Vážený pane doktore, je to už skoro půldruhého roku co jsem naposledy prožil nějakou intimní partnerskou epizodu. A stejně tak dlouhá doba kdy jsem se podíval na ženu žádostivým pohledem.

Není to však záležitost nějakého potlačování, celibátu nebo asketismu. Prostě se něco změnilo uvnitř mě, spíš jsem to změnil já sám abych nebyl ničen vlastní frustrací z toho, že nemohu naplnit ženské srdce tak jako umím naplnit své.

Kdejaký kluk kdo to umí, a umí to tak že se může chovat jakkoliv a stále při něm žena stojí. Bude mi už 35 let a mé lásky se dají spočítat na prstech jedné ruky, délka mých vztahů se dá spočítat snadno na dny. Opravdu nevím čím to, že jsem měl na tohle takovou smůlu. Větší smůlu než ty, které poslouchám a svých láskách mluví jako o něčem za co se stydí. Možná se jen nespokojuji s vrabcem v hrsti. Poněvdaž já když se zamiluji tak jsem zamilovaný asi tak jako je holka zamilovaná do muže. Nejde to jen tak změnit. Ze dne na den. Nejde prostě mít tři známosti za měsíc. Pro mě není problém se zamilovat, problém je to pro ty co nejsou do mě stejně zamilovaní jako já do nich. Můj přístup ke všemu je jiný. Jsem zřejmě takový že se nechávám rád unášet vším... úplně mě to pohltí. Tak jsem i z drobností šťastný.

Vzpomínám si když jsem si psal s jednou holkou z inzerátu měsíce dopisy... a přerostlo to v písemnou zamilovanost... a pak jsme se sešli a jen tak jsme seděli na lavičce... a já se propadl do přítomnosti kde už vám nic nechybí... a začaly mi téct slzy jako hrachy, bezdůvodně protože mi nic nechybělo, slzy z vděčnosti za všechno, slzy štěstí.

Když jsem se pak domluvili na příště, čekal jsem dvě hodiny... nakonec přišla... byl jsem rád, ačkoliv nedokážu tohle nikdy pochopit jak může člověk který má někoho rád nechat ho čekat dvě hodiny. Já jsem už takový, prostě se mi tohle stává pořád. Prostě bych čekal a čekal... a spíš se strachoval že se mé milované něco stalo než abych byl na ni zlý... a zbalil se po pěti minutách... a příště jí to vyčet co si o sobě myslí.

Kluci říkají že jsem moc naivní a tím že nemám osobnost tak se všemu snadno přizpůsobuji a proto nemám žádnou cenu. Nemohu být trofej, něco čeho si může člověk cenit, čím se může pyšnit. Svým způsobem a hledáním jsem se tak postupem času ocitl na okraji společnosti. A když nic z toho co jsem zkoušel nezabíralo, řekla mi jiná doktorka, že jsem nevyzrálý když od vztahu něco očekávám... tak jsem to zkusil jinak... a začal všechno tolerovat absolutně nic za svou lásku nechtít... a stal jsem jen kusem bezcenného hadru, který je tu vždy na písknutí... a byl jsem ponížen takovým způsobem, že smích v éteru od toho, kdo mě ponížil mi zněl v uších měsíce.

A tak jsem zůstal se svou láskou sám. Mé srdce bylo jako hvězda, která nemá pro koho svítit, jako květ mezi lidmi co nemají čich ani oči.

A proto jsem se rozhodl to změnit, aby se mi už nikdy nestalo to, co se mi stávalo. Přestal jsem lidem věřit. Pohádal jsem se sám ze sebou, poslal jsem do hajzlu celý vesmír a bylo mi jedno jestli mě zpětná vlna zabije. Na varování z duchovních sfér jsem ukazoval holou zadnici, posílal jsem je s jejich morbidní tyranií mého srdce někam a vlastní sebezničení mi bylo jedno. Pamatoval jsem i na zadní kolečka... ženy, které jsem miloval a které bych mohl kdykoliv zase milovat jsem pourážel tak, abych se jim zhnusil aspoň já... když mi to nešlo obráceně.

