější a sama jsem se svým rozhodnutím "dělej si, co chceš", dostala do takové situace, že jsem se rozhodla ti napsat, ať mi "vypereš žaludek i mysl, ať dostanu od tebe ránu z milosti". Já a myslím si, že i Vojta už dlouho žijeme smutně, znuděně, bez radosti, bez energie.

GURU prosím o nakopnutí správným směrem nebo správným rozhodnutím, jak se chovat k synovi, k partnerovi, oni k sobě, jak najít tu "zlatou střední cestu" ! Hned mě napadlo, že ji hledá mé ego, jak ale žít ve společnosti, když už mám závazky ? Rodina, Škola, práce...

Děkuji ti za tvůj čas i tvou odpověď.

P.S. Dá se říct, že od toho rozhodnutí před vánocemi trpím kašlem do dneška. Zlobím se, že? A přitom si myslím, že jeho i sebe mám ráda. Proč si člověk sám takto komplikuje život, už jenom tím, že cizího člověka prosím o radu?

Nemohu vám poradit, protože nevím co je dobré... nevím co je správné. Pro mě ať to dopadne jakkoliv bude to holý fakt.

Mohu vám však sdělit příčiny toho proč se děje to co se děje. Mi samotnému trvalo dost dlouho, než jsem přišel na to, že nelze vyhovět všem stranám současně... ať vyhovím jednomu koho mám rád, tak toho druhého podvedu... hovořit o tom s oběma stranami už vůbec nemá smysl, protože tím ublížím všem třem. Takže ať udělám cokoliv, vždy se najde někdo kdo to odskáče. Hledal jsem roky nějaký kompromis... a... nenašel.

Každý vztah je problém... zjistil jsem, že s lidmi, kteří ke mně vůbec nic necítí se cítím nejsvobodněji.

A teď k vašemu problému. Váš syn žárlí. To je celé... No a teď žárlí i ten partner.... oba se cítí být ošizování... jsou jako sokové. A co dělá dítě když si ho nevšímáte? Začne zlobit. Vše je jen o upoutání pozornosti... taktiky se nemění. Jedináčci nebo nějak handicapovaní třeba obezitou... že se jim ostatní posmívají... jsou zvlášť upjatí na svou matku... viděl jsem vztahy a zázemí, které by ostatní děti mohli závidět. Viděl jsem tulit se k mamince "dítě" kterému bylo přes 16 let tak, jako kdyby mu bylo pět.

Proto se váš syn cítí asi tak, jako když vy byste zjistila, že člověk kterého máte ráda, se kterým jste vážně počítala jako s partnerem na celý život, vás podvedl s nějakou jinou. Je to velká rána.

Bylo by řešení, ale není to v mých rukách... ti dva by se mohli dát dohromady, pokud by se vám něco vážnějšího stalo. Protože společná starost, cesta, odsud, okolnost lidi spojuje. Ale je otázkou zda-li by to bylo dobře. Zkuste se odosobnit, nevkládejte do toho vlastní požadavky a podívejte se na celou věc jako někdo jiný. Někdo by v tom viděl jasné znamení, že to nebude nikdy klapat. Někdo by v tom viděl, zkoušku zda-li to dokážete nakonec vyřešit. Někdo by v tom viděl jen frašku, zbytečné komplikace, způsobené osobnímy zájmy všech zúčastněných, jež nakonec dopadne tak... že se to celé zhroutí, a ti tři si dělali tak dlouhou dobu jen peklo ze života a ještě je to poznamená předsudky i do dalšího života.

Zkuste si reálně představit, že se oběsil váš partner... zkuste si představit, že se oběsil váš syn... a zkuste si představit, že se oběsíte vy... a co bude pak s nimi asi dál... Pozorujte své pocity v každé situaci... a pak se můžete snadno rozhodnout... jak celou situaci vyřešíte. Neboť jen tak, že člověk o něco příjde může poznat na čem mu vlastně nejvíce záleželo. V tomto případě si lze vystačit i s pouhou reálnou představou.

To je tak všechno co bych k tomu mohl dodat.

Všechny problémy na této planetě jsou způsobeny sobectvím. Avšak kritizovat a potlačovat cizí sobectví z vlastního sobectví, vyvolá jen válku. Násilí ani hrozba nic nespraví. Je třeba aby každý sám začal za sebe uvnitř... neexistuje žádné globální opatření... žádný guru, který by udělal Ivánku "Cink" a všem by se žilo šťastně a spokojeně až do smrti. Právě tím, že chcete uzpůsobit, přirozený běh věcí podle svých přání, právě tím vyrábíte všechny své problémy. To mluvím i k těm, jež se zavázali pomáhat, a šířit něco ideálního do světa ve jménu čehokoliv, aby jej zdokonalili. On válčí... a kdo válčí... byť se zlem... již je Satanem poražen, nehledě na to, kolik toho vykonal.

