Nejdražší oslíku nebudu se už dívat na komedie, show Petra Novotného, Natoč to a jiné vtíravé pořady v televizi. Slova milovaných hledajících na tvých stránkách jsou tak bláznivě vtipné a veselé. Probůh, čím jsi Petře? Obsadil jsi si největší skládku na světě? Nemohu než obdivem sednout na zadek před někým, kdo se trpělivě přehrabuje v nejbláznivějších blábolech pod sluncem. Musel by sis vyčlenit milióny let, aby skládka byla alespoň přiměřeně organizovaná a čistá. Některé jsou úžasné.

Rozhovory s tebou mě neobohacují a zůstanu raději u práce s mým Učitelem a nejlepším člověkem, jakého znám.

Panický strach a tíhnutí k osvědčenému lízátku. Vidím cíl a já se k němu dostanu. Mé lízátko to přeci říkalo.

Tímto se tedy s tebou loučím.

Píšu ti to, protože budeš litovat, že jsem tě opustila. A nechám ti tu alespoň po sobě připomínající smrad.

Nemusíš odepisovat! Nechci nikoho otravovat! Jen Ti chci říci, že je se mnou zle, jsem mrtvá živá!

Pomóc. Pomoz mi prosím. Nevím si se sebou rady. Pomóc.

Co já vím! Nevím nic!

Co na to říkáš? Líbí se ti má póza. Hrozně mě ta maska nesedí, nedá se nějak upravit?

Jedno si uvědomuji zcela zřetelně, nikdy jsem nic podobného necítila, nemám se o co opřít a tak jsem smýkána ze strany na stranu!

Prosím, politujte mě někdo. To se přeci nedá vydržet. Ale je to zajímavé.

Nic mě netěší, nebo těší! To opravdu nejsem schopná posoudit! Jsem totální imbecil, který jen mlčí!

Nikomu neubližuji a tak mi také neubližujte. Budeme kamarádi, ano?

Jsem cosi co se nachází někde a přitom nechápe vůbec nic!

Jsem tak blízko mému cíli. Ocení to sakra někdo?

Nechci chápat! Co jsem chápala se rozplynulo v prázdnotě!

Ano, ano. Vidíš, jsem na správné cestě. Tak to konečně uznej.

Co bude dál nevím!

Ale jsem příšerně zvědavá.

Jen snad jaro dává radost v pozorování! Ale i to je veliká nuda! Né pohrdání!!!!! Stále dokola!!

Prosím, prosím. Dejte mi novou hračku.

To opravdu unavuje, jen si dej pozor abys neměl touhu mě poučovat!!!!!

Protože touha je ďáblovo semínko. Měj se také na pozoru. Ale snad bys to mohl nějak zařídit. Poradit tak, aby touha nebyla vidět.

Protože bych se Ti musela vysmát!!!!

A tak bych si utvrdila své získané moudrosti.

Ahoj... Nula zdraví Nulu.

Neopovrhuj se mnou. Jsem tak dobrý jako ty.

Tím, že pracuji s vědomím, přibližuji se Nicotě a mohu v ní spočinout. Budu nicotou a jsem v tu chvíli Bohem - vsáknu se do nicoty.

Nicota je hned za rohem ulice. Vůbec nepochybuj o tom, že to nedokážu. Četl jsem o tom, že je to tak možné. Jsem na správné cestě a ego se už nemůže dočkat.

To, že Nicota "sní" sen, je de facto nesmysl - pokud by to tak bylo, Nic by bylo něčím.

Něchtěl by jsi oslíku trochu opravit svůj názor? Nemám rád překvapení na své cestě.

Indické tradice to vidí jinak - když Bůh spí, není Nic, když se probudí, emanuje sám sebe.

A indická tradice je vážená instituce. Neměli bychom o ní pochybovat. Přeci jsem nevyhodil nadarmo peníze za knížky.

Kdybys chtěl dát občas řeč po e-mailu, nejsem tu a když tak se těším.

Piš, hlavně piš. Ale nezapomeň na moji dosaženou úroveň. Trochu jsi mě rozhodil.

De facto popisuješ hromadu protikladů a výkladem je anuluješ.

Vůbec ti nerozumím, Petře. A já zoufale potřebuji rozumět tomu, čemu už věřím.

Ptám se já, a zeptal bych se asi každého: "Bodnul bys?"

No, teď se ukaž. Já bych bodnul a budu odměněn. Já vím, jak na to.

Pokud spekuluješ s Pravdou tak silně, měl bys ji umět obhájit, popř. uznat, že nevíš, co s tím. Protože já jsem připraven i zabít. Já si Pravdu nenechám vzít. Přeci nezačnu zase od samotného začátku.

Bodnul bys třeba svoji ženu/přítelkyni?

Já bych ji zabil. A to dokazuje, že jsem na správné cestě. Udělám vše, abych nebyl vynechán a zapomenut.

Neměli bychom také zapomínat na specifický typ "neulpívající lásky - všeobsazné", která hraje roli prakticky všude, kde se má člověk pravdě otevřít...

To je má rudá hvězda. Každý by měl mít nějaké specifické oltáře k uctívání. Bylo by nespravedlivé, abych nebyl za tu lopotu odměněn.

Odsuzuješ Střed jako základ všeho - ale co je ve středu?

Sjednoťme si naše myšlení. Potom bude vše v pořádku. Není přece potřeba přivolávat strach z mylného kroku.

Pokud budu bdělý bez středu, automaticky budu "klouzat v iluzi"...

A já přesně vím, co je to střed. To mě automaticky ochrání a přinese odměnu.

V Bibli se praví - "Stvořili jsme člověka k obrazu SVÉMU." Tvůj výklad je jedna strana mince. A to ta špinavější.

A na výkladu zejména záleží. Je se o co opřít. Je to jistota.

Bůh se emanuje tak, že tvoří vše - stromy, člověka, zvířátka, nebe, vesmír...

Bůh je nevypočitatelný. Je potřeba s ním být zadobře.

A jak bys okomentoval svoji iniciativu zde?

Slepý Osel

***

Drahý (mně) a milovaný (mnou) mistře Myslím na tebe a potřebuji další dávku tvé pozornosti. Odpovídám na tvé otázky. Jak jinak, než poctivě a vážně. Ano, ano. Tak nějak to bude.

1) Ptáš se... kdo jsem.

A kdo nejsem? Mám tu úžasnou přednost být ve své palici vším. Stačí zavřít oči. Myslíš, čím jsem teď hned? Počkej, musím se zamyslet. Á, teď jsem spisovatelem. Nebo ne? Proč na nás vymýšlíš chytáky? Až budu, tak stejně nepoznám čím jsem. Ale když se praštím do hlavy a ztratím vědomí a nezemřu, něčím asi budu. Ale čím, to asi už nezjistím. To co si snad mohu myslet, že jsem, je stejně konina. Mění se to.

2) Ptáš se... co je to svoboda.

Hmm. A co je to to slovo, svoboda? Někdo může špitnout, TY jsi svobodný člověk. Chováš se tak, vypadáš tak, slyšel jsem to o tobě. Takže mám co? Zabarvenou svobodu? Je ona svoboda ta pravá ořechová. Je potřeba se ptát mnoha a mnoha lidí. Kolik jich je potřeba na pádný důkaz? A co ti, kterých se nemám možnost zeptat? Co je to svoboda? Kdo mi zabrání vyskočit z okna v 6. patře? Kdo mi zabrání stáhnout si kalhoty v metru? Aha? A co až mě to napadne? Jo svoboda je nevyzpytatelná.

3) Ptáš se Co vlastně hledáš.

Většinou hledám hodně věcí. Hledám materiální vyjádření chaosu ve vlastní hlavě. Nejde to moc dobře. Co hledám u tebe, třeba? Nic. Je něco k hledání? Kontaktuji tě, protože máš dobře vyvinutý chov a chutné seno. Hledám spřízněné kopytníky. Ale to jsem už našel. Našel jsem, co jsem hledal. Ale co s tím? To netuším. Poraď mistře. Je u tebe něco zajímavého k hledání :-)?

Občas nějaký komár... přisátý... jako klíště...

Co takhle nějaké povídání na zapůjčené chalupě? Hlásím se, že vše potřebné vybavím. Je přeci jedno, kde se naše tělo nachází, pokud neprotestuje. Dalo by se o tom uvažovat pane? S láskou a oddaností Mezek

Nepřichází v úvahu.

Jsi vyčnívajícím magnetem a já kus zrezlého železa. Cítím tah a schází brzdy.

Vem to tedy přes severní pól... tam se mnozí vychladli.

Slepý Osel

***

Recept proti otázkám od Slepého Osla

1) Bedlivé zkoumání toho co je otázka.