Když jsem někomu řekl, že ho mám rád jen mu to přitížilo. Ono to není ani potřeba říkat. Kdo umí vidět tak to jasně vidí-cítí, že je tu něco zvláštního. Lidi to zvláštní však nezajímá. Oni mají rádi pravidla a dohody, já jsem zase spíš takový, že o lásku nemohu žebrat. A co se nestane samo nemělo se stát. Takže pokud se s někým nesrazím na ulici, nebo neocitnu uvězněn ve výtahu... tak to prostě ovlivňuju já sám a už to není to ono. A žena si vybírá toho nejprůraznějšího... a já stojím na konci fronty protože chci, aby tohle nebylo o vybírání si jeden druhého... ale aby to bylo vzájemné... jasné a nevyvratitelné... aby se stal sám ten zázrak, jenž si vybere, kterým dvěma lidem kdy a jak se přihodí. A proto mě tahle úcta nebo pokora k tomu zázraku učinila spíš v očích ostatních nepochopeným snílkem a naivkou.

Rozhodl jsem se zničit v sobě tu naivitu, škrtnou velkou červenou čárou slovo vztah, nic od nikoho nechtít, nic nepříjmat, nikomu s ničím nepomáhat protože, to pak vyvolávalo pocity dluhu u druhé strany a oni neměli jak to splatit. Tím nemyslím finančně. Nerad jsem viděl v jejich očích to jak se cítí špatně, že mi nemají čím oplatit.

Z pohledu připoutaných k drogám... pro které je droga vždy to krásné a za kocovinu pak může zlo tohoto světa... by se to dalo vidět jako útěk... z mého pohledu zase jejich postoj jako připoutanost. A já nesnáším když mě něco vykořisťuje...

Můj problém by se dal shrnout následovně: Když má láska toho druhého netěší, tak mě to ničí... protože to, co ze mě plyne a co mě naplňuje, tak světu jen ubližuje.

A tak jsem začal studovat své vzorce a programy v podvědomí, které souvisely s potřebou nějakého vztahu, lásky, intimnosti, rodiny, smyslu atd..

Nejprve jsem začal studovat sexuální pud. Takže jsem si zakázal jakékoliv intimno. Tak se chtíč a libido vyhrotilo po dvaceti dnech na velmi silnou úroveň a ani po dalších pěti dnech nesílilo. Tak jsem to posílil prohlížením erotických obrázků a klipů na internetu. To ještě trochu umocnilo dané napětí, ale víc už se z toho nedalo vyždímat. Mé přesvědčení a odhodlání bylo tak velké a tak hluboké, že ani ve snu k ničemu nedošlo, buď jsem se probudil nebo ženu odehnal.

Chtěl jsem mít klid od toho nutkání navždy. Nezažívat ten oheň. Poznat toho zdroj a být svobodný jako jsou od toho svobodné děti. Studoval jsem odkud ten chtíč pochází, na čem ten chtíč staví, čím sílí a k čemu vede. Proto jsem ho potřeboval poznat v plné síle. Nebylo to tedy o boji a potlačování, ale o přání aby mě mučil ještě víc co nejvíc. Aby mě pokoušel jak nejvíce dovede a já abych obstál, aby on se svou silou a energií sklidil jen můj výsměch.

A tím, že jsem to vyhrotil do takové extrémnosti se pak něco stalo. Začal jsem ženy vidět bez toho chtíče. Když jsem se vymanil z toho chtíče, který mužům kalí zrak a otupuje mysl, po němž se chovají jako nadržený pes, když cítí fenu.