Slepý Osel

***

Dobrý den. Mohl by jste mi poradit co mám udělat se vztahem s mámou my jsme pořád na sebe jako jepice a já si myslím, že mě nemá ráda, protože to nedává najevo pořád jen řve.

Já chci abyste se hádali. Proto se hádáte. Jenže vy se hádáte málo. Já chci abyste se hádali víc... abyste se hádali jako psi urvaní z řetězu... abyste se hádali tak intenzivně dokud se nestanete sami hněvem. Pokud to odmítnete budete se hádat bezvýsledně pořád. Dokud budete proti svému hněvu denně bojovat bude vás i denně ničit. Urvěte se z řetězu... k tomu vám přeji mnoho štěstí... Dej přečíst tuhle odpověď i mámě... a pak se do toho pořádně pusťte... neboť já vám nic neodpustím.

A pamatujte... neexistuje nic co by nevedlo ke svobodě... jedinou překážkou... je snaha ovládnout vlastní reakce... nic jiného vás nemůže uvěznit... pouze stud za sebe sama... stud způsobený honbou za svou dokonalostí... jež čerpá kritéria z různé právní, svaté a etické literatury... sepsanou lidmi jež se vás báli... lidmi jež aby vás mohli vykořisťovat... aby mohli být sami svatí museli... opakuji museli najít někde nějakou špínu... zvířata se jejich výmyslům vysmála... a Boha jim posrala... a tak tito světci... vladaři... a mocní nutí člověka, aby se tupíroval tak jak Satan káže. Neboť jen strach jedince z poskvrny sebe sama před bližním svým... zaručuje neomezenou moc vynálezci onoho pravidla poskvrnného nad všemi jedinci tomu pravidlu veřícími. A je-li ono pravidlo už veřejným zákonem... pak je to nekonečný úděl, jež se dědí z generace na generaci... neboť je to zákon co určuje co je dovoleno a co ne... a tak už od dětství není nikdo svobodný ve svém chování... a protože není svobodný... proto v sobě nosí zlost a škodolibost... Teprve až někdo překoná vlastní ješitnost... může se radovat ze skutečné svobody nazávislé na okolních podmínkách.

Slepý Osel

***

Odepsal jste mému synovi. Vím, že víte o čem mluvíte, jen se chci ujistit, že jsem pochopila správně. To se se svým synem mám hádat a říct mu vše, co mi "slina na jazyk přinese"? I taková slova, která vím, že mu ublíží? Neslušná a podobně? Promiňte, že se z vašeho pohledu ptám "blbě". Vy víte, já ne. Moc vám děkuji za váš čas a ochotu pomoci a věnovat se nám.

Jestliže cokoliv v sobě potlačíte... pak vás to začne ničit... Na začátku jde o malé věci... a kapka ke kapce... začne se to ozývat... a čím více se to ozývá tím častěji a tvrději se musí potlačovat... dělejte jak uznáte za vhodné... pokud si ani v rodině nemůžete vzájemně od hněvu pomoci... pak jste ztracené případy... a sejdete se v nemocnici... v lepším případě... třeba se žaludečními vředy... Kdyby se člověk uměl pořádně rozčílit... nebyly by na světě žádné války ani mnohé nádorové nemoci... Pokud se stydíte... sami před sebou... pak si zacpěte uši a řvěte na sebe hlava nehlava... ale zatím jsem žádné odvážlivce neviděl... jen zbabělce jež mezi sebou přehazují věčně horký a čím dál větší brambor... Zbabělce jež se chopí zbraní nebo třísknou dveřma právě v okamžiku kdy brambor přehodili na soupeřovu stranu...

Pro hněv sprostá slova neexistují... jde mu jen o jediné... dojít uspokojení... a to může jen zkrze vás... a tak je to s každou emocí... vy se nebojíte toho, že synovi ublížíte... bojíte se sama sebe... že se pak budete muset stydět... že ztratíte masku... svou autoritu... že jako dospělák selžete... a klesnete na úroveň rozmazleného a vztekajícího se fracka... Ano... hněv vám oběma nastaví v očích toho druhého zrcadlo... a toho se právě oba bojíte... bojíte se být totální... 20 let jste si utvářeli masku různým potlačováním...