Otázka, stejně jako ozvěna. Skalní rokle jsou tak masivní a každá je jinak lomená. Ale mění se, mění. Jisté je jedno, ozvěna tu nějaká k dispozici bude.

2) Bedlivé zkoumání toho proč, z čeho, jak a kde vzniká otázka.

Inu přeci máme fyzikální zákony. Jak by ten svět vypadal bez náležité ozvěny. Otázka a kořeny stromu. Jsou různě silné, zapuštěné a těžko se ničí.

3) Bedlivé zkoumání toho kdo je tím tázajícím a na co se vlastně ptá.

Sál plný zrcadel. Které je to moje a kde vlastně zrcadlové království končí?

4) Bedlivé zkoumání toho co se děje s otázkou po obdržení odpovědi.

Ach ten nenasytný otázkostroj. Proč pořád přehazuješ cívku v promítačce? Vždyť teď ani nevím, jak skončil ten poslední kus.

Páč ty sám jsi se nenamáhal... co bych ti já mohl za to dát? Nechám tě stát v mrazivém dešti za dveřmi...

Slepý Osel

***

Drahý osle, nepotřebuji tvůj zájem. Nežádal jsem tě o něj.

A co tedy potřebuješ a co tedy žádáš PANE?!

Jsi vyjímečný a já si pouze vezmu to, co unesu. Tvé články jsou úžasným potěšením pro moji mysl i srdce.

Ale fuj! To je v pekle přece každý! "Vyjímečný" to je dílo Satanovo... znamená vyjímat něco z celku... a tehdy vyjmuté dopopředí i odsunuté do pozadí trpí v napětí... a kvůli čemu? Kvůli pocitu být... To Lucifer je nejvýjimečnější z výjimečných... je to jediný výrobce sladkostí... tajně je vyrábí ze zakázaného ovoce... tedy jen z toho dobrého... mňam mňam... proto na něj všichni pracují. Žádné ostatní ovoce v ráji totiž nemá žádnou chuť...

Jsem pokorný a pokořený. Dlouhou dobu. Těžko mé dříve tak hýčkané sebevědomí něco překvapí. Nic nevím, jsem blbec, koukám a nechám intuici pracovat. Ať je cokoliv, nic nečekám. Třeba je to směs myšlení a třeba nic nechápu. Kašlu na to.

A kdo to má jako ocenit? Poradím ti... najdi nejbližšího osla nebo krávu... vem si spoustu svědků... přátele... rodinu a děti... a tohle všechno tomu zvířeti řekni naprosto vážně, nahlas a upřímně hezky do očí... pokud to neuděláš, okradeš se o hodně... těším se na videozáznam této satori-tvorné události.

Ale tvá odpověď ve mě budí zvědavost. Pokud by jsi mě začal učit, byl by jsi asi další ze skvělých mediálních mistrů onanující svůj mozek svou výjimečností a počtem následovníků.

Mě následují jen komáři a blechy... havěť to krvežíznivá... občas mouchy... to je zas havěť na hovno čekající. Havěť to nazývám proto, páč jsou to všechno jen tvorové pohodlní... sami nepracující... pouze cizopasící.

Moc kecám, vím. Ale mám tě rád. Cítím to někde hluboce uvnitř.

Se ti líbí v mém kožichu což... chutnám ti tedy... můj ocas však hbitý je!

Nepotřebuji, abys mi odpovídal. Ser na mě. To je to nejlepší, co pro mě můžeš udělat.

Mám jen jeden zažívací systém... tolik hladových mám již za prdelí... kdo to má všechno zvládat... co budete dělat až vypnou mou kůži a přibijí ji Bohům na odiv?

Ať jsou ochraňovány tvé kroky a tvé dny šťastné.

Jo to jsou ochraňovány každému... a to tak dobře, že ani on sám si je nikdy naplno neužije. Jinak to přání... aby bylo jasno si přeješ ty... asi proto, že mě máš rád... TY si to přeješ... né, že to přeješ mi.. to je jen takový krycí manévr... ještě, že zvířata si nic nepřejí... ani pro sebe ani pro druhé... a jsou přesto v klidu... nemají "já" a tak je absurdní, aby někdo někomu přál něco, co někomu by mohlo leckdy chybět nebo se hodit.

Slepý Osel

***

Vážený mistře, moudrý osle Ten obrovský hřmot mi trhá uši. Kolikátá je to už lavina řítící se údolí? Každou chvíli mě těsně mine buddhista, křesťan a jiné těžké kalibry. Ta duchovní oblast je jak šílený supermarket. Chceš přátele - kup si je, chceš nepřátele - vyber si. Ta nabídka je vskutku požehnaně kapitalistická. Všude plno světel, slov a poletujících spisů. A nakonec, kam sakra patřím já? Kdo zastavěl ta obrovská vrata ven na vzduch? Mé myšlení je svíjící se chobotnice s tisíci chapadly. Není nepřátelská, je pevně přisátá. Šklebí se na mě tím známým úšklebkem a říká: "Tak mě schoď ty pitomče, posereš se beze mně strachy!" V tom neznámém světě houpajícím se nad prázdnou bezbarevnou propastí. Ach, kde jsou ty zlaté časy nadšení a divokého úprku za strašidlem osvícení. Ty krásné okamžiky přitroublých filozofických soubojů, kdy to ještě dávalo smysl. Čas barevných snů a cílů k dosahování. Vždycky se našel pitomec, co nás patřičně pochválil. Přetvařuji se jak idiot - ano to víš, že tě miluji, - ano, jsi můj přítel, nikdy tě neopustím, ano- je potřeba dělat tohle, - slavit toto. Tak to nedělej, kréťo. Kdo tě nutí? Nikdo pane, jak jinak. Onehda jsem dostal video a audio kazetu s Ježíšem. Ještě dnes mi běhá husí kůže. Začínala zázraky a končila zázrakem. A tomu se přece musí věřit, halelujááá. Vypadá to, že Ježíš nakonec zemřel úplně na nic. I když, těžko si mohl v tom fyzickém těle vybrat, když ho chytli. Neměl být tak tvrdohlavý. Tolik snahy a nakonec nebýt mučedníkem. To by nešlo. Jeho učení, tak jak je oficiálně prezentováno, vyprodukovalo další dlouhé řady dobrovolných i nedobrovolných mučedníků, zbytečně utracených životů. Jediný, kdo se o nás řádně stará je neúnavný ďábel. A nakonec ho lidé ještě nemají rádi. Musí být sedřený jako mezek. Jediný, kdo zabezpečuje rozpoznávání rozdílů. Jediný, kdo dává vyniknout skvělé bílé barvě. Je přece světlonošem. Co je běloba bez černi? Važme si ho a děkujme mu za účelně vyvinutý software. Nic lepšího k mání není. Ďábel je nutný k samotnému osvícení. Ta skulina uprostřed je téměř neviditelná. Ona je nakupené nehmotné mraky. Kláda v oku.

Takže, co dělat? Co máme na práci? Pádlovat zběsile na rozbouřené řece? Vidíme řeku, slyšíme ohlušující rachot, vnímáme spršky vody a řeka není. Tak co to děláme za kravinu? Kde vidíme jakou řeku? S divokým úšklebkem se dívám na náboženské fanatiky, kteří se snaží vybojovat místečko pro své ego v posmrtném ráji. Vidí dlouhé vstupní tunely, zářivá světla, příjemné opeřence s růžovými prdelemi. Protáhnout ego linií smrti, to by chtěli. Úžasná představa - být po smrti stále funkčně myslící. Bible, korán a jiné afrodiziaka k potlačení strachu určitě pomůžou. V pekle bude čím přitápět. A hybaj zpátky na zem, a znovu, a znovu, a znovu. Jsem vyjímkou? Kdepak. Jsem přece nevěřící, kam jinam bych se mohl dostat? Má horká, sirná koupel je již připravena. Stačí mi málo, nepotřebuji milióny lidí. Stačí mi jeden normální šílenec - a to jsi ty oslíku. Stačí, že jsi. Stejně jako úžasná přírodní scenérie, pokud si ji všimneme a řádně ji v hlavě přemeleme. A tak se brodím po pás ve hnoji a zvykl jsem si. Není kam spěchat, smrad je uniformní a stále stejný. Na konci toho odpadního kanálu čeká hrdě vzpřímená smrtka a kosí hlavy. Nikdo neprojde, nikdo nic nepropašuje. Lidská žížala leze z díry, vlní se a je pravidelně osekávaná na začátku i konci. Přírodě nic nechybí. S železnou pravidelností hnojí a hnojí. Příroda je tady doma. Stále čerstvá a stále mladá. Věčný koloběh nevšímavosti k našim ztřeštěným světům letících po časové ose. Kdo jsem nakonec já? Jsem kusem hovna odseknutým na přesný vymezený díl. Jak vytlačený špagát flákoty z masomlejnku. Hovno se schopností nezřízeně snít. Co bych mohl být víc? To přece stačí, víc nedostanu. I já se dočkám svého záseku na konci. Nebudu o nic připraven. Obdivuji Buddhu pro jeho zanícení pro lidský rod. Zapomněl držet klapačku a napáchal tím mnoho škody. Ego sežere každého, přemění ho a znetvoří. Egu schází tělo, nikdy ho nemělo mít. Smůla. Čeho proboha dosahovat? Jak by měl vypadat sen na konci lopotné duchovní cesty? Jaká odměna, jaký trest? Hovno se stále sune, nic se nemění. Odměn, případně pro zvířectvo. Ale to už je dané, žádná zásluha v tom není. Nemusíme se o to starat. Nakonec to vypadá, že struktura správného snu, toho co nestraší, nebolí, je jediná smysluplná práce ega. Zařiď si to tak, abys jsi se sama sebe neotravovalo. Potom by asi mělo stačit, že jenom zatím jsme. Hýbeme se.