Samozřejmě to přeprogramovávání neobsahovalo jen sexuální rovinu. Znamenalo to vymazat z paměti všechny krásné vzpomínky... ty nejkrásnější... ty které jsou závislé na dvou lidech. Jejichž přehráváním jsem se kdykoliv mohl zase mučit nebo motivovat. Všehny ty detaily všech mých lásek. Všechno takové vymazat, a co nešlo přejmenovat a nahradit prožitkem odporné, zavádějící, ponižující.

Když jsem se podíval na ženu a zjistil jsem, že se zasnívám... že se zamilovanosti nebráním uvědomil jsem si to opojení a začal s ním zase manipulovat. Vypracoval jsem na to jednoduchou metodu... Když jsem se podíval na ženu... viděl jsem spíš něco jako růžovou síťovku nacpanou hromadou červů, který každý z nich žere, prdí, potí se a smrdí a to bez sprchy a kanalizace ve svém hnojišti kolem žije. A opravdu mě přešla všechna pomyšlení na to se s takovou síťovkou potom nějak pomazlit. K představám přidával jsem prožitky a pocity to co je smyslům odporné. A tímto po nějakém čase mi příjde strašně nehygienické se kohokoliv dotýkat. Všude vidím rozklad, hnilobu, bakterie, plísně, špínu, cítim ten fyzický smrad.

Samozřejmě tak nahlížím i na sebe, a proto když bych chtěl něco hezkého pohladit, nechci svým hnusem to hezké umazat. Několikrát jsem viděl pitvu. A prostě ať se snažím sebevíc, nemůžu si pomoct... to maso je prázdné... já přeci nemiluji to maso... Je to jako žužlat krávě vemeno, je to jako dostat na talíř ňadro stažené z kůže a chovat se k němu sexuálně prostě je úchylné. Je to jen kus masa... tak proč se lidi (jen lidi) tak směšně a vášnivě chovají? Je to divné nyní ve mě...

Samozřejme tohle všechno necítím když se zamiluji... zamilovanost to vypne. Prostě je to jako droga co ošálí jinak chladné smysly. Ale stejně srdce mi nedovolí... abych po někom koho miluju chtěl, aby toto mé stejně prázdné tlející maso olizoval? Takže to je ošetřené pro všechny případy.

Mým snem je být volný, nezávislý. A všechno co mě omezuje co mě trápí nebo ničí to se snažím vyřešit. Mé metody jsou radikální, protože nehledám kompromisy. Takže jsem se vnitřně změnil. Možná nenávratně změnil. Můj způsob nejlépe odpovídá vlkovi jenž se chytnul do pasti... ukousne si vlastní nohu. Jiná možnost se za těch x-let nenaskytla. Pro to, aby láska mezi dvěma lidmi neuvadla jsem riskoval vše a o vše přišel.

A dnes se mi už o ženách ani nezdá. Dokázal jsem to tak přeprogramovat, že všechno co by připustilo existenci někoho, kdo by mě mohl mít rád mě vyhodí do bdělosti. Tak když mě kontaktuje nějaká žena ve snu a dotkne se mě, vyhodí mě to ven jako nereálné. Okamžitě se probudím... stejně tak jako když by mě nějaká žena obejmula, nebo políbila. Má reakce by byla asi stejná jako reakce Dastina Hofmana ve filmu Rayman ve výtahu s přítelkyní Toma Cruise když ho políbila. Nevnímám sebe jako stejný živočišný druh. Provádět sex s ženou je promě to samé jako se vidět v zrcadle jak obcuji třeba s kozou. Kdo by se za to před soudem pak nestyděl?

Vždycky jsem se ptal čím to je, že když člověk miluje kočku, rostlinu, dítě... a kočka si najde kocoura, rostlina včelu, dítě hračku... nemá ten pocit ztráty jako když si zamiluje člověka, který si zamiluje dalšího člověka. Včem je ten fígl... nemyslím tím filozofický ale praktický... jak to udělat abych miloval ženu stejně jako kočku a přitom to nezpůsobovalo oběma stranám takové potíže. A tak jsem to vyřešil tak, že své srdce otevírám jen těm věcem co nemají ego, co nic neplánují ani za nic neodpovídají co se nemohou cítit provinile při pohledu do zrcadla. Dítě nikdy na mou lásku nezapomene. Žena hned za prvním rohem... Dítě je živé naladěno stejně... vytěžit tu poezii z každého okamžiku, netrápí se včerejším dnem... jeho má pozornost těší, ženu tíží, obtěžuje a svazuje.