Je zajímavé, že v otázce sexu ví každý co má dělat, aby se zbavil přetlaku... přikládá seč může... pomáhá sobě i protivníkovi... ale u vzteku, pláče, smutku... nikdo přiložit nechce a pomoci druhému taktéž nechce... ba naopak... nutí ho potlačovat...

Slepý Osel

***

Můj mesiáši, opět před tebou klečím na kolenou. Jsem tupá hlava... a chci to změnit. Mám problémy a ptám se, mám navštívit já i můj syn psychologickou poradnu? Víc jak 4-letý vztah víc jak 2 roky nefunguje. Proto jsem v půli ledna svého partnera poprosila o ukončení našeho vztahu, v klidu odešel.

To jste se rohodla tak, jak jsem předpokládal.

Byli jsme z toho oba smutní a nešťastní, ale vím, že jsem to musela udělat. Po 14 dnech jsem ho opět kontaktovala. Nic se nezměnilo před tím ani potom. Já vím, že ho k životu nepotřebuji, protože mi vlastně v ničem nepomůže, přesto jsem na něm příliš závislá a chybí mi. Důvod proč jsem ho poslala pryč, je můj syn. Ti dva mají vůči sobě averzi. To jste mi napsal, že můj syn na partnera žárlí. Taky jste mému synovi poradil, ať se pohádáme jak koni. On však nechce, mě jde lehce a hned na něj řvát a kde co mu vyčíst a zazlívat, on se brání, jen brečí, ať na něj neřvu a vše mu napíši. Tak jsme si napsali. On mi napsal, že nemá mého partnera rád, protože on nemá rád jeho a nemluví s ním, a když na něj promluví, tak jen škaredě. A já ho nemám ráda taky, protože na něj pořád jen řvu. A má pravdu, můj partner má vůči němu odstup, nedokáže mu nic říct, i když se mu to nelíbí, dokáže to jen sdělit mě, zřejmě ať to vyřeším, je pro něj rozmazlený a panovačný budižkničemu.

Takže u syna hněv už není... energie již změnila formu na depresi. Už nebojuje... vzdal to a jen se vnitřně ničí. Nemůže-li žít šťastně, nemá pro něj smysl se o sebe nijak starat... Nevyhledává proto žádné věci, které by ho měly těšit... jeho směr je uzavírání se a sebedestrukce... nemá chuť se radovat... čím víc by ho chtěl někdo něčím potěšit, tím větší bolest mu to bude způsobovat... jeho osobnost se musí nejprve uzdravit. A to žádný psycholog nedokáže, protože psycholog by mu musel nabídnout to co mu vnitřně chybí... ale psycholog s ním bude bojovat... všichni s ním budete bojovat... a proto ho jen stěží může někdo vnější metodou uzdravit, nehledě na to, že nikdo dnes nemá na nikoho čas (Proto se dávají tabletky) a ani pravomoc ho vyjmout z pro něj depresívního prostředí... ať už je to rodina, škola nebo ústav psychologický...

Rád bych vám sdělil na co vá máš syn nárok... má nárok na mateřskou lásku. Takže on je v právu protože je to váš vlastní syn. A tuto lásku vy nemůžete nijak předstírat... buď tam je a nebo není... nic mezi tím neexistuje. A co jste udělala vy? Násilím jste opustila partnera a teď každým pohledem každým gestem, slovem vůči svému synovi šíříte o to větší nenávist a výčitky. Proto se nic nezměnilo... Myslel jsem si, že pochopíte jak je třeba partnera opustit. Ale vy jste to odflákla... a nyní je vaše nenávist vůči synovi cítit ve vašem chování o to silněji... Váš syn není tak blbý... každý pozná předstíranou snahu... ale on nechce snahu... on o vaši a partnerovu snahu nemá zájem. Pochopíte to někdy? On nechce snahu on nechce faleš... a tu před ním vy nemůžete nijak skrýt, protože faleš umí poznat každé zvíře... natož pak frustrovaný člověk... Máte to napsáno na čele... v očích... ikdyž stojíte zády... celé vaše bytí křičí nenávistí. Jak to chcete ukrýt? Váš vlastní syn je pro vás překážka. A pokud je tomu tak, pak jste jako matka selhala.

A já při tom psaní se svým synem došla k závěru, že ho asi opravdu nemám ráda, proto se k němu odjakživa chovám macešsky. Nejspíš mu zazlívám rozpad mých vztahů (mého vztahu s jeho tátou a přitom já o narození syna tolik stála a vydupala si ho proti všemu a všem, a teď tohoto vztahu). Proč tedy mám pocit, že je mi lhostejný, že mě jen štve, trápí a podobně?