Oddaný, tiše štěkající mezek

Chyba... žádné hovno nemá ruce, aby ti za tohle zatleskalo...

Slepý Osel

***

Chaos u zašel příliš daleko. Před pár dny jsem četl utopistickou verzi vytvoření umělého duchovního domova izolovaného od okolního světa. Měl název Nový svět a Noví lidé. Jak krásné a úžasné místo k životu. Bohatí hledající tam budou přijíždět svými auty a přemýšlet nad tím, jak přesunout toto božské prostředí do prostředí, kde bydlí. Chudí hledající na to prostě nebudou mít, jsou rádi že vůbec mají střechu nad hlavou. Pokud by se tato oáza vytvořila, časem vzniknou rigidní pravidla pro celou skupinu. A hlavně, někdo bude mít zásluhy a bude to určitě vést. Je to tak jednoduché, schováváme se před vlastním egem, které nás táhne do virtuálního tobogánu "reálného světa". Snažíme se schovat, utéct. Bojíme se strachu, který vzniká napojováním obludných souvislostí zastrčených paměťových vzorců někde hluboko v mozkové kůře. Čeho dosáhneme přemístěním své fyzické stránky do jiného prostředí? Budou naše orgány jinak fungovat? Budeme jinak vyměšovat, jinak se milovat, jinak kousat a polykat? Změnou prostředí svou schopnost sestavovat stavebnici budoucích katastrofických scén nezměníme. Odpadní koš nosíme stále sebou. Nánosy se nečistí snadno.

To nejhorší, co se nám může přihodit, je struktura myšlení, které pevně věříme. A proto nám může pomoci probuzený duchovní mistr, který neúnavně rozbíjí palicí tyto zkostnatělé představy. Celá ta myšlenková žumpa se musí klackem rozmíchat a postupně vypouštět. Proto pokud vás mistr uráží, radujte se. Fackuje vás, děkujte. A pokud vás pochválí, buďte opatrní, co že se to ve vás snaží zakonzervovat. Protože mysl je chobotnice s tisíci chapadly. A ty chapadla se neustále snaží propojit do šílených scénářů. Upevňováním a leštěním těchto virtuálních dálnic produkujeme tak příjemné pocity souznění a lásky. Cizí lásky a náklonnosti, té podmíněné. A bourání již vytvořených a nepříjemných pocitů ztráty kontroly. Protože narušení těchto neexistujících struktur nás uvádí do obrovské nejistoty. Tápeme. Kdo vlastně potom jsme? Je to tak důležité?

Čím jste byli v okamžiku narození? Čím jste pár sekund po smrti? To jsou situace, které si každý prožije. Bezpochyby. A něco bude, proč tomu musíme právě teď porozumět? Chobotnice nebude, nikdy nebyla. Láska, štěstí, spokojenost je základní esence žití. Není potřeba ji dolovat. Nedá se konzervovat pro budoucí případné použití. Pokud se náš vlastní život odvíjí od vědomého dávání lásky, není to nic jiného než to, že necháváme cizí chapadla v klidu. Samozřejmě to neděláme bezúplatně. Očekáváme dary, stejný přístup. Dosahujeme jen toho, že naše chabá virtuální struktura vlastního "já" chválí sama sebe. To je ten tolik vyžadovaný "smysl" konání, film se ustálil na opakované dočasně akceptované smyčce. Naše vlastní ego doufá, že ho vezmeme do posmrtných krajin. Tak vzniklo peklo i nebe, kde jinde než v představách. Ráj vypadá tolikrát jinak, kolikrát si ho ego dokázalo vyprojektovat. Je to dost ubohé místo. Krásná krajina, líbezná hudba, žádné hádky, žádné soutěžení - a to na miliardy let dopředu. Každé ego by se z toho za nějaký čas muselo totálně zbláznit nudou. Jak je poté náš vlastní chaotický svět přitažlivější. Zde se scénáře alespoň neustále mění. Nic není dané, zastaralé a již poznané. A to je pro ego zajímavé. Muslimové v ráji vidí tisíce panen. Jen proto, že sňatek je u nich nákladná záležitost. A peklo? Oheň a podzemí. Jak dlouho lze mučit hříšníka ve vařícím kotli? Miliardy let? Na všechno se dá časem zvyknout. A komu by to prospělo?

Duchovní cesta = nové scénáře ega vedoucí ke strnulosti nových myšlenkových struktur. Teď věříme tomuto duchovnímu scénáři a časem se přemístíme do druhého. Meditace jsou dobrým klíčem. Pokud z toho opět nevydolujeme novou virtuální představu a nestrneme. V oblasti ega je naprosto jedno co děláme. Má to jen jiné barvy, odstíny, tvary a dynamiku. A to má ego rádo, nenudí se. Někde hodně hluboko dole jsou prapůvodní pocity radosti a štěstí. Těch pocitů, když přijdeme z mrazu promrzlí do příjemně vyhřáté místnosti, když po dlouhém půstu sníme chutné jídlo. Svět malých dětí a zvířat. Jsou nepodmíněné a není jich potřeba dosahovat. A má je každý. A občas, vhodnou shodou okolností, se paprsek dostane skrz nahromaděné mraky virtuality na světlo. Nescházejí nám nástroje a nic není špinavé. Je to obrovská práce vyčistit zatuchlý sklep. Čistit a netrousit nový hnůj. Ego je velmi hravé a chapadla se budou spojovat v nové filmové smyčky. Ušetřete si trochu hnoje i pro režiséra toho obludného představení. Pohnojte trochu svou víru, sebeúctu, sebevědomí, pravdy, názory, vazby a představy. Smíchejte je na blíže neurčenou nechutnou kaši. Rozbijte promítačku, vytrhejte sedadla, založte požár. Nic se vám nestane, skutečně. Protože pod tímto svinstvem je ukryta svoboda. Ta svoboda, která kašle na cizí názory, pravdy, sliby, návody, výhrůžky, přemlouvání, podmiňování. Ta svoboda, která kašle i na vaše vlastní ego, vlastní berličky, neuskutečněné scénáře, zaprášené vzpomínky a vykonstruovanou budoucnost. Protože svět zašel příliš daleko a je těžko poznat, co je skutečné a co ne. To vlastní šílená mysl stříká barvami a topí se ve vlastních vytvořených výkalech. Tělo, příroda, vesmír se neúčastní. K čemu by to bylo?

Tiše předoucí odstavený mezek, dožadující se pozornosti vedoucího osla

Marníš čas... Osel je Slepý. Zkus to v sále plném Krav... možná tvou žízeň ukojí.