Ikdyž mě to změnilo, neztěžuju si. Po několika měsících kdy jsem si zakázal cokoliv milovat... Abych necítil tu bolest v srdci když to co miluji ztrácím, když to co miluji umírá, když tomu co miluji někdo ubližuje, nebo když to co miluji trpí.

Tímto jsem se zbavil bolesti v srdci a všech trápení s osudem čehokoliv. Ať se stane co se stane komukoliv... jsem jen pokorný svědek...

Zmizela tedy fyzická přitažlivost a syndrom toho, že někoho potřebuji. Zakázal jsem si milovat cokoliv.

Co jsem mohl, tak jsem se díval na filmy o lásce, ty jsou vždy dojemné a herečky nesmrtelné. Vždy začínají špatně a končí dobře... tedy opačně než je tomu v životě... ty filmy jsou dílem snílků a fantazie, kteří mi hovoří ze srdce, stejně tak jako hudba beze slov... Když mám náladu mohu se nechat unést projevem hereček, mohu se zamilovat do té nebo do té bez následků, bez toho, abych ji viděl nešťastnou, protože mi musí říkat pak nemilé věci.

A tak se rád dívám... žiju ideální příběhy druhých... neviděl jsem ještě všechno, co bych chtěl, ale i tak mám nějaké oblíbené... nejraději filmy pro pamětníky... kde mě baví Hugo Haas ve filmech Mazlíček, Andula vyhrála, Ať žije nebožtík, Život je pes, nebo zářící Nataša Golová ve filmech Hotel modrá hvězda, Eva tropí hlouposti nebo Roztomilý člověk.

Po té samozřejmě dobrodružné filmy a romantické komedie. Jsou filmy, které jsem viděl už přes pětkrát... protože jsou vyjímečné. Jako například Božský Bruce, I.Q. nebo Doktor Hollywood, jiné jsem ještě nezkouknul (tip na emoce uvítám), ale jsem si přišel na své u filmů Láska nebeská, Notting Hill, Schůzka na slepo, Přes palubu, Samotář ze Seattlu, Lepší pozdě, nežli později. To co bych rád posdílel je třeba vyjádřeno ve filmu Dinosaurus 1-2 a 5-6 minuta... jen v pár minutách :) :(.

Je to můj svět, svět bojovníků jako je Hledá se Nemo, a rebelů jako je Tygr a Drak nebo Matrix 1. V podstatě je to svět kde mohu zapomenout na chabou inteligenci člověka, nebo kde najdu aspoň něco co člověka ukazuje v lepším světle. Takže takhle jsem to vyřešil. To co jsem hledal v životě mohu díky své empatii sdílet s herci ve filmech.

Stala se však jiná věc. A to věc, že jsem začal chřadnout. Jako by náplň života vysychala, jako smysl a hodnota života nebyla k nalezení. To se projevilo tím, že energie která normálně plyne ven při radosti, zamilovanosti... která z lidí vyzařuje... a která jediná léčí všechno, celé biopole doslova vypálí od všech psychocyst jako se vypálí bradavice... která protáhne všechny čakry a navodí stav harmonie... tak ta energie přestala proudit a dostavily se jiné symptomy.

Symptomy, kterými jsou postiženi mnozí lidé... ale nevědí. A tak místo aby zářili, se uzavírají. Místo aby se tvořili tak se ničí. A za vinu tomu dávají nedostatku lásky z okolí. Psychologové tvrdí, že pravidelný sex je nejlepší prevece duševního zdraví... ale není tomu tak... není to ten sex... ale to záření které v těch intimních chvílích se děje. Je to to dávání a sdílení, které uzdravuje.

