Když jsem před půl rokem narazil na tvoje články, přišlo mi, že mi život poslal do cesty jakési brilantní sesumírování mých vlastních poznatků. Všemu, co ve svých článcích píšeš rozumím, všechny moje zkušenosti posledních let vedly ke stejným závěrům. Přesto je mi to prd platné. Celé tohle pochopení totiž jako by se dotýkalo jen rozumu, intelektu, bez dopadu na celou bytost, na skutečný život. Jako by to byla jen další vypečená hra ega, jakási intelektuální onanie nebo co. Pochopení jakékoliv pravdy nemá žádný opravdový význam, protože jakmile se toho dotkne vychcané ego, promění to okamžitě v sebe sama.

A s každým dotykem vášeň narůstá...

Je to jako prokletí - hledáš perlu, najdeš perlu, dotkneš se perly a máš před sebou jen kouřící hromadu hoven. Otočíš se a jdeš znovu hledat perlu.... Rezignuješ, přestaneš hledat, jen sedíš a čumíš do blba. Pochopíš, že čumění do blba je stejně nicneřešící a egoistické jako hledání perel, zvedneš se a jdeš hledat perlu. Zahlédneš perlu, zase se pokusíš něco udělat jen abys zjistil, že to je ta nejegoističtější věc, kterou jsi kdy udělal. Takže z perly je zase hromada hoven a ty opět ztuhneš paralyzován poznáním, že ego prostě nemůže být jiné než egoistické. A ego, to jsi ty. Ty jsi ta hromada hoven. Rezignuješ, sedíš, čumíš do blba a zkoušíš přijmout svůj život a sebe sám takové jaké to je, protože chtít cokoli změnit je egoistické. Ostatně stejně jako chtít cokoli přijmout... Začarovaný kruh.

Vypadá to, že jsi dobře nakopnutý...

Cesta pouští... Jako když se snažíš roky z hovna uplácat něco, za co by jsi se nemusel sám před sebou stydět, a nemůžeš s tím přestat. A ono to smrdí čím dál víc...

Vše co člověk stvoří... ať už je to pocit, emoce nebo myšlenka... za to je odpovědný a musí tomu sloužit... protože to na něj volá mamíííí... a není jiné východisko... než zabít tvůrce. Jestliže tvůrce mlčí... není žádné utrpení... cokoliv stvořené trpí... každá buňka těla má hlad...

Před dvěma lety jsem měl živý sen. Byl jsem celý zabalený v jakémsi poloprůsvitném kokonu ze silných pavoučích vláken. Čím víc jsem se snažil dostat ven, čím víc jsem se zmítal a kopal, tím byl ten kokon pevnější a pružnější, tím těsněji mě omotával. Jak přiléhavý obraz!

Dobré přirovnání... :-)

Co mi poradíš, když každá rada je jen další pavoučí vlákno? Pokud opravdu stojíš tam, venku, mimo tohle smradlavé pavoučí vězení, na sluníčku, s čerstvým větrem ve tváři a máš po ruce motorovou pilu, tak ji prosím nastartuj a řež hlava nehlava...

Učím jen sebevrahy... jen ty jež trpí nejvíce kvůli sobě samým... jež už mají sebe samých dost...

Zdá se, že jasná formulace otázky už v sobě obsahuje odpověď...

Jedinou otázku kterou uznávám jako užitečnou je ticho mysli... to je úplná na vše se dotazující otázka... a proto i odpověď je úplná a všeobsahující.

Vidím to teď jasně. Všechno jsem si vysnil ve své hlavě. Nejprve tu byl cíl vyčtený z jakési knihy - vlastní dokonalost (rozuměj: moc), odstranění utrpení (rozuměj: permanentní užívání si), osvobození ostatních (rozuměj: sebedůležitost), atd... Protože Ego nic takového nikdy nezvládne, bylo třeba co nejvíc potlačit realitu (tedy ne-Ego), protože kontakt s realitou vždy lehce člověka usvědčí z jeho nedokonalosti, závislosti, chtivosti, sobectví, malichernosti, zbabělosti a zranitelnosti (tedy z jeho egoismu). A tak jsem se léta obaloval systémem iluzí až už jsem realitu téměř nevnímal. Knihovna nacpaná moudrostma a život usychal v pohodlném křesle a s hlavou plnou snů a iluzí o vlastní dokonalosti. Každá další vyčtená informace o tom jaký bych měl být, co bych měl dělat, čeho bych měl dosáhnout, situaci jen zhoršovala, protože abych to splnil musel jsem potlačit další kus reality a vytvořit další iluzi, další lež...

Nakonec jsem měl pocit, že už ani nežiju. Svět byl nevýrazný, suchý, šedý a mrtvý. I smyslové vnímání bylo utlumené, dokázal jsem se sám v sobě babrat celé dny. Pocit, jako by se mi v žilách namísto krve sypal popel a všude kolem děsný puch vyhroceného egoismu.

Snažil jsem se v poslední době najít řešení, ale teď už dobře vím, že tohle nemá řešení. Ego nemůže být jiné než egoistické, ego nemůže zabít samo sebe.

Nemůže... ale dá se zabít pomocí těla. Proto je zázrak zázraků, když dá tělo vzniknout duchu... většinou duch slouží potřebám těla... tedy honí se za smyslovými požitky.

Nepřišel jsem na nic jiného, než se na všechno vykašlat a žít co nejjednodušeji, čímž alespoň nenadělám moc škody. Jíst, pít, spát, chodit do práce, hrát si s dětma... Žádné cíle, žádné rozhodování, žádné knihy, žádná cesta, žádné osvícení už nikdy víc...

To je zase stejná písnička... zase cesta, zase cíl... je těžké najít tu tenkou bránu...

Zvažoval jsem, jestli ti mám vůbec ještě psát, jenže já už vlastně začal a navíc když má člověk živého svědka svých činů a rozhodnutí, nemůže sám sobě tak snadno lhát...

Vše co souvisí s já je peklo. Takže řešení je bortit vazby... stát se hluchý a slepý vůči sobě samému... zapřít sebe sama a jít na kříž. A to znamená udržovat ticho v mysli... smysly pracují samy... opakuji ničit jakoukoliv vazbu... jakékoliv já... prohlédnout již v počátku vzniku... zastavit jakoukoliv utvářecí činnost v ohnisku pozornosti... pak není žádné já... V praxi to vypadá tak, že se zvolí duchovní smrt... jen v těle se dá zničit duše... a kdo nenarodí se znova... nemůže vejít do království nebeského... dělá se to tak že se pozornost zaměří mimo tento svět... a stůj co stůj se tam udrží... dokud pokušitel nevypotřebuje všechny své možnosti aby upoutal na sebe pozornost...

Slepý Osel

***

Učím jen sebevrahy... jen ty jež trpí nejvíce kvůli sobě samým... jež už mají sebe samých dost...

Rozumím. Zatraceně dobře rozumím.

Nemůže... ale dá se zabít pomocí těla. Proto je zázrak zázraků, když dá tělo vzniknout duchu... většinou duch slouží potřebám těla... tedy honí se za smyslovými požitky.

Nerozumím, jen se dohaduju. Jak se dá ego zabít pomocí těla?

