Ahoj nebo hari om? Koho zdravím? Kdo je On? Žádné jméno?

Žádné jméno... je taky jméno...

Já se jmenuji Veronika. Jógu cvičím 2 roky. Sama podle knihy. Došla jsem ke koncentraci a snad i meditaci. Při ní teď zažívám věci snad i zázračné a nemám komu o nich říci.

A co tě nutí někomu o tom něco říkat? Proč potřebuješ svět?

Chodím krátce do kurzu jógy, ale potřebuji opravdového učitele. Naposledy jsem při koncentraci na svíčku cítila od nohou směrem vzhůru světlo a teplo, které došlo až po spodní ret. Mohla jsem ho ovládat dechem, ale cítila jsem strach a tak jsem ho dál nepustila.

Lidé se bojí i vlastního hovna. Co by dělali kdyby něco zvenčí napadalo jejich vědomí a vměšovalo do jejich vědomí své emoce? Zajisté by to vnější ovládlo rychle celý svět... a nepotřebovalo by to ani média pro přenos informací... ale mohu vás ujistit, že nic kromě toho co si dovedete představit vně vašeho vědomí neexistuje... skutečné je jen to co si nedovedete představit. Co je to?

Poslední měsíc se mi vrátily vzpomínky na dětství, které byly dosud docela zapomenuty. Jako malá asi desetiletá holka jsem sama od sebe cvičila něco jako jógu, aniž bych věděla co to je. Nějaká dechová cvičení a asi i meditaci. Říkávala jsem tomu: Co je tam dál?

Tak se chytá zvíře... co jeden krok se dá sousto... a zvíře jde do pasti... co když tam dál je větší kousek... více kousků... touha ho vede do propasti... jako narkomana... A tak se ptám odkud a proč se bere to chutné jídlo ve vašem snu? Abyste chtěli snít - žít dál?

Teď je mi 27 a znovu jsem Jógu našla. Jsem šťastná že ji mám. Ale nevím jestli jdu správně.

Je-li tu hlad... je tu i správně a špatně a celá ta kletba soudu a utrpení odsouzených. Co je to nevím? Odkud se bere?

Cítím, že je ve mě něco neprobuzeného. Zní to jako fráze tak jinak.

Jakákoliv existence musí vždy existovat jako nenaplněná, jako neúplná jako nedokončená, jako ke štěstí teprve směřující, jako trpící... smysl existence je utrpení. Je to nekonečné peklo.

Cítím, že potřebuju ještě víc žít!

Pocity a emoce jsou tu od toho aby, člověka sváděly... pokud je přijme za své, musí jim na věky sloužit... nikdy mu nic neodpustí... jsou nemilosrdné. Bez nich je však život prázdný... a co je prázdné nemá smysl... viď? A tak se každý snaží vykonstruovat si svůj smysl života tak, aby mohl aspoň spokojeně bloudit. A tak si vymyslel lásku coby souhrn všech nej nej pocitů a emocí. Být oceněn, uznán, milován... ať už je to němou tváří nebo davem či Bohem... to je to terno kvůli potřebuje člověk zítřek a tak veškerou svou snahou jen množí a zdokonaluje svá pouta. V bláhové mysli, že až v důchodu bude mít čas se do toho opřít a všechny pout se zbavit...

Před pěti lety jsem byla na dně. Závislá na alkoholu a chtěla jsem umřít. Teď mám synáčka, muže a chci žít víc než kdy jindy. Ten vnitřní život prostě potřebuju poznat.

Napínáš deset luků... až se tvá síla soustředí jen jedním směrem, pak budeš správně nastartovaná. Zatím nevíš co chceš... a proto nedosáhneš takto ničeho. Tento svět nenabízí nic co by bylo trvalé... nabízí jen opakování věcí v čímdál mizernější kvalitě... proto si mniši holili hlavy a zříkali se světa se vším všudy... aby sjednotili svou sílu jedním směrem... a tímto způsobem zvýšili nejméně desetkrát šanci ještě v tomto životě dosáhnout svobody.