Proto následující řádky budou nápomocny těm lidem v depresích a jiných psychických potížích, protože ztratili něco co dosud sami nemohli najít. A jelikož jsou v takovém stavu přitahují i takové okolnosti a dostali se do bludiště. Jejich stav nikdo nechce sdílet, každý s nimi bojuje.

Hlavní problém toho celého je víra v objekt lásky. Když jsem zjistil, že když se nad něčím mohu rozplývat rozzářím se a zmedovatím... tak mě to léčí hned... do deseti minut je spálen veškerý stres a vše uvnitř se zharmonizuje a člověk je plně spokojen... tak když jsem toto zjistil... tak mi hned ze života zmizely objekty... vůči nimž jsem se takto mohl cítit. Vždycky když jsem se rozzářil, je to ten pocit... ten stav který nezpůsobuje nikdo jiný než vy sami, ale všichni věří, že k němu potřebují přítomnost někoho druhého, toho pravého.

Hledal jsem tedy způsob jak to obejít a našel jsem to. Není třeba nikoho druhého. Ten stav se dostaví sám, když víte jak na to. Můžete být věčně... věčně zamilovaní a zářit jako padlá hvězda ve filmu Hvězdný prach. Nemusíte v sobě tvořit stres, depresi, neštěstí, smutek, ale můžete se stát pány své spokojenosti a vnitřního naplnění. A můžete to "rozfoukat" jako výheň do takové míry, že i v mrazu -30 °C se budete cítit jako byste vylezli vyhřátí z teplé vany.

Stačí jen přijít na to jak mít rád bez objektu. Tomu říkám vzít si od lucifera co jest vaše a nesloužit mu za drobky... mít moře drogy a netrpět nikdy kocovinou, být volný od vztahů a přesto šťastný jako s tím nejpravějším partnerem na světě. Toto jsem objevil. Nikdy bych to neobjevil bez mých radikálních metod, bez toho trápení kterým jsem musel projít. Ikdyž vím že vědět to nic nepomůže a najít jak na to se dá jen praktickým zkoušením k němuž vás může donutit jen přímoúměrné trápení. Ale třeba to pomůže někomu kdo právě podobně takto úměrně trpěl jako inspirace, aby to nevzdával.

Já sám se neustále měním. Jsem spíš takový, že se zajímám jen o zajímavé. Pro mě je zajímavější třeba povídat si se slepým nebo němým či hluchým... prostě objevovat nové a nové metody, poznávat další a další poznání, hledat to jak mohu svůj potenciál využívat v každém směru. Ale když není příležitost člověk mě najde tam kde mě zanechal jako věrného psa... až by se divil, že jsem tak odevzdaný tomu nikoho nezklamat byť by to myslel jen žertem. No ale když mě nikdo nepotřebuje, hraju si životem podle svého. Není pro mě problém ze dne na den seknout z dobře výnosnou prací a objevovat nové. Když není co objevovat co poznávat nastane teprve nuda. A kdo má dobře nalazené oči nikdy se nenudí, což je úžasné. A tak to z vnějšího pohledu vypadá, že jsem prázdný, protože se za ničím nehoním. Ale já bych jen rád sdílel to nadšení... to nadšení z toho něco dělat. Né to dělat z povinosti... z nudy. Když se někdo nutí k něčemu... a chce abych byl s ním... to je peklo. Ale když přijde spontánní nápad jak si udělat vyjímečné odpoledne... nápad třeba šílený... s tou správnou jiskrou v oku.... hned jsem pro. Jsou však nápady... a nápady... A je jasné že mnoho lidí se k různým pokleskům nutit nemusí... tuhle cestu však s nimi nesdílím. S nápadem jít spontánně do hospody... se mnou moc nepočítejte. Já rád sdílím jen vášeň ducha... a nápadech v tom jak nejlépe využít čas dobrodružnou nebo obohacující metodou jsou nejlepší děti nebo důchodci. Ti mají hodnoty nastavené stejně jako já. Důchodci z hlediska jejich času, děti z hlediska neznáma. V podstatě jsem tedy jen tříletý důchodce.