Protože pomocí těla se dá rozpoznat jestli to co se děje za zavřenými víčky je skutečné nebo ne. V okamžiku mystické smrti... by mohl člověk umřít a nikoliv rozpoznat, že umírá jen ego a tak dosáhnout svobody. Jinak by si vědomí myslelo, že umírá... a opustilo by tělo bez realizace... a v bardu se meditovat již nedá. Protože meditace je technika, kdy můžeme uklidnit mysl pomocí dechu... v bardu... již žádné uklidnění nebude možné... nebude tu prostředek... tělo je prostředek k ráji nebo peklu... záleží jak se použije... k následování požitků, nebo ke zničení semínka znovuzrozování. V okamžiku mystické smrti... setrvačnost těla překlene zkrat vědomí tedy smrt "já"... a tím je pak člověk znovuzrozen z ducha.

To je zase stejná písnička... zase cesta, zase cíl... je těžké najít tu tenkou bránu...

Rozumím. Přišel jsem na to po pár dnech sám.

Občas teď cítím, že hledání brány se stává záležitostí života a smrti. Je s tím spojená silná emoce strachu, což snad potvrzuje správnost směru - ego ví, že ta brána znamená smrt.

Strach je jen představa budoucnosti... tady a teď žádný strach není! Ego je taktéž jen představa budoucnosti... stačí zastavit utvářecí činnost... přestat si uvědomovat sebe sama a převést pozornost třeba na to co slyší ucho...

Vše co souvisí s já je peklo. Takže řešení je bortit vazby... stát se hluchý a slepý vůči sobě samému... zapřít sebe sama a jít na kříž atd..

Chápu tu "vazbu" správně jako vazbu pozornosti k já?

Život je jen dílo pozornosti... co se nachází v jejím zorném úhlu... to zrovna existuje, žije... Stačí udržet pozornost jinam než k sobě... a pochvíli se začnou dít divy samy... ale jakmile tu bude někdo kdo by chtěl něco od toho co se děje... už byla pozornost porušena... je to dost těžké zastavit ten setrvačník...

Nevím jak zaměřit pozornost mimo tento svět.

Je jeden bod... ale nevím jak ho popsat a proto nemohu říct jak jej nalézt. Chce to praxi... a praxi... zkušenost a pak to půjde samo...

Slepý Osel

***

Strach je jen představa budoucnosti... tady a teď žádný strach není! Ego je taktéž jen představa budoucnosti... stačí zastavit utvářecí činnost... přestat si uvědomovat sebe sama a převést pozornost třeba na to co slyší ucho...

Tenhle strach je silná, těžko zvladatelná tělesná emoce (která mi mimo jiné vždycky pěkně vyčistí střeva).

Začni tedy uvědomování si "Nejsem"... to bortí všechny vazby... zmizí tělo, utichne mysl... kdo by se pak bál... když od té televize vjemů poodejdeš na míle daleko... a uvidíš poprvé vesmír malinký a bezvýznamný jako špendlíkovou hlavičku... Každý večer v klidu a spokojeně umíráš a jdeš nevíš kam ani nevíš jako kdo se objevíš v jiné dimenzi... a nijak tě to nestraší ne?

Odjakživa jsem měl silné emoce velmi účinně narušující strukturu Ega, vždy na tom nejslabším místě.

Ego není ničí! Vůbec neexistuje! Je to jen chabá informace v zorném poli... stačí ji z toho pole vyšoupnout a ego zmizí! A na to platí jen... Nejsem... nejsem... nejsem... žádné jiné komentování... žádné jiné prožívání... už jsi K.O.! A všechny problémy kolem bez rizika jen proplují a zmizí... Cvič to všude... zmiz ze světa a jen se koukej na dění bez mysli... bez komentování prostě ze záhrobí. Někdy mi pomáhálo chytnou se na pískot EKG... vidět a slyšet tu již nepulzující křivku... Není kam jít... není ničí karma... atd... toto cvičení sjednotí každého...

Život je jen dílo pozornosti... co se nachází v jejím zorném úhlu... to zrovna existuje, žije... Stačí udržet pozornost jinam než k sobě... a pochvíli se začnou dít divy samy... ale jakmile tu bude někdo kdo by chtěl něco od toho co se děje... už byla pozornost porušena... je to dost těžké zastavit ten setrvačník...

To je zřejmě ono. Když se mi občas podaří přenést pozornost jakoby do samotneho aktu smyslového vnímání, vnímám jak se to tam uvnitř kroutí bolestí a strachem, aniž by se mě to nějak dotýkalo. Taky se mi sám od sebe neuvěřitelně prohloubí dech. Jenže nakonec vždy přijde únava nebo rozptýlení a pozornost se okamžitě přilepí k já. A i kdyby to vydrželo, spánek spolehlivě vše vrátí do starých kolejí. Rána jsou krušná, protože je těžké znovu najít ten začátek cesty ven. Prostý pokus provozovat známou techniku nefunguje. Teprve jasné pochopení že není jiného řešení než umřít vede dál. Vždy musím jakoby znovu zaklepat na svou vlastní smrt, říct jí že jsem připraven a že místo, čas a způsob nechávám na ní...

Tak neprožívej ten klid... žádný stav... a pak ti nebude nic chybět... a nebude třeba nikam chodit! Jen zrcadlo... jen nejsem...

Slepý Osel

***

Od té doby, co jsem začal odtahovat pozornost od já, mám život jak na houpačce. Na jedné straně jsou úžasné stavy čistoty, energie a bezstarostnosti, kdy ego vnímám jen vzdáleně. Na druhé o to větší trápení a touha dostat se zase nahoru.

Odhoď představy a rozlišování nahoru a dolů... kam se pak musíš dostat? Obrať pozornost od já... kdo se pak kam chce dostat? Kdo co prožívá jako nahoře? Neprožívat! Vzdát se slasti a utrpení zmizí samo! To je ta trnitá cesta na kříž. Bez zisku...

Mám pocit, že ať je pozornost upřená k prostému smyslovému vnímání nebo k já, ať je tu čistota a bezstarostnost nebo touha a přání, stále je to v jádru totéž. Že svoboda od já není ta opravdová svoboda. Že záměrný přesun pozornosti od já k smyslovému vnímání nic nevyřeší...

Protože je tu stále konatel... tedy nějaké já, které vyžaduje pozornost a pak vytváří své problémy ve kterých se vzhlíží.

Je tu ale něco mimo to vše. Ať jsem nahoře, nebo dole, ať jsem v extázi nebo v depresi, ať je tu smyslový vjem nebo touha ega - je tu cosi, co ten daný stav vždy stejně jasně vnímá. Oko, co nikdy nemrká a nespí. Když o něj zavadím, jako bych z rozbouřené mořské hladiny sestoupil do hloubky - na jedné straně klid, na druhé straně ale celková apatie, slabost, pasivita, nerozhodnost...

Ale to oko to přece nehodnotí... i v Bibli (viz. List Jakubův 4.1 - 4.4) je napsáno že kdo je přítel s tímto světem nevejde do království... takže ty stavy apatie, pasivita, nerozhodnost jsou pak normální... než se přetransformují... je to jen pokušení abys toho zanechal a vrátil se od strácení zase k získávání... Od přesycení k hladu...

Slepý Osel

***

Ego není ničí! Vůbec neexistuje! Je to jen chabá informace v zorném poli... stačí ji z toho pole vyšoupnout a ego zmizí! A na to platí jen... Nejsem... nejsem... nejsem... žádné jiné komentování... žádné jiné prožívání... už jsi K.O.! A všechny problémy kolem bez rizika jen proplují a zmizí... Cvič to všude... zmiz ze světa a jen se koukej na dění bez mysli... bez komentování prostě ze záhrobí. Někdy mi pomáhálo chytnou se na pískot EKG... vidět a slyšet tu již nepulzující křivku... Není kam jít... není ničí karma... atd... toto cvičení sjednotí každého...