Slepý Osel

***

Žijeme ve virtuálním světě softwarů. Co lidská hlava - to jeden software. Jsou to izolované světy, jedinečné a individuální projekty. Sem tam se některé softwary podobají. Například katolické, muslimské, hinduistické, jehovistické, politické, obchodní. Je jich ohromné množství. Každý software je uzavřen v bedně, která se nazývá člověk. Zde se nalézá i zdroj energie. Samotný hardware je naprosto shodný. Liší se pouze vnějším zjevem. Některé šasí jsou šikmooké, černé, bílé atd. Ale uvnitř, uvnitř jsou naprosto identické. Jak takový PC vznikne? Nejdříve se vyrobí hardware a paměť vlastního PC je osazena pouze základním programem pro zajištění funkčnosti celé sestavy. V tomto ranném období funguje celá sestava naprosto bezproblémově. Do té doby, než nastoupí šílení pekelní programátoři. A začnou paměť počítače neurvale zaplňovat, mazat a měnit. Programátoři se činí celý život a tak se samotný software neustále mění a mění. Nakonec vznikne obrovský chaos. Pokud je paměť zaplněna a software se zásadně nemění, dochází ke strnutí (názorů). I když hardware pracuje dál, software se odpoutáním dostává do světa časově protkané virtuality a hardware je zapomenut. Software má jednoznačně přednost a hardware chátrá. V tom zvláštním iluzorním světě dochází k obrovskému tření mezi jednotlivými software. Zde tyto programy působí jako viry a snaží se změnit strukturu odlišného produktu. Pokud se to nepovede, uvedou se do chodu hardware a ty mají za úkol fyzicky likvidovat další softwarově odlišné PC. Zároveň se také snaží vysát co nejvíce šťávy z cizích zdrojů. Takto se celý proces pohybuje na dvou úrovních. Na úrovni vysávací a na úrovni přehrávací. Pokud se snažíme uchránit vlastní PC, naskýtají se nám dvě řešení. Prvním je vhodně přeprogramovat svůj program ve shodě s vládnoucími programy v dané lokalitě. To přeci není zánikem hardware (smrtí), mizí i vlastní software. Maximálně zůstanou nějaké informace v záložních zdrojích (knihy, filmy...) k případnému programování. Pokud dojde k přeprogramování software a je to takto akceptováno mocenskými PC, zbývá už jenom odevzdávat část vlastní energie. Zde ovšem cesta nekončí.

Musíme také počítat s tím, že budeme stále přehráváni za účelem dokonalejšího vysávání. Na druhou stranu i my máme možnost se katapultovat mezi mocné PC a účastnit se na vysávání zdrojů podřadnější skupiny. Další možností je odblokovat vlastní zdroj a zavirovat vlastní paměť tak, aby bylo zabráněno přeprogramovávání. Samotné PC nepotřebuje příliš energie k fungování. Tím ovšem nebudeme standardně akceptovaný produkt a bude docházet k pravidelným hackerským útokům ze strany mocných PC. Můžeme nastavit účinný firewall, protože tento nástroj je překvapivě v našich rukou. Prospěšné je číst pouze náš vlastní program a nevěnovat se útočícím virům. Ty lze přesouvat do virových trezorů a pravidelně mazat. Co ovšem s naším vlastním programem? Je přece stejně iluzorní, jako ty cizí venku. Pokud tedy mluvíme o viru, vytvořme vlastní uživatelský vir. Každý jednotlivý den bude náš vlastní program pokaždé jiný a my si časem zvykneme. Prostě budeme hadrem leštit hardware a na software se vykašleme. Samotný program se změní na úžasný, měnící se chaos a to je to správné pískoviště ke hraní. Prostě na náš software již nebude spolehnutí. Můžeme měnit barvy, písmena, fonty, pozadí. Náš software bude jedinečné, šílené dílo nezodpovědného dítěte. Iluzorní bábovička stále měnící svůj tvar. Žádný cizí programátor se v něm nevyzná a nedá ho dohromady. Ano, budou tu stále útoky z virtuálního světa a budeme tlačeni, abychom si udělali v PC pořádek. Abychom vnesli řád do již tak šíleného kolotoče. Ale, proč bychom měli? My e přece chceme jen trochu bavit, trochu přehazovat situace, měnit iluzorní názory za ty více iluzorně zajímavé. Naše předsunuté periferní paměti budou tahat mocné PC za nos. A hlavně, můžeme hackovat jako šílení, jen pro naší zábavu. Bourat zkostnatělé struktury, přehrávat programy, nasazovat viry. Proč ne? Co můžeme napáchat ve virtuálním světě? Čas od času vypneme obrazovku vlastního PC a ponoříme se do prvotních programů - slunce, vítr, příroda. Ty se nemění, jsou autorizované a odolné vůči virům. Velmi dobře spolupracují s naším hardwarem a jsou uživatelsky příjemné. Nepotřebujeme přístupová hesla, jsou zde pro každého. Nakonec, i my sami jsme kdysi v ranném dětství byli tímto typem PC. Jen jsme přidali hodně zbytečného svinstva a vlastní paměť neúměrně přetížili a zkomplikovali. Nezoufejme, tlačítko Delete je přímo před námi. Chce to jen trochu odvahy k vymazání nepotřebných souborů.

S přitroublým kuňkáním oddaný Mezek

DELETE? Ťuky ťuky... jů... hele soubory zmizely. OK! To je úleva... Co to vlastně mumlal ten Mezek? Teď už to je stejně jedno... beztak měl jen nějaké přitroublé kecy...

Slepý Osel

***

Drahý, moudrý mistře, nevychovaný kopytníku. Čas pokročil a nemůžeš po mně chtít, abych bral tvé něžné, hloupé útoky vážně. Pokud sám neumíš ohodnotit svou rohatou hlavu, tak to nech na mně, tvém oddaném žáku a obdivovateli. Samozřejmě, jak by bylo možné vymazat soubory, které snad ani neexistují. Přitroublé kecy může psát snad přitroublý pisatel. A není přitroublý pisatel nakonec oním Ježíšovým "chudým duchem"? Je snad ono království nebeské na dosah mých lačných rukou? Jsi natažen přes celou šíři propasti vedoucí k malé, zrezivělé brance? Mohu si dovolit přejít po tvých zádech na druhou stranu? Vždyť ty mistře mi nemusíš nic dávat. Snad jen náhradní toner potřebný k vytisknutí všech těch nesmyslů, které jsi nastřádal. Protože já nedokážu odolat a nečíst. Život se jemně vlní před mými nesmělými kroky a ty jsi vítaná atrakce v té pusté neobydlené krajině. Nevím kam kráčím, nevím zda kráčím a společníka nevidím. Potom i vzdálený dusot kopýtek a zoufalé hýkání je požehnáním v tom strašném tichu.

Líbezný mistře, zvracející svá moudra nám žíznivě hltajícím Kráva nebo osel. Atrakce jako atrakce. Nevyháněj mě z kina uprostřed představení. I slepý osel umí švindlovat a bystrým zrakem sledovat rojení dotěrných much. Vždyť, co jsme jiného než chudý pokrm ke tvé potěše. Ano, žízeň je ukrutná a neukojitelná. Avšak žíznivý klopýtající poutník nehledí na vlastnictví studánky. Co záleží na vlastním marnění času. Nebude ho snad dostatek, uteče? Mým časem se netrap. Čas se nedá uchovat na pozdější použití a snad projevená lítost nad marností počínání těžko bude kdy vyslyšena. Jsi rozkošný, láskyplný drobeček. Tvé uniformní, stále stejné útoky, jsou jak lesní med, který vždy bezpečně najdeme na stejném místě a bude i stejně chutnat. Neboť arogance tvých odpovědí těžko najde cíl tam, kde ho většinou hledáme. To domnělý přítel, který nás opájel svou náklonností dlouhé roky, má k dispozici širokou cestu za našimi zády. Ty jsi na očích jak zaseknutý flašinet. Čeho je třeba se bát? Pernamentně oddaný mezek

A kde mě pořád vidíš? Rozhlédni se nejdříve kolem, abys nemluvil jen do větru!

Slepý Osel

***

Ó ty duchovní hody. Jak nám nemá být špatně, když do sebe ládujeme tolika rozličných krmí. A co ti chudí venku, co ti žebráci, kteří mlsně koukají osvětlenou vitrínou na to divoké obžérství. Neví snad, že vstup je volný a hostina vskutku ďábelská? Copak se dnes podává? Oslí gulášek. Hmmmm. Ten ale voní. Není špatný ten iluzorní život. Tolik barev, vůní, chutí. Ten přepych. A co tu dnes máme? Katolický závin, buddhistická klobása, zenová držkovka, jehovistická jitrnička, ateistická žebírka. Proč držet krutou hladovku, vždyť vesmír je tak štědrý? Smrt nás připraví o všechnu chuť a mistr ďábel bude krmit další vyvolené strávníky. Protože v ráji, tam není nic kloudného k žrádlu. Žaludek bude vypreparován, jazyk vyříznut a prdel zašita. Ano, tak to bude. Tam nebude ničeho zapotřebí. Vytvořit tak drahou restauraci je kumšt a hromada dřiny. Některého jídla je skutečně požehnaně. Například oslího gulášku. Ani ti nejchudší z nejchudších ho již nemohou polknout. To že je nebeská mana, krmě bohů? Fuj. Blivajz je to. To neumí ďábel uvařit něco delikátnějšího, než tuto omrzelou, zatuchlou krmi? Kdo mu vnutil ten příšerný recept vyjímečné strnulé iluze. Vždyť ty fontány zářivých iluzorních světel jsou tak uhrančivé. Ohňostroj utrpení a veselí. Kdo by se chtěl trápit hledáním buddhových šlápot? Vždyť ani buddha sám nevěděl co činí. Co spadlo na jeho temeno hlavy pod stromem probuzení. Nekuchejme ďáblovi jeho vnitřnosti. Co nám potom zbyde, kam zmizí barvy, rozdíly, lásky, ukrutnosti, požehnání mnohotvárnosti? Vše se dá ochutnat a vše se dá i vyzvracet. Protože hladoví a žízniví jsme vyvrženi do tohoto světa a odmítání nás pohřbí zpět do blažené nicoty prvopočátku. Protože Bůh nevyhnal Adama a Evu z ráje. Neboť samotný ráj za moc nestál. To Bůh roztrhl nudnou nicotu a rozdal barvy i štětce. Máte někdo lepší nápad? Proto, ať ve všem je rozkoš. Ať se houpačka řádně kmitá ze strany na stranu. Neboť co na tom, na které straně hlasitě mlaskáme.