Nevím kdo jste, ani za jak dlouho odpovíte jestli vůbec. Hledám učitele a rádce protože knihy už mi nestačí.

Mě nestačil ani učitel... nebyl nikdo kdo by mi mohl pomoci v takové míře jaké jsem potřeboval. Rakovina mysli byla v posledním tažení. Poslední naděje na úspěch konečně umřela a její místo zaujala svoboda.

Těším se na odpověď.

Je-li tu těšení je tu i trápení.

Slepý Osel

***

Žádné jméno... je taky jméno...

Já se jmenuji Veronika.

A odkdy do kdy se v tobě co... tak jmenuje?

Jógu cvičím 2 roky. Sama podle knihy. Došla jsem ke koncentraci a snad i meditaci.

A kde jsou tvoje nohy teď? Asi daleko... když tvrdíš okolním, že jsi někam jinam než oni došla? Ve snu se toho nachodí... až se člověk zapotí, ale nohy se ani nehnou... a nakonec při nasazování královské koruny zazvoní budík... a celé to pachtění bylo bez užitku...

Kdyby ses o nic nesnažila... co by viděly oči a uši pak... od čeho by se bylo třeba odkoncentrovávat a odmeditovávat? Myslíš si že cvičením... naučíš oko a ucho se koncentrovat víc než umí? To je ale nesmysl... oni fungují stále stejně... ať je člověk Buddha nebo ne... tak nevím kdo co chce cvičit pořád? Co jsi MUSELA cvičit když ti bylo pět let? Odkud se bere MUSÍM?

A co tě nutí někomu o tom něco říkat? Proč potřebuješ svět?

Nevím. Tápu. Jsem nejistá. Asi potřebuji i povzbudit. Potřebuji poznat vnitřní svět.

A kdybys dnes stejně jako v pěti letech nevěděla o vnitřním světě co by ti chybělo k dokonalosti? CO! CO! CO! No řekni mi... ale ten sen že k sobě můžeme něco přidat abychom byli řádně ocenění je tak sladký... viď? To je peklo kletba rodičů uvalená na děti... MUSÍM SE SNAŽIT! A nejlépe být jiný než jsem, být předvídatelný, omezený, kontrolovaný, nikoliv spontánní... prostě takový jakého mě chce okolí... pak není divu, že schizofrenie bude bujet a bujet... Nedávno jsem to sledoval 4 hodiny ve vlaku... Jen hrou a vydíráním... si lze koupit děti... cukr a bič... jinak byste nikoho nemohli ochočit... Svobodným může být člověk pouze za cenu špinavého vyděděnce společnosti... společnost ho vyhodí, odmítne... ukřižuje... upálí... zavře do blázince...

Když nevím - ptám se.

A proč nevíš? Jen mlsný se ptá co bude zítra k obědu... a pak trpí.

Lína huba holé neštěstí.

Toto je heslo hrabivých rukou... a všechno lidské neštěstí pramení z příliš ukecané huby.

Jen zkušenější může poradit.

Já neradím... pouze ničím jakoukoliv snahu o cokoliv v základu. Protože to je peklo. Proto ti neporadím... kdybych to udělal, tak tě zradím a okradu. Sám si pak žil na vysoké noze a pode mnou by klečeli mnozí poddanní.

Všichni se navzájem potřebují, všichni jsme svět.

Kdyby se každý staral jen o svůj talíř... nikdy by nevznikly problémy... války... ale kvůli sobectví, jež se vydává za lásku... si lidé pomáhají jen v pokroku k záhubě.

I svět je přece k něčemu potřeba.

Je-li něco potřeba... je tu stále ještě utrpení... v ráji už není nic potřeba...

Chodím krátce do kurzu jógy, ale potřebuji opravdového učitele.