Ano. Cvičení "nejsem" nenechává žádnou naději, neslibuje žádný zisk, všechno bere a nic nedává. Je prosté, jasné a účinné. Zjevně to teď chce jen vydržet, než se rozjetý egostroj zastaví...

Jen s ubývající silou ega je stále těžší to nahodit, protože problém přestává být akutní. Otrokář byl sesazen a nabízí se za služebníka. Když jsem byl ve sračkách, šlo to líp... Ale směr je jasný, takže není co řešit...

Vidíš jaké máš problémy když jsi... porušil jsi techniku... nechal ses unést a ztotožnil se s nějakou osobou... a čím více se jí věnuje pozornosti tím více zavrtává kořeny hlouběji...

PS: Ad Egon Bondy: Přečetl jsem si na webu některé Bondyho práce (http://sweb.cz/ebondy/Novinky.html). Je to hodně trefné, jen mi tam stále chyběla informace o dopadu těch úvah na jeho osobní existenci. Až ve čtvrtém dílu Filosofických esejí (http://sweb.cz/ebondy/filosofie/bondy_eseje4.zip) je esej "Dopis příteli" a tam to všechno je...

Například následující citát jasně koresponduje s mou současnou situací:

Mou? Zase se necháváš unášet? Pak budeš mít jen problémy.

"...Jen milostí lze tedy dospět k evidenci smyslu života a není vůbec žádná možnost říci, co k té evidenci vede, neboť ani usilovné hloubání, ani zbožné usilování tu nezaručují nic. Dochází k tomu až tehdy, až se člověk celý obrátí, všeho se zřekne, všeho zbaví, vše se mu v rukou stane ničím a nulou - ale ne tak, že si to intelektuálně řekne, ale jen tak, že se to samo skutečně jaksi podivně stane. Ztroskotání všech snah, poznání, že vše, co na svém kontě mám před světem i před sebou samým "k dobru", je nic a nula, to je teprv situace, kdy může přijít milost a dát smysl života tomu, kdo ztratil v tento smysl už i poslední doufání..."

Milost je tu vždy... ale všichni ji odmítají... mají tisíce věcí a povinností na práci... starostí a starání jak zajistit svůj zítřek... bojí se kříže, bojí se pouště... bojí se prázdna, protože nevědí že prázdno obsahuje všechny formy... a tak pro pozlátko nestálé pro zlato kočičí rozprodali království Syna člověka... z pravého zlata... všem možným démonům a ještě se jim upsali sloužit... protože stále mají málo těch cetek, těch pocitů a požitků! Vůbec by se nemuseli o nic starat... a kupovat vlastní hovna od překupníků pekelných za zlato z pokladnice Otce!

Slepý Osel

***

Vidíš jaké máš problémy když jsi... porušil jsi techniku... nechal ses unést a ztotožnil se s nějakou osobou... a čím více se jí věnuje pozornosti tím více zavrtává kořeny hlouběji...

Není lehké se neztotožnit. Ďábel zřejmě moc dobře ví, co komu nabídnout...

Pokud je komu co nabídnout, pak lze nabízet i neztotožnění, osvícení, realizaci, ráj... a taky dlouhou, strastiplnou a NEKONEČNOU cestu k němu... samořejmě... vybrat si může oběť svobodně sama kotel, ve kterém se chce pak škvařit...

Slepý Osel

***

Jde to ztuha a pomalu. To není stížnost, jen konstatování...

Jde to tak jak nechceš ty... viď?

Většinou nějak "jsem". I když i to "jsem" se hodně změnilo...

K lepšímu viď? To abys znova usnul...

A občas do určité míry "nejsem". A to je pak jako návrat domů... Běžný svět kolem zřetelně vystoupí, jakoby ožije a cítím z něho pokoj, radost a přátelství...

Ale nemá to hodnotu když tam jsi déle... těšit na blaho se můžeme jen po utrpení... bez utrpení by se věčné blaho stalo... hnusným zážitkem... asi jako když někomu 3x denně po celý měsíc budeš z čisté lásky v dobrém servírovat jeho nejoblíbenější jídlo... brzy zjistí že oblíbenost byla jen jeho klamem... stejně jako blaho a utrpení... bez jednoho není druhé. To touha užít si... je příčinou všeho... jaký jiný by mohl být smysl života? Lidé se trápí jen kvůli svým tužbám po jistém požitku. Nikdo nikdy nesní o tom co už má... a tak lze existovat jen jako věčně nespokojený... a snící... jedině pak má život smysl... když nás děsí smrt...

Svit měsíce odhalil, drobný stín na bílé zdi. Příteli komáre!?!

Jsem tvůj nepřítel. Jednou na to příjdeš sám.

Slepý Osel

***

Jde to tak jak nechceš ty... viď?

Ani ne. Zřejmě to jde prostě tak, jak to jít může... Ukážeš směr cesty a já tím směrem vyjdu. Pak ale cestu z nějakých důvodů jen překročím místo abych po ní pokračoval a pokračuju svým směrem. Znovu mi ukážeš směr k cestě a celé se to opakuje... Motám se tak kolem cesty jako slepec. Ale nedokážu posoudit, zda to jde dělat jinak, ani zda ten výsledný pohyb přece jen vede směrem k cíli.

Ty si ale číslo... neustále se vyhazuješ z cíle sám... a proč? Protože se tam chceš z venčí snad vyfotografovat! Jsi jako horolezec který vyleze na Mount Everest a pak se běží dolů podívat jestli je vidět jak na tom vrcholku stojí. Řekni mi kdo dokáže změnit tento okamžik k lepšímu nebo k horšímu nebo s ním cokoliv udělat, aby šel nějak změnit, zničit, či poskvrnit... a já si budu sypat dokonce života popel na jazyk místo jídla! Musíš se asi hodně unavit, abys došel k tomu že nezmůžeš vůbec nic... a že všechno co získáš je tak akorát velké hovno... Je to tím, že se snažíš málo... dáváš malé oběti... musíš si uvědomit co je v sázce a podle toho položit oběť... jaký smysl má další život... když tohle utrpení bude s tebou věčně dokud nepoložíš patřičnou oběť?

K lepšímu viď? To abys znova usnul...

Ano, k lepšímu. Co přinutí hledajícího pokračovat v hledání, pokud se objeví spokojenost s tím, co našel?

No to je velká záhada... hledač totiž vždy hledá něco jiného než už našel... je to jako mor... to hledačství... mnozí se nakazili... šíří se to snad vzduchem či co...

Lidé se trápí jen kvůli svým tužbám po jistém požitku. Nikdo nikdy nesní o tom co už má... a tak lze existovat jen jako věčně nespokojený... a snící... jedině pak má život smysl... když nás děsí smrt...

Člověk se na tvrdé posteli obrátí na druhý bok a hned se tou úlevou cítí jako v ráji. Dokud to znovu nezačne tlačit... Je těžké rozeznat, co je pouhá reakce na předchozí trápení a co je ukazatelem k cíli. I cvičení "nejsem" je zřejmě jen druhý bok od přeleželého "jsem". Úzká brána bude někde mezi "nejsem" a "jsem"...