Oddaný, vždy vlídný a přátelský, moudra absorbující mezek

***

Drahý mistře, moudrý oslíku Mé hloupé ego, mé já, čte tvé články a dívá se, dívá, kam jsi se to dostal. Jak vypadá ten nový blažený svět? Na jedné straně oblouznění otroci, egoisti, spící kreatůry. Na druhé straně prázdno? Skutečně? Nejsou dvě strany, neexistuje zrcadlo, nahnutá rovnováha, co potom je? Těžká temná říše a drobeček v buddhově středu, který vlastně již neexistuje, je vysvobozený a prohlédnul. To co leze z tvých stránek je nekonečně propojený svět. Skutečně nejsi pevně přikován k dlouhé řadě spolu s ostatními? Nevytváříš nové a nové iluze. Nejsi v ďáblově privátním kotlíku s pevně zavřenýma očima? Mluvíš o velkém utrpení lidstva, o pekelných nástrahách, o manipulaci, o vykořisťování, o Matrixu. Mluvíš o velkém poblouzněném snu lidí. Možná to tak je a možná jsi už uchopil pevně otěže karmy miliardy lidí a oblékl satanovo rubínové roucho. Protože tebou vytvořené, zřetelně vyspecifikované říše, tě samotného drtí a ty poskakuješ jak neposedná, útočící kobylka. Proto tolik nenávisti a pohrdání ve tvých slovech? Perpentum pravdy a poznání. Co se snažíš vyrovnat? Bojíš se obrazu ve vlastním zrcadle, nepoznáváš již svou tvář? Tvé květnaté protiútoky jsou notoricky stejné. Kdo to vlastně mluví? A koho to vidí? Ano samozřejmě, to mluví mé ego, drahoušek dodávající do mých žil opojnou drogu nevědomí. Kdo jiný by to měl být? Trpím? Co na tom záleží, sny jsou různé, někdy děsí a jindy potěší. A kdo jsi ty moudrý mistře? Sám si odpovídáš. Ty přeci nejsi nic, ten nejmenší a bezvýznamný. Ty jsi pevně přilepen ve středu a nevidíš rozdílů, vidíš jasně sny lidského davu, jsi mesiášem. Ale pro koho? Komu se podbízíš, koho zachraňuješ? Vždyť všichni zíráme do velkého zrcadla a jak jinak bychom se mohli vidět? Odejmi zrcadlo a jsi na samotném počátku. Dalo to hodně práce roztrhat celek. Ty držíš v rukou krystal a ostatní si hrají s lomeným světlem o tisíci barvách. Ale mnoho světů na výběr není. Mrtví vypadají tak blaženě. Jak jinak si máme hrát, než nabírat rovnoměrně z obou stran? Vždyť ďábel vytvořil krásu přírody, večerní oblohy, e. Bůh zřejmě neumí vytvořit poznaný svět jinak než tak, jak ho nyní dokážeme vnímat. Ty se rveš zpět ke zdroji, ničíš nástroj ega a odmítáš jeho snahu. Proč tam stahuješ ostatní? Máš strach ze samoty? Kopeš a bráníš svou identitu, zavíráš oči před největší iluzí. Ďábel tě tak snadno nepustí, dobře mu sloužíš. Protože svými odpověďmi vždy naklopíš houpačku na svou stranu. Není žádný střed, nemůžeme ho uchopit, nevede k němu cesta. Tvá slova jsou velmi moudrá, ale děsí svou úporností. Nakládáš si obrovskou zátěž na svá záda. Já sám jsem se ztratil na cestě, která je bez začátku i bez konce. Sám nevím co bude a krajina která je k dispozici je mým domovem. Co mohu jiného než brát co je nabídnuto. Na mě nezáleží, nezáleží na mé žízni a hladu. Sám nevím, skutečně, nevím. Jsi studánkou pro mou vyprahlost a nerozeznám, zda voda přitéká ze stoky nebo křišťálového pramene.

Tvůj milující a oddaný kokrhající mezeček

***

Svoboda je hlasitý, hutný prd, dunivě rezonující v široširém okolí. Spoutej ho a dosáhneš instantní nirvány. Protože smrad je vyjímečným hostem v čerstvém povětří. Stejně jako tento mrak, i má nekonečná hloupost je špinavým drahokamem v jednobarevném prostředí strnulé moudrosti říše osla nakloněné na stranu svaté inkvizice

Rozkošně nadopovaný závislý mezek

Proč nejsem i hluchý... mohl bych se nerušeně pást... ale tahle potvora vtíravá nedokáže držet jazyk za zuby... no nic Pustím si do walkmana Avantasii... a nasadíme bobříka Mezkovy ignorace... Vždyť ten Mezek mi tahá do chlívu mé vlastní odpadky co jsem před rokem ze svého domu vyhodil na velkou skládku! Ó ano ano... velice zajímavé... synku... ale já to nikdy nedocením... Ale znám pár dobrých překupníků... jejich krycí jména jsou "náměsíčník" na www.spirala.cz, "inspektor" na www.duše.cz, "chůva" na www.lampa.cz a "prorok" na www.osud.cz.

Slepý Osel

***

Velevážený mistře, ctěný maxioslíku Nechť je dovoleno nevycválaným, ubohým, odstrčeným, egoistickým mezkům stavět skvělé hrady z tvých již nepotřebných výkalů. Ano, ano. Vše je tvé, vezmi si to. Kdo jsem já, ubohý zloděj tvých myšlenek. Tak to je. Jen mě proboha nevyháněj na cizí pískoviště. Zkusil jsem to a byl jsem vyhnán. Jaká to nespravedlnost! Teď tu smutně stojím, bábovičku a lopatku v kopýtcích a opět mně hrozí odstrčení. Již nikdy nebudu plodit nevlídná slova a vypouštět je v čistém chrámu osvobozeného. Tak doufám, že jsem se již dosti omluvil a svůj kožíšek řádně pošpinil.

Hovno... jen si obhajuješ své vášně...

Ano, vidím tu krásnou řeku konečného poznání a na druhé straně sedí v rozkládacím křesílku pánové Buddha a pan Ježíš. A hle, oni na nás mávají a smějí se na nás. Ale na našem břehu roste mohutný strom pevně zakořeněný v půdě. Každé ráno se dívá přes řeku a nechápe, proč se nemůže hnout z místa. A tak se naklání a naklání a kořeny se nechtějí vzdát. Ti komici na druhé straně ten strom ani nevidí, takže, nemohou pomoci. Ale ten strom se nevzdává. A tak rozsévá další a další semínka a tak se ta rakovina osvícenosti šíří donekonečna. Je tak těžké zaměnit zrcadlo za bílé plátno. Komu se to podařilo? Dáváš nám skvělé techniky na ochočení ega. Čeho, ega? Nebo iluze? Učíš nás ochočit iluzi? Jsme my, nikdo, neviditelní a na druhé straně iluze? Iluze bojuje s iluzí? Ty chrápeš mistře. Co to z tebe leze za bláboly?

Pokud jsou to bláboly... proč jim věnuješ tolik pozornosti? Proč ke mě hovoříš... když se ti jen zdám... Jen jsi otočil své zbraně proti sobě... a myslíš si že se toho mám bát... no tak stiskni spoušť a já se mrknu potom na tu spoušť.

Co znamená ta tvá internetová bitva a proti komu se to bojuje? Odpověz satane. Hmmmm, tak to nečti ty hlupáku, kdo tě nutí? Ale, zabraň bláznovi v jeho konání. Zakaž mu pít z cizích studánek. Vždyť, kdo bude soudit chorý mozek? Svět bláznů je tak barevný a měňavý. Co je zakázáno? Vše je dovoleno. A volám: oslíku, oslíku? Netoč se ke mně zády. Nespi! Chci si s tebou hrát, smát se tvému konání a to všechno je ta nakonec ta nejvelkolepější láska a přítulnost.