Pokud je tu učitel, je tu peklo... smlouva do níž nikdo nikoho nenutil... a tak mají démoni čisté ruce... co mají s vámi dělat, když jim zaklepete sami na dveře a chcete hrát tu vypečenou hru... dobrovolně trpět... a přitom nakonec nedostanete nic... možná tak paví péro do zadku... si sami musíte vrazit abyste byli konečně se sebou samým spokojení? Kluby plné rouhačů a holých prdelí... jež zdokonalují sami sebe... no to je teda úroveň... Copak už vás nějaká postava ve vašem snu poklepala po tváři a zavolal vzbuď se už je ráno... CHA CHÁ... to tak akorát velké kulové... ale ti jež dokáží vejít do reality vašeho snu, si vás tam pěkně vydržují... cukrem a bičem... do poslední kapky krve vám nic neodpustí... to je jejich mzda za zprostředkování drogy... vlastního bytí...

Naposledy jsem při koncentraci na svíčku cítila od nohou směrem vzhůru světlo a teplo, které došlo až po spodní ret. Mohla jsem ho ovládat dechem, ale cítila jsem strach a tak jsem ho dál nepustila.

Aby měl člověk smysl života, musí nejprve to nejcennější zahodit... Nechat se oblbnout... vpustit do hlavy vir... a pak řeší a hledá... po mnoho etap... a konce to nemá... neboť pravda je tak jemná, že kdyby se na ni chtěla byť jen nepatrná myšlenka podívat... tak rychle zmizí a nebude ji návratu... dokud tu bude ten rachot umíněné mysli.

Ale mohu vás ujistit, že nic kromě toho co si dovedete představit vně vašeho vědomí neexistuje... skutečné je jen to co si nedovedete představit. Co je to?

Představit si dokážu všechno. Takže to všechno je neskutečné? Nic není skutečné?

Ano nic ze snu není skutečné. Kdyby lidé věděli jaké poklady jim ve skutečnosti patří, okamžitě by odhodili okovy a přestali by si v jejich realitě budovat zázemí. Jsou tak pošetilí, že si myslí, že za peníze vydělané ve svém snu si hned po probuzení zajdou v ráji koupit luxusní vilu!

To co se zdá být skutečné, to venku, odvádí pozornost od toho uvnitř?

A co je vně tvé mysli? Co je to, co mysl nemůže nikdy uchopit ať se o to tisíce životů snaží?

Pravého skutečného?

Skutečné ještě nikdo z tvého snu neviděl... nevím proč se ptáš tam! Jen se zdržuješ... jeden řekne A a B třetí to sloučí v C.. .ale zadarmo ani kuře nehrabe... za svou snahu musíš platit.

Poslední měsíc se mi vrátily vzpomínky na dětství, které byly dosud docela zapomenuty.

Ty asi nevíš co je iluze viď? Marně bych ti říkal, že žádná vzpomínka není skutečná. Že čas... se dá natahovat dle potřeby... Že vše co se stalo ve snu, se nikdy nestalo! Kolikrát jsem si ve snu vzpomněl.... třeba na cestu jak se kam jde a jak to tam vypadá... a po probuzení se divil, až mi padala čelist... protože ono místo nikdy neexistovalo, ale mozek si na to jistojistě a barvitě se všemi detaily po MNOHA LETECH vzpomínal... iluze versus realita... pro jakýkoliv smysl uvnitř toho co se nazývá iluze je to realita... tak jako oko, nevidí rozdíl, žádné čidlo na světě nedokáže rozeznat nějakou iluzi od reality... Pro čidla je vše realitou!!!!!!!!!! Takže kdo chce kam a (to "kam" to je jeho karma kterou si jako BONUS už předem sám pro sebe připravil a peklu dlužný úpis za ni vystavil...) démoni pomůžou mu tam... většinou chtějí ale všichni do pekla... protože pro ně je peklo rájem... furt o jeho budoucnosti přemýšlejí... a všemožně mu slouží... nedokáží tomu prostě ani na chvíli odolat!

Jako malá asi desetiletá holka jsem sama od sebe cvičila něco jako jógu, aniž bych věděla co to je. Nějaká dechová cvičení a asi i meditaci. Říkávala jsem tomu: Co je tam dál?