Kde to ale je? Tuším, že to tu je, že to jen nevidím. Něco jako drobná skvrna na zdi mého pokoje. Tisíckrát už na ní musel spočinout můj zrak a přesto jsem si její existenci nikdy neuvědomil... Musí to být někde uprostřed tohohle cirkusu a přece mimo něj... Všechny moje šípy míří mimo a přece když pouštím tětivu, jsem si vždycky jistý, že mám správně zamířeno.

Ty jsi na tom dokonce hůř... tvůj zrak nemůže vidět nic jiného a tvé ucho nemůže slyšet ani nic jiného... ale ty přesto hledáš něco jiného. Proboha copak nechápeš že to hledání je jen způsob jak se udržet ve snu snu! Poctivě zjisti následující věc... co je cíl a co ne, když tvá mysl mlčí?

Jsem tvůj nepřítel. Jednou na to příjdeš sám.

Možná. Zatím jsem poznal pouze jednoho skutečného nepřítele - sama sebe.

Kdybys to aspoň jeden jedinkrát realizoval... být nepřítelem sebe sama, pak by se zrodil nový Kristus... zatím si však stále lezeš do vlastní prdele. Asi ti to chutná... tak papej papej... až ti bude špatně, to bude snad soudný den...

Pochopil jsem. Zarazil jsem se na překážkách:

1) Určitá spokojenost s dosaženým stavem. Po těch krušných posledních letech mi prostě jakýkoli stav klidu, míru a pohody přijde jako ráj... Ale už je to pryč...

2) Pochybnosti. PROČ tohle všechno dělám? Proč je "nejsem" lepší než "jsem"? Není to jen útěk před bolestí a trápením? A tak dále, a tak podobně... Tady stačilo si zrekapitulovat dosavadní život... Mimo jiné se mi vybavily zážitky "nebytí" z dětství. A také důvod, proč jsem tím, čím jsem. V dětství se zformovalo moje bytí jako otisk bytí mých blízkých. Jsem jen jejich otisk, tam hluboko v centru bytosti jsem nikdy neměl svoje vlastní já a tedy jsem ani nikdy neměl svůj vlastní důvod být! Proto život plný banality, pocitů prázdnoty, nesmyslnosti a marnosti. Proto ta nechuť se aktivně podílet na bytí. Proto hledání cesty zpět domů...

Čím více se proti egu bojuje, tím více sílí... Buddha na to přišel až na pokraji svých sil tedy po šesti letech asketismu... bojoval, boj který byl nesmyslný. Jinak samozřejmě, že jsi jen otisk... není ti dovoleno být sám sebou... ego krvácí... aby odešlo musí odejít... a protože ego je nespokojeno jen vlivem představ, vymyslel jsem techniku na jeho uspokojení taky pomocí představ. Ono je úplně jedno když si něco věrohodně představím, ego to bere jako skutečnost, takže jsem všechny své hlady, blokoval představou... jako že co blbnu, vždyť se právě před chvíli uskutečnilo to po čem prahnu... právě teď... teď se to stalo... už je to za mnou... odžité... ego totiž může snít jen o tom co nemá... tak zavřu oči a vše mu vsugerovávám že vše už dosáhlo a vše už má a pouze upadlo do snu... že to nemá... Říkám mu meditovat? Pchá taková blbost, vždyť támhle na zdi mi visí čerstvý ani ne pět minut starý inka! No a pak člověk po odhození všeho toho napětí zjistí, že se má vlastně rád... všechna rozdělení zmizí a on se sjednotí... avšak pozor... nechytnout se na tu extázi... a nechtít ji rozvinout, podržet... jinak to celé začne nanovo... Jen na jediném místě existují problémy. A to ještě neskutečné... ale lidé se tam furt cpou a jejich řešením mrhají život za životem!

3) Nedostatečné provádění techniky. Stále ještě zjišťuju co všechno vlastně to "nejsem" znamená. Občas zjistím, že místo "nejsem" jenom přemýšlím o "nejsem"... Ale hlavně jsem doteď cvičení "nejsem" vztahoval jen na část psychiky. Došlo mi, že "nejsem" se musí týkat celé bytosti - těla i duše a potažmo celého vnějšího i vnitřního vnímaného světa. Opravdový zánik všeho, čím jsem...

Tak zkus nejprve aby zanikl ten komu něco dochází a nedochází, ten který něco navíc od tohoto okamžiku chce... protože ti sedí na rajském pramenu jako stará tlustá žába na prameni... dává ti občas po kapkách a sama pije po hektolitrech.

Slepý Osel

***

Je to tím, že se snažíš málo... dáváš malé oběti... musíš si uvědomit co je v sázce a podle toho položit oběť... jaký smysl má další život... když tohle utrpení bude s tebou věčně dokud nepoložíš patřičnou oběť?

Pohřbíval jsem jeden sen za druhým. Prvním problém bylo, že člověk může obětovat jen to, co si uvědomuje že má. Některé sny, naděje, touhy, nároky vypadají tak samozřejmě a jsou tak hluboce zažrané, že si je člověk neuvědomí... Druhým problémem je DŮVOD. Protože pokud je důvodem oběti vidina jakéhokoliv zisku, pak oběť není oběť ale kšeft...

Dnes zní otázka jinak: KDO a PROČ by tu měl CO obětovat?

Ten který chce něco získat.

Jen na jediném místě existují problémy. A to ještě neskutečné... ale lidé se tam furt cpou a jejich řešením mrhají život za životem!

Trefa do černého. Napětí mizí. Cíle mizí. Přichází nasycení. Vidím ten neukojitelný hlad, se kterým jsem běhal tolik let po světě. Odchází všechna ta hloupá, pyšná a arogantní "chtěl bych" a "měl bych"... Mizí roztříštěnost, ustává bratrovražedný boj sám proti sobě...

Oheň dohořívá a starý unavený muž si hřeje ruce. Už nepřikládá. Už ho nezajímají obrazy, jež světlo plamenů maluje na okolní zdi. Už ho nezajímají ani plameny samotné. Tiše sedí a čeká trpělivě... Už ví, že až dohoří poslední uhlík, pohltí vše... SVOBODA.

A myslíš že se dočká? Pokud na něco čekáme... nemůže nás to pohltit.

Tak zkus nejprve aby zanikl ten komu něco dochází a nedochází, ten který něco navíc od tohoto okamžiku chce... protože ti sedí na rajském pramenu jako stará tlustá žába na prameni... dává ti občas po kapkách a sama pije po hektolitrech.

Sen uprostřed snu se snažil zabít jednu část snu a získat jinou část snu...

Pro jednu věc musíme zahodit zbytek... to je zákon pekla. Pro pouhý obrázek domu Otce prodáme skutečný dům Otce. Peklo nemůže nabídnout obojí najednou... vždy láká na to lepší... zítřejší... ale platit se musí předem.

Slepý Osel

***

Pokračuji a nemá to hranic.

Skončil boj s egem. Stav bez ega je pouze opakem egoismu. Jedna strana mince. Cesta tudy nevede. Cesta vede středem, mimo egoismus i mimo vyhasnutí ega. Střed je bod, ve kterém je stejná možnost egoismu i vyhasnutí. Ta možnost znamená úplnost, protože obsahuje obojí. Ta úplnost znamená pravou svobodu. Svobodu, co je mimo kategorie svobody a nesvobody, protože obsahuje obojí.

