Vzhůru na JEDNOBRDO

Sem si všiml... že všichni tady táhnete svou káru, svini těžkou... A kam že? Na kopec. A každý ze svého, zajisté nejsprávnějšího, směru, ale jinak stejně na jednobrdo.

Ten kopec se nazývá pro všechny "tady" - bohužel, nebo bohudík, stejně = JEDNOBRDO. Tak tam už nechci... Lézti na kopec je příjemné. Vylézti až tam je pocitově ohromné; setrvávat tam však je nuda. A až otrava... Tak ať Vám ta cesta trvá raději co nejdéle, protože pocity, že... a jde vám snad o něco jiného? Pak, až zvítězíte nad kopcem, a znudíte se vítězstvím, a budete sestupovat dolů, zjistíte, že vlastně nic... A to objevené nic je pocitově hrůzné. A je to zase otrava, nejen fyzická, ale především duchovní, a vlastně pak opět fyzická...

Tak jak chcete. Makejte na duchovnu dál, chcete-li... Vítěz zde se stává osamělým stromem mezi vlnícími se lány obilí nebo jindy strništi... A nic víc není a nenastane.

Život má smysl jen jako nenaplněný... takže ten kdo vyleze na nejvyšší vrchol... tomu bude hodně zle... proto je lepší jen snít o tom že jednou... se tam vyleze... a ztěžovat si Bohu jak to je těžké žít dole... pak mají kostely smysl... pak má mnoho věcí smysl... smyslem života je totiž zachovávání či rozmach utrpení. Avšak ten co vylezl a přežil tu frustraci, má už klid od všech cílů... a ač neliší se v ničem od obyčejných prostých občanů... vnitřně je v naprostém klidu... protože němá cílů, nemá ani překážek. Ale rozhodně nebude činit ze sebe žádného mistra... možná jen řekne neodbytným... Kdo chce poznat mistra ať vyleze na tu horu...

Slepý Osel