Tak to chodí... kdybys chtěla skládat... zjistila by si na regresi, že jsi v minulém životě byla slavnou skladatelkou... kartářka by ti vyvěštila přesně takovou budoucnost... ale za všechny klamy musíš zaplatit. Úsilí... je utrpení... bez jakéhokoliv úsilí... to je člověk hned v ráji. Bez podoby, bez těla... bez jakékoliv starosti... dveře jsou otevřeny stále... ale peklo má přednost... bonbónek je už blízko... A čím více člověk prohlédne, tím více se mu bonbónky nabízejí, aby se zase chytnul... a nejde-li to na bonbónky zkusíme biče... ale bonbónky stačí... v 99,9% případů...

A tak se ptám odkud a proč se bere to chutné jídlo ve vašem snu? Abyste chtěli snít - žít dál?

Necvičím jógu pravidelně tak jak bych měla,

A kdybys sis sama neřekla co bys měla... jak by ses mohla trápit?

Ale i tak mi při tom všechno připadá povědomě a známé. Teď, když se mi vrátily vzpomínky mám někdy pocit, že jsem ta malá holka a dělám to správně.

Jó pro pocity zahodí člověk jasný vhled na to tata!

Vzpomínám si na otevřené okno, zpěv ptáků, hudbu vedle v kuchyni, modrý koberec. Měla jsem tenkrát svůj systém a věděla jsem jak na To. Vzpomínám i na vztek když mi To nešlo. Když jsem byla moc hrrr..

Když těm klamům budeš věřit... budeš trpět... Aby člověk byl vyhozen z ráje musí se chytit... na nějaký sen o tom jaké to bude... trochu poškádlíme čidla... drogami... umožníme aby si to představily... to démony nic nestojí... svedou tak snadno každého bez práce... prostě všichni honí své představy a vůbec je nezajímá kdo si je představil... Já jsem zdrojem všeho! Přece nebudu honit vlastní hovno-představu po celém vesmíru-představě a ještě za to musím platit démonům až do konce svého bytí... ? Zdá se vám to šílené... tak to bude nejspíš pravda... protože pro iluzi je šílenost děsivá pravda!

Tenkrát jsem se při tom cítila v bezpečí, hezky, teple, doma. Naši se dost hádali. Táta je alkoholik. Ještě žije nebo spíš přežívá. To by bylo na dlouho... Je mi z toho smutno a to jsem vždycky tvrdila, že jsem na tom lépe než sestra, Ta ho nenávidí. Alespoň nějaký cit. Mě je lhostejný. Teď je mi 27 a znovu jsem Jógu našla. Jsem šťastná že ji mám. Ale nevím jestli jdu správně.

Tak ty nevíš... to bude drahé... ale nebudu inkasovat já... kdybych chtěl inkasovat tak ti řeknu že jdeš správně, ale já tu nejsem potřeba takže si mohu dovolit mlčet na otázku o tom co je správně a špatně obojí je totiž stejně slizké hovno... které je základním stavebním kamenem veškerého pekla, které kdy bylo jen postaveno.

Je-li tu hlad... je tu i správně a špatně a celá ta kletba soudu a utrpení odsouzených. Co je to nevím? Odkud se bere?

Nevím se bere z nevědomí a z nejistoty asi taky.

A co je v mysli před tím než vyřkne slovo nevím? Kdyby ten stav dokázal někdo udržet byť jen tolik, co trvá vrabčákovi jeden skok... získal by daleko více moudrosti, než kdyby po tisíc životů studoval jakákoliv učení od jakkoliv úctyhodných mudrců!

Zvláštní je, že většinou vím jak bych určitou věc měla dělat. Věta kterou jsem nedávno četla a hooodně často se mi připomíná. - Je rozdíl znát cestu a jít po ní.

To mají napsáno taky v pekle... vytesali to tam pávi svým peřím aby našli jejich (jinak dosud bezvýznamná péra) povšimnutí u slepic kdákavých, a o žížalu na hnojišti dobytčím se rvoucích!