Protože předtím byl pro vás váš syn zdrojem štěstí a prostředkem ke spokojenosti. A dnes je zdrojem vašich problémů s partnerem a překážkou k vašemu osobnímu štěstí...

Vztah jsem musela ukončit, to vím, ale už nechápu proč k němu pořád tíhnu?

Protože se synem to už nebude jako dřív... navíc jste ho zradila tím, že jste se dali s partnerem zase dohromady... a tak vám mohu říct, že váš Syn vám už nikdy nebude věřit... a můžete jen doufat, že se vám později, až bude dospělý, nezačne i mstít. Tíhnete k partnerovi... protože jiný zdroj štěstí pro sebe nenacházíte. Syn váš už neuspokojuje... a tím to začalo... přestal vás uspokojovat a začla jste hledat náhradu... A teď tam máte schůzku tří překážek... vy tři jste se prostě museli hledat až jste se našli. Páč to s vámi třema shodně cvičí... takže lze vydedukovat jakou zkoušku musíte všichni složit... jste na tom teda úplně stejně.

Logicky si dovedu vysvětlit, že partner vůbec nestojí za to, abych sebe a svého syna a potažmo i partnera, trápila. Nikdo z nás neví, co dělat, jak to řešit a jak žít dál, spolu či bez sebe? Ne Vojta (syn) má jasno, nechce aby se partner vrátil. A má jistě pravdu. Jak to však dostat z hlavy, kde to vím do srdce, kde to necítím? Proto se Mesiáši ptám, mám já i syn navštívit psychologickou poradnu?

Copak se neslyšíte? Vy pořád bojujete se synem. A každého člověka, kterého vy po té zradě kontaktujete, bude váš syn automaticky považovat za spiklence a tedy svého nepřítele... prostě jste si to zavařila tím, že jste podcenila opuštění partnera a vzala jste to na lehkou váhu... a nyní se dostavily důsledky. A tak to bude pořád... dokud věci vnitřní budete odflinkávat... Vy jste v sobě jen věc rozumově potlačila... a ona vás za 14 dní dostala zase... chtěl jsem po vás ať se rohodnete s jasným stanoviskem bez kompromisů, tak aby se všechny city transformovaly a už by vás nesužovaly.

Vojta kromě problému zvaný MAMKA A TOM, má ještě problém ŠKOLA a DĚTI v ní, je bez kamarádů, prožívá ty muka sám. Já jak vidíte napíši vám a uleví se mi. On se s tím vypořádává sám a to je hrozné, to jsem opravdu macecha na entou. Vím, že plivat po sobě mi nepomůže... jak dál však?

Dospělák to řeší drogama... má sex... má mnoho ventilů... ale školák? Jak to má ventilovat? Co vám poradí psycholog? Má dítě právo požadovat psychologickou nápravu rodičů? Ne... takže všichni se budou snažit napravovat dítě... selžou-li rady a tabletky... přichází chirurgie a amputace... Jediná možnost na vaše sjednocení je, že se ocitnete v životně nebezpečné situaci všichni tři společně... ale nejsem Bůh abych to zařídil... a navíc by to nebylo ve složení vašich zkoušek správné. Vy žádáte furt řešení a okliku... místo abyste sami v sobě našli příčiny. Chcete aby se změnili vnější podmínky, abyste se vy nemuseli vnitřně měnit. A dokud se na věci budete dívat takto... žádný psycholog vás této zkoušky nezbaví... bude se vracet a vracet v ruzných variantách dál. Já vám pomoci nemohu, protože vy po mě chcete abych ocenil jako méněhodnotného jednoho z vás, aby se na jeho úkor ti druzí dravci dostali ke svému štěstí snáz. Copak jsem nějaký soudce? Nemám právo rozhodnout kdo z vás je ve větším právu žebrat osobní štěstí od druhých. Podle toho jak jste všichni tři paličatí se dá už předem tušit jak to zařidíte a psycholog je pro vás brána... ale já nevím jak to má dopadnout... pro mě i kdybyste se postříleli... tak je to správné... protože i to je krok k hledání odpovědi na rozdíl od všech přemýšlení... počet spálených životů nehraje v tom žádnou roli.

Mesiáši, proč se tak chováme, když v podstatě máme vše, co potřebujeme ke spokojenému životu? Relativní zdraví, rodinu, střechu nad hlavou, peníze, mládí! Jen to štěstí, spokojenost, lásku a klid v sobě máme hodně hluboko schované a to je ta chyba, že?