Rád se bavím pohledem na hrající děti, protože je vidím. Vidím je celé. Od mládí po stáří a jak řeší vážně svoje problémy v mládí a jak si hrají na řešení problémů ve stáří. Nedokážu vidět věk... dívám se na věci jinak, nevím jestli je to správně protože s tím mám hodně potíží u ostatních kolem, ale tak jak vidím věci nyní mi mnoho všedních věcí vhání slzy do očí. Není to smutek, ani radost, není to ani soucit, ani blaženost, ani bolest, Je to spojení dvou polarit a to takových, že tolik věcí kolem musí toho tolik vytrpět jen pro to abych já viděl-cítil jak jsou jedinečné a úžasné. V semínku je celý strom... a jak málo stačí k tomu, aby to semínko nevzešlo... a jak málo aby vzešlo... pak člověk připadá si tak bezmocně jako slon, který bych chtěl slzou vyjádřit obdiv a dík malému mravenci... a nemůže... protože by ho slzou zabil.

Už zase brečím... jako ten slon.

Možná to, že vidím tyto věci znamená, že můj čas nebo čas světa se krátí. Vybavují se mi nyní tak živě pocity jak bych byl znova v ten samý den na tom samém místě, ale tenkrát jsem to neviděl... a nyní se ptám jak jsem mohl zapomenout, jak jsem se mohl stát tak otupělý. Cítím třeba to, když jsme hráli z klukama na party a bylo to sakra sakra vážná věc. Tak to sakra se mi vybaví s celým tím adrenalinem a vzrušením... jako bych dnes byl na hlídce se skutečnou zbraní a nepřítel se mohl kdykoliv přiblížit a já bránil svou rodinu s nasazením života.

Možná se mýlím i dnes, ale to "sakra" je podle mě tou mízou života. To sakra je ten zázrak, ta pointa... jejíž hodnotu si lidé uvědmí teprve tehdy, až už je pryč. Proto si rozumím nejvíce s dětmi... kteří se za ničím už honit nemusí, protože nevyčerpatelnou pokladnici mají přímo v sobě. Taky nesnášejí když něco musí... ale ožijí hned jakmile něco mohou...

Z toho mi vyplývá... že největší zlo na světě... je cokoliv k čemukoliv nutit. Byť by to bylo sebesvatější! Tohle a jen tohle nucení dělá ze života lidem peklo a ubíjí ducha.

Opravdu není třeba se něčemu učit... stačí když vymaníte vlastního ducha z otroctví idealismu. Jen slepec nešťastný vnucuje světu svou vůli... a zchudlý očekává splnění svých přání od okolí.

Možná je to tím, že opravdu už nevím co bych od života chtěl, protože vše co jsem chtěl, co mi dal, mi hned za pár dní zase vzal. Takže nemohu říct, že bych si schválně nechal ujet vlak, ale byl jsem z něj několikrát vykopnut poněvadž bylo všude obsazeno... kdybych jen našel tu svou místenku.