Cítím, že je ve mě něco neprobuzeného. Zní to jako fráze tak jinak.

A čím se to cítí? Co je to cit, pocit? Odkud se bere? Přichází nějaká sestra s injekcí a vždycky ho do člověka píchne a on se pak chová jako slepá můra či co?! Odkud se to bere! Musí to mít přece nějakou příčinu no tak? Proč máš zrovna takový pocit a ne zrovná jiný, když si můžeš vyrobit jakýkoliv z tisíce pocitů ve svém snu jen tak... Najdi na to odpověď dřív než tě ten pocit ovládne jako mouchu ovládá každé hovno...

Pocity a emoce jsou tu od toho aby, člověka sváděly... pokud je přijme za své, musí jim na věky sloužit... nikdy mu nic neodpustí... jsou nemilosrdné. Bez nich je však život prázdný... a co je prázdné nemá smysl... viď?

Co je prázdné je horší než bolest.

No to mi řekni, koho to prázdné a horší může pak bolet! Když ani jedno... nedokáže při své sebelepší snaze zkřivit ani chlup na prdeli mravence!

U ni je šance že pomine.

Vše co vzniklo to pomine... zničte tento vesmír a za vteřinu stvořím nový! Zabijte Boha a za vteřinu stvořím nového... No probléma... stačí jen pomyslet...

Já jsem taky nenaplněná to je to správné slovo, Vy jste asi něco jako psycholog.

Tak se nedívej na ostatní nádoby... třeba Buddhu nebo Ježíše... staré plesnivé nádoby... které nikdy nikdo naplněné neviděl... prostě jste si to všechno vysnili, abyste mohli tvrdit že jste nenaplnění a plakat na kolenou v kostele... jen proto abyste mohli trpět... protože utrpení se odměňuje... JEN a POUZE UTRPENÍ SE ODMĚŇUJE! A vy ještě ani nevíte čím, a už jste se upsali... pro jistotu...

Neporadíte dáte návod jak přemýšlet o vlastních slovech a o sobě. Na otázku odpovíte otázkou. Dobrý.

I kdybych ti pomohl, i kdybych na tebe vylil všechnu boží lásku... nepomohlo by ti to. Protože ty se nechceš se pustit jedinného malinkého a prchavého snu. Pomyslíš-li jen jedinkrát na rozšíření svého bezedného bohatství byť o jeden jedinného haléř navíc pak pravím že krysy vykradou tvou pokladnici dřív než stihneš natáhnout ruku a zvednout jej ze země.

Napínáš deset luků... až se tvá síla soustředí jen jedním směrem, pak budeš správně nastartovaná. Zatím nevíš co chceš... a proto nedosáhneš takto ničeho. Tento svět nenabízí nic co by bylo trvalé...

Nevím co chci, nevím čím budu.

A kdo tě nutí do toho, že musíš pořád něco chtít, že musíš pořád něčím jiným být?! Toho zkus prostě jen ignorovat... nebo ho vůbec nepusť ke slovu! A pokušitel odejde... sice s nadávkama, ale odejde... a pak bude všechno bohatství Otce tvé.

Jsem dobrá na jazyky umím skládat básničky a dělám to ráda. Umím vařit, ráda zpívám a když tančím tak mívám pocit ztráty těla. Jsem rytmus a energie která proudí tak jak má. Nikdy jsem se tančit neučila. Vůbec nechci slyšet, že nedosáhnu ničeho. Dokážu všechno co chci.

Nedosáhneš ničeho... pouze jen zdokonalíš své iluze.... tak, že to co jsi si vysnila, pokud za to tvrdě zaplatíš životem... se stane pak realitou. Ale většinou se tak neděje... protože peklo nedává nic jen tak... takže ten kdo jde tvrdě za svým... jen 100% za tím jediným... dosáhne... ale jakmile dosáhne, uvidí že zase jen hovno dosáhl... Život má smysl jen když sníme o něčem co ještě nemáme... proto potřebujeme zítřek... stále v očekávání... že zítra bude něco lepšího... trávíme v pekle už mnoho věků... a to co jsme včera dosáhli, němá dnes už žádnou cenu... vždy si je možné představit o něco víc... viďte :-) a tak hurá do další kola.