Připadám si jako Shrek a ta chlupatá potvora s nevymáchanou hubou se mu vetřela do Bažiny! Kdo je tady sám? Já nebo ty? Kdo tady o něco žebrá? Jdi a zbav se nejprve hladu... nebo si založ svůj web... páč na tebe udělím bobříka ignorace, aby se ti dostalo poučení... jinak mi tu zaplácáš pěkných pár Kb proslovů od Centrálního Mezkova Laloku.

Protože tvá iluze se míchá s mou iluzí a nakonec egíčko neví, co je a co není pravda. Ta Velepravda, která je hrozivou zbraní v rukou šílenců. Proč odmítat iluzi - to největší pískoviště ve vesmíru, proč odmítat ego - věrného kamaráda a šibalského druha. Proč nepřijmout s úžasem vše, co přinese nový den? Co ti vadí na tomto světě? Já, ego, rozdíly = kořeny.

Přijímá jen žebrák hladový... proč se ptá jen otrok znuděný.

Proč nejsem i hluchý... mohl bych se nerušeně pást... ale tahle potvora vtíravá nedokáže držet jazyk za zuby...

Co poradit bláznům mistře? Nic, nic nepomáhá. Zašij mi mordu, snad to pomůže.

Blázen nemá cíl... a ty stále máš cíl i hlad... takže nesimuluj... páč ti to stejně nežeru...

Pustím si do walkmana Avantasii... a nasadíme bobříka Mezkovy ignorace...

Ó, probuzený. Jak je možné, že mě vnímáš? Ježí se ti chlupy? Není po tvém? Nebudeš odpovídat ? Napiš, co chceš slyšet a já to podepíšu.

Chci slyšet od tebe jen toto (viz. co je mezi uvozovkami) : ""! Jasný?

Vždyť ten Mezek mi tahá do chlívu mé vlastní odpadky co jsem před rokem ze svého domu vyhodil na velkou skládku!

Uh, to ego. To ego. Ano je to tvé a já jsem špinavý zloděj. Odpusť velkomyšlenkový.

Ty sám nedokážeš odolat... proč si neodpustíš ten hlad?

Ó ano ano... velice zajímavé... synku... ale já to nikdy nedocením...

Nepřemýšlej nad hloupými slovy. Jsou ve stoce, tam přece patří, drahý vyrovnaný.

Tak prima... až něco napíšeš hned to spláchni do stoky... Neodesílat... jinak to spláchnu já...

Ale znám pár dobrých překupníků... jejich krycí jména jsou "náměsíčník" na www.spirala.cz, "inspektor" na www.duše.cz, "chůva" na www.lampa.cz a "prorok" na www.osud.cz.

Ó, nelákají mě jiná pískoviště. Tvůj vlastní příbytek je tak zábavný a prohřátý. V nebi je taková zima a nuda.

Táhni tedy k čertu... tam je prý veseleji než tady...

Oddaný, ponížený, věrný, přátelský mezek. Hlediště se baví, neodcházej ze scény mistře. Zbývá mnoho, mnoho barev a plátno je nekonečně dlouhé.

Budu si dělat co chci... vysvětli to hledišti sám, skliď si potlesk nebo kritiku sám. "Mnoho" mě nezajímá! Pane hladový!

Slepý Osel

***

Drahý mistře, blížíme se ke stejnému konci, k tomu, který jsem zažil i na jiných duchovně vtipných serverech. Osvícení neunesli své vlastní vážné osvícení, nebo co to měli, a šíleli stejně jako ty.

A proč se předvádíš před šílenými blázny? Ti ti nikdy nezatleskají... proto jsem ti radil, ať si zařídíš vážné publikum... já jsem jen Slepý Osel... jak bych mohl ocenit tvé vnady? Varoval jsem tě předem... neuposlechl jsi a nyní trpíš...

Mohl jsi vydržet delší dobu, neboť mé nevinné hry s tvou iluzorní nadutostí jsou vyjímečně humorné. Bojíš se mých slov a nedivím se, že nemáš odvahu je prezentovat na internetu.

Domýšlivost předchází slepotu... oko je němé...

Jsem tvůj nepřítel?

Každý je můj nepřítel...

To velmi těžko, sám odhadni, co se v tobě teď děje.

Kdo se o to zajímá... ať se na to podívá...

Nikdo ti zřejmě nepodal tak silný lék jako já.

A k čemu mě potřebuješ živého? Měl jsi mi podat jed... a nemusel by ses se mnou teď trápit. Ale na kom by jsi mohl pak parazitovat, že?

Ty reaguješ velmi zajímavě (nebo se mi to jenom zdá?).

Ze zajímavého i nezajímavého vyrůstají vášně plodící utrpení...

Každopádně si sám ohromně lžeš.

Neznám nikoho kdo by si nelhal...

Ty reaguješ naprosto programově.

Vždyť se chovám tak jak ode mě očekáváš... kdybych se tak nechoval... už bys mě dávno opustil...

Ty držíš hladovku a spíš v díře. Já koukám na televizi a chroustám čipsy. Ty se odděluješ od ostatních, já s nimi splývám.

V obou případech tě to musí ale bolet že?

Ty vidíš útrapy a nástrahy, já je miluji a budu si přát se milionkrát znovu narodit. Ty odmítáš život, já ho zbožňuji. Ty se snažíš dosahovat nirvány a probuzení, já na nirvánu kašlu. Nuda.

A proč mi to všechno říkáš? Co si od toho slibuješ? Chceš snad na mém hřbetu vyletět až do nebes?

Hovno... jen si obhajuješ své vášně...

Ale já miluji obhajovat své vášně. Dělám co dělám, nech to plavat. Nejsou tvé. Nejsi zodpovědný.

Ale vždyť, já s nimi nic nedělám... jen jim říkám... že nejsem k jídlu, a ony to nechtějí přijmout... tak dlouho nejedly už chutné sousto... A tak si budou muset vylámat parazitické zuby...

Pokud jsou to bláboly... proč jim věnuješ tolik pozornosti? Proč ke mě hovoříš... když se ti jen zdám... Jen jsi otočil své zbraně proti sobě... a myslíš si, že se toho mám bát... no tak stiskni spoušť a já se mrknu potom na tu spoušť.

Ale ty se mi nezdáš. To je tvé vtipné tvrzení. Pokud jsi, tak to mluvím právě k tobě. Proč by ses bál. Mám křeče smíchu z tvých odpovědí.

Já se ani nesměji ani nepláču...

Připadám si jako Shrek a ta chlupatá potvora s nevymáchanou hubou se mu vetřela do Bažiny! Kdo je tady sám? Já nebo ty? Kdo tady o něco žebrá? Jdi a zbav se nejprve hladu... nebo si založ svůj web... páč na tebe udělím bobříka ignorace, aby se ti dostalo poučení... jinak mi tu zaplácáš pěkných pár Kb proslovů od Centrálního Mezkova Laloku.

Proč bych si zakládal vlastní web. Nemám co lidem říct. Ty jsi úžasný cíl a chutné velké sousto. Jsem parazit.

Proč bych se měl vybavovat s tebou... a trávit zpracováváním tvých elaborátů každodenní čas... který bych mohl věnovat těm, kteří mají problémy? Proč bych měl u PC trávit zbytečně o hodinu denně navíc... to si klidně zajdu na čerstvý vzduch... mezi klid stromů a extázi ptáků.

Přijímá jen žebrák hladový... proč se ptá jen otrok znuděný.

Žebrák hladový? Tím jsem ještě nebyl. A co ještě všechno budu mistře? Zajímavé, kolik nálepek jsou lidé schopni udělovat. Přijímám všechny.

Není tady nikdo kdo by je mohl přijmout ani odmítnout... kromě žebráka hladového, na království parazitujícího... vidím oč ti jde... a jen jsem přiškrtil ventil... už se dostavují reakce... viď?

Blázen nemá cíl... a ty stále máš cíl i hlad... takže nesimuluj... páč ti to stejně nežeru...

Cíl není důležitý. Jaký cíl, pane? Ale ta lehkomyslná snadnost žití je úžasná. Jaký cíl, mistře? Narodili jsme se a také umřeme. My za svůj život nemůžeme a proto se chováme tak nezodpovědně. Kdo nás bude soudit?

Vy sami se neustále soudíte... vymezujete a odsuzujete k utrpení... jinak byste nemohli tvrdit... že jste se narodili a že umřete...