Kdybych slyšel z nebes hlas... tuto ženu jsem ti vybral, tak je to pro mě schůdnější řešení, než vybírat sám a mít stále pochybnosti jestli jsem neudělal chybu. Takže pro mě je schůdnější přátelství, popř. partnerství s člověkem který vidí věci podobně, který vidí to neviditelné, tu poezii, hudbu, vůni, než nějaká zamilovanost a neklid emocí. Prostě je to těžké potkat člověka, který v sobě vyřešeno a má čas udělat něco pro partnerství. Kdežto snadné je potkat lidi co jsou jako z divokých vajec co snadno zapomenou a mají-li rozhodovat mezi věnováním energie sobě nebo rodině zvolí hned sebe. Pak mají domov plný hádek. Polovina mých spolužáků je již rozvedených. Copak to necítili předem? Asi byli zaslepení. Proto mám rád film Lépe pozdě nežli později, kde je to kouzlo schováno pod povrchem. Kde je tak trochu jiná romantika. Asi člověk musí sám sebe vybouřit, aby byl připraven na pohodový vztah... aby se už svými vrtochy nenechal obelstít. V tom souhlasím se starými lidmi... zeptejte se různých vrstev co v partnerství hledají a pochopíte mě. Škoda, že to člověk odhalí až je starý... to díky moderní civilizovanosti není na to odhalování čas... a na prvním místě je postel.

Zrovna mám nedávno sousedku, co strašně heká a řve při sexu. Nekolikrát denně, takže se těším na to, až bude mít menzes, že se vyspím. A když to tak někdy půl hodiny ve tři ráno poslouchám, přemýšlím o tom hekání... a zase si nemůžu pomoct, že člověk to hraje. Žádné zvíře... žádný narkoman v pocitech blaha neřve ani neheká... a naopak... noří se do sebe a rozplývá se... proto lidi co při sexu hekají... vůbec nemohou poznat tu nádheru, takže je mi jich líto. Je to jen zlozvyk jako kouření cigaret... dělá se to co je in...

Někdy když se zasním co všechno bych podnikal, kdybych měl teď patero dětí, je mi smutno z toho, že pro ně nemůžu nic udělat, být s nimi, smutno z toho že i kdybych dnes mi na hlavu spadla hvězda... tak by trvalo hodně let a mě by bylo líto, že fyzicky bych už nebyl pro ně tím pravým co dnes. Je to holt už pryč. To je mi jasné už dnes. Ale zase jsem měl čas a prostor to uvidět.

Sám moc toho nepotřebuji. Pracuji vydělávám... beze smyslu, bez hodnot... už rok bydlím v holobytě... Nekoupil jsem si ani postel... ani nic na sebe... nevytvořil si ani tapetu na plochu PC. Všechno u mě je stále ve výchozím nastavení. Zato když jsem u někoho na návštěvě hned pomůžu s čímkoliv protože to má smysl, protože to děláme spolu. Neumím dělat radost jen sobě. Označil bych se nálepkou, jako "zakorzevovaný pro případné využití." Vyplývají na povrch věci, kterých jsem si nevšímal, nebo nedokázal tehdy docenit. Když si vzpomenu kolik drobných věcí jsem bral jako samozřejmost... vím, že dnes by mě mnohé z nich dojaly. Zní to až ironicky... že jsem se tolik let učil naslouchat potřebám jiných, a hledat chyby v sobě abych nikoho nezklamal, a když jsem se to naučil, tak mě už nikdo k ničemu nepotřebuje. Jsem jako za zrcadlovou stěnou nářků... která je průhledná jen z mé strany... a kdybych měl volit jaké pohlaví obdivuji více, tak je to ženské... a to jen proto co všechno dokážou snést... kdyby chlap měl mít takové intenzivní pocity a musel čelit stejným situacím... hned by použil sílu... ale kdyby ji neměl, protože žena ji nemá... tak by jistě zešílel... za posměchu žen z hospody, že si to všechno moc bere.

A proto pravím, krása je hanobena a hnusu se staví paláce slávy, poklad je ostudou a chudoba sklízí uznání a obdiv... sdílnost vede k osamocení a sobectví je vzorem mas.

Vesmír je tak obrovský a přesto se dokáže vidět zkrze vaše malé oční zornice. Venku už začíná možná poslední léto... je škoda abyste marnili čas čtením řádků na těchto stránkách.