Cesta do středu vede skrz bezvýhradné přijetí protikladů. Život a smrt, bolest a radost, nemoc a zdraví, extáze a děs.... Absolutní přitakání protikladům člověka ukřižuje a to utrpení, co je zároveň i extází, je právě cesta středem. Cesta ke zdroji BYTÍ.

Člověk dlící ve středu pouze JE tím, čím je. V trápení stejně jako v radosti s úžasem vnímá proud života, který skrz něj protéká aniž by mu patřil a vytváří dechberoucí krásu bytí. Člověk se poddává tomu proudu života, neklade mu překážky a ten proud naplní všechny jeho možnosti, rozšíří ho za všechny myslitelné hranice a nakonec, až bude prožita poslední kapka, přinese spásu, naplnění a oslavení...

Až opustíš všechny postoje a teorie, všechny nauky a směry... až zapomeneš na všechny cesty... a pouze uvidíš jen jednu jedinou věc bez jména... tak jak je ve své přirozenosti a beználepkovitosti... pak to bude vypadat jinak.

Teorie jež si vytváříš tě vede pryč... praxe by pak byla nekonečná... zatím mluvíš pořád z naděje... z utrpení... až bude utvářecí činnost zastavena a nevědomost odstraněna... řekneš úplně něco jiného.

Ale držím palce. V tichu hledej... naslouchej obrazům a sleduj jak tečou zvuky... kde pak je prostor na jakékoliv cesty? Mnoho úsilí je třeba na vytváření já... stačí ho nechat rozpustit... Pozoruj jevy tak, že zapomeneš zcela na sebe...

Beznadějný případ

***

To nejsou teorie, co bych nějak záměrně vytvářel, spíš neobratný popis místa, kde se právě nachází to, co ze mne zbývá.

Vždyť dávno dobře vím, kam ukazuješ. Ale také vidím, že člověk sice může tady a teď přestat dělat dluhy, nicméně z vězení nevyjde, dokud staré dluhy nesplatí do posledního penízku. Existence jakési cesty vzniká právě tím splácením starých dluhů. Nebo je to jinak?

Splácením dluhů tvoří se nové...

Není žádný dluh... pokud člověk pronikne za formu... vše se smaže... včetně karmy...

Beznadějný případ

***

Sakra. Tušil jsem že jsem mimo. Od okamžiku, kdy mě to nutilo ti po roce zase napsat... A podívat se tak do zrcadla.

Během posledního roku se můj život totálně změnil. Aniž bych o to usiloval. Radikálně jsem změnil zaměstnání, povolání, vztahy s lidmi, životní styl. Ze života v poušti se stal snesitelný život v oáze - intenzívní, šťavnatý, svobodnější, smysluplnější, celistvější... harmoničtější.

A přesto je něco špatně. Budu se muset pokorně vrátit o rok zpátky. Tenkrát, když jsem ti psal naposled, jsem cítil vůni posvátna... Snad teď, když je ego syté a spokojené snáze odpadne. Tenkrát jsem byl pološílený hlady.

Navíc vím dnes něco, co jsem před rokem nevěděl - totiž že je v mé moci to zastavit. Je v mé moci se prostě všeho vzdát. Už nejsem v roli hladové oběti. Můžu to zastavit. Stačí jen udělat to rozhodnutí... Definitivní, nezvratné rozhodnutí. Žádný další čin, žádná meditace, žádná modlitba, žádné zaměřování pozornosti jinam, nic takového... Jen to rozhodnutí...

Tak proč to sakra neudělám, namísto těchto nesmyslných výlevů a věčného žebrání o podporu? Na co čekám? Kde je problém? Kde je to dilema?

Ne, počkej... Co to dělám? To je jen další past mysli. Není žádné dilema, žádná vůle, žádné rozhodování, žádné vzdávání se... To se jen kroutí šílená mysl. Teď to vidím - je to jen sen, kouř, mlha, prach... Bože, kam jsem to zase zabloudil? Kdy tohle skončí? Co je vlastní vůle? Pýcha, samá pýcha co obrací v prach všechny pilíře světla...

Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá....

Klid. Jen klid. Vzít hrnek čaje, zvednout k ústům... Tak... Jak jen je ten hrníček skutečný, jak je teplý a tvrdý. Jak září barvami... Je plný reality... Dokonalý... Klidný... Tichý... Za okny padá sníh. Kde jsou teď všechny problémy? Kuš!!

Žádná vůle, žádné touhy, žádný zájem, žádný zisk, žádná myšlenka, žádné ego... Spočinutí v proudu reality...

Když se ohlédnu, vidím že kladu stále tytéž otázky a dostávám stále tytéž odpovědi. Chodím dokola kolem horké kaše. Chce to jasné rozhodnutí a vytrvalé úsilí.

Prošel jsem po roce znovu techniky, které popisuješ na svých stránkách a krátce je vyzkoušel. Největší zjevný účinek má technika jitřní hvězdy. Ani tu hvězdu nemusím hledat či vytvářet představivostí - ona tam prostě je. Uvnitř v duši, mimo svět, mimo tělo, mimo ego... Zářící bezrozměrný bod, do kterého se stáhne vědomí, takže člověk prochází světem hmoty i ega jakoby nedotčen, nezasažen aniž by cokoli ve světě byť jen o vlásek změnil, aniž by ho cokoli ze světa zajímalo. Dobré je, že pokud se drží soustředění, nehrozí, že by si člověk toho stavu příliš užíval a tím ho znehodnocoval... A pokud se ze soustředění vypadne, snadno se to identifikuje - člověk jasně vidí, že hvězdu přestal vnímat...

Ale konec keců a rychle zpět do ticha a záře.

Soustředím pozornost na hvězdu uvnitř duše, na ten nejvnitřnější okruh duše, a je to, jako bych opouštěl tělo a s ním celý smyslový svět. Tělo se o sebe stará samo, svět se o sebe stará sám - proplouvám světem a on se mne nedotýká... Je vzdálený a přece všude kolem. Je vzdálený, protože o něj nemám žádnou starost.. Život se z vnějšku přesouvá do duše. Tam pulsuje čistý, nedotknutelný. Tam jsem "já" opravdu "já" a nic než "já". Mnohem víc "já" než jsem kdy byl rozptýlen ve smyslovém světě. Připomíná to tichou spokojenou opilost. Nebo stav po milování...

Koukám že to máš docela pestrý... Ten stav záře je však možný prožít jen po tom, co jsi se trápil tím, že jsi o něj usiloval... a tak budeš pořád nahoře chvilku a dole dlouho... akorát intenzita obou prožitků bude stoupat. Teprve až zapomeneš na obojí... můžeš volně odejít z kruhu.

Beznadějný případ

***

Když zrekapituluji všechny tvoje dosavadní pokyny, dostanu následující tři body:

1) Bortit vazby k já. V praxi to vypadá tak, že se zvolí duchovní smrt...

2) Zastavit utvářecí činnost... přestat si uvědomovat sebe sama a převést pozornost třeba na to co slyší ucho... Mnoho úsilí je třeba na vytváření já... stačí ho nechat rozpustit... Pozoruj jevy tak, že zapomeneš zcela na sebe...

3) Uvědomování si "Nejsem"... zmizí tělo, utichne mysl... Nejsem... nejsem... nejsem... žádné jiné komentování... žádné jiné prožívání... už jsi K.O.! zmiz ze světa a jen se koukej na dění bez mysli... bez komentování...

Všechny tři body vedou k duševní sebevraždě. To je to, co jsem před rokem nedokončil a co musím dokončit teď. Když člověk jednou poodhalí závoj, není cesty zpátky...

