Milý Oslíku, osvětli mi, prosím, co dělat s utrpením kolem nás - je-li vůbec možno něco "dělat". Ale je to k nesnesení!

Oko žádné utrpení nevidí, ucho žádné utrpení neslyší, hmat žádné utrpení nepociťuje, nos žádné utrpení necítí, mysl žádné utrpení nezná... kde tedy existuje nějaké utrpení? Zrcadlo a nevinní mlčí... ti jež nesoudí a nepojmenovávají... ti jsou od všeho svobodni. Bez vědění o tom co je správné a co špatné, žádné utrpení neexistuje... stačí vyzvracet ten plod... a je tu nádherné ticho za zrcadlem...

Je sice možné utěšovat se tím, že "utrpení je, ale není nikdo, kdo by trpěl", ale pomůže to člověku, kterého něco bolí? Který ví, že umírá? Jak to pomůže zvířeti, jdoucímu na porážku, psovi, kterého jeho pán vyhodil z auta? Jak mohu v takovémto světě klidně "zasednout" a meditovat, k čemu by to bylo dobré osvobodit se a na všechno a všechny se vykašlat? Nebylo by lepší dát někomu najíst, někoho potěšit, třeba jen na chvíli?

Kdybys nesoudila, nemusela bys řešit tyto neexitující problémy, a netrpěla bys sama peklem, co by bylo lepší...

Nebo je všechno to utrpení jen naše projekce? Nebo naše vina? Pokud ano, co s tím?

Vše je jen projekce mlsného "já" do situací které vidíme, abychom je mohli posoudit, popř. žít tak abychom se jim vyhli. Bez "já"... není možné rozlišit co jaké je... a proto je vše tak jak je... naprosto dokonalé... nevzniká žádný konflikt, žádný rozpor... žádné srovnávání s ideály "já"... bez snů a ideálů... není utrpení a taky není ani smysl života... a pak přijde něco co by nikdo nečekal...

Slepý Osel