Chci slyšet od tebe jen toto (viz. co je mezi uvozovkami) : ""! Jasný?

Nevím mistře, co chceš slyšet mezi "". Přiznávám svoji hloupost a taktéž mě to teď nezajímá.

Takže tě mohu s klidem deparazitovat... fajn.

Ty sám nedokážeš odolat... proč si neodpustíš ten hlad?

Hlad, hlad, hlad. No a co? Já mám hlad a ty nemáš. Něco se mění, nic nevidím. Hlad, žízeň - do čeho se to pořád zamotáváš?

Když nic nevidíš... zapomeň i na Slepého Osla... nezaplétej se sním...

Tak prima... až něco napíšeš hned to spláchni do stoky... Neodesílat... jinak to spláchnu já...

Samozřejmě, protože jsi zcepeněl strachy milovaný příteli. To je ta nejjednodušší volba. Udělal bych to samé, kdybych byl tak vyděšený jako ty. Strach je svině. Jdi tou nejjednodušší cestou, cenzurou.

To z tebe mluví strach a touha... ty jsi tady ten malomocný... protože ti o něco jde... můj důvod je jiný... Sám ses prohlásil za blázna... a já se bláznům nevěnuji... co bych jim měl říkat... vzpomínáš? Takže tě odsouvám na vedlejší kolej... abych se mohl věnovat těm nadějným případům.

Táhni tedy k čertu... tam je prý veseleji než tady...

Ó to ne. Zde je velmi veselo. Nech to na mně, co cítím a co ne. Zatím se úžasně bavím.

Po zábavě přichází nuda a hlad... uvidíme jak se budeš bavit, až klíště oddělíme od jeho zábavy...

Budu si dělat co chci... vysvětli to hledišti sám, skliď si potlesk nebo kritiku sám. "Mnoho" mě nezajímá! Pane hladový!

Kdo tě nutí dělat si co chceš? Já určitě ne.

A kdo by mě mohl donutit dělat to co se mi nechce? Snad né ten parazitující Mezek... ? Pche... Jen hladový nutí druhé, aby pracovali pro jeho pokrm...

Kdo by stál o mé slova? Jsou psaná lehkou rukou a nejsou určeny nikomu.

Takže ti nebudou chodit ani odpovědi... no tak proč ti to vadí?

Nevím, jaké situace vyvolají. Ty si bereš plnou náruč a já ti pomoct nedokážu. Nezapomeň svá slova - vše je jenom iluze. I já jsem iluze.

Není tady nikdo kdo by stál o tvé iluzorní rady... tak ke komu a proč pořád mluvíš?

S láskou a oddaností věrný, přiměřeně vtíravý mezek

Medem uspati bys mě potřeboval a za spánku vysávati ku radostem svým chtěl? Dávám ti šanci, aby ses s tím vypořádal dřív... než Osel dojí jeden šťavnatý bodlák...

Slepý Osel

***

Nezačal jsem svou konverzaci s tím, že bych tě měl snad urážet nebo nutit k jinému chování.

Ale co se to s mezkem děje?

Možná jsem to dobře nepochopil a zenoví učitelé jsou v dobré víře agresivní a asertivní. Snad je to metoda jejich výuky.

Copak existují nějací učitelé zenu, Dharmy? To je fór... prosím nerozesmívat dokud se nevyčůrám...

Jsem hostem na tvém serveru a nemám žádné právo se tu roztahovat. Přesto jsi mi chvílemi připadal jiný než ostatní "duchovní velikáni". Říkám svým přátelům, že jsem nečetl nic lepšího. Ale, koho to zajímá, viď? Ke komu to mluvím? Já vím.

Ani nerozplakávat...

Mluvíš o hladu, žízni, parazitování. Přiznám se, že nevím o čem hovoříš. Tolik lidí se pokouší snad každý den říci, kdo jsem, co si myslím, jak se chovám. Proč to dělají? Proč ztrácejí čas. Nejsem zajímavý objekt ke sledování.

Tak proč se sleduješ?

Dávno jsem přestal hltat nové a nové informace a jezdit na duchovní semináře. Prožívám období temna.

Pošlu ti svíčku...

Velký okruh na samý začátek a všechny cesty zmizely. Nedosáhl jsem vůbec ničeho, nikam nedošel a nic se nenaučil. Motivace je fuč. Nevidím ani motivaci ke svému současnému jednání.

A jak se pozná že jsi ničeho nedosáhl? Chybí ti snad něco? Co?

A lidi okolo mne se pořád o něco snaží. Potkávám mnoho hledačů, kteří stále dosahují nějakých duchovních cílů. Mluví o lásce, naději, spasení, nových známých, skvělých učitelích, zajímavých směrech.

Oni patrně ví co jim ještě chybí... ty to nevíš... a to je průser což? Nejsi jen moc náročný pecivál?

Mně to přijde zbytečné. Je mi to asi jedno a jsem příliš líný na to, abych na to měl nějaký názor. Připadá mi nesmírně únavné pokoušet se o nové techniky, nové náhledy - nevidím cíl, nezajímá mě.

Ach jak ten kaktus v zadku píchá...

Snad i proto ztrácím bývalé známé a přátele ze seminářů. K čertu s nimi.

A jak se v tobě materializuje to ztrácení?

Zacpávám si uši před novými příběhy, otázkami, odpověďmi.

A jaká připoutanost tě k tomu nutí? Libuješ si ve svém utrpení? Chceš ho zde prodat, využít, směnit, pochválit?

Nechci už nic.

Až k tak velkému žebrání jsi klesl?

A nikdy jsem snad nežádal nic od tebe.

Jak bych taky mohl vědět co všechno mám...

I když to nepřijmeš, ať alespoň tvé kroky mají smysl a cíl.

Mohu přijít na pohřeb?

Naše přestřelky jsou k ničemu a nemohou pomoci nikomu z nás. Škoda času.

Co já o tom můžu vědět... kdo neví... ten se netrápí... nechávám to koním hlavám...

Ty nejsi - já nevím co jsem. Ty dáváš - já nedokážu přijímat. Něco se hroutí ve zlověstném tichu. Zastihne mě to zřejmě nepřipraveného.

A jak se na to velké ticho dá připravit? I stavět slepici na zobák... je rozumnější...

Ale co na tom. Nežádal jsem o svůj život. Alespoň o tom nevím. Jsem živoucí mrtvola, bez užitku.

To jsem zvědav jaké vězení si na sebe ještě nevymyslíš... nedávno jsem přišel na to proč psi vyjí na měsíc... myslí si totiž, že jsou někde zavřeni v kobce a denní světlo je tam nahoře v tom otvoru... a tak vyjí, aby je někdo z té díry vytáhl... komické že? Ale možná jsou to pudy mláďat, která v domnělé noře očekávají příchod maminky s potravou...

To je to, kde jsem se ocitl po tom všem hledání a hltání informací. Abych nakonec došel k "poznání", že prostě nic není. Není co objevovat. Proč se snažit. Vyhrál jsi na celé čáře. Kašlu na souboje.

Tvé poznání je stále vnější... proto ta frustrace... co si teď s tím vším smetím v hlavě počneš? Víš jak dlouho se bude rozkládat? U toho smradu bych nechtěl být...

Nehybný mezek

Skopat do bezvědomí...