Dnes, po roce, změnil nebo upřesnil by jsi na těch pokynech něco?

Kdo co musí dokončit? Kdo jaký závoj poodkryl a kde jaké cesty tam a zpět existují? Ach jo... ti démoni...

Beznadějný případ

***

Není třeba žádné úsilí k tomu, abych byl. Oči vidí sami od sebe, uši slyší sami od sebe, tělo cítí samo od sebe. Bezprostředně, bez starosti, bez úsilí, zrcadlí TO co právě je. Vědomí nemůže odrážet nic jiného než odráží, neumí se snažit, neumí si vybírat, neumí nic odmítat. Není co chtít, není kam jít, není co získávat, není o čem rozhodovat - vše už je tu, zázračně, samo od sebe v nekonečné hojnosti... Vše je vnímáním. Vše je tak, jak je. Vše je jednota. Nikde žádný rozpor. Stav beztíže - jakoby z centra bytosti zmizelo něco neuvěřitelně těžkého a temného.

A co démoni? Přicházejí teď ve spánku - v životě jsem neměl tak pestré a divoké sny jako teď. A každé ráno je u koryta narváno. Kdejaká stará bolest vychází na světlo, kdejaká nepodstatná obava, strach, dávno zapomenutá přání, spousty malicherností.

Trvá léta, než člověk rozpozná démona. Než pochopí, že ten šroťák myšlenek a pocitů nepatří lidským bytostem a nemele pro ně. Krmí každého démona, který jde kolem, tou nejdražší stravou ve vesmíru - pozorností. A ani pak není lehké se démona zbavit - je tak nacucaný naším vědomím, že člověk roky vnímá pouze tu děsivou pravdu - "Já jsem on, chci-li zabít démona, musím zabít sebe!" Ale zabít sebe je těžké a navíc to dává smysl asi jako léčit nemoc zabitím pacienta. Zvlášť v tom chaotickém počátečním stavu, kdy člověk vidí jen matně, vše je mlhavé a pomíchané, démon silný a schopný vždy znovu zaujmout pozornost dalším srdcervoucím představením. Ale tím, že je tolik nacucaný naší pozorností, se také vydal do naší moci... Dostane ho jeho vlastní nenasytnost v okamžiku, kdy se člověk definitivně rozhodne - "já končím!"

Ale... Co to tu proboha zase řeším? Tady a teď, tváří v tvář zázraku reality, jakými starostmi to zase krmím své démony? Není kam jít, není co získat, není co řešit.

(Mlčím nemám čas odpovídat)

***

Jediný prostý pokyn a pak už není nic k řešení: !! VNÍMEJ !! A se lidská bytost změní v čiré zrcadlo vjemů a vše je jedno. Samy od sebe, bez sebemenšího úsilí, jeden za druhým se vjemy odráží v zrcadle a není tu nikdo, kdo by je prožíval, zadržoval, odmítal, hodnotil... A kdyby, i ego je jen vjem...

Tlak na prožívání je obrovský. Okamžik přepnutí do nepopsatelna a pak už...... nikde nikdo....... a pak se zase pozornost setrvačností ztotožní s egem a začne prožívání, hodnocení, komentování, hladová touha užít si cokoli se kde namane... Jenže, kdo by se s tím teď trápil?! I to je pouhý vjem......

(Mlčím nemám čas odpovídat)

***

.... naděje umírá poslední.................. bestie prolhaná................. slíbí cokoliv, jen aby přežila....

(Mlčím nemám čas odpovídat)

***

....Žádné zrcadlo vjemů. Nic. Prostě nebýt. Zmizet. Totálně přenechat vládu tělu....

(Mlčím nemám čas odpovídat)

***

Vjemy, samé vjemy. Nic než další a další vjemy. Obraz, zvuk, hmat, myšlenka, pocit, představa... Svět, duše... Moře vjemů. A nikdo, kdo by je posuzoval.

(Mlčím nemám čas odpovídat)

***

Nejde o to něco měnit. Jde o to PROHLÉDNOUT. Uvidět, že cokoli přichází z vnějšku či vnitřku je pouhý vjem. I libost a nelibost je vjem, i touha je vjem i přání je vjem, vůle je vjem, myšlenky, pocity, naděje, ego.... Prostor a čas. Samé vjemy. Nic než vjemy. Pocit možnosti volby je vjem, který by chtěl změnit jiné vjemy. Nekonečný kolotoč iluzí.

Pak přichází poslední cirkusové číslo: Kdo je ten, kdo vnímá?... Jen další vjem! Ha. Kruh je uzavřen a lidská bytost ztratí poslední kousek pevné půdy pod nohama.

(Mlčím nemám čas odpovídat)

***

Jako by se obrátil tok vědomí. Chuchvalce vjemů přicházejí a jsou obráceny v nicotu. Vesmír se vrací tam, odkud povstal. Do ticha.... Radost... Obrovská, tichá, zářivá radost.

(Mlčím nemám čas odpovídat)

***

Odkud se jen bere všechna ta pýcha? Pýcha tak zakořeněná, že už si ji ani neuvědomuji. Pýcha něco chtít. Pýcha něco nechtít. Pýcha něco měnit. Pýcha něčeho dosahovat. Pýcha volit svou cestu. A hlavně pýcha něčím být - být víc než jen tím, co jsme. Být víc, než jen být. Přitom pýcha chtít být lepším, osvíceným, soucitným je stejně zvrácená jako pýcha chtít být třeba úspěšným, schopným nebo bohatým.

Chtění. Může vůbec Otec kdy odpustit takovou pýchu? Takový hřích? Tolik zmařeného života?

Slzy do očí a lepkavý černý smutek vyráží ze všech pórů těla... Umenšit se, scvrknout se, odejít, zmizet - nechat život už navždy jít svou cestou...

Kolik opravdové pokory je o proti člověku v každé rostlině, zvířeti i skále... Ze semínka vyroste jabloň někde v trní na pokraji lesa. Na jaře vypučí, zazelená se, odkvete, dozrají plody a jabloň pohostí každého, kdo jde kolem. Pak v tichu přestojí zimu... Nikdy nezatouží růst někde jinde, nezatouží být hrušní místo jabloní, nezatouží plodit švestky místo jablíček. A když přijde čas, pokorně umírá bez jediného zaváhání... Je v tom tolik pokory a takové hloubky... Tolik síly, života, krásy, pokoje, posvátnosti...

Před tím, než jsi vzpomenul tu pýchu, jsem ti chtěl napsat: "Není tu nikdo koho by zajímalo co píšeš... nikdo... jsi mezi krávy... a uvidíš zrcadlo své pýchy... a řešení nesmyslů které mají jen za úkol upoutávat tvou pozornost. Nikdy tu nebylo nic k řešení... krávy to vědí, stromy to vědí, všichni to vědí... jen člověk ve své makovici ne... Tráva ví, že na ní může kdokoliv šlápnout... nebo ji sežrat, či se na ni vysrat... a přesto nepřijímá žádná opatření... A proč? Abys pochopil, musíš se podívat na věci bez já... pak pochopíš... žádné já tu není, nikdy nebylo, bylo jen vymyšlené... není žádné já, moje... a život jeho."