V podstatě co jsem chtěl říct tím vším, je že se se mnou něco stalo. A to něco takového, že kdybych to měl srovnat... tak zatím co je pro ostatní tělo tvar podoba... to přitažlivé, pro mě je překážkou. Začal jsem vidět věci bez toho šílenství a zamlžení. Lidé se mi jeví tak, jako když bych vzal hoboj a zahrál na něj něco nádherného... tak oni začnou olizovat ten kus dřeva a chtějí si ho někam vzít, nebo se za něj provdat. Ale nikdy se nedotknou té hudby. Nikdy ji nemůžou pohladit, nikdy ji nemůžou vzdát dík.

A to je to co mě dojímá nejvíce a co mě drtí a ždímá srdce. Je tu něco, bez povšimnutí co člověk může jen umazat, něco co se nedá nijak odměnit, něco co Vás svým způsobem vůbec nepotřebuje. Nemůžete obejmout krásu květiny. Nemůžete uchopit nádheru ani jediné noty... nemůžete vůči tomu vůbec nic. A ono to nic nechce, nic nepotřebuje, dokonce i Váš dík, vaše dojetí to jen špiní... a proto nevím co s tím. Nechápu to, to všechno kolem vůči tomu... čistota a neposkvrnitelnost v takové špíně, křehkost v takové světě. Nemá to logiku dávat to nejcejnější a nejkrásnější to naprosto mírumílovné a bezbranné... pod kopyta rozdivočelých sviní co vše zplundrují a ničeho si neváží. Ono se tomu stejně nic nemůže stát... ale proč mezi svině, které to nedocení... který malíř by vystavoval v domě slepců? Který skladatel v domě hluchých... své nejmistrnější dílo... jako by doslova zbytečně tvořil... jako by jej rovnou zahodil. A to je ten nepatrný rozdíl... který mi vrtá hlavou... je tu něco co neustále touží po uznání... a je tu něco co své nejmistrněšjí a naprosto dokonalé dílo hodí jen tak do koše...

To bych ještě chápal... kdo z těch dvou je větší a hoden obdivu... ale nechápu, že ten co to hodí do koše... se pak celé dny dívá na to jak se mu to válí v odpadcích, jak mu na to kálejí i mouchy a červi a jak mu na to chodí plivat kdekdo. To je pro mě nepochopitelná úchylka... asi prevence proti pýše... asi asi... A možná... teď mi svítá... třeba je to tak, že to, co já vnímám nyní jako to nejzářivější nejkrásnější a neposkvrnitelné, je pro toho, kdo to vyhodil mezi zdejší odpadky, pouze něco jako následek menší masturbace co byla spláchnuta do septiku... Tedy narosto bezcenná věc... pak si nechci ani představit, co by se se mnou stalo, kdybych stál najednou tváří v tvář něčemu, co z dílny autora nemělo skončit v zdejším septiku, nýbrž na podstavci slávy. A pokud to je tak, jak mi svitlo, pak mě přepadá opravdu, ale opravdu velký smích nad všemi stavbami si schodů do nebes a snění o nějakém ráji či odměně za život strávený v odpadkovém koši, který se jednou za "čas" sám od sebe zrecykluje v něco zase jiného.

Takže z toho pohledu je to celé rozkládání a tlení vlastně žádoucí. Je to jen část vesmírného pulsu... třesk... blik... světlo... blik... černá... díra... atd. atd... jen my z toho těch nepatrných 60 let máme denně plno v kalhotách... a aby toho nebylo málo tak my sami si to ještě trochu svými pitominami denně ztěžujeme. Lidstvo je opravdu k smíchu... asi jako bych mravencům dal sebevědomí a pak se bavil tím co vyvádějí než své mraveniště vydrancují v hondbě za svými sobeckými sny... než sami sebe v soutěži "kdo z koho" zahubí... než svůj domov promění v bitevní pole a velký hřbitov... opravdu na mravence to lidské I.Q. nestačí... asi ty třímístňáci mají dar dělat si ze života jen peklo, na to sobectví mají mozek vyvinut do rekordní velikosti.

Beznadějný případ