Slepý Osel

***

Vláčíme s sebou ten ohromný neproniknutelný závoj. Potácíme se v nezměrném chaosu miliard směrů, ukazatelů a stále nových nadějí i zklamání. Cestou přetváříme snové obrazce virtuálního světa a chytáme se v nových sítích nepoznaných dimenzí. Měníme sny s pocitem dosahování, aby nás vždy plnou silou zasáhla nesmyslnost našeho zbytečného konání. Ta cesta není, nezačala a my vybíjíme životní energii v oblastech ďábelsky rozrostlé hry. Toužíme po přátelství, lásce a bezpečí s umanutou snahou diktátora vnutit náš současný, platný snový vzorec druhému. Zde vzniká faleš a přetvářka, zde se neustále točí kola nových podmíněností. Jak cenní jsou naši největší nepřátelé, kteří nevědomky poskytují svobodu našim snům. Oni nám umožňují vidět zvrácenost ega. Mistr opakuje do omrzení. Nejsou cíle, není odměna, sami sebe neuvěřitelně trestáte. Peklo je zde na zemi, pokud vlastní emoce bodají nožem strachu a beznaděje, nutící vlastní tělo do ničivých reakcí sebedestrukce. Vždyť, co je skutečné? Co je fenomén osvícení? Osvícení neexistuje, pod nánosem odmítání života takového jaký je, nevidíme vlastní prvotní božskou podstatu. Je tak těžké nepodnikat nájezdy do cizích snů? Neúnavně žebrat a kupovat si domnělé bezpečí. Naše představy se mění závratnou rychlostí ve smyčkách příčin a následků chrlící nové a nové dávky energie na udržení tohoto virtuálního šílenství. Nic víc, než máme, nedostaneme. A co víc bychom mohli chtít? Více materiálního blahobytu, čerpající ze zdrojů nám všem společným, více života, jinou planetu? Naplnění snů třepetajících se v budoucnosti, které neměly čas se ještě narodit? Splněný sen? Potvrzení veledůležitosti vlastního ega vždy na něčí účet? Někdo přeci musí prohrát, pokud máme pocítit omamný stav chvilkového vítězství. Malé děti umí brát plnými hrstmi nabízené dary. My jsouce komplexní "logičnost" paralelního filmu rozpínajícího se v časové ose čekající na vlastní narození. Přítomnost je nám cizí. Není duchovní vývoj - pouze nově zabarvené sny, nejsou cíle - pouze sestavené chaotické střípky neexistujícího scénáře, nejsou učitelé - pouze studně slibující úlevu, nejsou přátelé - pouze podmíněné či vynucené shody vzorců myšlení a nejsou nepřátelé - ti, kteří se v daném okamžiku odlišují v automatizovaném snu proti našemu vlastnímu. Není nic mimo všeho, co právě je a velehor nakupených závojů. Kdo nám může ublížit, mimo nás samotných? Tělo si nestěžuje, pokud strádá. Zrak se nemění, sluch je nedotčen, hmat je stále stejný, orgány fungují. Co je tedy ono štěstí a naděje? Koho tím máme uspokojovat? Kdo neustále požaduje a dává nové objednávky? Kdo slibuje nirvánu? Co se stalo se snem včera, před rokem, před pěti roky, před deseti? Co z něho zbylo? Kde je? V tom je celá ta zrůdnost procesu se všemi motivacemi, sliby, kariérou a cíly. Dáváme přednost bláznivé hře a protlačujeme vlastní scénář bez nároku na odměnu. Ta hra nikdy neskončí a režisér je jediný, který se úžasně baví. On jediný má právo na smysl tohoto konání. Sami nutíme scénáře našim dětem v dlouhé linii předávání šílené štafety. A nehodláme ustoupit ani o píď.

Spokojenost zavírá ústa... napiš mi o těch bachařích a vezních... rád se pobavím. Asi ti tu založím Mezkův fejetonový koutek... jen si každý článek pojmenuj... aby se to dalo odkazově provazovat.

Slepý Osel

***

Vězeňský chat Věznice Vinařice (Mezek)

Mezek Přemýšlím na dozorci věznicí. Napadlo mě následující. Představím si věznici. Stěny a mříže. Stěny jsou pro trestance i dozorce stejné. Mříže nakonec taky, protože rozdíl spočívá v tom, že jedni stojí na jedné straně a druzí na druhé. Obě strany koukají přes mříže. Pro mysl problém, pro tělo stejné podmínky. Vynechám dobu spánku, kde může být rozdíl v komfortu, ale tělo spí. Spí dozorci i vězni. Může chrápat kolega na cele i tlustá paní dozorcová. Zásadní rozdíl je ve zbývajícím času - volnu. Dozorce ho tráví venku a možná u televize, jako vězni. Se svým platem mnoho možností zábavy nemá. Takže rozdíl mezi dozorci a vězni je prodloužená doba vycházky u dozorců. Povolání dozorce je patologické (nikdo je nenutí to dělat) a já se tomu divím. Na rozdíl od vězňů jsou dozorci pod tlakem ztráty místa a setrvávají v tomto hnusném prostředí mnohdy delší dobu než samotní odsouzení. Námitka, že konají dobrou službu státu je diskutabilní, protože to nikdo mimo nich neoceňuje. Nemluvím o nějaké své zášti vůči dozorcům, mluvím o svém překvapení, jak to někdo může dobrovolně vykonávat

WEBMASTER pro Mezka: Víš mezku, v podstatě chápu, že jsi celkově současným systémem nějakým způsobem otrávený. Myslím si taky, že chat, který jsem tady vytvořil je současně jedno z míst, kde si můžeš svůj vztek "vybít". Nevím, čím se živíš, nevím co jsi za člověka. Nevím, jak moc ti záleží na tom, zdali je tvoje přesvědčení pravdivé. Tvoji otázku jsem samozřejmě vězňům předal a uvidíme co ti odpoví. Ale mám-li tady sdělit svůj první dojem z toho co jsi napsal, řekl bych, že ty sám jsi dozorce, který má odslouženo dvacet let, teď neví co s nervama a tak nadává kde může. Povolání dozorce není patologické, moje žena není tlustá paní dozorcová a divit se tomu, že to někdo dělá je dle mého názoru jenom špatná představa o tom, jak to uvnitř věznice funguje. Takže ani v nejmenším nechci naši práci obhajovat, protože vím, že to nemá smysl. Stejně tak se totiž můžeš dívat na policajty, vojáky nebo tramvajáky - ti a nejen oni, musí dodržovat určitá pravidla. Ať už jsi tedy kdo jsi, přeji ti pěkné dny a v životě víc radosti.... Webmaster

Mezek To co se skutečně zavírá je mysl. Tělu samotnému se moc neděje. Základní životní potřeby jsou zabezpečeny, i když ve snížené míře. Tělu je dost jedno kde spí, kde jí a kde dochází k vyměšování. Mysl trpí zdaleka nejvíce a mysl je, jak jinak, velmi subjektivní. Pro odsouzené v Thajsku musí česká věznice působit jako ráj na zemi. Zvláště v případě, kdy se musela mysl za ty roky ztotožnit se skutečností, že se domů dotyčný jedinec asi už nedostane. Mysl je svoji charakteristikou, tím že je neviditelná, ohromným problémem pro mocné tohoto světa. Tělo lze ovlivňovat, mysl nikoliv. Pokud je člověk dost silný na to, aby to nedovolil. Proto vězení je odporné, ale za určitých podmínek velmi nádherné. Represivní orgány se spoléhají na to, že mysl odsouzeného bude spolupracovat a že vlastní výkon trestu bude mít odpovídající trestající účinek. Pokud se mysl vzbouří a to skutečně lze, nemá vězení žádný význam. Proto detektory lži a přísahy na všechno možné. Mocné to prostě sere, že do hlavy nevidí. Přežít ve vězení musí být i otázkou domluvy mezi odsouzenými, což je mnohdy neřešitelný problém a je to škoda. Co by potom dozorci zmohli? Vězni mockrát napomáhají vlastnímu systému tím, že se s ním stoprocentně ztotožní a tím trpí. Nemám pravdu? WEBMASTER Mezku: Mezku i tuhle tvoji otázku jsem samozřejmě předal odsouzeným. Musím ale říct, že jsi opravdu dost mimo. Jasně asi se na to všechno dívám z pohledu toho, kdo chodí denně domů ke své "tlusté paní dozorcové". Pokud si ale vzpomeneš na dobu, kdy jsi byl zavřený v přijímači na vojně, ujišťuji tě, že tady je to velmi velmi podobné. Ano, je to můj názor vycházející ze znalosti jenom naší věznice. Ale snad ti to pomůže uvědomit si, že Výkon trestu není o pranýřování, ponižování a lámání mysli. To je opravdu hloupost. Odsouzení ti asi dají za pravdu. Nevím a záleží to třeba i na tom, jaký bude dneska oběd nebo jak se zrovna vyspali. Ale faktem zůstává, že by neškodilo, kdyby jsi si o výkonu trestu, programech zacházení a vězeňských aktivitách něco přečetl. Začni třeba tím, že si z našich stránek stáhneš Vnitřní řád věznice a prostuduješ si ho. Jsem si jistý, že o lámání psychiky tam nic není. Pokud ti ovšem nejde o principiélní nedodržování pravidel, které se vyžaduje. Pak ano, ale jsou to pravidla naší společnosti a ty v ní nejsi nucen žít. Pěkný den. Webmaster

Shodli jsem se s Mezkem na tom... že "skutečným trestem" je pouze odejmutí naděje pro naplňování představ... A tak mocným stačí k ovládání jen jednoduchý program... stimulace versus odebírání představ... k tomu aby jste se věčně vykupovali z utrpení svou službou vládcům & tvůrcům snů, tedy mocným, kteří vás vychovali ke snění a určují o čem je správné snít... správné především pro ně. Ten jež si nic nepředstavuje a o ničem nesní nemůže být tedy nijak odměněn ani potrestán! Je tedy svoboden od obojího... a nedá se ovládat... kontrolovat... Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské... ať jsou kde jsou zavření...

Slepý Osel