Mě k tomu pomáhalo, že jsem se postavil třeba vedle sloupu... a stal jsem se jím... vše co ve mně vznikalo... jsem pak označil za ne-sloupové bytí. Ten sloup tam stál roky, bez ohledu na počasí, bez ohledu na cokoliv, a přesto byl tak extaticky prázdný a spokojený... lehký a nesrovnatelně nabitý energií k prasknutí... a čím více jsem odmítal to co nebylo moje, a stával se jen betonovým sloupem naprosto bez svobody, otevírala se brána... která osvobozuje od všeho... ten kdo se jí odevzdal, nemá již problémů s ničím...

Pokračuj... je to dobré... začínáš si všímat... to je dobře. Občas tě dojmou slzy... když uvidíš tu majestátnost ticha a odevzdanosti...

Přál bych lidem aby byli vymrštěni do vesmíru... tisíce světelných let od Země a viseli tam v tom širém prostoru... a jen si uvědomily... co všechna ta léta řešily... že v místě kde jsou teď se nikdy nic nedonese... že nikdy nic nedokázali... že pouze sloužili nenasytnému démonu mysli... který je pomocí optiky uvěznil v tak malinkém prostoru a omezil jejich hranice na tak těsnou kazajku... vrhl je do chudoby a starostí... a přitom jim patří celý vesmír a oni 80 let žijí jen v jednom decimetru krychlovém... plném starostí...

Beznadějný případ

***

Abys pochopil, musíš se podívat na věci bez já... pak pochopíš... žádné já tu není, nikdy nebylo, bylo jen vymyšlené... není žádné já, moje... a život jeho."

Také lidské tělo je čisté bytí bez já. Dýchá, jí, pije, tráví, vyměšuje, vnímá, spí... Rodí se a umírá... Samo od sebe. (Takže člověk nemusí mezi krávy, aby viděl obraz své pýchy - stačí si zkusit popovídat třeba se svou rukou :-))

Mizím, umenšuji se, ustávám, přestávám znečisťovat bytí těla. Vše je v pořádku když ustává já a tělo se ujímá vlády... Celý vesmír se noří do čistoty, klidu a pokoje... Vše je na svém místě...

Jsem zvědav jestli čím ti i toto zase selže :-)

Beznadějný případ

***

Vhled do vlastní pýchy, to je jako by se člověk poranil otráveným hrotem. Drobná ranka, kapka krve, trocha bolesti... Ale jed se pomalu šíří krevním oběhem, přináší křeče, paralizuje, zabíjí.... A očišťuje. Vymezuje lidské bytosti její pravé místo a uvolňuje místo Duchu... A když nakonec zmizí veškerý nárok člověka na moc, když se úplně a dokonale poddá, utichají konflikty, odchází posedlost a člověk pokorně naslouchající stojí tam, kam patří...

Tvoje poslední články mi dost pomohly. Mimo jiné doplňují tvůj obraz tak, že se pro mne stal lidštějším a plastičtějším...

Lidé si o mně myslí všelicos... a proto mně stále míjejí. Neznají mně a neví, že píšu podle toho co cítím, že je třeba napsat. Ikdyž to někdy vypadá, že jsem v prdeli... a já se přitom bavím. Chtěl jsem ženám ukázat jejich reakci... a podařilo se mi to.

Se ženou je spojena největší bolest mého života. Na rozdíl od tebe, já už nehledám, protože jsem tu svou jedinou pravou potkal. Intenzivní vzájemný vztah nicméně skončil po krátké době z její strany. Zvolila si společensky přijatelnější cestu s vhodnějším partnerem. Má s ním rodinu. No a protože žijeme společensky poměrně blízko sebe, tak ji mám stále na očích. Nedá se utéct a zapomenout a čas nic nehojí... Je to, jako by mě polomrtvého hlady stále znovu přiváděly na hostinu, na které nedostanu ani sousto. Můžu se jen dívat. Znovu a znovu. Veškerá citová propojení, které mezi námi byla, jsou utnutá z její strany, u mne ale existují, kroutí se a stále se natahují směrem k ní jako živé světelné provazce. Čtyři roky trvalo, než to trochu polevilo. Čtyři roky jsem žil jednou nohou v blázinci a druhou na hřbitově... Králíček zaživa z kůže stažený, do zmrzlého sněhu pohozený. Doživotně ukřižovaný. Nesnesitelná bolest. Proklínal jsem ji, že mne tak poranila a přitom raději rovnou nezabila... Procházel jsem tenkrát šílenou smrští pozitivních ale taky výrazně negativních citů (touha, nenávist, závist, strach, žárlivost, následné pocity viny atd.) Nemohl jsem si nijak pomoci, byl jsem vůči tomu naprosto bezbranný. A přitom ona žije zjevně poměrně šťastný život a měl bych jí to ze srdce přát. Měl bych... Právě díky těm smíšeným citům jsem ztratil poslední iluze o sobě, a získal reálnější pohled na ego... A také jsem pochopil, že duše ženy je pro muže velká neznámá, že žena vnímá, myslí a cítí natolik jinak, že jsem měl občas pocit, že komunikuji s mimozemšťanem... Jako by místo srdce měla malý kousek mozku...

To mě zas ženy obdivovaly, že je chápu a rozumím jim... a proto se do mně zamilovaly, než přišly na to... že nemohou přede mou nic v sobě skrýt... a tak utekly někam, kde mají soukromí. Ženu jsem nedávno rozkódoval... a když se teď s nějakou bavím a ona zkouší nějaké fígle aby se dozvěděla něco o sobě... tak je dost štvu... protože jim ukazuji že jsou neupřímné... a ony se neumí zeptat přímo... :-).

...Démoni vždy útočí přes nejslabší místo a cesta vede vždy přes to nejtěžší, co si člověk dovede představit. Jinak by se tomu neříkalo očistec...

Prokazují službu dobrou... akorát... že vnímání je čímdál ostřejší... jako by člověk šel k extrémům senzibility... a jediná možnost jak v tom ohni obstát je... nechtít nic pro sebe... ale nechat všechno prožívání tomu komu patří...

Beznadějný případ

***

Lidé si o mně myslí všelicos... a proto mně stále míjejí. Neznají mně a neví, že píšu podle toho co cítím, že je třeba napsat. Ikdyž to někdy vypadá, že jsem v prdeli... a já se přitom bavím. Chtěl jsem ženám ukázat jejich reakci... a podařilo se mi to.

Klobouk dolů. To jsi ještě lepším zrcadlem, než jsem se domníval :-). Po všech prožitých zkušenostech s matkami, babičkami, sestrami, milenkami, manželkami a dcerami je neosobní vztah k ženě pro muže něco téměř nemožného. A když k tomu ještě připočtu sexuální instinkty... Ne nadarmo je Mája symbolizována krásnou ženou. Chce to hodně zkušeností, aby muž rozpoznal svoje iluze...

Pro muže je mája symbolizována krásnou ženou... a pro ženy... je symbolizována korunou královniny moci a je jedno v jakém oboru, a nejlépe v království s jejím dítětem.

To mě zas ženy obdivovaly, že je chápu a rozumím jim... a proto se do mně zamilovaly, než přišly na to... že nemohou přede mou nic v sobě skrýt... a tak utekly někam, kde mají soukromí.

A jak na tebe reagují muži? Je to rozdíl? Sám totiž nevím, jak bych na takové setkání reagoval. Jestli bych dokázal snášet a opětovat absolutní otevřenost, upřímnost, empatii... Pravděpodobně ne, pokud by zbývalo nějaké já a nějaké moje, které by samozřejmě toužilo po soukromí, kde se může opájet svými iluzemi.