Studuji dálkově ekonomku a baví mě to. Přestala jsem se učení bát v době, kdy jsem začala s koncentraci. Mám ale velký problém s tím, že si toho co umím, co dokážu, příliš nevážím. Teda než toho dosáhnu tak ano.

A tak to bude pořád... dokud budeš vědět o něčem lepším... Kdo neví... nemůže si představit... a proto je svobodný, a tak se peklo snaží nejprve nabídnout, informovat abyste o všem tom dobrém věděli dřív než se rozhodnete... je to prý pro vaše dobro... nesmíte si to nechat prý ujít, byla by to nesmírná škoda a chyběly by vám zkušenosti, do nebeského zápočťáku!

Mě nestačil ani učitel... nebyl nikdo kdo by mi mohl pomoci v takové míře jaké jsem potřeboval. Rakovina mysli byla v posledním tažení. Poslední naděje na úspěch konečně umřela a její místo zaujala svoboda.

Svobodu a volnost, neskutečné štěstí a sílu jsem jednu dobu cítila taky. Krátce po mé vnitřní revoluci, kdy jsem skončila s chlastem a nějakou dobu docházela k psychiatrovi. Pak jsem si našla práci u jedné cestovky. Pracovala jsem v Itálii v horách jako servírka. Poprvé na vlastních nohách, nezávislá. Tři měsíce Itálie. Nádhera. Nechtěla jsem se vrátit. Rozešla jsem se tam s rádoby přítelem. Oblékla jsem se s tím, že se půjdu vybrečet. Šla jsem tou úžasnou krajinou poslouchala ve sluchátkách the beatles a pak jsem brečela štěstím. Říkala jsem si to je neuvěřitelné jak já jsem šťastná. Tenkrát jsem necítila ani špetku pochybnosti. Vstávala jsem a měla úsměv na tváři, cítila jsem ho i v srdci. Každé ráno. A to jsem neměla ani jógu, ani vzdělání na kterém mi teď tak záleží. Můj přítel říká, že je na mě vidět jak ráda žiji a baví mě život. Já to tak ale poslední dobou necítím. Jako bych žila dva životy. Jeden s otevřenýma očima a ten druhý za zavřenými víčky. Slabý odvar z toho TENKRÁT cítím, když si zakouřím trávu. Na chvíli!

Cítění je závislé na těle, tělo je smrtelné, takže nic co cítíme není věčné, proto ani láska není věčná. Avšak lidé si nedají říct, a stále se poutají a lpějí na určitých pocitech a přitom vědí, že vše se začne kazit a pak budou trpět nedostatkem... Vše se dělá pro dobré pocity... to jsou nástroje nejmocnější drogy pro ty nejmlsnější jazýčky... ale pro jeden dobrý musí ochutnat nejméně tři hořké... ale prý to za to stojí... čím víc hořkých člověk unese tím potom sladčí je ten motivační...

Je-li tu těšení je tu i trápení.

A zase se těším na odpověď.

Jen pro to aby ses mohla těšit, zavíráš si oči a zacpáváš si uši! Jíš a jíš kameny místo chleba v domění, že tě za to někdo jiný odmění... A dá ti něco navíc... to co nemohou mít ostatní... co bude patřit jen tobě.

Blind donkey, blind Esel, cieco asino. Jméno Slepý Osel jste se dal sám? V občance máte ale jiné. Jak Vám říkají přátelé? Máte přátelé? Já nemám. To o čem Vám píšu bych řekla přátelům.

Opustil jsem přátele a nepřátelé zmizeli jako když se po nich zapráší.

Mějte se zatím pěkně a brzy mi napište jo?

Nespoléhej na mě.

Slepý Osel