Chcete vědět co vám chybí ke štěstí? Nic... stačí se radostně vzdát jen toho po čem toužíte. A je to... To však nejde bez vhledu... takže být váma nesoustředím se na pomoc z venku, ale ptám se sám sebe uvnitř... odkud a proč se ve vás bere hněv.

Vím, že určitě vyslechnete mnoho takových a určitě i daleko horších příběhů, proto jste jistě Mesiáš, a proto vím, že Vy víte.

Já jen vím, že vy žádný problém nemáte... ale protože se držíte zuby nehty svého snu o větším štěstí... tak si ten problém jen tvoříte. Ve vás je odpověď... nespoléhejte se na pomoc zvenčí... neboť sami sebe jen o to víc okradete.

Když řeknu, že tomu nechám čas, jistě mě sepsujete, že čas není, prostě jen chci, že to nechám, jak se to vyvine samo v našich myšlenkách a potažmo v našich životech.

Stále spekulujete honěná následky aniž byste studovala příčinu v sobě... tu odstraňte a už nebudete muset takto uvažovat!

Jen co myslíte, pomohou nám psychologové??? Nebo Vy??? Vím pomoci si musíme sami, ale potřebujeme radu jak začít!!!

Nemám žádnou radu jak začít... protože jste stále honěná následkem. Ten kdo vám dá radu pouze slouží příčině, která vás trápí.

Dřív jsem byla závislá na lidech z Modré alfy (manželé Velechovští), pak jsem narazila na netu na Vaše stránky a nastal ve mě zmatek, co je správné a mám pocit, že začínám být závislá na Vás, na Vašich radách a odpovědích.

Pak je dobré si toto rychle přestat namlouvat... a začít konečně se ptát co vás k tomu nutí!

Co je klam a co je dobře???

Klam je všechno, co si o čemkoliv myslíte... ať už je to pro vás viděno jako klam nebo pravda... dobré nebo zlé... ať už to cítíte, vnímáte, slyšíte, chutnáte čímkoliv...

Mesiáši, Kriste, Otče můj, při jasné mysli tě tu prosím o jasnou radu, jak se chovat ke svému synovi, jak jej vychovávat, jak žít bez vztahu i ve vztahu, co si myslet, abych se cítila v každé situaci a vteřině svého života dobře jako Vy???

Tvá mysl není jasná... matka se nikdy neptá jak se má chovat ke svému dítěti... ani Bůh jí do toho nemůže kecat... tak je to jasné. Až přestanete přemýšlet o tom... jak byste svého syna změnila... až dokážete svého syna bezpodmínečně přijmout i jako trucanta... pak se vše obrátí... K dosažení tohoto vám stojí v cestě jen jedna překážka... a partner to není... jakmile syn bude uspokojen a dostane to co mu právem náleží... pak přestane žárlit i na partnera a vše se napraví... klíč k řešení máte vy sama uvnitř sebe... a na herecké výkony klidně zapomeňte...

Ulevilo se mi, že jsem Vám napsala. Děkuji.

A co vám vlastně stále přitěžuje? Na mě se moc nespoléhejte, protože já vám nesmím pomoci. Koláče zadarmo nabízejí placení lidé. Jenže takové koláče se rychle rozkutálejí. Máte v sobě jeden koláč... dar Otce a ten se nikdy nerozkutálí... najděte ho a neztrácejte čas řešením nějakých vztahů.

Slepý Osel

***

To je nářez, ale každé Vaše slovo v tomto mailu beru. Díky, jsem moc ráda, že jsem vás "potkala". Díky, vím, že mám, co napravovat!!! Jak krásně a přitom jednoduše jste mi to vyložil, myslím, že všemu rozumím. Děkuji.

Láska se snahou nedá v sobě vypěstovat... žádným cvičením... přichází sama... ale teprve tehdy až za své osobní cíle přestanete bojovat. A to lze pouze vhledem, že všechno co jste kdy získali a oč jste bojovali v jakékoliv sféře osobnosti, se nakonec obrací vždycky proti Otci jež dlí ve vás... a vy sklízíte vždy jen kamení a hady... ikdyž z pohledu stejně potižených jedinců jste oslavováni... Bez slovního uznání těch stejně šílených jedinců... co můžete zde jiného získat? Vždyť jste jen otroky mínění druhých... a co člověk to mínění... mír se sebou nikdy nenaleznete dokud se budete klanět rozdvojeným jazykům.

Slepý Osel