Umím se dívat na muže okem ženy i okem muže. Takže dokážu vidět co v jakém muži je a co ženu na něm přitahuje nejvíc. A umím se také tímto okem podívat na sebe. A vidím... že nejsem vůbec přitažlivý, protože nejsem tak ulpělý ve zdejším světě, a proto mě ženy tradičními triky nemůžou ovládat. Musely by se nejprve stát slabé a křehké aby to dokázaly... ale ony usilují jen o to být silné a tvrdé.

Přijde ale mi, že narozdíl od předchozích případů je tohle od tebe tak trochu plošná střelba místo individuálního přístupu. Opravdu jsou si všechny ženy tak podobné?

Nepsal jsem pro zdravé, ale pro nemocné.

Kdysi jsem četl, že pro muže není až tak těžké si vytvořit individualitu, ale je problém, aby se rozpustil ve vztahu. Pro ženu není problém rozpouštět se ve vztazích s čímkoli, ale je těžké si vybudovat nezávislou individualitu... Ego je temná karikatura opravdové individuality... Všechno touží po úplnosti a celistvosti, a ta zahrnuje jak individualitu tak vztah. Proto je cesta žen jiná než cesta mužů.

Tak to já narážel jen na samé ženy co se snažily využít vztah se mnou k budování své individuality a kariéry... a o rozpouštění... nejenže nechtěly ani slyšet, ale ani to neumožnily mi. A mě se to jevilo jako nejkrásnější cesta domů, avšak nevím kdo a proč mi zakázal po ní jít. Vše co dokážu nebo jakmile se to naučím využít k rozpouštění... tak mi to někdo sebere. A tak jsem musel zanevřít na prostředky a najít cestu nezávislou na prostředcích. Kdy jako naháč... slepý, hluchý... někde v prdeli... a přesto vždy schopen se rozpustit... v čem? V tom, na co mysl nikdy nemůže pomyslet.

Prokazují službu dobrou... akorát... že vnímání je čímdál ostřejší... jako by člověk šel k extrémům senzibility.. a jediná možnost jak v tom ohni obstát je... nechtít nic pro sebe... ale nechat všechno prožívání tomu komu patří...

Vnímání, senzibilita, citlivost - právě tady jsem chyboval, protože jsem se snažil svou citlivost maximálně omezit právě v důsledku toho citového nářezu, který tomu všemu předcházel. A když už byla všude kolem samá poušť, napsal jsem ti první mail. Dnes vidím, že ze začátku jsem se snažil v podstatě zneužít tvých poznatků k tomu, abych se stal maximálně necitlivým, aby už mne nemohlo nic zraňovat, abych měl nad životem vždy navrch. Chtěl jsem se stát supermanem, co vyzrál na všechnu bolest, na život. Ale stal jsem se jenom necitlivým balvanem, polomrtvým ublíženým chudákem, co se bojí života, zalézá před ním a zároveň po něm touží.

Je třeba si všimnout zda se v konaném ego upevňuje nebo rozpouští. Někdo (a taky jsem se s tímto tvrzením setkal v knize o Buddhově učení, kdy moderní filozofové a psychologové totéž tvrdí) tvrdí, že Buddha jen utekl před životem do své blaženosti, a že jeho společenské selhání je nyní vyzdvihováno jako idol svatosti. Tedy podobně jako by si narkoman dokázal vyrábět drogu ve svém mozku neustále sám... tak čistou, že by neměla vliv na jeho zdravotní stav, nemá mu svět již co nabídnout ani za co jej potrestat. Tak se to někdy jeví pro myslící nebo snící lidi co pořád někam směřují. A směřovat někam může jen ego. A ty jsi také směřoval, utíkal před tím co prožíváš... já naopak jsem tím trpěl čím dál víc až mě to celého pohltilo.

Teď se znovu otevírám. Jako v dětství. Bolest a strach už mne nezastaví. Stávám se tak citlivý a otevřený, jak jen dokážu. A občas vnímám, jak život proudí každou buňkou mého těla. Ale to vnímání, ta úžasná citlivost, nepatří už mě, ale životu samému. Správně píšeš - nechat všechno prožívání komu patří (co je císařovo, dejte císaři a co je boží, dejte bohu). Pro sebe nechtějte nic. Pak je ego pryč a proti sobě tu stojí dvě souměřitelné síly. Duch a svět. Ten kdo vnímá a to co je vnímáno. Pak je tu zázrak života, konaný skrze mne samého, ale bez mého přičinění... Opravdová milost a naplnění, čisté svědomí a klidný spánek spravedlivého. Teda aspoň občas :-)

Dej si pozor, abys zase někam nesměřoval.

Beznadějný případ

***

Všechno je jinak. Moc je pryč a já vidím, jak falešný to byl nárok a jak iluzorní byla ta moc. Chtít jít po cestě, chtít být nezranitelný, chtít být tichý, prázdný, chtít být svým pánem, chtít být nad světem, chtít odhalit tajemství světa a života... A teď tu stojím malý, nahý a bezbraný mezi světy. Před sebou hrozivý svět vnější, co mne, malého červa může ve vteřině zašlápnout do prachu. Za sebou hrozivý svět vnitřní, co mne stejně může zničit a rozdrtit kdykoli se mu zlíbí... A nevím. Znovu vidím jen ten prasečí chlívek v hlavě a nikde ani kousek světla. Ale i to je pýcha, posuzovat sám sebe... Hlavu mám jak rozvrzané housle a srdce bolí... Cítím lítost nad posledními lety a vztek... Jak jsem mohl propadnout domněnce, že účel světí prostředky? Na cestách ducha se s nesprávnými prostředky k cíli nikdo nikdy nedostane i kdyby ten cíl viděl sebejasněji.

Vidím podivnou vizi rozhovoru s neznámou stařenou kdesi na rozcestí:

Stařena: Tak kterou cestu si vybereš, pyšný panáčku??

Já nevím, chce se mi umřít! Jsem unavený a sám. Malý, bezbraný a ztracený.

Stařena: Pořád se ti něco chce? Tolik pýchy v jednom člověku, taková spoušť.

Nech mě aspoň v klidu odpočinout stařenko. Jsem unavený a zoufám si sám nad sebou.

Stařena: Vždyť to říkám, tolik pýchy v člověku, tolik zmařeného světla...

Tak kam mám jít?

Stařena: Ty nevíš, synu nikoho?

Vím co potřebuji. Potřebuji světlo do duše. Potřebuji se očistit. Napíši Oslovi, třeba poradí. Nebo zkusím meditace, nebo modlitbu...

Stařena: Ty si nedáš pokoj, že ne? Všechno dobré v sobě měníš v opičí hovno...

Tak mi pro boha živého poraď stařenko! Co mám dělat?

Stařena: Chááááááá cha cha cha..... Tak v tom případě si tu třeba chcípni, pyšný panáčku... (Stařena mizí v záchvatech smíchu.)

...Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jak v nebi tak i na zemi,....

Hlas z nebe: ...Přestaň, na tohle ti odpoví jen ďábel. Ke mě můžou jen nejmenší z nejmenších, a takoví se neumí ani modlit ani si přát... Vzdej se a já roztrhám tvoje tělo na kousky a nakrmím zvěř, rozemelu tvoje kosti na prach a pohnojím rostliny. I tvou duši vymažu ze světa. A pak teprve můžeš ke mě...

To jsem zvědav jak to dopadne... ale vyostřuje se to... mohlo by to už brzy spadnout :-).

Beznadějný případ